Bedřich Engels



Válka s Maury


Protože právě skončilo první a možná zároveň i poslední dějství španělské války v Maroku a došly už všechny podrobné oficiální zprávy, můžeme se k této věci ještě jednou vrátit.

1. ledna opustila španělská armáda linie u Ceuty s úmyslem postupovat na Tetuán, vzdálený pouhých 21 mil. Maršálu OʼDonnelloví trvalo celý měsíc, než dovedl své vojsko na dohled k tomuto městu, ačkoli ho nepřítel nikdy vážně nenapadl ani nezastavil. Tento bezpříkladně pomalý postup nelze zdůvodnit ani tím, že tu nejsou cesty, ani nezbytnou opatrností; Španělé zřejmě nevyužili plně toho, že ovládají moře. Omluvou není ani to, že bylo nutné zřídít cestu pro těžká děla a pro dopravu zásob. Obojí se dalo dopravit převážně loděmi a armáda, vybavená zásobami na týden, která by s sebou nevezla žádná děla kromě horského dělostřelectva (dopravovaného na hřbetech mulů), by byla mohla dosáhnout výšin kolem Tetuánu nejdéle za pět dní a počkat tu na Riosovu divizi, které by tehdy stejně jako o tři týdny později nikdo nebyl mohl zabránit, aby se vylodila v ústí Wed el Chelů. Bitva ze 4. února mohla být vybojována už 5. nebo 7. ledna, a to pravděpodobně za okolností pro Španěly ještě příznivějších; byly by se tak ušetřily ztráty tisíců mužů způsobené nemocemi a Tetuán mohl být dobyt už 8. ledna.

Takové tvrzení se může zdát odvážné. Ovšem, OʼDonnell se už nemohl dočkat, až vstoupí do Tetuánu, právě tak jako kterýkoli z jeho vojáků; projevil statečnost, obezřelost, chladnokrevnost a jiné vojenské kvality. Jestliže mu trvalo měsíc, než se dostal před Tetuán, jak to měl dokázat za týden? OʼDonnell měl dvě možnosti, jak tam vojsko dovést. Předně se mohl spolehnout především na pozemní spojení a lodí použít jen jako pomocných prostředků. To také udělal. Zorganizoval pravidelný pozemní transport svých zásob a výzbroje, a přepravoval s armádou početné polní dělostřelectvo složené z dvanáctiliberních děl. Jeho armáda měla být v případě potřeby naprosto nezávislá na lodích; lodi měly sloužit jen jako druhá komunikační linie s Ceutou, užitečná, ale rozhodně ne nezbytná. Tento plán samozřejmě vyžadoval organizaci obrovského vozového trénu, a pro tento trén bylo nutné postavit cestu. Tak se ztratil týden, než byla postavena cesta od linií k pobřeží, a celá kolona — armáda, trén a všechno ostatní — se zastavovala skoro na každém kroku, než byl hotov další kus cesty pro postup příštího dne. A tak se doba pochodu měřila na míle cesty, kterou španělští ženisté byli den ze dne schopni postavit, v průměru zřejmě asi půl míle za den. Tak už sám výběr prostředků pro dopravu zásob vyžadoval obrovské rozměry trénu, neboť čím déle je armáda na cestě, tím víc pochopitelně spotřebuje. Ale když kolem 18. ledna vichřice zahnala parníky od pobřeží, armáda přesto hladověla, a to na dohled od svých skladů v Ceutě; ještě jeden den bouře, a třetina armády by se byla musela vydat zpátky, aby přinesla potraviny pro druhé dvě třetiny. A tak se stalo, že se maršál OʼDonnell v čele 18 000 Španělů dokázal procházet celý měsíc podél afrického pobřeží při denním výkonu dvě třetiny míle. Když už se jednou rozhodl pro tento systém zásobování armády, žádná moc na světě by nebyla mohla nijak podstatně zkrátit délku tohoto bezpříkladného pochodu; ale nebyla chyba, že se pro takový systém vůbec rozhodl?

Kdyby byl Tetuán vnitrozemským městem a nebyl vzdálen od pobřeží čtyři, ale jednadvacet mil, nepochybně by tu jiná možnost nebyla. Francouzi při takových expedicích do nitra Alžírska naráželi na tytéž potíže a překonávali je stejným způsobem, i když energičtěji a rychleji. Angličané v Indii a Afghánistánu toho byli ušetřeni díky tomu, že se v těchto zemích poměrně snadno seženou soumaři a píce pro ně; jejich dělostřelectvo bylo lehké a nepotřebovalo dobré cesty, poněvadž se tažení vedla pouze v období sucha, kdy armády mohou pochodovat přímo přes celou zem. Ale Španělům a maršálu OʼDonnellovi zůstalo vyhrazeno, aby pochodovali s armádou celý měsíc podél mořského pobřeží a za tuto dobu urazili ohromnou vzdálenost jednadvacet mil!

