Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{349} Marka[246]
{351} V zemi, jako je Německo, kde se ještě dobrá polovina obyvatelstva živí zemědělstvím, je nutné, aby se socialističtí dělníci a jejich prostřednictvím rolníci dověděli, jak vzniklo dnešní pozemkové vlastnictví, velké i malé; je nutné, aby se proti dnešní bídě nádeníků a proti dnešní dlužní porobě malorolníků postavilo staré společné vlastnictví všech svobodných lidí, vlastnictví toho, co tehdy pro ně bylo opravdu "vlastí", zděděným svobodným společným majetkem. Proto chci podat krátký historický výklad onoho prastarého německého pozemkového zřízení, které se v žalostných zbytcích dochovalo až podnes a které bylo po celý středověk základem a vzorem veškerého veřejného zřízení a celého veřejného života nejen v Německu, ale i v severní Francii, Anglii a Skandinávii. Přesto však upadlo do té míry v zapomenutí, že jeho skutečný význam musel G. L. Maurer nedávno znovu objevit.[247]
Nejstarší dějiny všech nebo aspoň téměř všech národů prostupují dvě přirozeně vzniklé skutečnosti: členění národa podle příbuzenství a společné vlastnictví půdy. Tak tomu bylo i u Němců, členění podle kmenů, čeledí a rodů, které si přinesli z Asie a podle něhož ještě v římské době tvořili své bitevní houfy tak, že nejbližší příbuzní stáli vždycky vedle sebe, toto členění se uplatňovalo i při záboru nového území na východ od Rýna a na sever od Dunaje. V novém sídlišti se jednotlivé kmeny neusazovaly libovolně nebo náhodně, nýbrž, jak výslovně uvádí Caesar, podle rodového příbuzenství příslušníků kmene.[248] Blíže spřízněným větším skupinám připadl určitý okrsek, kde se jednotlivé rody zahrnující určitý {352} počet rodin usazovaly tak, že zakládaly vesnice. Několik spřízněných vesnic tvořilo setninu (starohornoněmecky huntari, staroseversky heradh), několik setnin tvořilo župu; souhrnem žup byl sám lid[a] . Půda, kterou nezabrala osada, zůstala k dispozici setnině; co nepřipadlo ani té, zůstávalo župě; a co i potom bylo volné - většinou to bylo velmi rozsáhlé území - to zůstávalo v bezprostřední držbě všeho lidu. Ve Švédsku nacházíme všechny tyto různé stupně společné držby vedle sebe. Každá vesnice měla společnou vesnickou půdu (bys almänningar) a vedle toho existovala společná půda setninová (härads), župní nebo krajská (lands) a konečně společná půda lidu, na niž si činil nárok král jako představitel všeho lidu a jíž se zde tehdy říkalo konungs almänningar. Ale všechna tato půda, i královská, se bez rozdílu nazývala almänningar, Allmenden, společné pozemky.
Jestliže starošvédské uspořádání společné půdy, jehož přesné další dělení rozhodně náleží některému pozdějšímu vývojovému stupni, vůbec kdy v této formě v Německu existovalo, pak brzy zmizelo. V důsledku rychlého růstu obyvatelstva vzniklo na velmi rozlehlém území přiděleném každé jednotlivé vesnici, na marce, několik dceřinných vesnic, které nyní spolu s mateřskou vesnicí - ať jako rovnoprávné nebo neplnoprávné - tvořily jediné markovní společenství; a tak nacházíme v Německu, pokud sahají prameny, vždy větší či menší počet vesnic spojených do jednoho markovního společenství. Nad těmito svazy však stály ještě, alespoň v první době, větší markovní svazy, setninové nebo župní, a konečně tvořil všechen lid původně jediné veliké markovní společenství ke správě půdy, která zůstala v bezprostřední držbě lidu, a k dohledu na nižší marky patřící k jeho území.
Až do doby, kdy si francká říše podrobila Německo východně od Rýna, byla těžištěm markovního společenství patrně župa, která zřejmě zahrnovala markovní společenství ve vlastním smyslu. Jen tím se dá totiž vysvětlit, proč se při administrativním dělení říše znovu objevuje tolik starých velkých marek jako soudní župy. Ale už brzy potom začalo rozbíjení staré velké marky. Přesto {353} ještě v "císařském právu"[249] ze 13. nebo 14. století platí jako pravidlo, že marka zahrnuje 6 až 12 vesnic.
V Caesarově době obdělávala přinejmenším většina Němců, zejména Suevové, kteří se ještě pevně neusadili, ornou půdu společně; dělo se to, jak se dá předpokládat analogicky podle jiných národů, tím způsobem, že jednotlivé rody zahrnující několik blízce spřízněných rodin společně obdělávaly půdu, která jim byla přidělena a která se každý rok střídala, a produkty rozdělovaly mezi rodiny. Když se však asi na počátku našeho letopočtu i Suevové usadili v nových sídlištích, tento způsob brzy zanikl. Alespoň Tacitus (150 let po Caesarovi) ví už jen o obdělávání půdy jednotlivými rodinami. Ale i těm se půda k obdělání přidělovala jen na rok; po roce se vždy znovu rozdělovala a střídala.
Jak se přitom postupovalo, můžeme vidět ještě dnes na Mosele a v Hochwaldu u takzvaných dvorcových obcí [Gehöferschaften]. Tam se, ne sice každoročně, ale přece ještě vždycky po 3, 6, 9 nebo 12 letech dá dohromady všechna obdělávaná půda, pole i louky, a dělí se podle polohy a kvality půdy na několik "honů" [,,Gewanne"]. Každý hon se zase dělí na tolik stejných dílů, dlouhých úzkých pruhů, kolik je oprávněných členů tohoto společenství; tyto pruhy se pak rozdělují mezi oprávněné členy losem tak, že každý člen společenství dostane původně stejně velký kus z každého honu, tedy stejně od každé polohy a kvality půdy. Dnes už tyto podíly nejsou stejné v důsledku dělení dědictví, prodeje atd., ale starý plný podíl [Vollanteil] tvoří stále ještě jednotku, podle níž se určují poloviční, čtvrtinové, osminové a další podíly. Neobdělávaná půda, lesy a pastviny, zůstává společným majetkem ke společnému užívání.
