Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Róza Luxemburgová
Masová stávka, politická strana a odbory
Kapitola šestá
Spolupráce organizovaných a neorganizovaných dělníků nezbytná pro vítězství
V souvislosti s tím nabývá i otázka organizace ve svém vztahu k problému masové stávky v Německu podstatně jiné tvářnosti.
Postoj některých odborářských vůdců k této otázce se obvykle vyčerpává tvrzením: „Nejsme ještě dosti silní, abychom riskovali tak odvážnou zkoušku sil, jako je masová stávka.“ Nuže, toto stanovisko je potud neudržitelné, neboť je neřešitelným úkolem zjistit klidným, číselným propočtem, kdy bude proletariát k nějakému boji „dosti silný“. Před třiceti lety měly německé odbory 50.000 členů. To byl zřejmě počet, při kterém, podle uvedeného měřítka, nebylo na masovou stávku ani pomyšlení. O patnáct let později byly odbory čtyřikrát silnější a měly 237.000 členů. Kdybychom se však tehdy zeptali dnešních odborářských vůdců, je-li teď organizace proletariátu zralá k masové stávce, jistě by odpověděli, že zdaleka ještě ne a že počet odborově organisovaných by nejdříve musel jít do milionů. Dnes jde počet organisovaných členů odborů již do druhého milionu, ale názor jejich vůdců je přesně týž, což zřejmě může jít takhle do nekonečna. Mlčky se přitom předpokládá, že by vůbec celá dělnická třída Německa až do posledního muže a do poslední ženy musela být přijata do organizace, než budeme „dosti silní“, abychom se odvážili masové akce, která by se potom, podle staré formule, ukázala také ještě pravděpodobně „zbytečnou“. Tato teorie je však zcela utopická z toho prostého důvodu, že trpí vnitřním rozporem, točí se v začarovaném kruhu. Dělníci, dříve než by se mohli pustit do nějakého přímého třídního boje, mají být vesměs organizováni. Ale v poměrech, v podmínkách kapitalistického vývoje a buržoasního státu je nutným zjevem, že právě při „normálním“ průběhu věcí, bez bouřlivých třídních bojů, určité vrstvy — a to právě většina proletariátu, jeho nejdůležitější vrstvy, které jsou na nejnižší úrovni a které kapitál a stát nejvíce utlačuje — nemohou být vůbec organizovány. Vždyť v Anglii samé vidíme, že celé století neúnavné odborové práce bez jakýchkoli „poruch“ — s výjimkou období chartistického hnutí [14] na počátku — bez jakýchkoli „revolučně romantických“ zmatků a vábení nedošlo dále než k organizování menšiny lépe situovaných vrstev proletariátu.
Na druhé straně se však samy odbory, jako všechny bojové organizace proletariátu, nemohou trvale udržet jinak než právě v boji, a to ne ovšem ve smyslu žabomyší vojny ve stojatých vodách buržoasně parlamentního období, nýbrž ve smyslu prudkých, revolučních období masového boje. Strnulé, mechanicko-byrokratické pojetí chce připustit boj jen jako produkt organizace na určitém stupni její síly. V živém dialektickém vývoji naopak vzniká organizace jako produkt boje. Viděli jsme již velkolepý příklad tohoto zjevu v Rusku, kde téměř vůbec neorganizovaný proletariát si v půl druhém roce bouřlivého revolučního boje vytvořil rozsáhlou síť organizačních základů. Jiný příklad toho druhu ukazují vlastní dějiny německých odborů. V roce 1878 měly odbory 50.000 členů. Podle teorie dnešních odborářských vůdců nebyla tato organizace, jak řečeno, ani zdaleka „dosti silná“, aby mohla zahájit prudký politický boj. Ale německé odbory, jakkoli byly tehdy slabé, zahájily boj — totiž boj s protisocialistickým zákonem — a nejen ukázaly, že jsou „dosti silné“, aby vyšly z boje vítězně, nýbrž zpětinásobily v tomto boji svou sílu; když padl proti-socialistický zákon roku 1891, měly 277.659 členů. Ovšem metoda, podle níž zvítězily odbory v boji s protisocialistickým zákonem, neodpovídá ideálu pokojného, mravenčího, nepřetržitého budování; nejdříve se v boji vesměs roztříštily, aby se potom z nejbližší vlny pozvedly a znovuzrodily. Toto je však právě specifická metoda růstu, odpovídající proletářským třídním organizacím: aby se vyzkoušely v boji a aby z boje vyšly, znovu jím reprodukovány.
