Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Mazziniho manifest[221]
Za současných okolností je každé Mazziniho prohlášení událostí, která si zasluhuje větší pozornosti než diplomatická prohlášení kabinetů válčících stran a dokonce i než přikrášlené bulletiny z válčiště. Byť se mínění lidí o osobnosti tohoto římského triumvira[222] sebevíc různí, nebude nikdo popírat, že skoro po třicet let byla italská revoluce spjata s jeho jménem a že po stejnou dobu ho Evropa uznávala za nejschopnějšího představitele národních tužeb jeho krajanů. Nyní prokázal obdivuhodnou mravní odvahu a oddanost vlasti, neboť riskoval svou popularitu a samojediný pozvedl hlas proti bábelu sebeklamu, slepého fanatismu a zištné falše. To, co odhalil o skutečných plánech, na nichž se dohodli Bonaparte, Alexandr a Cavour, agent obou těchto samovládců, by se mělo zvážit tím pečlivěji, protože Mazzini má, jak známo, ze všech soukromníků v Evropě největší možnosti proniknout do temných tajemství vládnoucích mocností. Jeho rady národním dobrovolníkům, aby přesně odlišovali svou vlastní věc od věci korunovaných podvodníků a aby svá provolání nikdy neposkvrnili hanebným jménem Ludvíka Napoleona, uposlechl do písmene Garibaldi. To, že v Garibaldiho provolání[223] není ani zmínka o Francii, považuje Ludvík Napoleon podle sdělení pařížského dopisovatele londýnských „Times“ za smrtelnou urážku; zprávy o tajném spojení Garibaldiho s římským triumvirem vzbudily takové obavy, že Garibaldiho sbor byl z původně slíbených 10 000 alpských myslivců snížen na 4000, jezdecký sbor, který mu byl přidělen, byl odvolán, jedna baterie, která už byla na jeho žádost odeslána, byla zadržena a do jeho svity bylo pod pláštíkem dobrovolníků vpašováno několik zkušených policejních agentů, jimž bylo uloženo podávat zprávy o každém Garibaldiho slově i hnutí.
Dále uvádíme doslovný překlad Mazziniho manifestu, který byl otištěn v Londýně, v posledním čísle časopisu „Pensiero ed Azione“ („Myšlenka a čin“) pod názvem „La Guerra“ („Válka“)[224]:
„Válka začala. Nemáme tedy před sebou možnost, o níž by se dalo diskutovat, ale hotový fakt. Válka mezi Rakouskem a Piemontem vypukla. Vojáci Ludvíka Bonaparta jsou v Itálii. Rusko-francouzská aliance, kterou jsme ohlásili před rokcm, se odhaluje Evropě. Sardinský parlament udělil Viktoru Emanuelovi diktátorskou plnou moc. Ozbrojeným povstáním byla svržena vláda vévody toskánského a nastolena diktatura krále (jenž se jí už vzdal ve prospěch Bonaparta). Možná že vření v celé Itálii povede k podobným důsledkům i jinde. O osudech naší vlasti se nyní nedvolatelně rozhoduje na bitevním poli.
Za takových okolností většina našich krajanů zpitých touhou po činech, nadšených myšlenkou, že dostávají vydatnou pomoc pravidelných armád, a unesených radostí z toho, že válčí proti rakouské nadvládě, kterou spravedlivě nenávidí, zapomíná na naučení z minulosti a na jejich podstatu a přináší v oběť nejen svá nejdražší přesvědčení, ale i úmysl navrátit se k nim, vzdává se jakékoli obezřelosti, jakékoli svobody mínění, má jen pochvalná slova pro každého, kdo je ochoten vést válku, šmahem schvaluje všechno, co pochází od Francie nebo Piemontu, a boj za svobodu zahajuje tím, že se dává zotročit. Jiní lidé zase, když vidí, jak uhasíná i ta nejmenší jiskřička politické morálky u politických agitátorů i jejich nohsledů, když vidí, jak lid, který byl půl století apoštolem svobody, se najednou spolčuje s despotismem, když vidí, jak ti, kdo až do včerejška věřili v Proudhonovu anarchii, se podrobují králi, a jak krajané Goflfreda Mameliho provolávají ‚Viva lʼImperatore!‘[a] tomu, kdo zavraždil jeho i tisíce jiných[225], si zoufají nad budoucností a prohlašují, že náš lid není zralý pro svobodu.