Totéž prastaré zařízení se zachovalo až do počátku našeho století v bavorské Rýnské Falci v podobě takzvaných údělů [Losgüter][b], jejichž orná půda zatím už přešla do soukromého vlastnictví jednotlivých členů. Také dvorcové obce přicházejí stále víc na to, že je v jejich zájmu zanechat znovurozdělování a přeměnit střídavou držbu v soukromé vlastnictví. A tak většina z nich, ne-li {354} vůbec všechny, v posledních čtyřiceti letech odumřely a staly se z nich obyčejné vesnice parcelových rolníků se společným užíváním lesů a pastvin.
První pozemek, který přešel do soukromého vlastnictví jednotlivce, bylo místo pro dům. Nedotknutelnost obydlí, tento základ veškeré osobní svobody, přešla z kočovnického vozu krytého plachtou na srub usedlého rolníka a postupně se přeměnila v plné vlastnické právo na usedlost. K tomu došlo už za Tacita. Obydlí svobodného Němce bylo zřejmě už tehdy vyňato z marky a jako místo nepřístupné úředníkům marky bylo patrně bezpečným útočištěm uprchlíků, jak se to popisuje v pozdějších markovních řádech a zčásti už v kmenových právech z 5.-8. století.[250] Posvátnost obydlí nebyla totiž účinkem, nýbrž příčinou jeho přeměny v soukromé vlastnictví.
Čtyři až pět století po Tacitovi se kmenová práva zmiňují také o obdělané půdě jako o dědičném, i když ne bezpodmínečně svobodném majetku jednotlivých rolníků, kteří měli právo jej prodat nebo jinak odstoupit. K vysvětlení příčin této přeměny máme dva opěrné body.
Předně existovaly od počátku přímo v Německu vedle právě vylíčených uzavřených vesnic, kde byla všechna pole společná, také vesnice, kde kromě obydlí byla ze společenství, z marky, vyňata i pole, a přidělena dědičně jednotlivým rolníkům. Ale tak tomu bylo jen tam, kde si to takříkajíc vynucoval charakter půdy: v úzkých údolích, jako v bergském kraji; na úzkých, plochých hřebenech kopců mezi slatinami, jako ve Vestfálsku. Později také v Odenwaldu a skoro ve všech alpských údolích. Tam se vesnice skládala, a skládá se ještě teď, z rozptýlených jednotlivých dvorů, z nichž každý je obklopen poli, která k němu patří; střídání tu nebylo dobře možné, a tak zbyla marce jen okolní neobdělaná půda. Když pak později vzrostla důležitost práva postoupit usedlost třetí osobě, byli takoví majitelé dvorů ve výhodě. Přání získat rovněž tuto výhodu vedlo možná v některých vesnicích se společnými poli k tomu, že se zvykové znovurozdělování nechalo upadnout v zapomenutí, takže se podíly jednotlivých členů staly rovněž dědičnými a přenosnými.
{355} Za druhé ale přivedly Němce jejich výboje na římské území, kde byla půda po staletí soukromým vlastnictvím (a to římským, neomezeným) a kde nepatrný počet dobyvatelů nebyl s to tak zakořeněnou formu držby úplně odstranit. O souvislosti dědičné soukromé držby polí a luk s římským právem, alespoň na bývalém římském území, svědčí i ta okolnost, že se zbytky společného vlastnictví orné půdy, dochované až do našich dob, vyskytují právě na levém břehu Rýna, tedy na území rovněž dobytém, ale úplné germanizovaném. Když se tu v pátém století usadili Frankové, byla u nich patrně orná půda ještě společná, jinak bychom tam dnes nenacházeli dvorcové obce a úděly. Ale i sem brzy nezadržitelně pronikala soukromá držba, neboť ripuárské kmenové právo[251] ze šestého století se už zmiňuje jen o ní, alespoň pokud jde o ornou půdu. A jak už jsme řekli, stala se i ve vnitřním Německu obdělaná půda rovněž brzy soukromým majetkem.
Jestliže však němečtí dobyvatelé přijali soukromou držbu polí a luk, tj. jestliže se při prvním dělení půdy nebo brzy po něm zřekli dalšího znovurozdělování (neboť o nic jiného tu nešlo), zaváděli naproti tomu všude své německé markovní zřízení se společnou držbou lesů a pastvin a s nadvládou marky i nad rozdělovanou půdou. To se dělo nejen u Franků v severní Francii a u Anglosasů v Anglii, ale i u Burgundů ve východní Francii, u západních Gótů v jižní Francii a ve Španělsku a u východních Gótů a Langobardů v Itálii. V těchto naposled jmenovaných zemích se ovšem, pokud je známo, udržely stopy markovních institucí dodnes téměř jen v horských oblastech.
Když Němci upustili od znovurozdělování obdělávané půdy, nabylo markovní zřízení té podoby, s níž se setkáváme nejen ve starých kmenových právech z 5. až 8. století, ale i ve středověkých anglických a skandinávských zákonících, v četných německých markovních řádech (takzvaných Weistümer) ze 13. až 17. století a ve zvykových právech (coûtumes) v severní Francii.
