Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx



Gatherings from the Press[412]


„Naši čtenáři jsou moudří — když se někdy doslechneme o jejich kritice ‚Hermanna‘[413], málem bychom si mysleli, že nezměrná většina čtenářů“ (nezměrná většina ze 600 čtenářů je přece 599) „je mnohem moudřejší než my sami“ („Hermann“).

Sebepoznání je vždy prospěšné, i když se, jako v tomto případě, dostavuje poněkud opožděně. Avšak —

Vy starci seberte své síly,
a dejte srdci ohněm plát!
Vždyť v rozhodné té svaté chvíli
jste dobří přec val budovat
byť byste v koších nosili jen hlínu...
               (Thusnelda utěšuje Hermanna)[414]

„Wisconsin, nejsilnější republikánský stát, vyslal svého skvělého a proslulého řečníka pana Karla Schurze do Massachusetts, aby tam odvážným slovem agitoval... Ve své znamenité a plamenné řeči dokazoval...“

co? — to by se dalo těžko říci, kdyby nebylo dále psáno,

„že se nepovažuje za představitele onoho velkého národa myslitelů, který se nazývá německý“ (studiosus Schurz jakožto změrná menšina a
autobiograf[415]).

Vy mladíci čepele si bruste
a chrabří buďte, jako Hermann byl.
                                     (Thusnelda)

„Viděli jsme vzorek tohoto nehořlavého mušelínu a vyzkoušeli jsme si ho na svíčce. Když se pomalu protahuje plamenem, nehoří vůbec; jestliže se však podrží v plameni déle, zuhelnatí, ale dál oheň nezasáhne. Než jedna anglická dáma, která viděla na výstavě větší kus této látky, podotkla, že nevypadá tak výrazně a svěže jako nepreparovaný mušelín“ („Hermann“ — poznámka redakce).

A vy, ó ženy, každá zvolte
si povoláním pietu!
                                     (Thusnelda)

Naše světoobčanské srdce se zatetelilo blahem, když jsme si přečetli, že Arminius, pamětliv onoho vznešeného okamžiku, kdy daroval panu Kossuthovi západní revoluci místo východní[416], bere pod svou ochranu

„17 miliónů“ rakouských „Slovanů“ a „proto nejenže poskytl příslušnému dopisovateli místo hned za úvodníkem, ale dokonce jej vybídl, aby v ‚Hermannu‘ mluvil jako reprezentant své národnosti“. Protože „mezi republikány musí otázka, na kterou stranu se postavit v italské válce, zůstat otevřená“,

vyslovuje se napolovic pro Prusko, napolovic pro Ludvíka Napoleona, napolovic pro Itálii, napolovic pro Malé Německo, napolovic pro Velkoněmecko, napolovic pro regentství, napolovic pro říšský parlament, ale zcela pro pana Bendera, 8, Little Newport Street, Leicester Square, na kterého se může obrátit „každý, kdo se naučil číst“ („Tisk a dílna“), aby mohl být „bez namáhavých studií a přednášek“ zasvěcen do tajů přírodních věd.

*

V posledním čísle „Hermanna“ prohlašuje jeden Čech:

„Byli jsme... prvními průkopníky... sociální ideje.“

Duchovní, kterému tato „tribuna“ patří[417], k tomu poznamenává:

„Nebyli to ještě před Čechy Švýcaři?“

Jedinou sociální ideu, za kterou Švýcaři doopravdy bojovali jako první, lze shrnout do těchto slov: „Point dʼargent, point de Suisses“ („Nejsou krejcary, nebudou ani Švýcaři“)[418]. „Novošvýcar“ Vogt a „novokrejcar“ Kinkel[419] dovedou náležitě ocenit světodějný význam této „sociální ideje“.

V téže „tribuně“ se říká:

„Připadá nám docela pochopitelné, že anglické pojišťovací společnosti už nechtějí přijímat (!) německé zboží určené pro zámořské světové trhy.“

Kolikpak „světových trhů“ zná tento „duchovní“?

