Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Ruská revoluce


Část I.

Maloměšťácká inteligence v revoluci

V našem období vyvíjejí se události s takovou rychlostí, že je těžko v paměti si je obnovovati, byť i jen v časovém postupu. Nemáme po ruce ani časopisů, ani dokumentů. Periodické přestávky při vyjednávání o mír přinesly mi však volnou chvíli, jakou za daných poměrů přirozeně nelze zase tak brzy očekávati. Vynasnažím se proto postup a vývoj říjnové revoluce rekonstruovati podle paměti, přičemž si vyhrazuji právo vylíčení později doplniti a opraviti podle dokumentů.

To, co charakterizovalo naši stranu od prvého revolučního období, bylo přesvědčení, že ona, následkem vnitřní logiky událostí, musí dospěti k moci. Nechci mluviti o teoreticích, kteří již dlouho před touto revolucí, ba již před revolucí roku 1905 - vycházejíce z analysy třídních poměrů v Rusku - dospívali k závěru, že ve vítězném vývoji revoluce nezbytně musí moc přejíti na proletariát, jenž opírá se o široké masy chudých venkovanů. Základ této prozíravosti tvoři hlavně nicotnost ruské měšťácké demokracie, jakož i soustředěný ráz ruského průmyslu a následkem toho veliký sociální význam ruského proletariátu. Nicotnost měšťácké demokracie je protějškem k moci a významu proletariátu. Jistě že válka v tomto ohledu velmi mnohé, a především vedoucí skupinu měšťácké demokracie, přechodně zklamala. Válka přenesla rozhodující roli v revolučních událostech na armádu. Stará armáda znamená tolik jako mužictvo. Kdyby se revoluce byla vyvíjela normálněji, to znamená za podmínek mírového období - tak jako již roku 1912 započínala - pak by po všechnu tu dobu nevyhnutelně zujímal proletariát vedoucí postavení. Masy venkovanů byly by ve vleku proletariátu pozvolna vtahovány do revolučního víru. Ale válka způsobila zcela jinou mechaniku událostí.

Rolnictvo nebylo armádou vázáno politicky, nýbrž jen vojensky. Dříve než byly masy rolníků zkovány určitými revolučními požadavky a ideály, byly již zařazeny do řad pluků, divizí, sborů a armád. Živly maloměšťácké demokracie, rozseté v této armádě, hrály v ohledu vojenském i ideovém hlavní roli a měly téměř veskrze maloměšťácko-revoluční choutky. Hluboká sociální nespokojenost mas zostřovala se a hledala východisko - obzvláště v důsledku vojenského zhroucení carismu. Jakmile revoluce mohla se vyvíjeti, oživila avantgarda proletariátu tradice z roku 1915 a sbírala masy lidu, aby zorganizovala zastupitelské instituce ve formě sovětů deputovaných. Armáda byla postavena před úkol, aby vyslala své zástupce do revolučních institucí, dříve než jejich politické vědomí mohlo i jen poněkud dosáhnouti úrovně rozvíjejících se revolučních událostí. Koho mohli vojáci vysílati jako deputované? Přece jen ony zástupce inteligence a polointeligence, kteří měli jakousi, byť i jen velmi skrovnou zásobu politických vědomostí a kteří dovedli je vyjádřiti. Tímto způsobem maloměšťácká inteligence jedním rázem, z vůle procítající armády, vynesena byla na ohromnou výši. Lékaři, inženýři, právníci, novináři, jednoroční dobrovolníci, kteří před vypuknutím války trávili zcela obyčejný měšťácký život a nemohli činiti nároků na žádnou vedoucí roli, objevovali se nyní jako zástupci celých sborů a armád; cítili se pojednou jako "vůdci" revoluce.

Zmatenost jejich politických představ odpovídala plně neforemnosti vědomí revolučních mas. Tyto živly nakládaly s námi, se "sektáři", kteří sociální požadavky dělníků a rolníků zdůrazňovali ve vší jejich ostrosti a nesmiřitelnosti, s největším pohrdáním. Maloměšťácká demokracie v povznešenosti revolučního vyšinulce skrývala největší nedůvěru vůči svým vlastním silám, jakož i vůči oněm masám, které ji na tuto netušenou výši vyzvedly. Ačkoliv inteligence se nazývala socialistickou a chtěla za takovou platit, pohlížela na politickou všemohoucnost liberální buržoasie, na její vědomosti a metody s těžce skrývanou úctou. Odtud vyplývá snaha vůdců maloměšťáctva vymoci za každou cenu součinnost, spolek, koalici s liberální buržoasií. Stranický program sociálních revolucionářů, který skrz na skrz je vybudován na neujasněných humanitářských formulkách, jež třídní metody nahrazují sentimentálními všeobecnostmi a morálními konstrukcemi, jevil se jako nejvhodnější duševní ornát pro tuto vrstvu vůdců ad hoc. Jejich úsilí, uplatniti svou duševní a politickou nemohoucnost v měšťácké vědě a politice jim tolik imponující, docházela teoretického ospravedlnění v nauce "menševiků".