Tím, že se markovní společenství zřeklo práva po určité době znovu rozdělovat pole a louky mezi jednotlivé členy, nevzdalo se ani jediného ze svých ostatních práv na tyto pozemky. A tato práva byla velmi významná. Společenství postupovalo své polnosti {356} jednotlivcům jen k tomu účelu, aby jich užívali jako polí a luk, a k žádnému jinému. Co přesahovalo toto vymezení, na to neměl jednotlivý držitel právo. Poklady nalezené v zemi, jestliže ležely níž, než kam dosáhne radlice pluhu, nepatřily tedy jemu, ale původně společenství; stejně tak právo kutat rudu atd. Všechna tato práva zabrali později ve svůj prospěch feudální pánové a zeměpáni.
Ale i užívání polí a luk bylo vázáno na dozor a řízení společenstvím, a to v této podobě: tam, kde panovalo trojpolní hospodářství - a to bylo skoro všude - se všechny polnosti vesnice rozdělily na tři stejně velké hony a každý z nich byl střídavě určen jeden rok pro ozim, druhý rok pro jař, a třetí rok ležel ladem. Vesnice tak měla každý rok svůj ozimý hon, jařinnýhon a úhor. Při rozdělování půdy se dbalo na to, aby se podíl každého člena dělil stejnoměrně na všechny tři hony, takže se každý člen mohl bez újmy podřídit nucenému střídání honů ve společenství, podle něhož směl sít ozim jen na svůj kus ozimého honu atd.
Na dobu, po kterou se neobdělával, připadl úhor vždycky znovu do společné držby a sloužil celému společenství jako pastvina. A jakmile se z obou zbývajících honů sklidilo, připadly rovněž až do doby setí zpět do společné držby a užívalo se jich jako společné pastviny. Stejně tak louky po otavách. Na všech polích, kde se pásl dobytek, museli držitelé odstranit ploty. Tato takzvaná nucená pastva ovšem znamenala, že o době setí i sklizně nerozhodoval jednotlivec, nýbrž že ji pro všechny společně stanovilo společenství nebo že tu rozhodovaly zvyklosti.
Všechna ostatní půda, tj. všechno, co nepatřilo k usedlosti či k rozděleným vesnickým polnostem, zůstávalo jako za pradávna společným vlastnictvím ke společnému užívání: lesy, pastviny, lada, slatiny, řeky, rybníky, jezera, cesty a pěšiny, honitba a rybolov. Tak jako měl původně každý člen společenství stejně velký podíl na rozdělovaných markovních polnostech, tak měl stejný podíl i na užívání "společné marky". Způsob tohoto užívání stanovili všichni členové společně; stanovili také způsob dalšího dělení, když dosud obdělávaná půda nestačila a bylo třeba obdělat kus společné marky. Hlavní užitek ze společné marky byla pastva dobytka a krmení prasat žaludy; mimoto poskytoval les stavební {357} a palivové dříví, listnaté stelivo, lesní plodiny a houby; slatiny pak, pokud ve vsi byly, dávaly rašelinu. Ustanovení o pastvě, užívání dříví atd. jsou hlavním obsahem mnoha markovních řádů [Markweistümer], dochovaných z nejrůznějších století a sepsaných v době, kdy staré nepsané, zvykové právo začalo být sporné. Obecní lesy, které se dosud zachovaly, jsou ubohým zbytkem těchto starých nedělených marek. Jiným takovým zbytkem, alespoň v západním a jižním Německu, je představa hluboce zakořeněná v podvědomí lidu, že les je společným majetkem, v němž každý smí trhat květiny, sbírat lesní plody, houby, bukvice atd. a vůbec tu smí - pokud nezpůsobí škody - dělat, co chce. Ale i tady si dovede Bismarck pomoci a zavádí svým proslulým "jahodovým" zákonodárstvím[252] v západních provinciích staropruské junkerské pořádky.
Tak jako měli členové marky stejné podíly půdy a stejná práva na užívání společného majetku, měli původně i stejný podíl na zákonodárství, správě a soudnictví uvnitř marky. Ve stanovené době, i častěji, když to bylo třeba, se shromažďovali pod širým nebem, aby rozhodovali o záležitostech marky, soudili přečiny proti markovnímu řádu a rozsuzovali spory. Bylo to - jenže v malém měřítku - ono starobylé německé lidové shromáždění, které původně také bylo vlastně jen velikým shromážděním marky. Dělaly se zákony, i když jen zřídka v nutných případech, volili se úředníci a kontrolovalo se, jak si vedou v úřadě, ale především se soudilo. Předsedající jen formuloval otázky, a rozsudek vynesli všichni přítomní členové marky.