A tady máme ukázku souvislého výkladu v „Týdeníku z Londýna“, alias „Hermannovi“:

„Na Humboldtově hrobě pokrytém vavříny si udělal hnízdo párek vlaštovek. Hrůzná dětská zločinnost, která by měla být v samém zárodku vymýcena všemi prostředky frenologie a fyziatrie, se opět projevila u devítiletého chlapce ve Schmiedebergu.“

Soud „Hermanna“ o Metternichovi. — Soud o Metternichově politice je formulován takto:

„Tam, kde Metternich a spol. skoro celé století uráželi a páchali nepravosti, nebude se ještě dlouho moci utábořit žádný anděl míru, sladce dřímající u potoka, jak praví Schiller. Ať to jednou zkusí“ (totiž Schiller) „třeba na Minciu!“

Udělat z Mincia „potok“, to se mohlo podařit jen objeviteli „zámořských světových trhů“.

„Hermann“ říká v článku o

„uprázdněném místu v savojském chrámu v Londýně“, že „on“ („Hermann“) „je svým krajanům v Londýně i doma den ode dne dražší“.

Je to tak. Týden od týdne toho poskytuje za 3 pence méně. Možná, že to souvisí s přesným výpočtem uprázdněných „emolumentů“, kterýžto výpočet prozrazuje touhu přenést „tribunu“ do savojského chrámu“.

*

26. číslo „Gottfrieda“ přináší „Hermannovo“[a] oznámení, že odchází z redakce. Zní takto:


Našim čtenářům.

Dnešním číslem končím svou činnost redaktora tohoto listu. Jedinou příčinou toho, že odcházím, je můj zdravotní stav, jenž mi nedovoluje pokračovat vedle svého dřívějšího povolání učitele ještě v oné druhé, tolik rozptylující činnosti“ (povolání učitele tedy je jedna činnost vedle oné druhé činnosti). „A protože s tím“ (s čím?) „přestávám být nadále odpovědný za obsah listu“ (spíše nebude odpovědný za jeho další obsah), „předal jsem rovněž vlastnictví listu do jiných rukou. Podnik, jehož úspěch je nyní“ (totiž proto, že Kinkel byl odstraněn) „zajištěn, bude i napříště veden v dosavadním duchu“ (ceny mírné, obsluha vzorná), „a zatímco dříve jsem sotva našel čas a místo, abych pro něj“ (totiž pro podnik) „sám psal, budu v budoucnu“ (později), „zbaviv se práce s vnější stránkou věci, dodávat tím více příspěvků jako dopisovatel.“ (Bude-li Gottfried jako dopisovatel dodávat „tím více“, čím méně místa dříve našel, co bude s úspěchem podniku, který má nyní být „zajištěn tím“, že Gottfried jako redaktor zmizí?) „S čtenáři a spolupracovníky se loučím s přátelskými díky za jejich účast a podporu.

Gottfried Kinkel

Jako poslední ukázku oné „tolik rozptylující činnosti“, které Hermann dává tak přátelské vale, přináší poslední „Gottfřied“ tuto redakční poznámku:

„My“ (totiž Gottfried) „pociťujeme pokaždé jakousi škodolibost, když některý náš dopisovatel jednou šlápne pořádně vedle, střelí kozla,[b] neboť obvykle se mezi našimi čtenáři najde někdo (!)‚ komu dá tento kozel popud“ (proč ne raději postrk?) „aby o dotyčné věci“ (spíše dotčené věci, totiž střeleném kozlu) „podal podrobně rozebírající“ (podrobně rozebírající o věci) „a poučnou zprávu. Takovému nedopatření děkujeme i v tomto“ (kterém?) „případě za cennou opravu, z níž každý čtenář“ (rozhodně však žádný dopisovatel!) „brzy pozná, že její autor je, jak se říká na Rýnu, muž na svém místě.“ (Není-liž pravda, krásná čtenářko?) „Bohužel, velký nával politické látky, hlavně neblahá vysoká politika našich dopisovatelů, nám dovolil teprve dnes otisknout tento článek“ (totiž tuto redakční poznámku).