Pokud jde o nás, nesdílíme ani bláhové a otrocké naděje jedněch, ani beznadějné zoufalství druhých. Vyhlídky války jsou teď na začátku velmi truchlivé, ale budou-li Italové chtít, budou je moci změnit k lepšímu; my věříme v ušlechtilé instinkty našeho lidu. Tyto instinkty si energicky razí cestu omyly, k nimž svedli lid agitátoři. Možná že by bylo bývalo lepší, kdyby dobrovolníci, místo aby se shromažďovali pod absolutistickými prapory mocností, které zradí jejich naděje, se chopili iniciativy, ve vší tichosti zorganizovali ve svých zemích povstání, která by vyhlásili jménem italského lidu a jimž by se postavili do čela; je však pobízel k činům svatý a vznešený duch; podávají nezvratné důkazy oddanosti své společné vlasti, a v toto spontánně vzniklé jádro budoucí národní armády skládá Itálie největší naděje. Přijetí královské diktatury je omyl, který přinese jistě zklamání a uráží důstojnost lidu, jenž povstává, aby sám sebe osvobodil; tato diktatura v zemi s parlamentem oddaným monarchii, tváří v tvář příkladu Říma a Benátek, kde harmonie mezi lidovými shromážděními a vůdci obrany byla zdrojem moci, tváří v tvář vzpomínkám na dlouhou a strašnou válku proti prvnímu císařství, živenou Anglií, při níž nebyly sebeméně narušeny občanské svobody, není zjevně nic jiného než ústupek naléhavým požadavkům spojených despotů a prvním příznakem plánu, jehož cílem je nahradit otázku svobody otázkou území; avšak lid, který diktaturu s nadšením přijímá, věří, že tím koná akt nejvyššího sebeobětování pro blaho společné vlasti, a protože se mylně domnívá, že úspěch války závisí na takovéto koncentraci moci, chce svým souhlasem dokázat pevné rozhodnutí bojovat a zvítězit za každou cenu. Bezpodmínečná kapitulace povstaleckých provincií před absolutní vládou královského diktátora bude mít takřka jistě osudné následky. Logika povstání vyžaduje, aby se každá povstalecká provincie podřídila místní revoluční správě a určila svého zástupce, který by pomohl vytvořit národní revoluční vládu; ale i tento obrovský omyl je daní lidu touze po národní jednotě a rozhodně vyvrací nejapné žvásty evropského tisku o našich neshodách. Pro Itálii je zcela zákonitý. Patriotismus je dnes v Itálii tak silný, že překoná všechny chyby. Dobří občané nesmějí propadat zoufalství, ale musejí se snažit dát patriotismu správný směr. A proto musejí beze strachu, že to bude špatně vykládáno, vycházet ze skutečné situace. Okamžik je příliš vážný, než aby bylo možné starat se o chvilkové sympatie či pomluvy.
Skutečná situace vypadá takto:
Stejně jako v roce 1848, ba v ještě větší míře usiluje italské hnutí o svobodu a národní jednotu. Sardinská monarchie a Ludvík Bonaparte se však pustili do války se zcela jiným úmyslem. Stejně jakov roce 1848, ba v ještě větší míře hrozí, že antagonismus mezi snahami národa a snahami uznaných vůdců, na kterém tenkrát válka ztroskotala, přinese Itálii strašné zklamání.
Itálie touží po národní jednotě. To si však nemůže přát Ludvík Napoleon. Kromě Nizzy a Savojska, které už dostal od Piemontu jako náhradu za pomoc při tvoření severního království, potřebuje ještě příležitost, aby zřídil trůn pro Murata v jižní Itálii a trůn pro svého bratrance ve střední Itálii. Řím a část papežského státu mají zůstat pod světskou mocí papežovou.
Nesejde na tom, zda to bylo míněno upřímně nebo ne, avšak vláda, která dnes v Piemontu neomezeně vládne, dala k tomuto plánu svůj souhlas.
Itálie má tedy být rozdělena na čtyři státy: ve dvou z nich by přímo vládli cizinci; nepřímo by celou Itálii ovládala Francie. Papež je vazalem Francie už od roku 1849, sardinský král by se stal vazalem císařství z vděčnosti a protože má méně vojska.