Markovní zřízení bylo za starých dob takřka jediným zřízením těch německých kmenů, které neměly své krále, stará kmenová šlechta, která zanikla při stěhování národů nebo brzy po něm, se do něho snadno vpravila jako všechno, co s tímto zřízením přirozeně vzniklo, stejně jako ještě v 17. století keltská klanová šlechta zapadala do irského společného užívání půdy. A markovní zřízení zapustilo v celém životě Němců tak hluboké kořeny, že jeho stopy nacházíme v dějinách vývoje našeho lidu na každém kroku. Za starých časů byla v době míru veškerá veřejná moc výhradně soudní mocí, a tu měla při shromáždění lidu setnina, župa, celý kmen. Soud lidu byl však jen soudem lidu celé marky a prováděl {358} se v případech, jež nebyly pouhými záležitostmi marky, ale spadaly do kompetence veřejné moci. I když pak s vytvořením župního zřízení byly státní župní soudy odděleny od společných soudů marky, zůstala v obou soudcovská moc v rukou lidu. Teprve když nastal hluboký úpadek staré svobody lidu a soudní povinnosti vedle vojenské služby se pro zchudlé svobodné rolníky staly tíživým břemenem, teprve tehdy mohl Karel Veliký nahradit u župních soudů ve většině krajů soud lidu kmetskými soudy.[c] Ale to se nijak nedotýkalo markovních soudů. Ty naopak byly ještě vzorem pro středověké lenní soudy; i při nich lenní pán jen kladl otázky, ale soudili sami leníci. Vesnické zřízení je jen markovním zřízením samostatné vesnické marky a přechází v městské zřízení, jakmile se vesnice přemění v město, tj. jakmile se opevní příkopy a hradbami. Z tohoto původního městského markovního zřízení vzešla všechna pozdější městská zřízení. Podle markovního zřízení byly konečně vytvořeny i řády nesčetných svobodných středověkých společenství, která nebyla založena na společné držbě půdy, zejména však řády svobodných cechů. S právem uděleným cechu na výhradní provozování určitého řemesla se nakládalo úplně stejně jako se společnou markou. S touž řevnivostí jako tam a často úplně stejnými prostředky se i u cechů dbalo na to, aby podíl každého člena na společném zdroji užitku byl úplně stejný nebo alespoň co nejstejnější.
Tutéž skoro zázračnou přizpůsobivost, kterou zde osvědčilo markovní zřízení v nejrůznějších oblastech veřejného života a vůči nejrozmanitějším požadavkům, osvědčuje i při dalším vývoji zemědělství a v boji se vzmáhajícím se velkým pozemkovým vlastnictvím. Markovní zřízení vzniklo, když se Němci usadili v Germánii, tedy v době, kdy hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a kdy se zemědělství, přinesené z Asie a zpola zapomenuté, začalo teprve znovu vzmáhat. Markovní zřízení se udrželo po celý středověk v neustálých těžkých bojích s pozemkovou šlechtou. Ale bylo stále {359} ještě tak nutné, že všude tam, kde si šlechta přivlastnila rolnickou půdu, zůstalo zřízení poddaných obcí jakýmsi markovním zřízením, i když značně okleštěným zásahy vrchnosti; jeden takový případ uvedeme dále. Markovní zřízení se přizpůsobovalo i těm nejproměnlivějším poměrům v držbě orné půdy, jen když zůstala alespoň nějaká společná marka, přizpůsobovalo se i nejrůznějším vlastnickým právům na společnou marku, jakmile marka přestala být svobodnou. Marka zanikla, až když šlechta a duchovenstvo za ochotného přispění pánů vladařů uloupily rolnictvu téměř veškerou půdu, jak rozdělovanou, tak nerozdělovanou. Ale ekonomicky zastaralou a neschopnou dalšího života jako forma provozování zemědělství se stala marka ve skutečnosti teprve tehdy, když obrovský pokrok zemědělství v posledních sto letech je přeměnil ve vědu a zavedl úplně nové způsoby jeho provozování.
Základy markovního zřízení byly podkopány už brzy po stěhování národů. Frančtí králové převzali jako představitelé všeho lidu do své držby obrovské pozemky náležející všemu lidu, zejména lesy, a rozházeli je jako dary svým dvořanům, svým vojevůdcům, biskupům a opatům. Tím vytvářejí základ pozdějšího šlechtického a církevního velkého pozemkového majetku. Církev držela už dlouho před panováním Karla Velikého plnou třetinu veškeré půdy ve Francii; a je jisté, že tento poměr platil ve středověku téměř pro celou katolickou západní Evropu.
Neustálé vnitřní a zahraniční války, které měly pravidelně za následek konfiskace půdy, zruinovaly spousty rolníků, takže už v době Meroveovců bylo velmi mnoho svobodných lidí bez půdy. Ustavičné války Karla Velikého zlomily hlavní sílu svobodného rolnictva. Původně musel každý svobodný držitel půdy sloužit ve vojsku a musel se nejen sám vyzbrojit, ale také se při válečné službě po šest měsíců sám živit. Není divu, že už v dobách Karlových mohl být skutečně zařazen do vojska sotva každý pátý muž. Za pustého řádění jeho nástupců to šlo se svobodou rolníků ještě rychleji z kopce. Na jedné straně nutily útrapy spojené s normanskými nájezdy, věčné války mezi králi a sváry feudálních pánů jednoho svobodného rolníka po druhém, aby si hledali ochránce. Na druhé straně urychlovala tento proces chamtivost pánů i církve; {360} lstí, sliby, hrozbami i násilím dostávali ještě víc rolníků a rolnické půdy pod svou moc. V tom i onom případě byla rolnická půda přeměněna v panskou a nanejvýš byla rolníkovi vrácena k užívání za úrok a robotu. Rolník se však změnil ze svobodného držitele půdy v poddaného platícího úrok a robotujícího nebo dokonce v nevolníka. V Západofrancké říši[254] a všude na západ od Rýna to bylo pravidlem. Naproti tomu na východ od Rýna se ještě udržel značný počet svobodných rolníků, většinou rozptýlených a jen zřídka sdružených v celých svobodných vesnicích. Avšak i zde měla v 10. až 12. století šlechta a církev takovou moc, že zatlačovala rolníky do stále větší poroby.
Když se vrchnost - ať duchovní či světská - zmocnila rolníkova hospodářství, získala tím i práva v marce, spojená s tímto hospodářstvím. Noví majitelé půdy se tak stávali členy marky a byli původně v rámci marky vůči ostatním svobodným a poddaným členům, dokonce i vůči svým vlastním nevolníkům jen rovnoprávní. Brzy si však přes urputný odpor rolníků získali na mnoha místech v marce privilegia a často se jim dokonce podařilo podřídit marku své panské nadvládě. A přesto trvalo staré markovní společenství dál, i když za poručníkování vrchnosti.