A tak je vidět, že se Hermann vzdor svým hluboce procítěným díkům nerozchází s „dopisovateli“ bez hořkosti. Ve vlastní tribuně našel chudinka „dříve“ sotva místo pro „tento článek“ o „kozlovi“ a „muži na svém místě“.

A s tím provoláváme „dřívějšímu“ redaktorovi „Gottfrieda“ na rozloučenou: De mortuis nil nisi bene.[c] „Pozdějšímu“ dopisovateli Hermannovi však: U Filipp se sejdeme![420]


Diplomaticko-strategický objev

„Hermann“ říká:

„Ozbrojené zprostředkování Pruska prý si bere za základ linii Mincia. Dobrá. Po bitvě u Solferina se tato linie rýsuje jasněji. Jen stíny hradeb Mantovy a Peschiery ji ještě zatemňují. Obležení musí vnést do této temnoty světlo.“

Šikovný fejetonista[d] „Hermanna“ posílá své články, poté co jich použil v Londýně, také ještě do lipské „Gartenlaube“[421]. Aby okořenil líčení Humboldtových oslav,[422] které uspořádal „Svaz německých mužů“, sděluje nám, že

„jakýsi komunistický spolek, který nyní vydává týdeník, si vytkl jako zvláštní úkol pomlouvat nejdrzejším způsobem nejen Klinkelův list, nýbrž také Kinkela osobně; přičemž se neštítí zcela zjevných lží atd.“

Poznamenáváme k tomu jen to, že naše noviny, jak to fejetonista z našich opětovných prohlášení musí vědět, nevydává nějaký spolek, a že obvinění, která jsme vznesli proti panu Kinkelovi, nelze označit jako lži, dokud nebudou vyvrácena. A to se dosud nestalo a také nikdy nestane. Ostatně jsme panu zpravodaji povděčni za zprávu, že podkladem Kinkelova kázání, „největšího kouzla slavností“, byl text: „A zapomeneš-li na Sión, sám budeš zapomenut“, a že je zahájil „dotknuv se černo-červeno-zlatého praporu“.

„Hermann“ vtipkuje. V jednom článku v „Hermannovi“ o Rakousku se říká, že Habsburkové byli svým dědičným zemím vždycky otčímem a německé říši zase macechou. Že dědek nebo mladík může být stará baba, dokázal v dostačující míře sám autor článku, hýřícího citáty z Pölitzových „Dějin světa“[423] pro německé panny, ale že by otčím mohl být současně také macechou, to jsme až dosud považovali za nemožné.

*

„Hermann“, jenž vyšel za redakce E. J. Jucha a spol. v omlazené podobě, zaslouží, abychom si ho zevrubně povšimli. Začněme hned u first leader[e] o „postavení Pruska“.

V případě, že by mezi Francií a Rakouskem byl uzavřen mír,

„zůstane Prusko po určitou dobu skoro ve stejné situaci jako předtím. Nicméně se poznenáhlu dostane do jiného postavení. Avšak ještě rychleji“ (než poznenáhlu?) „bude muset své postavení změnit, pokud“ (!) „válka bude pokračovat; neboť potom by muselo jednat, a jestliže si včas nedokáže najít“ (!) „spolehlivé postavení, ztratí veškerou pevnou oporu, aby společně s ostatními německými spolkovými státy zahynulo.“ (Možná, že by Prusko ani nebylo proti tomu ztratit „pevnou oporu, aby zahynulo“.)

Dále nám autor předvádí Prusko v různých víceméně choulostivých poses plastiques[f]. Za prvé by se mohlo Prusko chovat jako evropská velmoc, a to zase dvojím způsobem.