Bude-li Rakousko klást odpor do poslední chvíle, mohl by záměr být proveden v plné míře. Bude-li však Rakousko poraženo hned na začátku a nabídne-li takové podmínky, jaké nabídlo v určité době v roce 1848 britské vládě, totiž že vyklidí Lombardii pod podmínkou, že mu zůstane Benátsko, pak bude mír, podporovaný přirozeně celou evropskou diplomacií, přijat; přitom se bude trvat na jediné podmínce, a to aby sardinská monarchie byla rozšířena a aby Savojsko a Nizza byly postoupeny Francii; Itálie bude ponechána pomstě svých patronů a úplné provedení oblíbeného plánu bude odloženo na nějakou příznivější chvíli.
Tento plán evropské vlády znají. Proto všechny zbrojí, proto panuje válečné vření v celém Německém spolku, proto už je v hlavních rysech připravena koalice mezi Aiiglií, Německem a Pruskem, koalice, která je nevyhnutelná, přestože vlády tvrdí opak. Nebude-li Itálie s to uhájit svůj národní život nezávisle na spolku s Bonapartem, stanou se obrana Rakouska a smlouvy z roku 1815 nezbytně jádrem koalice.
Ludvík Napoleon má z koalice strach. Proto se spolčuje s Ruskem, nespolehlivým a věrolomným spojencem, který však je ochoten kdykoli zasáhnout za podmínky, že dostane ústupky zhoubné pro svobodu — jako je úplné vydání Polska a carský protektorát nad celým evropským Tureckem — výměnou za to, že svolil, aby se ze Středozemního moře stalo francouzské jezero. Jestliže se válka protáhne a v důsledku intervence Německa se rozšíří na celou Evropu, umožnilo by dávno připravené povstání v tureckých provinciích a povstání v Uhrách této alianci, aby nabyla jasných forem.
Dospějí-li věci až tak daleko, je tu úmysl zahladit při novém územním uspořádání jakoukoli stopu po právu a svobodě lidu. Ruská knížata by vládla ve státech vybudovaných na troskách turecké říše a Rakouska, princové z bonapartovské dynastie v nových italských státech a případně nádavkem ještě i v některých jiných. Maďarským nespokojencům byl už nabídnut velkokníže Konstantin a monarchistickým agitátorům v papežském státě a Toskánsku zase Ludvík Napoleon Bonaparte. Podobně jako se spojili dva úhlavní nepřátelé, Karel V. a Kliment VII., aby si rozdělili svobodná italská města[226], spojují se dva císaři, kteří se z celé duše nenávidí, aby potlačili veškerou snahu po svobodě a pocísařštili Evropu. Proto byl vydán dekret, kterým se na neurčito bere svoboda Piemontu zrazenému Cavourem. Když tisk musí mlčet, když je zakázáno komentovat válečné operace a lid je držen v naprosté nevědomosti, mají vládcové volné pole působnosti pro své manévry. A lid, jehož vědomí je oblouzeno přeludem nezávislosti, z níž by se nakonec vyklubala jen jiná forma závislosti, odvyká svobodě, která je pravým zdrojem každé nezávislosti.
To jsou záměry spolčených despotů. Někteří je mohou popírat právě proto, že sami jejich realizaci připravují, jako Ludvík Bonaparte zapřel, že by měl v úmyslu provést státní převrat; někteří zase z důvěřivosti v každé slovo mocných tohoto světa nebo ze zaslepené touhy, která jim zatemňuje rozum; proto však nejsou tyto plány o nic méně reálné; vím o nich já, vědí o nich různé vlády a prozradily je zčásti slova a ještě víc činy Ludvíka Napoleona a hraběte Cavoura. Říkám hraběte Cavoura, poněvadž se přikláním k názoru, že Viktor Emanuel se neúčastní handrkování v Plombières (viz poznámka [78]) a Stuttgartu (viz poznámka [400]).