Jak nevyhnutelně nutné bylo tehdy ještě markovní zřízení pro zemědělství, a dokonce i pro velký pozemkový majetek, to dokazuje nejnázorněji kolonizace Braniborska a Slezska frískými, holandskými, saskými a rýnskofranckými osídlenci. Tito lidé byli od 12. století usazováni na panské půdě do vesnic, a to podle německého práva, tj. podle starého markovního práva, pokud se na panství zachovalo. Každý dostal usedlost, podíl na vesnických polnostech - pro všechny stejně velký a postaru stanovený losem - a právo užívat lesa a pastvin, většinou v panském lese, řidčeji ve zvláštní marce. To všechno bylo dědičné; pozemkové vlastnictví zůstávalo pánovi, jemuž byli kolonisté dědičně povinni platit stanovené úroky a konat určité služby. Ale tyto povinnosti byly tak mírné, že se tu rolníci měli lépe než kdekoli jinde v Německu. Proto také zůstali klidní, když vypukla selská válka. Za toto odpadlictví od své vlastní věci byli ovšem také tvrdě potrestáni.
Celkově došlo kolem poloviny 13. století k rozhodnému obratu {361} ve prospěch rolníků; připravila jej křižácká tažení. Mnozí feudální pánové, když táhli do boje, propouštěli své rolníky výslovně na svobodu. Jiní šlechtici zemřeli nebo zahynuli, stovky šlechtických rodů zanikly a také jejich rolníci hromadně dosahovali svobody. Navíc se ukázalo, že s rostoucími potřebami feudálních pánů se velení nad povinnostmi rolníků stává daleko důležitější než velení nad jejich osobami. Nevolnictví raného středověku, které v sobě mělo ještě mnoho ze starého otroctví, dalo pánům práva, která stále víc ztrácela na ceně; pozvolna se tedy oslabovalo a postavení nevolníků se blížilo postavení pouhých poddaných. Protože se zemědělství provozovalo stále postaru, mohli feudální páni zvyšovat své příjmy jen zoráním noviny, zakládáním nových vesnic. Toho však mohli dosáhnout, jen když se po dobrém dohodli s kolonisty, ať už to byli poddaní příslušného panství nebo cizí lidé. Proto se v této době všude setkáváme s tím, že rolnické povinnosti, většinou mírné, jsou přesně stanoveny a že se zejména na panstvích duchovenstva s rolníky dobře zachází. A konečně příznivé postavení nově získaných kolonistů působilo zpětně na postavení sousedních poddaných, takže i ti, třebaže jejich povinnosti vůči vrchnosti byly zachovány, dostali v celém severním Německu osobní svobodu. Jen slovanští a litevsko-pruští rolníci nebyli osvobozeni. Jenže to všechno nemělo dlouho trvat.
Ve 14. a 15. století nastal rychlý rozvoj měst, která tehdy také zbohatla. Zejména v jižním Německu a na Rýně vzkvétala městská umělecká řemesla a luxus. Rozmařilost městských patriciů nedala klidně spát venkovským junkerům, kteří jedli hrubou stravu, hrubě se šatili a žili v neforemně zařízených bytech. Ale kde vzít ty hezké věci? Přepadání pocestných bylo stále nebezpečnější a neúspěšnější. K nakupování bylo však třeba peněz. A ty mohl opatřit jen rolník. Odtud znovu tlak na rolníky, zvýšené úroky a robota, znovu a stále horlivější snaha srazit svobodné rolníky mezi poddané, z poddaných nadělat nevolníky a přeměnit společnou markovní půdu v panskou. V tom pomáhali zeměpánům a šlechticům znalci římského práva, kteří svým uplatňováním římských právních norem na německé poměry, jimž většinou nerozuměli, dokázali způsobit bezmezný zmatek, ale přece jen jej způsobit tak, {362} že na tom vždycky vydělal pán a vždycky prodělal rolník. Duchovní panstvo si pomáhalo jednodušeji: falšovalo listiny, v nichž se práva rolníků zkracovala a jejich povinnosti stupňovaly. Proti tomuto lupičství zeměpánů, šlechty a páterů se od konce 15. století zvedali rolníci v četných jednotlivých povstáních, až roku 1525 zaplavila Švábsko, Bavorsko, Franky až po Alsasko, Falc, Rýnskou župu a Durynsko velká selská válka. Rolníci po těžkých bojích podlehli. Od té doby se převážná většina německých rolníků znovu dostává do nevolnictví. V krajích, kde zuřil boj, byla nyní všechna ještě zbylá práva rolníků nestoudně pošlapána, jejich společná půda přeměněna v panskou, oni sami v nevolníky. A severoněmečtí rolníci, jejichž postavení bylo lepší, upadli - jako dík za to, že zůstali klidní - do téže poroby, jenže pomaleji. Nevolnictví německých rolníků ve Východních Průších, Pomořanech, Braniborsku a Slezsku se zavádí od poloviny, ve Šlesviku-Holštýnu pak od konce 16. století a je rolníkům vnucováno stále všeobecněji.