Toto učení prohlašovalo, že nynější revoluce je revoluce měšťácká a následkem toho že nelze se obejíti bez účasti měšťáctva na vládě. Tak povstal přirozený blok sociálních revolucionářů a menševiků, v němž docházely výrazu současně politická polovičatost měšťácké inteligence, jakož i její vasalský poměr k imperialistickému liberalismu. Nám bylo úplně jasno, že logika třídního boje tuto prozatímní kombinaci dříve či později rozvrátí a že vůdce přechodného období odstrčí stranou. Nadvláda maloměšťácké inteligence znamenala v podstatě okolnost, že rolnictvo - prostřednictvím válečného aparátu povolané náhle k organisované účasti na politickém životě - ciferně utlačilo dělnou třídu a ji přechodně zatlačilo. Více ještě! Pokud vůdcové maloměšťáctva vyneseni byli armádou mas na tuto závratnou výši, nemohl sám proletariát, s výjimkou své vedoucí menšiny, odepříti jim jistou politickou úctu, nemohl opomenouti vyhledávati s nimi politický spolek, jelikož proletariátu hrozilo jinak nebezpečí, že bude rolnictvem odříznut. Nejstarší dělnická generace nezapomněla však ještě ponaučení z r. 1905, kdy proletariát byl rozdrcen právě proto, že těžké zálohy venkovanů v rozhodujícím okamžiku nezasáhly do boje. Z tohoto důvodu byly také proletářské masy v prvém revolučním období tak náchylné k politické ideologii sociálních revolucionářů a menševiků - tím více, jelikož revoluce probudila ostatní dosud dřímající proletářské masy a tímto způsobem učinila z neforemného intelektuálního radikalismu přípravnou školu. Sověty deputovaných dělníků, vojáků a sedláků znamenaly za těchto okolností vládu rolnické beztvárnosti nad proletářským socialismem a opětně zase vládu intelektuálního radikalismu nad rolnickou neforemností. Jestliže budova sovětů zvedla se s takovou rychlostí do tak značné výše, pak velkou měrou proto, že inteligence hrála svými technickými vědomostmi a měšťanskými styky při budování sovětů vedoucí roli. Ale nám bylo jasno, že tato imponující stavba zbudována je na nejhlubších vnitřních rozporech a že její zhroucení v následujícím revolučním období je naprosto nevyhnutelné.

Otázka války

Revoluce vyrostla bezprostředně z války, a válka stala se zkušebním kamenem všech stran a všech revolučních sil. Intelektuelní vůdcové byli "proti válce"; za carismu považováni mnozí z nich za stoupence levého křídla Internacionály a připojili se k Zimmerwaldu. Ale sotvaže stáli na "zodpovědném" místě, bylo vše jinak. Vést politiku revolučního socialismu znamenalo za těchto poměrů tolik jako rozejít se s buržoasií vlastní i dohodovou. Ale jak jsme již řekli, politická nemohoucnost intelektuelního i polointelektuelního maloměšťáctva hleděla krýt si záda ve spolku s měšťáckým liberalismem. Odtud smutná a opravdu zahanbující úloha, kterou hráli maloměšťáčtí vůdcové v otázce války. Omezili se na vzlykání, fráze, tajné napomínání a prosby, jimiž obraceli se na spojeneckou vládu; ve skutečnosti však tápali dál v kolejích liberální buržoasie. Vojáci v zákopech nemohli samozřejmě vyvozovati závěr, že válka, na které pomalu již tři léta brali účast, byla by náhle přijala jinou tvářnost, a sice jen proto, že v Petrohradě do vlády vstoupilo několik nových lidí, kteří se nazývali sociálními revolucionáři nebo menševiky. Miljukov vystřídal úředníka Pokrovského, Tereščenko Miljukova; to znamenalo, že na místo byrokratické věrolomnosti přišel k veslu nejprve válečný kadetský imperialismus, později nejasná bezzásadovost a politická služebnost - ale objektivní změna z toho nevyplynula a skutečné východisko ze strašného zápasu války se neukazovalo. A právě v tom spočívá příčina dalšího rozkladu armády. Agitátoři prohlašovali vojákům, že carská vláda hnala je bez cíle a smyslu na válečná jatka. Ale ti, kdo cara vystřídali, nebyli ani v nejmenším s to, změniti charakter války, právě tak málo, jako byli s to zahájiti boj o mír. V prvých měsících nic se nehýbalo s místa. To vyvolalo netrpělivost v armádě stejnou měrou, jako u spojeneckých vlád.