Kdyby hrabě Cavour byl býval opravdovým přítelem Itálie, byl by využil značné prestiže, dané jak tím, že disponuje důležitou materiální silou, tak všeobecnými tendencemi převládajícími v Itálii, k tomu, aby v Itálii připravil hnutí, které by Piemont okamžitě podpořil. K boji, který by zahájila Itálie vlastními silami, by Evropa zaujala kladné a příznivé stanovisko. A Evropa, která nyní hrozí Napoleonovi za to, že táhne do Itálie, ačkoli ho o to Itálie požádala a jde tam jako zdánlivý osvoboditel, by mu nikdy nestrpěla, aby bez vyzvání a vlastním jménem přišel na pomoc Rakousku. To by byla bývala svatá a vznešená věc a Cavour by ji byl mohl provést. Jenže k tomu by bylo bývalo zapotřebí ve jménu svobody a práva se sbratřit s italskou revolucí. Tato cesta se ministrovi sardinské monarchie nezamlouvala. Odpor k lidu a ke svobodě jej přiměl hledat spojenectví s tyranií, s tou tyranií, která se všem národům zprotivila svými starými dobyvačnými tradicemi. Tyto snahy změnily celou povahu italské záležitosti. Jestliže zvítězí a bude-li spojenec uznán za patrona, je národní jednota ztracena a Itálie se stane dějištěm nového dělení pod francouzským protektorátem. Podlehnou-li však tyto snahy společně s prosincovým hrdinou, bude muset Itálie hradit škodu a bude vystavena nekonečným represáliím; a Evropa, místo aby nás litovala, řekne: ‚Máte, co jste chtěli.‘ (Voi non avete, se non quello che meritate.) Nad všemi výpočty, nad vším lidským počínáním vládnou morální zákony a žádný národ si nemůže dovolit beztrestně je porušovat. Každé provinění se musí vzápětí odpykat. Francie — a to jsme jí už tenkrát říkali — pyká za svou výpravu proti Římu. Kéž bůh ušetří Itálii, aby si nemusela krutě odpykat trest, který si zaslouží sardinská monarchie za to, že věc posvěcenou půlstoletím obětí, muk a velkomyslného snažení spojila s korouhví egoismu a tyranie!
A přece je válka faktem, a to velice významným faktem, který ukládá nové povinnosti a podstatně mění naše vlastní jednání. Mezi snahami Cavoura a hrozbou koalice, mezi Ludvíkem Napoleonem a Rakouskem — což jsou stejně neblahé možnosti — stojí Itálie, a čím vážnější a nebezpečnější je situace, tím víc se musí úsilí všech soustředit na záchranu společné vlasti před nebezpečími, která jí hrozí. Kdyby se válka vybojovala mezi vládami, mohli bychom jen pozorovat a čekat na chvíli, až se protivníci navzájem oslabí a až bude moci vystoupit národní živel. Jenže tento živel už zuří. Zemč, ať už byla oklamána či ne, je zachvácena horečnou aktivitou a věří, že je s to dosáhnout svého cíle, když k tomu využije války císaře a krále. Hnutí v Toskánsku, spontánní hnutí italských vojáků i občanů, všeobecné vzrušení a nával do dobrovolnického sboru prorážejí kruh oficiálních intrik — to všechno je tep národního srdce. Je třeba jít za ním na bojiště; je třeba rozšířit, poitalštit (italianizzare) válku. Republikáni budou vědět, jak tuto povinnost splnit.
Bude-li Itálie chtít, může se zachránit před nebezpečím, které jsme zde ukázali. Může z nynější krize vytěžit národní jednotu.
Je třeba, aby Rakousko podlehlo. Můžeme litovat, že do věci zasáhl císař, ale nemůžeme popřít, že Rakousko je věčným nepřítelem jakéhokoli národního rozvoje Itálie. Každý Ital musí napomáhat pádu Rakouska. Vyžaduje to čest a bezpečnost všech. Evropa si musí uvědomit, že válka mezi námi a Rakouskem je věčná. Italský lid si musí zachovat netknutou důstojnost a přesvědčit Evropu o tom, že i když trpíme pomoc tyranie, protože o ni požádala jedna italská vláda, my jsme se o ni neprosili a nezřekli jsme se kvůli ní své víry ve svobodu a svazek národů. Italové mohou s čistým svědomím provolávat ‚Viva la Francia!‘[b], ne však ‚Viva lʼImperatore!‘[c]... Celá Itálie, od jednoho konce k druhému, musí povstat ... na severu, aby si svobodu vydobyla, a ne aby ji dostala; na jihu, aby zorganizovala zálohu národní armády. Povstání může s náležitou zdrženlivostí přistoupit na královo vojenské velení všude, kde Rakušan rozbil svůj tábor nebo je nablízku; povstání na jihu musí operovat samostatněji a zůstat nezávislejší... Neapol a Sicílie mohou zabezpečit věc Itálie a nastolit její moc, reprezentovanou národním táborem... Nechť se heslo povstání ozve kdekoli, všude musí znít: ‚Jednota, svoboda, národní nezávislost!‘ Jméno Říma by mělo být vždycky vyslovováno zároveň se jménem Itálie. Povinností Říma je, aby neposlal ani jediného muže do sardinské armády, ale aby naopak dokázal císařské Francii, že se žádné mocnosti nevyplatí bojovat ve jménu nezávislosti Itálie a přitom podporovat papežský absolutismus... Osud Itálie závisí teď na Římu, Neapoli a jednání dobrovolnické milice. Řím představuje jednotu vlasti, Neapol a dobrovolníci mohou vytvořit její armádu. Úkoly jsou obrovské; a jestliže je Řím, Neapol a dobrovolníci nedokáží splnit, nezaslouží si svobodu a nebudou ji mít. Bude-li válka ponechána na vůli vlád, skončí druhou campoformijskou smlouvou[227].