Toto nové znásilnění mělo navíc ještě i ekonomický základ. Z bojů za doby reformace získala větší moc jedině německá vládnoucí knížata. S urozeným loupežnickým řemeslem šlechty bylo teď konec. Nechtěla-li šlechta zajít, musela vytlouci větší příjmy ze svého pozemkového majetku. Jedinou cestou k tomu však bylo hospodařit po vzoru větších zeměpánů a hlavně klášterů alespoň na části tohoto majetku ve vlastní režii. Co bylo dosud jen výjimkou, stalo se teď potřebou. Ale tomuto novému způsobu hospodaření stálo v cestě to, že půda byla téměř všude vydána poplatným rolníkům. Přeměna svobodných nebo poddaných úročníků v úplné nevolníky uvolnila milostivému pánovi ruce. Část rolníků byla, jak zní odborný termín, "svedena z gruntů", tj. buď vyhnána nebo degradována na chalupníky s pouhou chatrčí a kouskem zahrady; jejich hospodářství byla spojena v jeden velký panský statek, na kterém museli noví chalupníci a zbylí rolníci robotovat. Nejenže tak bylo mnoho rolníků prostě vytlačeno ze své půdy, ale i robota ostatních se značně a stále víc stupňovala. Kapitalistické období se na venkově ohlašovalo jako období zemědělské velkovýroby na základě nevolnické roboty.
Tato přeměna však probíhala zpočátku ještě poměrně pomalu. {363} Pak přišla třicetiletá válka[255]. Po dobu celé jedné generace táhla Německem křížem krážem ta nejbezuzdnější soldateska, jakou znají dějiny. Všude se ukládalo výpalné, drancovalo, podpalovalo, znásilňovalo, vraždilo. Nejvíc trpěl rolník tam, kde stranou od velkých vojsk řádily na vlastní pěst a na vlastní vrub menší samostatné oddíly nebo mnohem spíš záškodnické tlupy. Země byla nesmírně zpustošena a vylidněna. Když nastal mír, leželo přemožené Německo bezmocné, podupané, rozdrásané a krvácející; ale nejubožejší byl zase rolník.
Pozemková šlechta se teď stala jediným pánem na venkově. Knížata, která ji právě tehdy připravila ve stavovských shromážděních o politická práva, nechala jí za to volné ruce vůči rolníkům. Poslední sílu rolníků k odporu však zlomila válka. Šlechta mohla tedy zařídit všechny vztahy na venkově tak, jak se jí to nejlépe hodilo, aby si mohla restaurovat své zruinované finance. Nejenže byly opuštěné rolnické usedlosti bez okolků připojovány k panským statkům; teď teprve se začala rolníkům odnímat půda ve velkém a systematicky. Čím větší byl panský statek, tím větší byly samozřejmě robotní povinnosti rolníků. Znovu nadešla doba "neomezených povinností"; vrchnost mohla rolníka, jeho rodinu i jeho dobytek povolat do práce kdykoli a na jak dlouho se jí zlíbilo. Nevolnictví se teď stalo všeobecným; svobodný rolník byl teď tak vzácný jako bílá vrána. A aby byla vrchnost s to udusit v zárodku každý, i sebemenší odpor rolníků, dostala od vládnoucího knížete patrimoniální soudní pravomoc; tj. pán byl jmenován jediným soudcem pro všechny menší přestupky a spory rolníků, dokonce i když byl rolník ve sporu s ním, s pánem; když tedy pán vystupoval jako soudce ve své vlastní při! Od té doby vládly na venkově lískovka a bič. Jako celé Německo, upadl i německý rolník do nejhlubšího ponížení. Jako celé Německo, stal se i rolník tak bezmocným, že už nebylo možné, aby si pomohl sám, že záchrana mohla přijít jen zvenčí.
A tato záchrana přišla. S francouzskou revolucí vzešly i Německu a německému rolníkovi červánky lepších dob. Sotva revoluční armády dobyly levý břeh Rýna, zmizelo tam jako mávnutím kouzelného proutku všechno staré harampádí - robotní povinnosti, {364} úrok a všemožné dávky vrchnosti a zmizel dokonce i tento pán. Rolník na levém břehu Rýna byl teď pánem na svém majetku a dostal mimoto v Code civil, navrženém za revoluce a Napoleonem jen pokaženém[256], zákoník, který se hodil k jeho novému postavení a kterému nejen rozuměl, ale mohl jej klidně nosit v kapse.
Ale rolník na pravém břehu Rýna musel ještě dlouho čekat. I v Prusku byly sice po zasloužené porážce u Jeny[257] zrušeny některé nejhanebnější šlechtické výsady a zákon umožňoval takzvaný výkup z ostatních rolnických břemen. Ale to zůstalo z valné části a dlouho jen na papíře. V ostatních státech se událo ještě méně. Musela přijít druhá francouzská revoluce z roku 1830, aby se alespoň v Bádensku a v některých jiných státečcích sousedících s Francií přistoupilo k výkupu. A když třetí francouzská revoluce z roku 1848 konečně strhla i Německo, nebyl výkup v Prusku ani zdaleka dokončen a v Bavorsku ještě ani nezačal! Pak to ovšem šlo už rychleji; robotní práce rolníků, kteří se tentokrát sami stali rebely, ztratila stejně všechnu cenu.
A v čem záležel tento výkup? Za to, že si milostivý pán nechal od rolníka zaplatit určitou částku v penězích nebo odstoupit kus půdy, za to měl od nynějška uznávat zbývající rolníkovu půdu jako jeho svobodné, nezatížené vlastnictví - jako kdyby všechny pozemky, které milostivému pánovi patřily už předtím, byly něco jiného než ukradená rolnická půda! Ani na tom nebylo dost. Při vyrovnání drželi úředníci pověření výkupem samozřejmě skoro vždycky s milostivým pánem, u něhož bydleli a popíjeli, takže rolníci byli ještě obrovsky ošizeni i proti liteře zákona.
