Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Francouzská Crédit Mobilier
(Článek třetí)


Blížící se krach bonapartovských financí se nadále ohlašuje nejrůznějším způsobem. Když 31. května vystoupil hrabě Montalembert proti návrhu zákona na zvýšení poštovních poplatků za všechny tiskoviny, knihy apod., vyjádřil své obavy tímto způsobem:

„Byl potlačen všechen politický život, a čím byl nahrazen? Spekulačním vírem. Velký francouzský národ nemohl propadnout ospalosti, nečinnosti. Na místo politického života nastoupila spekulační horečka, chtivost bohatství, hráčská vášeň. Všude, dokonce i v našich městečkách a dokonce i v našich vesnicích posedla lidi touha rychle zbohatnout; máme nesčetné množství příkladů, kdy bohatství bylo dosaženo bez jakéhokoli úsilí, bez práce a často i nečestně. Nepotřebuji hledat jiné důkazy, než je návrh zákona proti komanditním společnostem, který nám byl právě předložen. Byl nám právě rozdán jeho text; neměl jsem čas jej zkoumat Budu jej však pravděpodobně podporovat přes určitá drakonická opatření, která návrh podle mého názoru obsahuje. Je-li lék tak naléhavě nutný a závažný, musí být velmi vážná i choroba. Skutečnou příčinou této choroby je, že ve Francii usnul všechen politický duch... A choroba, na kterou poukazuji, není jediným zlem, které pochází z téhož zdroje. Zatímco vyšší a střední třídy — tyto staré politické třídy — se oddávají spekulaci, rozvijí se zcela jiná činnost v nižších třídách společnosti, z nichž vyšly téměř všechny revoluce, které postihly Francii. Při pohledu na tuto strašlivou spekulační mánii, která téměř z celé Francie udělala jedinou obrovskou hernu, byla část lidí, která se dostala pod vliv socialistů, mocněji než kdy předtím zachvácena touhou po zisku. Odtud pramení nepopiratelný růst tajných společností, velké a hluboké rozbujení těch primitivních vášní, které socialismus přímo špiní, když si přisvojují jeho jméno, a které se v plné síle nedávno projevily při soudních procesech v Paříži, Angers a jinde.“

To jsou slova Montalemberta, který byl sám jedním z prvních akcionářů bonapartovské firmy na záchranu pořádku, náboženství, vlastnictví a rodiny!

Slyšeli jsme od Isaaca Péreira, že jedním z tajemství Crédit mobilier je zásada: rozhojnit svou činnost a snížit riziko tím, že se bude podílet na co nejrozmanitějších podnicích a v co nejkratší době jich zase zanechá. Ale co tato zásada znamená, přeložíme-li ji z květnatého jazyka saint-simonismu? Znamená: získávat co nejvíce akcií, podílet se na co nejvíce spekulacích, a jakmile tím bylo dosaženo ážia, zbavovat se těchto akcií tak rychle, jak je to jen možné. To znamená, že základem průmyslového rozvoje má být burzovní spekulace, nebo ještě přesněji, všechno průmyslové podnikání má být jen záminkou k burzovní spekulaci. A pomocí jakého nástroje hodlá Crédit mobilier tohoto cíle dosáhnout? Jaké prostředky jí mají poskytnout možnost „rozhojňovat svou činnost“ a „snížit riziko“? Mají to být tytéž prostředky, jichž používal Law. Protože Crédit mobilier je privilegovaná společnost, těší se podpoře vlády a má poměrně velký kapitál i úvěr, je nepochybné, že akcie každého nového podniku, který založí, se budou při první emisi prodávat na trhu s prémií. Crédit mobilier se už od Lawa naučila přidělovat svým vlastním akcionářům nové akcie za nominální hodnotu podle toho, kolik akcií tito akcionáři mají v mateřské společnosti. Zisk, který akcionáři mají tímto způsobem zajištěn, ovlivňuje především hodnotu akcií samé Crédit mobilier, a vysoký kurs těchto akcií opět zabezpečuje vysokou hodnotu nových akcií, které mají být vydány. Tímto způsobem získává Crédit mobilier kontrolu nad velkou částí zápůjčního kapitálu, který má být vložen do průmyslových podniků.

Tedy kromě té skutečnosti, že ážio je hlavní osou, kolem níž se otáčí činnost Crédit mobilier, je zřejmě cílem této společnosti ovlivňovat kapitál způsobem, jenž je pravým opakem operací obchodních bank. Obchodní banka svými diskontními operacemi, půjčkami a emisí bankovek dočasně uvolňuje vázaný kapitál, zatímco Crédit mobilier fakticky váže volný kapitál. Například železniční akcie mohou obíhat velmi volně, ale kapitál, který představují, to jest kapitál vložený do stavby dráhy, je vázaný. Továrník, který by do továrních budov a strojů vložil takovou část svého kapitálu, jež by nebyla ve správné proporci k části kapitálu určené na výplatu mezd a na nákup surovin, by byl brzy nucen svou továrnu zavřít. Totéž platí o celém státě. Téměř každá obchodní krize v naší době byla spojena s porušením správných proporcí mezi volným a vázaným kapitálem. Jaký tedy musí být výsledek činnosti instituce, jako je Crédit mobilier, jejímž přímým cílem je vázat co největší část zápůjčního kapitálu země tím, že jej vkládá do železnic, průplavů, dolů, loděnic, parníků, hutí a jiných průmyslových podniků, bez ohledu na výrobní možnosti země?