Následkem byla pak ofensiva z 18. června. Spojenci žádali ofensivu, předkládajíce staré carské směnky k výplatě. Vůdcové maloměšťáctva zaleknuti svou vlastní nemohoucností a vzrůstající netrpělivostí mas, přijali tuto výzvu. Počalo jim vskutku svítat, že k skutečnému uzavření míru je třeba ještě jednoho útoku ze strany ruské armády. Ofensiva zdála se jim východiskem ze slepé uličky, rozřešením otázky, záchranou. Nemohlo býti ohromnějšího a zločinnějšího omylu nad tento. V oné době mluvili o ofensivě právě tak jako sociální patrioti všech zemí v prvých dnech a týdnech války o nutnosti obrany vlasti, o hradním míru, o svaté jednotě "Union sacrée" atd. Všechno jejich zimmerwaldské, internacionalistické nadšení jakoby bylo smeteno. Nám, kteří jsme byli v nesmiřitelné oposici, bylo jasno, že ofensiva mohla by znamenati strašné nebezpečí, ba dokonce zánik revoluce. Varovali jsme před tím, aby armáda, která právě procitala a která pod přívalem událostí, jichž si dlouho ještě neuvědomovala, kolísala, byla posílána do bitvy, aniž by se jí vnukly nové ideje, které by byla musila uznati za své. Varovali jsme, dokazovali, vyhrožovali. Ale jelikož nebylo východiska pro vládnoucí strany, které samy zase byly vázány vlastní a spojeneckou buržoasií, stály přirozeně jen nepřátelsky a s rozhořčenou nenávistí proti nám.

Kampaň proti bolševikům

Příští dějepisec nebude moci listovati bez vzrušení v ruských časopisech z května a z června, z doby ideové přípravy ofensivy. Téměř bez výjimky všechny články v oficiosních a vládních listech namířeny byly proti bolševikům. Nebylo obvinění, nebylo pomluvy, které by v této době nebylo proti nám uváděno. Hlavní roli v této kampani hrála samozřejmě kadetská buržoasie. Její třídní instinkt jí pravil, že se nejedná jen o ofensivu, nýbrž o celý další vývoj revoluce a především o osud státní moci. Měšťácký aparát veřejného mínění rozvíjel se tu v celé své síle. Všechny orgány, úřady, publikace, tribuny a katedry byly postaveny do služeb jediného cíle: Znemožniti bolševiky jako politickou stranu.

Koncentrované napětí a celá dramatika tiskové kampaně proti bolševikům prozrazovaly již předčasně občanskou válku, která se měla rozvinouti v následujícím revolučním období. Úkolem štvanice a pomluv však bylo vytvořiti naprosté odcizení a nepřátelství, postaviti vysokou zeď mezi pracujícími masami na straně jedné a "vzdělanou společností" na straně druhé. Liberální měšťáctvo chápalo, že se mu nepodaří bez zprostředkování a pomoci maloměšťácké demokracie zkrotiti masy, které, jak jsme již před tím viděli, měly přechodně vedení revolučních organizací. Politická štvanice na bolševiky postavila si proto za bezprostřední úlohu vyvolati nesmiřitelné nepřátelství mezi stranou naší a širokými vrstvami "socialistické inteligence", kteráž - odloučena od proletariátu - musila propadnouti otročině vůči liberální buržoasii.

V době prvého všeruského sjezdu sovětů uhodil první děsný hrom, který dal tušiti příští strašné události. Na den 10. června usnesla strana ozbrojenou demonstraci v Petrohradě. Měla působiti bezprostředně na všeruský sjezd sovětů: "Chopte se moci!", chtěli zvolati petrohradští dělníci k sociálním revolucionářům a menševikům, shromážděným z celé země. "Rozejděte se s buržoasií, odmítněte myšlenku koalice a chopte se moci!" Nám bylo jasno, že rozchod sociálních revolucionářů a menševiků s liberální buržoasií by je byl donutil hledati oporu v nejrozhodnějších předních řadách proletariátu; byli by si tak zabezpečili na její útraty vedoucí postavení. Ale právě toho se děsili vůdcové maloměšťáctva. Když se dověděli o chystané demonstraci, zahájili společně s vládou, ve které měli své zástupce, a ruku v ruce s liberální a protirevoluční buržoasií opravdu šílené tažení proti demonstraci. Všechno bylo na nohou. My jsme byli tehdy na sjezdu v nepatrné menšině a tak jsme nastoupili ústup. Demonstrace se nekonala, ale tato neprovedená demonstrace zanechala nejhlubší stopy ve vědomí obou stran. Prohloubila rozpory a zostřila nepřátelství. V důvěrné schůzi sjezdového předsednictva, které se zúčastnili zástupci frakce, mluvil Ceretelli, tehdejší ministr v koaliční vládě, s veškerou rozhodností obmezeného maloměšťáckého doktrináře o tom, že jediným nebezpečím, které revoluci hrozí, jsou bolševici a petrohradský proletariát jimi ozbrojený. Z toho vyvozoval závěr, že je nutno "lidi, kteří zbraněmi nedovedou zacházeti", odzbrojit. To se týkalo dělníků a oné části petrohradské posádky, která šla s naší stranou. Ale k odzbrojení nedošlo, jelikož pro tak ostré opatření nedozrály dostatečnou měrou ani politické ani psychologické předpoklady. Aby masám poskytnuto bylo zadostiučinění za neprovedenou rozpuštěnou demonstraci, ustanovil sjezd sovětů všeobecnou neozbrojenou demonstraci na den 18. června.