Při bližším zkoumání německých poměrů a situace různých vrstev dělnictva je jasné, že také nadcházející období bouřlivých politických masových bojů by německým odborům nepřineslo obávaný hrozící zánik, nýbrž naopak nové netušené perspektivy rychlého postupného rozšíření oblasti jejich moci. Jenže otázka má ještě jinou stránku. Plán podniknout masové stávky jako vážnou politickou třídní akci pouze s organisovanými je vůbec plán úplné beznadějný. Jestliže masová stávka, nebo spíše masové stávky, masový boj mají mít úspěch, pak se musí stát skutečným lidovým hnutím, to jest strhnout do boje nejširší vrstvy proletariátu. — Již při parlamentní formě nespočívá moc proletářského třídního boje v malém organisovaném jádru, nýbrž v širokém okolním obvodu revolučně smýšlejícího proletariátu. Kdyby chtěla sociální demokracie prorazit ve volebních bitvách pouze se svými několika statisíci organisovaných členů, pak by se sama odsoudila k zániku. A i když je tendencí sociální demokracie přijmout do stranických organizací pokud možno téměř celou velkou armádu svých voličů, pak přesto podle třicetileté zkušenosti sociální demokracie se masa jejích voličů nerozšiřuje tím, že vzrůstají stranické organizace, nýbrž naopak, právě svěží vrstvy dělnictva, získané po každé volebním bojem, jsou zkypřenou půdou pro následující organizační setbu. Také zde nedodává pouze organizace bojové oddíly, nýbrž boj dodává ještě větší měrou oddíly nováčků pro organizaci. Totéž se zřejmě týká přímé politické masové akce v mnohem vyšším stupni než parlamentního boje. I když je sociální demokracie, jako organisované jádro dělnické třídy, vedoucím předním oddílem všeho pracujícího lidu, a i když právě z této organizace prýští politická jasnost, síla, jednota dělnického hnutí, nelze však přece nikdy chápat třídní hnutí proletariátu jako hnutí organisované menšiny. Každý skutečný velký třídní boj musí spočívat na podpoře a účasti nejširších mas, a strategie třídního boje, která by s tímto spolupůsobením nepočítala, která by se hodila jen pro pěkně předvedené pochody malé části proletariátu, patřící k stálé organisované armádě, taková strategie je předem odsouzena k žalostnému fiasku. Není tedy možné, aby jediným nositelem masových stávek, politických masových bojů v Německu byli organisovaní proletáři a aby se pro tyto akce počítalo s pravidelným „řízením“ z nějakého stranického ústředí. V tomto případe záleží však opět — zcela jako v Rusku — ne tak na „disciplině“, na „školení“ a na co nejpečlivějším předběžném stanovení otázky podpor a nákladů, jako spíše na skutečně revoluční, odhodlané třídní akci, která by dokázala získat a strhnout nejširší kruhy neorganizovaných, ale svou náladou a svým postavením revolučních proletářských mas.
K přeceňování a špatnému hodnocení úlohy organizace v třídním boji proletariátu se obvykle druží podceňování ne-organisované proletářské masy a její politické zralosti. V revolučním období, v bouři velkých, burcujících třídních bojů se teprve ukazuje celé výchovné působení rychlého kapitalistického vývoje a sociálně demokratických vlivů na nejširší lidové vrstvy, o němž v klidných dobách dávají organizační přehledy a dokonce volební statistiky jen docela slabou představu.