Tím, že by Prusko vystupovalo jako samostatná velmoc, mohlo by jednat ve všem na vlastní pěst“ (samostatně?). „Toto“ (jednání!) „by bylo čistě evropské stanovisko, jehož účel“ (účel stanoviska)... „by se ukázal jako otázka moci; neboť udržení rovnováhy, kvůli němuž se také uzavírají smlouvy, záleží ve vyrovnání moci sloužící zájmům státu“ (kterého?). „Prusko by mohlo v tomto případě vyjít z porušení smluv z roku 1815 vyvolaného nynější válkou, jejichž je kontrahentem“ (otcem, místo jedním z otců) „a pokusit se odškodnit za služby, které přitom“ (při porušení smluv?) „prokázalo monarchistickému pořádku v Evropě, materiálními zárukami.“ Kromě tohoto mazaného postupu „by se Prusko mohlo jako evropská velmoc postavit také na čistě politickou půdu tím, že by pro svou sebezáchovu čelilo přílišnému posilování svého francouzského soka“ (non bis in idem[g] — vyrovnání moci už tady jednou bylo). „Přitom by se mohlo odvolat na to, že protože Anglie je ještě zjevným a Rusko už tajným spojencem Francie — nepřítele Rakouska“ (!!) atd.

Když se Prusko tak mnohostranně projevilo jako evropská velmoc,

„může potom zaujmout výhradně německé stanovisko. I zde má na vybranou. Buďto se müže jako německá velmoc nadřadit ostatním státům“ (včetně Turecka), „nebo se může chovat pokorně jako rovný člen spolku a podřídit se malým zemím“ (švýcarským kantonům?), „nebo se zařadit vedle nich.“ (Není zcela jasné, proč by se rovný člen spolku měl podřizovat.)

Jinými slovy buď pruské císařství, nebo další trvání Německého spolku.

První „by znamenalo postavit se vážně do čela Německa jako mocnost, která ví, že bída dělá zákon[h]“ (pro obyčejné smrtelníky bída nezná zákon, ale pro gothajce (viz poznámku [201]) zákon dělá, a to velmi mírný), „pročež ona“ (bída) „je nucena opustit překážející jí formy atd., neboť její existence je v sázce“ (v sázce je existence bídy).

Důvody, které by „Prusko mohlo uvést pro takovou revoluční politiku“, zaplétají našeho autora do opravdového embarras de richesses[i]. Mimo jiné:

„Cizí mocnosti Rusko a Anglie nepřátelské jednotě Německa, které komplikovaným systémem výkyvů v německé rovnováze bránily mocenskému růstu německých velmocí neustálým vzájemným oslabováním, se staraly při ustavování spolku více o sebe než o Německo, atd.“ (Prapodivný plán, podle kterého se cizí mocnosti Rusko a Anglie navzájem oslabovaly, aby zabránily růstu pruské moci!) „To“ (Prusko) „nakonec dokázalo, že plně pochopilo podstatu nynější války, která, podobná třicetileté válce, má za cíl dokončit revoluci z roku 1848.“ „Z toho důvodu“ (totiž proto, že třicetiletá válka měla za cíl dokončit revoluci z roku 1848) „neuznává Prusko už Spolkový sněm a

...považuje suverenitu všech ostatních německých knížat za zaniklou atd.“ A konečně „pruská vláda by si mohla, kdyby mu“ (totiž Prusku) „tato revoluční politika připadala příliš riskantní, vybrat konzervativní stanovisko. Mohla by si je vybrat... protože pruský panovnický dům musí jako rovný“ (komu?) „respektovat udržení ostatních“ (kterých ostatních?) „... protože Prusko, nejsa samostatné, přizpůsobuje své chování chování neutrální Anglie atd.“

Až dosud „kolísalo“. Nechalo porazit „svého protivníka, Rakousko“.

„Pomocí smluv se neustále pokoušelo přetáhnout malé státy.“ (Přetáhnout je holí, přetáhnout tak, že je stáhne z kůže, nebo je přetáhnout na svou stranu?) „Vrátilo se do Frankfurtu“ (z Erfurtu [viz poznámku [370]]) „takřka se stejnými návrhy, které kdyby pocházely od Hannoverska nebo Bavorska, by Prusko nepřijalo.“

Autor to konečně označuje za „rutinovaný postup“, ačkoli to prozrazuje málo rutiny v consecutio temporum[j].