Tak jsme konečně, díky třem francouzským a jedné německé revoluci došli tak daleko, že máme zase svobodné rolníky. Ale jak hluboko stojí náš dnešní svobodný rolník pod svobodným členem marky ze starých časů! Jeho hospodářství je zpravidla mnohem menší a nerozdělovaná marka je až na pár velice scvrklých a zpustlých obecních lesů tatam. Bez užívání marky nemůže však malorolník držet dobytek, bez dobytka není hnůj, a bez hnojení se nedá mluvit o racionálním zemědělství. Výběrčího daní a za ním hrozícího exekutora, které dnešní rolník až příliš dobře zná, starý člen marky vůbec neznal, právě tak jako hypotečního lichváře, do jehož {365} drápů se dostává jedno rolnické hospodářství po druhém. A nejlepší na tom je, že tito noví svobodní rolníci, s tak okrájenými polnostmi, tak přistřiženými křídly, byli v Německu, kde se všechno děje příliš pozdě, vytvořeni v době, kdy nejen vědecky provozované zemědělství, ale už i nově vynalezené zemědělské stroje činí z malozemědělství stále víc zastaralý způsob hospodaření, který už není životaschopný. Tak jako mechanické předení a tkaní zničilo kolovrat a ruční stav, tak musí tyto nové zemědělské výrobní metody bez milosti zničit parcelová rolnická hospodářství a nahradit je velkým pozemkovým vlastnictvím, ovšem - bude-li jim k tomu dopřán potřebný čas.
Neboť už ted hrozí celému evropskému zemědělství, tak jak se dnes provozuje, mohutný soupeř v americké masové produkci obilí. Proti americké půdě, orné už od přírody a pohnojené na dlouhou řadu let, která je k mání za babku, se nemohou pustit do boje ani naši zadlužení malorolníci, ani naši velkostatkáři, kteří vězí v dluzích stejně hluboko. Celý evropský způsob zemědělské výroby podléhá americké konkurenci. Zemědělství v Evropě je nadále možné, jen bude-li se provozovat společensky a v režii společnosti.
Takové jsou vyhlídky našich rolníků. Ale jednu dobrou stránku toto vytvoření třídy svobodných rolníků, i když zmrzačené, mělo: rolník se tím totiž octl v situaci, v níž si - s přispěním svého přirozeného spojence, dělníka - může pomoci sám, jakmile pochopí, jak[d].
‒‒‒‒‒‒‒‒‒‒‒ Ale jak? - Obrozením marky, ne však v její staré, přežilé, ale v omlazené podobě; takovým obnovením pospolitosti půdy, která poskytne malorolnickým členům nejen všechny výhody velkovýroby a používání zemědělských strojů, nýbrž dá jim i prostředky, aby mohli vedle zemědělství provozovat také velký průmysl s parní a vodní silou, a to ne v režii kapitalistů, nýbrž v režii společenství.
Zemědělství ve velkém a používání zemědělských strojů - to jinými slovy znamená, že se zemědělská práce většiny malorolníků, {366} kteří nyní obdělávají svá pole sami, stane přebytečnou. Aby tito lidé, vytlačení z obdělávání půdy, nezůstali bez práce nebo nebyli vyhnáni do měst, musí najít průmyslové zaměstnání přímo na venkově, a to - má-li být pro ně výhodné - lze provozovat jen ve velkém, s použitím parní nebo vodní síly.
Jak to zařídit? Nad tím se zamyslete, němečtí rolníci. Jediný, kdo přitom může stát po vašem boku, jsou sociální demokraté.
Napsal B. Engels v polovině září až
první polovině prosince 1882
Vyšlo jako dodatek k Engelsově brožuře
"Die Entwicklung des Sozialismus
von der Utopie zur Wissenschaft",
Hottingen-Curych 1882Podle textu čtvrtého vydání
brožury z roku 1881
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a V originále Volk, tj. spíše kmen. (Pozn. čes. red.)
b Obdobně přidělované díly obecního lesa se na Chodsku nazývaly "lůsy". (Pozn. čes. red.)
c Nezaměňovat s bismarckovsko-leonhardtovskými kmetskými soudy[253], kde kmeti a právníci soudí společně. U starého kmetského soudu nebyli vůbec žádní právníci, předseda neboli soudce neměl vůbec hlas a kmeti rozhodovali pravoplatně sami. (Engelsova poznámka.)
d Následující text doplnil Engels pro separátní vydání "Marky", které vyšlo roku 1883 jako leták pro rolníky s názvem "Německý rolník. Čím byl? Čím je? Čím by mohl být?" (Pozn. red.)
246 "Marku" napsal Engels od poloviny září do poloviny prosince 1882 jako dodatek k německému vydání "Vývoje socialismu od utopie k vědě".
Pro tuto skicu využil Engels především materiálů, které shromáždil při studiu nejstarších dějin Němců a které jsou zařazeny v tomto svazku v oddíle "Z rukopisné pozůstalosti".
Roku 1883 byla "Marka" otištěna v listě "Sozialdemokrat" a téhož roku vyšla jako leták, který Engels zvlášť zpracoval pro rolníky s názvem "Der deutsche Bauer. Was war er? Was ist er? Was könnte er sein?" ["Německý rolník. Čím byl? Čím je? Čím by mohl být?"] . Spolu s "Vývojem socialismu od utopie k vědě" vyšla "Marka" za Engelsova života čtyřikrát.
Český překlad byl pořízen podle textu čtvrtého německého vydání "Vývoje socialismu od utopie k vědě" z roku 1891, který Engels sám přehlédl. Roku 1892 vyšla "Marka" anglicky, rovněž jako dodatek k "Vývoji socialismu", v překladu Edwarda Avelinga a se zvláštní Engelsovou předmluvou k anglickému vydání. Marx, který "Marku" četl v rukopise, ji velmi ocenil. O jejím poslání napsal Engels v předmluvě k anglickému vydání: "Dodatek ,Marka' byl napsán s úmyslem rozšířit v německé socialistické straně jisté základní znalosti o dějinách a vývoji pozemkového vlastnictví v Německu. To se jevilo tím nutnější v době, kdy už strana dosáhla značných úspěchů pokud jde o získání městských dělníků a kdy bylo třeba získávat zemědělské dělníky a rolníky."