Z toho je zřejmé, že praxe španělské armády i její teorie jsou velmi zastaralé. S flotilou parníků a dopravních plachetnic v dohledu je tento pochod naprosto směšný a lidé, které za pochodu vyřadila cholera a úplavice, byli oběťmi předsudků a neschopnosti. Cesta, kterou postavili ženisté, nebyla žádným skutečným spojením s Ceutou, protože patřila Španělům právě jen tam, kde se náhodou zrovna utábořili. Všude v týlu ji Maurové mohli kdykoli učinit nepoužitelnou. K doručení zprávy nebo pro doprovod transportu zpátky do Ceuty bylo zapotřebí přinejmenším divize o 5000 mužů. Za celého pochodu se spojení s tímto místem udržovalo pouze parníky. A přitom všem zásoby potravin, které armáda vezla s sebou, byly tak nedostatečné, že neuplynulo ani dvacet dní a armáda už téměř hladověla a zachránily ji jedině zasoby z flotily. Proč se tedy vůbec tato cesta stavěla? Pro dělostřelectvo? Španělé přece museli bezpečně vědět, že Maurové žádné polní dělostřelectvo nemají a že jejich vlastní horská děla s rýhovanou hlavní překonávají všechno, co by snad nepřítel mohl proti nim postavit. Proč tedy vláčeli všechno toto dělostřelectvo s sebou, když se dalo celé v několika hodinách dopravit po moři z Ceuty do San Martinu (v ústí Wed el Chelů neboli řeky Tetuánu)? Pro všechny případy mohla armádu doprovázet jedna baterie polních děl; španělské dělostřelectvo ovšem musí být velice těžkopádné, jestliže se s ním nedokáže v jakémkoli terénu urazit pět mil denně.

Jak dokázalo vylodění Riosovy divize u San Martinu, měli Španělé dost lodí, aby mohli převézt najednou nejméně jednu divizi. Kdyby útok vedlo anglické nebo francouzské vojsko, bezpochyby by se tato divize vylodila u San Martinu hned po několika demonstracích z Ceuty, provedených proto, aby byli Maurové připoutáni k tomuto místu. Taková divize v počtu 5000 mužů, zakopaná v lehkých polních opevněních, jaká se dají vybudovat za jedinou noc, by mohla bez obav očekávat útok jakéhokoli počtu Maurů. Za příznivého počasí se však mohla vylodit jedna divize denně, a tak se mohla armáda soustředit na dohled od Tetuánu během šesti nebo osmi dní. Dejme tomu však, že OʼDonnell nechtěl vystavit jednu izolovanou divizi útoku možná po tři nebo čtyři dny — jeho vojsko bylo mladé a nepřivyklo dosud válce. Nelze mu vytýkat, že nezvolil tuto cestu.

Ale jednu věc bezpochyby udělat mohl. Kdyby nechal každého muže nést potraviny na týden, kdyby vzal všechna svá horská děla, možná i baterii polních děl a tolik zásob, kolik by muli a koně unesli, mohl vyrazit z Ceuty a přiblížit se co nejrychleji k Tetuánu. I když se uváží všechny obtíže, osm mil denně rozhodně není mnoho. Ale řekněme pět mil; to znamená čtyři dny pochodu. Počítejme dva dny na boje, ačkoli by to musela být ubohá vítězství, kdyby při nich Španělé nezískali alespoň pět mil terénu. To by bylo celkem šest dní, i se vším zdržením způsobeným počasím, neboť armáda bez trénu dokáže určitě ujít čtyři nebo pět mil denně téměř za každého počasí. Tak by armáda dosáhla planiny u Tetuánu, dřív než by spotřebovala potraviny, které by nesla s sebou; v naléhavém případě tu byly parníky, které mohly vylodit čerstvé zásoby během pochodu, jak se také skutečně stalo. V Maroku není horší terén ani počasí než v Alžírsku, a Francouzi tam dokázali mnohem víc uprostřed zimy a přitom daleko v horách, kde neměli parníky, které by je podporovaly a zásobovaly. Jakmile armáda dosáhla výšin Monte Negra a ovládla průsmyk vedoucí k Tetuánu, bylo zajištěno spojení s flotilou v rejdě v San Martinu a operační základnu tvořilo moře. Období, kdy armáda neměla žádnou operační základnu než sebe samu, se tak s trochou odvahy dalo zkrátit z měsíce na týden, a odvážnější z obou plánů byl tedy také bezpečnější, neboť čím hroznější byli Maurové, tím nebezpečnějším se stával OʼDonnellův pomalý pochod. A i kdyby byla armáda na cestě do Tetuánu poražena, měla by daleko snazší ústup, kdyby jí nepřekážel materiál a polní dělostřelectvo.