Villafrancká smlouva bohužel všechna stanoviska Pruska dostupná fantazii gothajců jedinou ranou vyřídila. Proto se od „vysoké politiky“ pánů Jucha a spol. obracíme k Tyrtaiovi, který v omlazeném „Hermannovi“ opěvá bitvu u Solferina. Tento Tyrtaios je zřejmě bodrý chlapík. Ani vteřinku nepochybuje o tom, že všichni zuávové, Turci, Chorvati, Srbové, Češi et autres Zéphyres[424], kteří u Solferina bojovali,

„nebýt obou císařů, chovali by se k sobě všude na světě, kde by je náhoda svedla dohromady, jako nezáludní a roztomilí lidé, kteří by se navzájem pozdravili, pojedli a popili“. (Navzájem by se pojedli a popili! Jaká kanibalská roztomilost!)

Metrum, v němž je bitva opěvována, je metrum hrdinského eposu, hexametr. Kleist, jak známo, rozmnožil hexametr o jednu krátkou předrážku. Náš bard Kleista ještě předčil: na nějaké té předrážce nebo slabice navíc mu nesejde. Na druhé straně však nesmíme mít za zlé hexametrům, které se zrovna vracejí z boje, když jim sem tam chybí nějaká noha nebo mají vykloubený některý úd.[k]

Tady máme několik ukázek:

Po písni o bitvě historická kritika. „Myslitel“ omlazeného „Hermanna“ nám v článku z Paříže odhaluje poměr Ludvíka Bonaparta k revoluci.

„Revoluce je oprávněná, pokud se staví pod ochranná křídla císaře a je jím potvrzena... Udržuje si však svůj původní ráz a musí být potlačena, pokud odporuje zájmům císaře nebo kříží jeho plány.“

A tady je moudrost.

„Našel jsem bezpečné dno,
v němž kotva má navěky tkví.“

Z „oblastí neblahé vysoké politiky“, hřmění děl a historické kritiky jsme se zřítili a narazili jsme na skromnou osamělou „Dílnu“, ve které odpočívá náš starý přítel Gottfried, už jako nový dopisovatel. Vrčí nám vstříc.

„Pro samou válku a politiku nemohl tento list dosud nalézt místo atd.“

Známe tento starý nářek. Gottfried nám nabízí, že nás jako ciceron se smyslem pro umění provede po „Výstavě Akademie na Trafalgar Square“. V dobře známém „zlatém“ toku řeči „takřka heroického muže, který jako včelička saje kapičky medu i z jedovatých květin“ (viz „Gartenlaube“), vychrlí na nás, že

„Leslieovy veselé obrázky... jsou pravé perličky ryzího umění.“

Nejvíce se však zabývá prerafaelity[425], a protože příklad je nade všechny poučky, vystavuje ve své „dílně“ několik prerafaelistických wordpaintings[l], které nám procházku na Trafalgar Square ušetří.


Prerafaelistický obraz číslo 1

„Od 11 hodin ráno a po celé odpoledne vládne v sále módní krinolína a oblíbené obrazy publika jsou pak trvale obleženy.“


Prerafaelistický obraz číslo 2

„Všechno má cenu, co je provedeno ve svém druhu dokonale! Například kalhoty, jsou-li dobře udělány a člověka neškrtí.“


Prerafaelistický obraz číslo 3

„Na klášterním hřbitově jsou dvě jeptišky zaměstnány tím, že kopou hrob... Jsou to dvě hrubé ženské postavy, které se střídají při ponuré práci temnosvitu.“ (Dvě hrubé postavy se střídají, zatímco temnosvit za ně koná práci.) „Jedna z nich, jež stojí v hrobě a svalnatýma rukama pradleny s kořeny vyhazuje těžkou zvlhlou zem, je docela prozaická, obyčejná a netečná osoba.“

Osoba s kořeny je možná docela prozaická, ale zcela jistě neobyčejná. O určité netečnosti opravdu svědčí ona sans-gêne[m], s níž tato osoba používá ke kopání místo vlastních rukou rukou pradleny.