Podle svých stanov může Crédit mobilier podporovat pouze takové průmyslové podniky, které jsou v majetku anonymních společností nebo akciových společností s omezeným ručením. V důsledku toho nevyhnutelně vzniká tendence zakládat co nejvíc takových společností a kromě toho dát všem průmyslovým podnikům formu těchto společností. Nelze samozřejmě popírat, že zřizování akciových společností v průmyslu byla začátkem nové epochy v hospodářském životě moderních států. Vznik těchto společností na jedné straně odhalil takové produktivní možnosti sdružování, jaké dříve nikdo ani netušil, a vedl k zakládání průmyslových podniků v měřítku, jež je pro jednotlivého kapitalistu nedosažitelné, ať se jak chce snaží; na druhé straně se však nesmí zapomínat, že v akciových společnostech se nesdružují jednotlivci, nýbrž kapitály. Tímto trikem se z vlastníků stávají akcionáři, to znamená spekulanti. Koncentrace kapitálu se zrychlila, a přirozeným důsledkem toho bylo urychlené ruinování maloburžoazie. Vznikli jacísi průmysloví králové, jejichž moc je nepřímo úměrná jejich odpovědnosti, neboť sami odpovídají jen do výše akcií, které vlastní, disponují však celým kapitálem společnosti. Tvoří víceméně trvalý element, zatímco masa akcionářů prochází stálým procesem rozkladu a obnovy; a protože mají ve svých rukou všechen vliv a bohatství celé společnosti, mohou podplácet jednotlivé její vzpurné členy. Této oligarchické správní radě je podřízena byrokratická skupina výkonných ředitelů a úředníků společnosti, jimž je bez jakéhokoli mezičlánku podřízena obrovská a každodenně rostoucí masa prostých námezdních dělníků, jejichž závislost a bezmocnost se stupňuje stejnou měrou, jakou se zvětšuje kapitál, jenž je zaměstnává, kteří se však zase stávají nebezpečnějšími úměrně tomu, jak se zmenšuje počet představitelů tohoto kapitálu. Je nesmrtelnou zásluhou Fourierovou, že předpověděl tuto formu moderního průmyslu a nazval ji průmyslovým feudalismem[38]. To zajisté nemohli objevit ani pan Isaac, ani pan Emile Péreire, ani pan Morny, ani pan Bonaparte. Také před jejich dobou existovaly banky, které poskytovaly úvěr průmyslovým akciovým společnostem. To, co oni vynalezli, je akciová banka, která usiluje o získání monopolu na původně rozdělenou a mnohotvárnou činnost soukromých půjčovatelů peněz a jejímž hlavním cílem je vytvoření obrovského počtu průmyslových společností, ale ne proto, aby se kapitál vložil produktivně, ale prostě proto, aby se dosáhlo spekulačních zisků. Nová myšlenka, s níž přišli, znamená přeměnu průmyslového feudalismu ve vazala burzovní spekulace.

Podle stanov Crédit mobilier má činit její kapitál 60 miliónů franků. Tytéž stanovy dovolují, aby tato společnost přijímala vklady na běžné účty do dvojnásobku této částky, to jest do výše 120 miliónů franků. Společnost tak má k dispozici celkem 180 miliónů franků. Vzhledem k smělému plánu získat kontrolu nad veškerým francouzským průmyslem je to jistě částka nepatrná. Ale dvou třetin této částky sotva může být použito k nákupu průmyslových akcií nebo takových hodnot, u nichž není záruka, že mohou být okamžitě realizovány, a to proto, že tyto dvě třetiny se přijímají k výplatě na požádání. Z tohoto důvodu dávají stanovy Crédit mobilier k dispozici jiný zdroj. Společnost je oprávněna vydávat obligace v částce až desetkrát vyšší, než je její základní kapitál, to jest do výše 600 miliónů franků; jinými slovy, tato instituce, která má půjčovat peníze celému světu, je oprávněna ucházet se na trhu o půjčení částky desetkrát vyšší, než je její vlastní kapitál.