OʼDonnellův postup od Monte Negra, které přešel téměř bez odporu, plně odpovídal jeho dosavadní pomalosti. Znovu se budovaly a zesilovaly reduty, jako by proti němu stála nejlépe organizovaná armáda. Tak se promarnil týden, ačkoli proti takovému protivníkovi by byla stačila jednoduchá polní opevnění; OʼDonnell nemohl předpokládat, že by ho napadlo nějaké dělostřelectvo, které by se vyrovnalo jeho šesti horským dělům, a na výstavbu takového tábora by mu byly měly stačit jeden nebo dva dny. Konečně 4. ledna zaútočil na opevněný tábor svého protivníka. Za této akce si Španělé zřejmě vedli velmi dobře; jaké zásluhy na tom mělo jejich taktické uspořádání, nemůžeme posoudit, neboť těch několik dopisovatelů, kteří jsou ve španělském táboře, dává přednost barvitému líčení a přehnanému entuziasmu před suchými vojenskými podrobnostmi. Jak praví dopisovatel londýnských „Times“: Nač vám mám popisovat kus země, který byste stejně museli vidět, abyste posoudili jeho ráz! Maurové byli na hlavu poraženi a den nato se Tetuán vzdal.

Tím končí první dějství tažení, a nebude-li marocký císař[a] příliš neústupný, skončí tím s největší pravděpodobností celá válka. Avšak obtíže, na něž dosud Španělé naráželi — obtíže, které ještě zvětšoval systém, jakým vedli válku — ukazují, že vydrží-li Maroko, bude pro Španěly ještě tvrdým oříškem. Nevězí to ve skutečném odporu maurských nepravidelných bojovníků — ti nikdy neporazí ukázněné vojsko, pokud se toto vojsko bude držet pohromadě a bude se mít čím živit; příčinou je nekultivovanost země, nemožnost dobýt něco jiného než města, odkud jedině je možno získat zásoby; je to nutnost rozptýlit armádu do velkého počtu drobných postavení, která konec konců stejně nemohou stačit udržovat nerušené pravidelné spojení mezi dobytými městy a která nelze zásobovat potravinami, leda by většina sil byla posílána, aby doprovázela zásobovací transporty krajinou bez cest, kde se budou stále znovu objevovat houfy marockých harcovníků. Je dobře známo, co práce dalo Francouzům v prvních pěti či šestí letech afrických výbojů, aby zásobovali potravinami třeba jen Blidu a Medeu, nemluvě už o bodech, ležících dále od pobřeží. Při rychlém opotřebování evropských armád v tomto podnebí nebude pro zemi, jako je Španělsko, šest či dvanáct měsíců takové války nic snadného.

Bude-li válka pokračovat, bude nejbližším cílem útoku přirozeně Tandža. Cesta z Tetuánu do Tandži vede přes horský průsmyk a pak dolů údolím řeky. Je to úplně ve vnitrozemí — nebudou tu žádné parníky, které by přivážely zásoby, a nejsou tu ani cesty. Vzdálenost je asi 26 mil. Jak dlouho bude maršálu OʼDonnellovi trvat, než překoná tuto vzdálenost, a kolik vojáků bude muset nechat v Tetuánu? Řekl prý, že na udržení Tetuánu bude třeba 20 000 mužů; ale to je zřejmě hodně přehnané. 10 000 mužů ve městě a brigáda pro místní akce v opevněném táboře u San Martinu by měly toto místo dostatečně zabezpečit; to by byla dostatečná síla, aby Španělé mohli kdykoli vytáhnout do pole a rozbít každý útok Maurů. Tandžu lze dobýt bombardováním z moře a posádku je tam možno dopravit rovněž po moři. Totéž platí o Larachi, Salé, Mogadoru. Ale jestliže chtějí Španělé postupovat takto, nač ten dlouhý pochod na Tetuán? Jedno je jisté: jestliže se Maroko udrží rok, budou se Španělé muset ve vedení války ještě lecčemu naučit, než je dokáží přinutit k míru.



Napsal B. Engels začátkem února 1860
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 5896 ze 17. března 1860
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:

a — tj. Sidi Muhammad. (Pozn. red.)