Z těchto ukázek však „řemeslník“ pochopí, nad čím jej vlastně Gottfried tak vytrvale nutí „uvažovat“, že totiž umělecké eunušství

„by mu při jeho díle prospělo více“ (utile cum dulci[n]),než „nedělní vyjíždky do Eppingského lesa nebo do botanické zahrady v Kew,“ než „všechny veselé předměstské hospody,“ než „večerní schůzky ve spolku“ a „mlácení prázdné slámy kolem velké otázky, nenastane-li už po příští revoluci tisíciletá vláda krejčovských tovaryšů pod vývěskou dělnické diktatury“.

My se však všem prerafaelitům navzdory držíme starého moudrého rčení: „Cacatum non est pictum“.[o]



Napsal K. Marx
3. a 24. června, 8. a 15. července 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 5, 8, 10 a 11
ze 4. a 25. června, 9. a 16. července 1859
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. Gottfrieda Kinkela. (Pozn. red.)

b V originále: „einen rechten Bock schiesst“, tj. „šlápne vedle“, „udělá chybu“; v dalším textu následují slovní hříčky se slovem „Back“, „kozel“. (Pozn. čes. red.)

c O mrtvých jen dobré. (Pozn. red.)

d — tj. Heinrich Beta. (Pozn. red.)

e — prvního úvodníku. (Pozn. red.)

f — malebných pózách. (Pozn. red.)

g — ne dvakrát totéž. (Pozn red.)

h „Not macht ein Gebot“, zatímco německé rčení zní: „Not kennt kein Gebot“, „bída nezná zákon“. (Pozn. čes. red.)

i — zmatku z přílišné hojnosti. (Pozn. red.)

j — časové posloupnosti. (Pozn. red.)

k Slovní hříčky: „Fuss“ znamená „noha“, ve verši „stopa“; „Glied“ znamená „úd“, ale také „část“, „oddíl“ zpěvu. (Pozn. čes. red.)

l — slovomaleb. (Pozn. red.)

m — bezostyšnost. (Pozn. red.)

n — užitečné s příjemným. (Pozn. red.)

o „Nakakané není namalované“. (Pozn. red.)


412 Články, které byly uveřejňovány v listu „Volk“ (viz poznámku [217]) v rubrice „Gatherings from the Press“ [„Z tisku“], byly namířeny proti týdeníku „Hermann“, který vydával v Londýně německý maloburžoazní demokrat Gottfried Kinkel. Kromě Marxe se na nich v nepatrné míře podílel také Elard Biscamp. Za rakousko-italsko-francouzské války z roku 1859, kdy oživla činnost maloburžoazní demokratické emigrace, považoval Marx boj proti vlivu maloburžoazní ideologie na představitele proletariátu za jeden z nejdůležitějších úkolů listu „Volk“. Proto si zde vzal na mušku politickou bezzásadovost a iluze maloburžoazních ideologů, jejich maloměšťácký vkus a nevzdělanost. Marxovy články donutily Kinkela vystoupit z redakce listu „Hermann“. V srpnu 1859 přestal „Volk“ pro nedostatek prostředků vycházet, takže Marx tento seriál článků nedokončil.

Kritiky zde otištěné se vztahují k obsahu 21., 24., 26. a 27. čísla listu „Hermann“, která vyšla 28. května, 18. června, 2. a 9. července 1859.

413Hermann“ — zkrácený název týdeníku „Hermann. Deutsches Wochenblatt aus London“ [„Hermann. Německý týdeník z Londýna“]. Tento orgán německých maloburžoazních demokratů vycházel německy v Londýně od roku 1859; od ledna do července 1859 byl jeho vydavatelem a redaktorem Gottfried Kinkel.

List byl pojmenován podle vůdce Cherusků Arminia (nazývaného v Německu od konce 17. století, po vyjití Lohensteinova románu „Šlechetný vojevůdce Arminius neboli Hermann a jeho nejjasnější Thusnelda“, také Hermann.) V 9. roce n. 1. porazili Germáni v čele s Arminiem legie římského vojevůdce Vara v Teutoburském lese.