Disciplína, o níž nyní titíž lidé, kteří zradili povstání z roku 1848, prohlašují, že je tajemstvím vítězství, není nic jiného než otrocká pokora a pasivita lidu. Disciplína, jak ji chápeme my, může žádat pevnou jednotu ve všech otázkách týkajících se vedení pravidelné války a mlčení o všech otázkách formy; nikdy však nemůže požadovat, aby se Itálie pozvedala nebo upadala podle toho, jak si to přeje nějaký diktátor bez programu a cizácký despota; nikdy nemůže žádat, aby se Itálie vzdala svého pevného rozhodnutí být svobodná a sjednocená!“
Úvodní poznámky k Mazziniho manifestu
napsal K. Marx koncem května 1859
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5665 ze 17. června 1859Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)
b „Ať žije Francie!“ (Pozn. red.)
c „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)
221 Stručný Marxův úvod k Mazziniho manifestu „Válka“, otištěný v tomto svazku, je dokladem toho, že Marx a Engels považovali za nutné podpořit Mazziniho správné stanovisko k vměšování Bonaparta do záležitostí osvobození Itálie. Marx i Engels schvalovali, že se Mazzini v této otázce stavěl proti Bonapartovi, ale přitom i v tomto období dále důsledně kritizovali Mazziniho názory a taktiku jako celek.
222 Od března 1849 stál Mazzini v čele triumvirátu (Mazzini, Saffi, Armellini), jemuž Ústavodárné shromáždění římské republiky svěřilo veškerou výkonnou moc a poskytlo mimořádné plné moci na obranu republiky.
223 Jde o provolání Garibaldiho k obyvatelstvu Lombardie z května 1859, kdy jeho dobrovolnický sbor vkročil na lombardské území.
224 „Pensiero ed Azione“ [„Myšlenka a čin“] byl orgán italských buržoazních demokratů redigovaný Mazzinim; vycházel dvakrát měsíčně, v letech 1858—1859 v Londýně a v roce 1860 v Luganu a Janově.
Mazziniho manifest „Válka“, který byl v „New-York Daily Tribune« přetištěn v poněkud zkráceném znění, vyšel v listu „Pensiero ed Azione“ 16. května 1859.
225 Mazzini myslí smrt italského básníka a vlastence Goffreda Mameliho, který zahynul v červenci 1849, když bránil římskou republiku proti francouzským vojskům, která tam poslal Ludvík Bonaparte.
226 Míní se tím smlouva, kterou roku 1529 uzavřeli císař Karel V. a papež Kliment VII. v Barceloně, když Karel V. definitivně porazil Francouze, bývalé papežovy stoupence, a vypudil je z Itálie. Od té doby císařská moc a katolická církev společně usilovaly o zničení posledních zbytků samostatnosti italských městských států.
227 Campoformijská mírová smlouva byla uzavřena v říjnu roku 1797 mezi Francií a Rakouskem, které se zúčastnilo první protifrancouzské koalice. Podle této smlouvy postoupili Francouzi Rakousku část Benátské republiky s městem Benátkami a také Istrii a Dalmácii za ústupky, které udělalo Rakousko Francii na rýnské hranici; druhá část Benátska byla připojena k Zaalpské republice, kterou vytvořil Napoleon I. roku 1797 z oblastí dobytých v severní Itálii. K Francii byly připojeny také Jónské ostrovy a državy Benátské republiky na albánském pobřeží.