Ale právě tento den stal se dnem politického triumfu naší strany. Masy vystoupily v mohutných proudech na ulice, a přes to, že na rozdíl od naší neprovedené demonstrace z 10. června volány byly na ulici oficielním sovětským úřadem, napsali dělníci na své prapory a standarty hesla naší strany: "Pryč s tajnými smlouvami!", "Pryč s politikou ofensivy!", "Ať žije poctivý mír", "Pryč s deseti kapitalistickými ministry!", "Celá vládní moc sovětům!". Byly jen tři plakáty, které vyjadřovaly koaličnímu ministerstvu důvěru. Jedním byl plakát pluku kozáků, druhý skupiny Plechanova a třetí petrohradské organizace židovského "Bundu", který sestává hlavně z živlů neproletářských. Demonstrace ukázala našim nepřátelům, ale i nám samým, že jsme byli v Petrohradě mnohem silnější, nežli sami jsme za to měli.

Ofensiva z 18. června

Vládní krize zdála se následkem demonstrace těchto revolučních mas naprosto nevyhnutelnou. Ale zpráva z fronty, že revoluční armáda přikročila k ofensivě, smazala dojem, který demonstrace zanechala. V týž den, v němž proletariát a posádka petrohradská žádaly uveřejnění tajných dokumentů a veřejnou nabídku míru, vrhl Kerenský revoluční armádu do ofensivy. To přirozeně nebylo náhodnou shodou událostí. Političtí aranžéři kulis schystali již předem všechno a okamžik ofensivy nebyl stanoven z vojenských motivů, nýbrž politických. Dne 19. června táhla tak zvaná patriotická manifestace ulicemi Petrohradu. Něvský prospekt - hlavní dopravní tepna buržoasie - byl přeplněn rozčilenými skupinami, mezi nimiž důstojnici, novináři a elegantní dámy zahájily žhavou agitaci proti bolševikům. První zprávy o ofensivě zněly příznivě. Vůdčí liberální tisk měl za to, že hlavní věc je hotová, že útok z 18. června, kromě dalších vojenských následků, znamená smrtící ránu pro vývoj revoluce, jelikož obnoví zase starou disciplínu v armádě a zabezpečí velitelská místa ve státě liberálnímu měšťáctvu. My jsme předvídali něco jiného. Ve zvláštní deklaraci, kterou jsme vyhlásili několik dní před ofensivou červnovou na prvním sjezdu sovětů, prohlásili jsme, že tato ofensiva rozvrátí vnitřní souvislost armády, že postaví různé části armády proti sobě a vydá velikou přesilu do rukou protirevolucionářů, jelikož udržení disciplíny v rozvrácené, morálně neobnovené armádě bez přísných represálií není možno. Jinými slovy, předpovídali jsme v této deklaraci ty důsledky, které později došly výrazu pod souhrnným jménem: aféra Kornilovova.

Předpokládali jsme, že revoluci v obou případech hrozilo největší nebezpečí: Jak v případě zdaru ofensivy - v nějž jsme nevěřili - tak v případě nezdaru, který se nám zdál býti takřka nevyhnutelný. Zdar ofensivy spojiti měl maloměšťáctvo s buržoasií v jednotě šovinistické nálady a tímto způsobem isolovati revoluční proletariát. Nezdar ofensivy hrozil armádě úplným rozkladem, chaotickým ústupem, ztrátou nových provincií, zklamáním a zoufalstvím mas. Události valily se druhou cestou.

Vítězné zprávy netrvaly dlouho. Byly vystřídány kormutlivými zprávami o zdráhání se mnoha vojenských částí podporovati útočníky, o záhubě důstojníků, z nichž samojediných byly mnohde složeny útočné jednotky atd. Válečné události odehrávaly se na podkladě stále rostoucích obtíží ve vnitřním životě země. Na poli agrární otázky, průmyslu a národních styků neučinila koaliční vláda kupředu žádný rozhodující krok. Zásobování potravinami a doprava byly stále více rozrušovány. Místní srážky stávaly se častějšími. "Socialističtí" ministři radili masám k vyčkání. Všechna usnesení a opatření, mezi jiným ústavodárné shromáždění, byla oddalována.

Nerozhodnost a nejistota režimu byly zjevné. Byla dvě možná východiska: buď musilo měšťáctvo býti zbaveno moci a revoluce vržena kupředu, nebo pomocí přísných represálií přikročeno ke "zkrocení" lidových mas. Kerenský a Ceretelli šli střední cestou a přivodili tak ještě větší zmatek do situace... Když kadeti, nejchytřejší a v rozhledu nejbystřejší zástupci koalice, nahlédli, že nezdařená červnová ofensiva mohla by těžce postihnouti nejen revoluci, nýbrž také vládnoucí strany, pospíšili si, aby zavčas odstoupili a celé břímě odpovědnosti svalili na bedra svých spojenců zleva.