„Naše dluhopisy,“ říká pan Péreire, „budou dvojího druhu. První budou vydávány na krátké lhůty, a musí odpovídat různým našim dočasným vkladům kapitálu.“

Dluhopisy tohoto druhu nás zde nezajímají, protože podle 8. článku stanov mají být vydávány jen k doplnění předpokládané částky, která chybí do 120 miliónů franků, jichž má být dosaženo na vkladech na běžné účty a které byly celé získány tímto způsobem. Pokud jde o druhou kategorii dluhopisů,

„jsou vydávány se vzdáleným datem proplacení, mají být uhrazeny výkupem a budou odpovídat podobným vkladům, které učiníme buď do státních papírů, nebo do akcii a obligaci průmyslových společnosti. V souladu s ekonomii systému, který je základem naši společnosti, budou tyto cenné papíry zajištěny nejen odpovídajícím množstvím cenných papírů získaných pod kontrolou vlády, jejichž úhrn, dík použiti zásady vzájemnosti, poskytne výhody kompenzace a rozděleni rizika, ale kromě toho budou garantovány kapitálem, jejž jsme k tomuto účelu značně zvýšili.“

Tyto obligace Crédit mobilier jsou tedy prostě napodobeninou železničních bonů — obligací, které lze v určité době a za určitých podmínek vykoupit a které přinášejí pevný úrok. Určitý rozdíl tu však je. Zatímco železniční bony bývají garantovány hypotékou na samu železnici, čím jsou garantovány dluhopisy Crédit mobilier? Státními papíry, akciemi, obligacemi a jinými cennými papíry průmyslových společností, které Crédit mobilier získává za své vlastní dluhopisy. Co se tedy získá emisí takových dluhopisů? Je to rozdíl mezi úroky vyplácenými z dluhopisů Crédit mobilier a úroky vyplácenými z akcií a jiných cenných papírů, do nichž Crédit mobilier vložila svou půjčku. Aby tato operace byla dostatečně výnosná, musí Crédit mobilier umístit kapitál realizovaný emisí svých dluhopisů do takových investic, jež slibují nejvýnosnější zisky, to znamená do akcií, jež jsou vystaveny největšímu kolísání a změnám kursu. Hlavní zárukou jejích obligací tedy budou akcie právě těch průmyslových společností, které Crédit mobilier sama založí.

Tedy zatímco železniční bony jsou garantovány kapitálem nejméně dvojnásobným, jsou dluhopisy Créclit mobilier garantovány pouze nominálně stejně velikým kapitálem, který však musí nutně poklesnout, kdykoli dojde k poklesu kursů na burze cenných papírů. Držitelé těchto dluhopisů tak nesou veškeré riziko akcionářů, aniž se podílejí na jejich ziscích.

„Avšak držitelé dluhopisů,“ praví se v loňské výroční zprávě, „mají garancii nejen v investicích, do nichž“ (Crédit mobilier) „umístila své půjčky, ale také garancii základního kapitálu Crédit mobilier.“

Základní kapitál ve výši 60 miliónů franků, odpovídající za 120 miliónů franků vkladů, má sloužit jako záruka dluhopisů ve výši 600 miliónů franků, vedle záruk, jež možná bude nutné poskytnout neomezenému počtu podniků, které má Crédit mobiiier právo založit. Kdyby se této společnosti podařilo vyměnit akcie všech průmyslových společností za své vlastní dluhopisy, stala by se skutečně nejvyšším disponentem a majitelem všeho francouzského průmyslu, a masa bývalých majitelů by se octla na odpočinku a dostávala by pevný důchod rovnající se úroku z dluhopisů. Avšak odvážní dobrodruzi budou na cestě k tomuto cíli zaskočeni bankrotem, jejž vyvolají ekonomické podmínky, které jsme vylíčili výše. Možnost takové malé nepříjemnosti však skuteční zakladatelé Crédit mobilier nepřehlédli, naopak, počítají s ní při svých výpočtech. Až dojde k tomuto krachu, jenž se dotkne zájmů obrovského počtu Francouzů, bude se Bonapartova vláda považovat za oprávněnu zasáhnout do záležitostí Crédit mobilier podobně jako roku 1797 anglická vláda zasáhla do záležitostí Anglické banky[39]. Kdysi se francouzský regent[3], ctihodný předek Ludvíka Filipa, pokusil zbavit státního dluhu konverzí státních obligací v obligace Lawovy banky. Ludvík Bonaparte, tento císařský socialista, se pokusí zmocnit se francouzského průmyslu konverzí obligací Crédit mobilier v obligace státní. Bude však solventnější, než je Crédit mobilier? To je otázka.



Napsal K. Marx koncem června 1856
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4751 z 11. července 1856
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Filip Orleánský. (Pozn. red.)


38 Marx má na mysli Fourierovu práci „Théorie des quatre mouvements et des destinées générales“ [„Teorie čtyř pohybů a všeobecných osudů“]. První vydání vyšlo v Paříži roku 1808.

39 Roku 1797 vydala Pittova vláda, aby zachránila Anglickou banku před bankrotem, zvláštní zákon, který stanovil nucený kurs bankovek a dovoloval bance zastavit výměnu bankovek za zlato. Výměna bankovek za zlato byla obnovena teprve roku 1819.