414 Myslí se autor citované básně, která vyšla v „Hermannu“ 28. května 1859 s podpisem Kathinka Zitz, a redaktor týdeníku Gottfried Kinkel.

Thusnelda byla podle ústního podání manželka vůdce Cherusků Arminia.

415 Ironická narážka na dřívější úzké vztahy německého maloburžoazního demokrata Schurze ke Kinkelovi. Schurz byl v mládí členem literárního „Spolku chroustů“ („Maikäferverein“) založeného Kinkelem a roku 1850 pomohl Kinkelovi uprchnout ze špandavské káznice. Marx a Engels líčí tuto epizodu Kinkelova života v pamfletu „Velikáni emigrace“ (viz Marx-Engels, Spisy 8).

416 Narážka na Kinkelovu činnost jako jednoho z vůdců maloburžoazně demokratických emigrantů po porážce revoluce z roku 1848—1849. Kinkel nevycházel z objektivních ekonomických a sociálně politických podmínek, jež tehdy v Evropě existovaly, ale ze subjektivistických, voluntaristických představ, že revoluce v Evropě může být zahájena kdykoli. V pamfletu „Velikáni emigrace“ (viz Marx-Engels, Spisy 8), napsaném v roce 1852, odhalili Marx a Engels nesmyslnost a iluzornost názorů a dobrodružný charakter taktiky Kinkela i jiných vůdců maloburžoazní emigrace.

417 Je míněn Gottfried Kinkel, který byl dříve kazatelem a docentem teologie v Bonnu (1836—1843).

418Point dʼargent, point de Suisses“ („Nejsou peníze, nebudou ani Švýcaři“) — těmito slovy prý vypověděli švýcarští žoldnéři službu francouzskému králi Františku I. (1515—1547), když byla jeho pokladna prázdná. Francouzský dramatik Racine použil tohoto výroku ve své komedii „Les plaideurs“ [„Sudiči“].

419 „Novošvýcar“ Vogt — narážka na Vogtovu naturalizaci ve Švýcarsku, kam emigroval po porážce revoluce z let 1848—1849 v Německu.

„Novokrejcar“ Kinkel — Marx ironizuje Kinkelovu malichernost ve finančních otázkách.

420U Filipp se sejdeme!“ slova, která řekl duch zavražděného Caesara Brutovi, když se mu zjevil ve snu v předvečer bitvy u Filipp (město ve staré Trákii); v této bitvě (roku 42 před n. 1.) porazilo vojsko římských triumvirů Marca Antonia a Octaviána armádu stoupenců římské aristokratické republiky, které velel Brutus a Cassius.

421Gartenlaube“ — zkrácený název německého maloburžoazního literárního týdeníku „Die Gartenlaube. Illustriertes Familienblatt“ [„Besídka. Obrázkový rodinný časopis“]; vycházel v letech 1853—1903 v Lipsku a v letech 1903—1943 v Berlíně.

422 Míní se tryzna za věhlasného německého vědce Alexandra Humboldta (zemřel 6. května 1859), které se zúčastnily organizace německých emigrantů a rovněž list „Hermann“.

423 Jde o populární Pölitzovu knihu „Die Weltgeschichte für gebildete Leser und Studierende“ [„Dějiny světa pro vzdělané čtenáře a studenty“]. První vydání vyšlo v Lipsku v roce 1805.

424 Et autres Zéphyres — a ostatní zefýrové (viz poznámku [85]).

425 Prerafaelité — malířská škola, která vznikla v Anglii ve druhé polovině 19. století. Prerafaelité napodobovali malíře rané renesance (před Rafaelem — odtud název školy). Jejich tvorba byla výrazem maloburžoazního romantického protestu proti neutěšené kapitalistické skutečnosti; proti ni stavěli středověk s jeho hlubokou nábožností a mystikou. Odtržení od současnosti vedlo prerafaelity k symbolismu a vyumělkovanosti.