Viděli jsme, že v Rusku v posledních asi dvou letech může vzniknout ze sebemenšího dílčího sporu dělníků s podnikateli, ze sebemenší lokální brutality vládních orgánů ihned veliká, všeobecná akce proletariátu. Každý to vidí a pokládá to za přirozené, protože Rusko je právě v „revoluci“. Co to však znamená ? To znamená, že třídní cit, třídní instinkt je v ruském proletariátu maximálně živý, takže každou dílčí věc nějaké malé dělnické skupiny pociťuje bezprostředně jako věc všeobecnou, jako třídní záležitost, a bleskurychle na ni jako celek reaguje. Zatím co v Německu, ve Francii, v Itálii, v Holandsku nevyvolávají nejprudší odborové konflikty vůbec žádnou všeobecnou akci dělnické třídy — byť i jen akci organisované části — rozněcuje v Rusku sebemenší podnět celou bouři. To však svědčí právě o tom, že — ať to zní jakkoli paradoxně — v přítomné době je třídní instinkt mladého, neskoleného, málo uvědomělého a ještě méně organisovaného ruského proletariátu nekonečně silnější než u organisovaného, školeného a uvědomělého dělnictva Německa nebo nějaké jiné západoevropské země. A to není snad zvláštní ctnost „mladého, neopotřebovaného Východu“ ve srovnání s „prohnilým Západem“, nýbrž prostý výsledek bezprostřední revoluční masové akce. U německého uvědomělého dělníka je třídní uvědomění, pěstované sociální demokracií, uvědomění teoretické, latentní: v období vlády buržoasního parlamentarismu se zpravidla nemůže uplatnit jako přímá masová akce; je zde pomyslný souhrn čtyř set souběžných akcí volebních okresů během volebního boje, mnoha dílčích hospodářských bojů a podobně. V revoluci, kdy se na politickém jevišti objevuje sama masa, stává se třídní uvědomění praktickým, aktivním. Ruskému proletariátu dal proto jeden rok revoluce to „školení“, které německému proletariátu nemůže uměle dát třicet let parlamentního a odborového boje. Tento živý, aktivní třídní cit proletariátu se bude ovšem i v Rusku značně vytrácet po skončení revolučního období a po zřízení buržoasně parlamentního právního státu, nebo se spíše zvrátí v skrytý, latentní cit. Ale naopak právě tak jistě zachvátí v Německu v období silných politických akcí živý, akceschopný revoluční třídní cit nejširší a nejhlubší vrstvy proletariátu, a to tím rychleji a tím mocněji, čím mohutnější je dosud vykonaná výchovná práce sociální demokracie. Tato výchovná práce i provokativní a revolucionující působení celé nynější německé politiky se projeví v tom, že ve vážném revolučním období půjdou pojednou za praporem sociální demokracie všechny ty zástupy, které jsou nyní ve zdánlivé politické zabedněnosti netečné vůči všem organizačním pokusům sociální demokracie a odborů, šest měsíců revolučního období vykoná ve školení těchto nyní neorganizovaných mas takovou práci jakou nemůže dokázat deset let veřejných schůzí a rozdávání letáků. A jakmile poměry v Německu uzrají pro takové období, pak vrstvy, které jsou dnes neorganizované, nejzaostalejší, budou v boji přirozeně nejradikálnějším, nejbouřlivějším živlem, a ne živlem, který je vlečen s sebou. Dojde-li v Německu k masovým stávkám, pak největší akceschopnost vyvinou jistě ne ti nejlépe organisovaní — určitě ne knihtiskaři — nýbrž ti, kdo jsou hůře organizováni anebo nejsou organizováni vůbec, horníci, textilní dělníci, možná dokonce zemědělští dělníci.
Tímto způsobem dospějeme však i v Německu k týmž závěrům, pokud jde o vlastní úkoly vedení, o úlohu sociální demokracie vůči masovým stávkám, jako při rozboru ruských událostí. Opustíme-li totiž pedantské schéma demonstrativní masové stávky organisované menšiny, která se provádí uměle na povel strany a odborů, a všímáme-li si živého obrazu skutečného lidového hnutí, vznikajícího s živelnou silou z krajního vyhrocení třídních protikladů a politické situace, vybíjejícího se jak v politických, tak v hospodářských bouřlivých masových bojích, v masových stávkách, pak zřejmě musí úloha sociální demokracie spočívat ne v technické přípravě a řízení masové stávky, nýbrž především v politickém vedení celého hnutí.
Sociální demokracie je nejvyspělejší, třídně nejuvědomělejší předvoj proletariátu. Nemůže a nesmí fatalisticky čekat se založenýma rukama, až nastane „revoluční situace“, čekat na to, až živelné lidové hnutí spadne s nebe. Naopak, musí, jako vždy, předcházet vývoj věcí, snažit se jej urychlit. To však nedokáže tím, že ve vhodný i nevhodný čas vydá náhle z ničeho nic „heslo“ k masové stávce, nýbrž především tím, že nejširším proletářským vrstvám vysvětluje, že toto revoluční období nevyhnutelně přijde, jaké jsou vnitřní sociální předpoklady, které k němu vedou, a jaké budou jeho politické důsledky. Mají-li být nejširší proletářské vrstvy získány pro politickou masovou akci sociální demokracie a má-li naopak sociální demokracie při masovém hnutí uchopit a udržet skutečné vedení, zvládnout celé hnutí v politickém smyslu, pak musí umět s plnou jasností, důsledností a odhodlaností vytyčit německému proletariátu taktiku, cíle v období nadcházejících bojů.
__________________________________
Poznámky:
14. Chartistické hnutí – revoluční hnutí anglických dělníků, které začalo roku 1836, po roce 1848 se však opět rozpadlo. „Anglie dala světu první široké, skutečně masové hnutí, které bylo politicky formované a proletářsky revoluční…“ (V. I. Lenin, Spisy, sv.29, 4.vyd., str. 282-283).