Dne 2. července došlo k ministerské krizi, jejíž formální příčinou byla ukrajinská otázka. To byl moment nejvyššího politického napětí v každém ohledu. Z nejrůznějších částí fronty přicházely delegace i jednotliví zástupci a vypravovali o chaosu, který zavládá v armádě jako následek ofensivy. Tak zvaný vládní tisk žádal tvrdá opatření. Podobné hlasy ozývaly se stále častěji ze sloupců tak zvaného socialistického tisku. Kerenský přecházel stále víc a více, nebo správněji řečeno, stále zjevněji, na stranu kadetů a kadetských generálů a dával najevo demonstrativně nejen celou svou zášť proti bolševikům, nýbrž také svou nevoli proti revolučním stranám vůbec. Poselstva Dohody vykonávala na vládu nátlak a žádala obnovu disciplíny a pokračování v ofensivě. Ve vládních kruzích zavládala největší bezhlavost. V masách dělníků hromadilo se pobouření, které plno netrpělivosti tlačilo se navenek. "Využitkujte přece vystoupení kadetských ministrů, abyste převzali celou moc do svých rukou!" s touto výzvou obraceli se dělníci petrohradští k vedoucím sovětským stranám, k sociálním revolucionářům a menševikům. Vzpomínám si na schůzi výkonného výboru z 2. července. Dostavili se socialističtí ministři, aby podali zprávu o nové vládní krizi. S napjatou pozorností čekali jsme, jakou posici nyní zaujmou, když v těžké zkoušce, kterou jim ukládala kadetská politika, tak neslavně propadli. Zpravodajem byl Ceretelli.

Vykládal obšírně výkonnému výboru, že ony ústupky, které učinil společně s Tereščenkem Kyjevské radě, neznamenaly ještě nikterak rozdělení Ruska a že nezavdaly kadetům žádné dostatečné příčiny k výstupu z ministerstva. Ceretelli vytýkal kadetským vůdcům centralistický doktrinarismus, nechápání nutnosti kompromisu s Ukrajinou, atd. atd. Celkový dojem byl ubohý do krajnosti. Beznadějný doktrinář koalice vytýkal doktrinářství střízlivým politikům kapitálu, kteří využívali prvého nahodilého podnětu, aby své politické příručí nechali vyrovnati účet za onen rozhodující přemet, za nějž považovali vývoj událostí následkem ofensivy z 18. června. Po všech předcházejících zkušenostech koalice se zdálo, jako by bylo jen jediného východiska: rozchod s kadety a vytvoření sovětské vlády. Poměr sil v lůně sovětů byl tehdy takový, že sovětská vláda v ohledu stranickém nalézala se bezprostředně v rukou sociálních revolucionářů a menševiků. Šli jsme tomu vstříc vědomě. Dík možnosti stálých nových voleb zabezpečoval sovětský mechanismus téměř přesný obraz nálad mas dělníků a vojáků, zabočujících nalevo; po rozchodu koalice s buržoasií musily tedy, jak jsme předvídali, nabýti ve složení sovětů vrchu radikální tendence. Za těchto okolností byl by boj proletariátu o moc vyústil přirozeně ve vodách sovětské organizace a byl by se rozvíjel dále bez bolestí. Po rozchodu s buržoasií byla by se octla pod ranami buržoasie sama maloměšťácká demokracie a byla by musila hledati důvěrnější připojení k socialistickému proletariátu, takže její nerozhodnost a politická beztvárnost byla by dříve nebo později překonána pracujícími masami pod údery naší kritiky. Z toho jediného důvodu žádali jsme od vedoucích sovětských stran, k nimž jsme aniž bychom to nějak skrývali - neměli žádné politické důvěry, aby převzaly vládní moc do svých rukou.

Ale také po ministerské krizi z 2. července nezřekli se Ceretelli a jeho stejně smýšlející druzi "myšlenky" koalice. Vyprávěli ve výkonném výboru, že vedoucí kadeti jsou ovšem rozežráni doktrinarismem a protirevolučními tendencemi, ale na venkově že je mnoho občanských živlů, které jsou ještě s to, aby kráčely stejným krokem s revoluční demokracií, a k zajištění jejich spolupráce že je nutno, aby zástupci buržoasie byli přibráni do nového ministerstva. Zpráva, že koalice se rozpadla jen proto, aby učinila místo nové koalici - tato zpráva se bleskurychle rozšířila Petrohradem a vyvolala ve čtvrtích dělníků a vojáků bouři rozhořčení. Tak dozrály události z 3.-5. července.