247 Díla Georga Ludwiga von Maurera (12 svazků) jsou studie o vesnickém, městském a státním zřízení středověkého Německa: "Einleitung zur Geschichte der Mark-, Hof-, Dorf- und Stadt-Verfassung und der öffentlichen Gewalt" ["Úvod do dějin markovního, dvorcového, vesnického a městského zřízení a veřejné moci"], Mnichov 1854, "Geschichte der Markenverfassung in Deutschland" ["Dějiny markovního zřízení v Německu"], Erlangen 1856, "Geschichte der Fronhöfe, der Bauernhöfe und der Hofverfassung in Deutschland" ["Dějiny robotních dvorů, selských dvorů a dvorcového zřízení v Německu"], sv. 1-4, Erlangen 1862-1863, "Geschichte der Dorfverfassung in Deutschland" ["Dějiny vesnického zřízení v Německu"], sv. 1-2, Erlangen 1865-1866, a "Geschichte der Städteverfassung in Deutschland" ["Dějiny městského zřízení v Německu"], sv. 1-4, Erlangen 1869-1871.
248 Engels tu míní dílo Gaia Julia Caesara "Commentarii de bello Gallico" ["Zápisky o válce galské"] . Fakt, o němž se tu mluví, je v knize 6, kap. 22.
249 "Císařské právo" ("Kaiserrecht") - císařské zákony, vydávané ústřední mocí středověké německé říše. Jedna z nejúplnějších sbírek těchto zákonů se nazývá "Das Keyserrecht nach der Handschrift von 1372" ["Císařské právo podle rukopisu z roku 1372"] a vydal ji H. E. Endemann v Kasselu roku 1846. Údaje citované Engelsem jsou z oddílu "Von rechte das die waelde hant" ["O lesním právu"], str. 244.
250 Kmenová práva [Volksrechte, lat. leges barbarorum] - zápisy zvykového práva germánských kmenů, které v 5. až 7. století založily na území bývalé západořímské říše a v sousedních oblastech několik království nebo vévodství. Tyto zákony byly sestaveny v 5. až 9. století; byly zahrnuty do sbírky středověkých historických pramenů "Monumenta Germaniae historica" ["Germánské historické památky"].
251 Ripuárské kmenové právo - zápis zvykového práva jednoho starogermánského kmene, ripuárských Franků, kteří ve 4. a 5. století sídlili mezi Rýnem a Másou. Ripuárské kmenové právo je hlavním pramenem pro studium společenského zřízení ripuarských Franků. Soukromé držby obdělané půdy se týkají § 82 (odstavec A) a § 84 (odstavec B) ve sbírce "Lex Ribuaria et lex Francorum Chamavorum" ["Ripuárský zákoník a zákoník chamavských Franků"], Hannover 1883.
252 Engels tu naráží na zákon o lesním pychu z 15. dubna 1878, podle něhož byl zakázán sběr bylin, lesních plodin a hub bez zvláštního policejního povolení.
253 Engels tím míní kmetské soudy (Schöffengerichte), zřízené v některých německých státech po revoluci z roku 1848 a v celém Německu po roce 1871. Skládaly se z úředního soudce a dvou přísedících (kmetů), kteří pravoplatně spolurozhodovali, přičemž na rozdíl od porotců u porotního soudu nerozhodovali jen o vině, ale i o výši trestu; proti jejich rozhodnutí bylo možno se odvolat.
254 Západofrancká říše vznikla po rozpadu říše Karla Velikého, která byla jen přechodnou a nestálou vojenskosprávní jednotkou. Roku 843 byla říše definitivně rozdělena mezi tři Karlovy vnuky. Západní části říše, zahrnující většinu území dnešní Francie a nazývané Západofrancká říše, připadly Karlu II. Holému. Země na východ od Rýna (jádro budoucího Německa) dostal Ludvík Němec a střední pás území, táhnoucí se od Severního moře až po střední Itálii, obdržel nejstarší Karlův vnuk Lothar I.
255 Třicetiletá válka 1618-1648 - první celoevropská válka vyvolaná bojem mezi protestanty a katolíky. Válka začala povstáním v Čechách proti útlaku habsburské monarchie a nástupu katolické reakce. Evropské státy, které pak vstoupily do války, se rozdělily do dvou táborů. Papež, španělští a rakouští Habsburkové a německá katolická knížata, kteří se spojili pod praporem katolictví, vystoupili proti protestantským zemím: Čechám, Dánsku, Švédsku, holandské republice a řadě německých států, které přijaly reformaci. Protestantské země podporovali francouzští králové, protivníci Habsburků. Hlavním dějištěm tohoto boje, předmětem drancování a dobyvačných choutek účastníků války bylo Německo. Válka, která měla v prvním období charakter odporu proti reakčním silám feudálně absolutistické Evropy, se zejména po roce 1635 zvrhla v řadu vpádů do Německa, které podnikali vzájemně soupeřící cizí dobyvatelé. Válka skončila roku 1648 uzavřením vestfálského míru, který potvrdil politické rozdrobení Německa.
256 Code civil - občanský zákoník Napoleona I., který byl zaveden také v oblastech západního a jihozápadního Německa obsazených Francouzi; v Porýnské provincii platil i po jejím připojení k Prusku. Zákoník kodifikoval v podstatě vymoženosti Francouzské revoluce na základě formální občanské rovnosti.
257 Tím se míní porážka pruské armády u Jeny 14. října 1806, po které Prusko kapitulovalo před napoleonskou Francií a která odhalila celou prohnilost sociálního a politického zřízení feudální hohenzollernské monarchie.