Dny červencové

Ještě za schůze výkonného výboru byli jsme telefonicky uvědoměni, že pluk strojních pušek je přichystán k útoku. Učinili jsme ihned telefonicky opatření, aby pluk byl zdržen, ale v nižších vrstvách vyvíjela se rušná činnost: z fronty docházeli zástupci těles, rozpuštěných pro neposlušnost, přinášeli znepokojivé zprávy o represáliích a poštvali posádku. Mezi petrohradskými dělníky byla nespokojenost s oficielními vůdci tím ostřejší, že Ceretelli, Dan a Čejdze sváděli veřejné mínění proletariátu na scestí a snažili se neposkytnouti petrohradskému sovětu žádné možnosti, aby se stal nástrojem, vyjadřujícím novou náladu pracujících mas. Všeruský výkonný výbor, který byl vytvořen na červnovém sjezdu a který se opíral o zaostalý venkov, zatlačoval víc a více petrohradský sovět do pozadí a strhoval vedení dokonce čistě petrohradských záležitostí na sebe. Srážka byla nevyhnutelná. Vojáci a dělníci tlačili se zdola nahoru, vyjadřovali bouřlivě svou nespokojenost s oficielní sovětskou politikou a žádali na naší straně rozhodnější akce. Domnívali jsme se, že se zřetelem na zaostalost venkova neudeřila ještě hodina pro takové akce. Ale současně jsme se obávali, že události na frontě vyvolávají v řadách revoluce ohromný chaos a že by mohly duši dělnických mas nahnati zoufalství. Uvnitř naší strany bylo stanovisko k hnutí z 3. - 5. července úplně určitě. Na jedné straně byla tu obava, že by se mohl Petrohrad od zaostalejšího venkova odloučiti, na druhé straně byla tu však naděje, že jen energické a aktivní zasáhnutí Petrohradu může situaci zachrániti. Agitace strany v nižších vrstvách postupovala s masou, byla prováděna nesmiřitelná agitace.

Do jisté míry byla tu také ještě naděje, že vystoupení revolučních mas na ulici musí vypleniti obmezený doktrinarism zprostředkovatelů a že je donutí, aby chápali, že jen otevřeným zjevným rozchodem s buržoazií mohli by podržeti dále vládu v rukou. Přese všechno, co se v následujících dnech mluvilo a psalo v měšťáckém tisku, nebyl nikterak v naší straně plán zmocniti se moci cestou ozbrojeného odporu. Jednalo se o revoluční demonstraci, která vznikla spontánně, ale politicky byla námi vedena. Ústřední výkonný výbor zasedal v Taurickém paláci, když palác byl obklopen bouřlivými vlnami ozbrojených dělníků a vojáků.

Mezi demonstranty nalézaly se přirozeně v mizivé menšině také anarchistické živly, které byly hotovy použíti zbraní proti centru sovětů. Byly tu také živly, které pomýšlely na pogrom, černé sotně a zřejmě zaplacené osoby, které se snažily situace využitkovati, aby přivodily chaotické kravaly. Ze středu těchto živlů vyšel požadavek, aby Černov a Ceretelli byli zatčeni, aby výkonný výbor byl rozehnán atd. Byl dokonce učiněn pokus Černova zatknouti. Později poznal jsem ve vězení v Kresty jednoho z námořníků, kteří se zúčastnili tohoto pokusu zatýkání. Vyšlo najevo, že je to sprostý zločinec, který seděl v Kresty pro delikt loupeže. Ale měšťácký a zprostředkující tisk líčil celé hnutí jako pogromistické, kontrarevoluční a současně bolševické tažení, které si položilo za bezprostřední úkol strhnouti na sebe vládu ozbrojeným znásilněním ústřední exekutivy.

Hnutí z 3.-5. července ukázalo již úplně zřetelně, že kolem vládnoucích sovětských stran Petrohradu zeje prázdnota. Dávno ještě nebyla tehdy pro nás celá posádka. Byly tu kolísající kontingenty, nerozhodné, pasivní. Ale nehledíc k praporčíkům, nebylo tehdy téměř žádných vojenských oddílů, které by byly hotovy na ochranu vlády nebo vedoucích sovětských stran bojovati proti ním. Musila býti tedy přitažena vojska z fronty. Celá strategie Ceretelliho, Černova a jiných směřovala 3. července k tomu, aby získali čas a umožnili Kerenskému, aby do Petrohradu přivolal "bezpečná" vojska. V sále Taurického paláce, který byl obklopen hustým zástupem ozbrojeného lidu, vystupovala jedna deputace po druhé a žádala: úplný rozchod s buržoasií, pronikavé sociální reformy a zahájení mírových vyjednávání. My bolševici vítali jsme každé nové oddělení vojska na ulici nebo ve dvoře řečmi, v nichž jsme vyzývali ke klidu a vyjadřovali jistotu, že při panující náladě mas se prostředníkům nepodaří vytvořiti novou koaliční vládu.

Nejrozhodnějšími byli Kronštadtští: jen s námahou se nám podařilo udržeti je v mezích demonstrace. 4. července nabyla demonstrace ještě většího rozsahu již za přímého řízení naší strany. Vůdcové sovětů byli bezhlaví, jejich řeči činily dojem vyhýbání; odpovědi, které dával deputacím Ulyxes-Čejdze, byly bez jakéhokoli politického obsahu. Bylo jasno, že oficielní vůdcové vyčkávali. V noci 4. července přibyla první "bezpečná" vojska z fronty. Za schůze výkonného výboru zahrála v budově Taurického paláce plechová hudba "Marseillaisu". Obličeje členů presidia naráz se změnily. Jistota, které během posledních dnů se jim tak velmi nedostávalo, byla zase tu. Do Taurického paláce vtáhl pluk od Volhy, onen pluk, který několik měsíců nato táhl pod našimi prapory jako avantgarda říjnové revoluce. Okamžikem vše se změnilo. Nebylo již třeba ukládati si reservu při přijímání delegací petrohradských dělníků a vojáků nebo zástupců baltického loďstva. S tribuny výkonného výboru zazněly řeči o ozbrojené vzpouře, která nyní byla "potlačena" vojsky, věrnými revoluci. Bolševici byli prohlášeni za stranu kontrarevoluční.

Úzkost, kterou vytrpěla liberální buržoasie během posledních dvou dnů ozbrojené demonstrace, zjednala si nyní průchod vášnivou nenávistí: nejen ve sloupcích tisku, nýbrž také na ulicích Petrohradu a zejména na Něvském prospektu, kde jednotliví dělníci a vojáci, kteří byli dopadeni při "zločinné agitaci", byli nemilosrdně ztřískáni. Praporčíci, důstojníci, úderná vojska, hodnostáři, vyznamenaní řádem sv. Jiří, zůstali pány situace. V jejich čelo postavili se vyslovení protirevolucionáři. Ve městě došlo k nemilosrdnému rozdrcení dělnických organizací a institucí naší strany.

Přikročilo se k zatýkání, k domovním prohlídkám, k bití a k jednotlivým vraždám. Dne 4. července v noci předal tehdejší ministr spravedlnosti Pereversev do tisku "dokumenty", které měly dokázati, že v čele strany bolševiků stojí placení němečtí agenti. Předáci strany sociálních revolucionářů a menševiků znali nás příliš dlouho a příliš dobře, než aby tomuto obviňování uvěřili; ale byli příliš interesováni na zdaru těchto obvinění, než aby proti nim veřejně vystoupili. Našinec sotva může bez hnusu i nyní ještě vzpomínati na ony bakchanálie lží, které naplňovaly tehdejší tehdy sloupce všeho měšťáckého a prostředkujícího tisku. Náš tisk byl potlačen. Revoluční Petrohrad pocítil, že venkov a armáda daleko ještě nestojí na jeho straně. V dělnických čtvrtích nastal na chvíli zmatek. V posádce započala represivní opatření proti rozpuštěným plukům a odzbrojování jednotlivých kontingentů. Zatím fabrikovali vůdcové sovětů nové ministerstvo a pojali do něho zástupce měšťáckých skupin třetího řádu, kteří, aniž by mohli vládě něco poskytnouti, zbavovali ji přece poslední kapky revoluční iniciativy.Na frontě události zatím pokračovaly.

Organismus armády byl do nejhlubšího nitra rozvrácen. Vojáci opravdu se přesvědčovali, že největší část důstojníků, kteří na počátku revoluce na svou ochranu zdobili se rudou barvou, vůči novému režimu chovali se nepřátelsky. V hlavním stanu učiněn byl zjevně výběr protirevolučních živlů. Bolševický tisk byl nemilosrdně pronásledován.

Ofensiva vystřídána byla tragickým ústupem. Měšťácký tisk dal se do divokého osočování armády, a jestliže v předvečer ofensivy vládnoucí strany nám prohlašovaly, že jsme mizivě malým houfcem a že armáda nic o nás neví a nic věděti nechce, svalovaly nyní, když dobrodružství ofensivy mělo tak tragický konec, tytéž osoby a strany celou odpovědnost za nezdar ofensivy na nás. Vězení byla přeplněna revolučními dělníky a vojáky. K soudnímu vyšetřování událostí 3.-5. července byli povoláni jako soudci staré stvůry carismu. Za těchto podmínek troufali si sociální revolucionáři a menševici žádati Lenina, Zinověva a jiné soudruhy, aby se dobrovolně vydali do rukou "justice".

Po dnech červencových

Zmatek v dělnických čtvrtích rychle pominul a učinil místo revolučnímu přívalu nejenom v řadách proletariátu, ale také v petrohradské posádce. Prostředníci ztratili všechen vliv, vlna bolševismu počala se přelévati z měst na venkov, odplavila všechny překážky a vnikla do armády. Nová koaliční vláda v čele s Kerenským nastoupila nyní zjevně cestu represálií. Ministerstvo zavedlo znovu trest smrti pro vojáky. Naše noviny byly potlačovány, naši agitátoři zatýkáni, ale to posilovalo jen náš lid. Přes všechny překážky, které byly kladeny novým volbám petrohradského sovětu, přesunul se nyní poměr sil tak dalece, že v několika důležitých otázkách získali jsme již většinu. Totéž bylo také v sovětu moskevském.

V oné době seděl jsem s mnoha jinými soudruhy ve vězení v Kresty, zatčen pro agitaci a organizování ozbrojeného povstání z 3.-5. července k příkazu německé vlády za účelem pomoci válečným cílům Hohenzollernů. Vyšetřující soudce carského režimu Alexandrov, ne zcela neznámý, jenž měl za sebou již nemálo procesů proti revolucionářům, obdržel rozkaz, aby chránil republiku proti kontrarevolučním bolševikům. Za starého režimu byli vězňové tříděni na politické vězně a sprosté zločince, nyní ujala se nová terminologie: sprostí zločinci a bolševici. Zatčení vojáci byli z části perplex. Mladí vojáci, kteří přišli z venkova a politického života se dříve nezúčastnili - domnívali se, že revoluce jim přinesla jednou provždy svobodu, a nyní hleděli plni údivu na zavřené dveře a zamřížovaná, okna. Při procházkách tázali se mne pokaždé poděšeni co to všechno znamená a jak to skončí. Já jsem je konejšil slovy, že vítězství konec konců bude naše.

Povstání Kornilova

Koncem srpna odehrálo se povstání Kornilova. Jevilo se jako bezprostřední následek mobilizace kontrarevolučních sil a obdrželo energický podnět ofensivou z 18. června. Na mnoho vychvalované moskevské konferenci z polovice srpna pokusil se Kerenský postaviti se doprostředka mezi živly censové a maloměšťáckou demokracii. Bolševici byli považováni vůbec za stranu stojící v zemi "mimo zákon". Za bouřlivého potlesku censové poloviny konference a zrádného mlčení maloměšťácké demokracie hrozil jim Kerenský krví a železem. Ale hysterický křik a hrozby Kerenského neuspokojovaly náčelníky kontrarevoluce. Až příliš dobře pozorovali revoluční příval ve všech částech země, jak v třídě dělníků, tak na venkově a v armádě, a považovali za nevyhnutelně nutno chopiti se bezodkladně nejkrajnějších opatření, aby masám udělili lekci. Tuto odvážnou úlohu vzal na sebe generál Kornilov v dohodě s censovou buržoasií, která v něm viděla hrdinu. Kerenský, Savinkov, Filonenko a jiní vládnoucí a polovládnoucí sociální revolucionáři byli spoluspiklenci tohoto komplotu, ale v jistém stádiu vývoje událostí zřekli se všichni Kornilova, neboť pochopili, že v případě jeho vítězství by sami letěli přes palubu. Zažívali jsme události kornilovské, zatím co seděli jsme ve vězení a sledovali jsme je podle tisku. Že jsme směli veřejně dostávati noviny - to byl jediný podstatný rozdíl žalářů Kerenského od žalářů starého režimu.

Dobrodružství kozáckého generála selhalo. Šest měsíců revoluce vytvořilo ve vědomí mas a v jejich organizacích dostatečnou oporu proti zjevnému kontrarevolučnímu náporu. Zprostředkující sovětské strany poděsily se nejvyšší měrou eventuelními následky Kornilova puče, který hrozil smésti nejen bolševiky, nýbrž vůbec celou revoluci se všemi jejími vládnoucími stranami. Sociální revolucionáři a menševici chystali se uznati bolševiky za legální - ne bez výhrady a také jen napolovic, ze strachu před možným nebezpečím v budoucnosti. Titíž kronštadtští námořníci, kteří ve dnech červencových byli vykřičeni jako drancíři a protirevolucionáři, byli v okamžiku Kornilovova nebezpečí voláni do Petrohradu, aby revoluci bránili. Přišli mlčky, aniž činili výčitky, aniž by připomínali minulost, a obsadili nejodpovědnější místa. Měl jsem plné právo připomenouti Ceretellimu slova, která jsem zvolal k němu v květnu, když prováděl štvanici proti kronštadtským námořníkům: "Pokusí-li se kontrarevoluční generál vrhnouti revoluci smyčku na krk, pak kadeti provaz ještě namydlí, ale kronštadtští námořníci přijdou, aby s námi bojovali a umírali".

Sovětské organizace dokazovaly všude na frontě i v zázemí svou životaschopnost a svou moc právě v boji proti Kornilovovu povstání. Až k bitvě téměř nikde nedošlo. Revoluční masa smetla puč generálův. Jako nemohli prostředníci v červenci sehnati proti nám v petrohradské posádce žádné vojáky, tak nenalezl ani nyní Kornilov na celé frontě žádných vojáků proti revoluci. Jeho akce byla vybudována na podvodu, ale jeho slova propagandy rozmetávala snadno jeho plány.

Podle novin doufal jsem v rychlejší vývoj dalších událostí ve smyslu převzetí vládní moci sověty. Bylo nepochybné, že sféra vlivu a síly bolševiků vzrostly a že dostaly ohromný vzmach. Bolševici varovali před koalicí a před ofensivou z 18. června a prorokovali aféru Kornilovovu; tak mohly se masy lidu ze zkušenosti přesvědčiti, že my jsme měli pravdu. V nejvzrušenější chvíli Kornilovova povstání, když blížila se kavkazská divize k Petrohradu, byli dělníci petrohradského sovětu ozbrojeni, kdežto vláda nechala blížiti se události. Pluky, které byly kdysi povolány proti nám, byly v horké atmosféře Petrohradu dávno obrozeny a stály nyní úplně na naší straně. Plenění Kornilovovo musilo konečně armádě otevříti oči a ukázati jí, že je nemožna další politika dorozumívání s měšťáckou protirevolucí. Mohlo se proto očekávati, že potlačení Kornilovova povstání bude znamením k tomu, aby revoluční síly naší strany přešly k bezprostřednímu uchopení vládní moci. Ale události vyvíjely se mnohem pomaleji. Při veškeré intenzitě revoluční nálady staly se masy po kruté lekci červencových dnů opatrnější. Zřekly se každé vlastní iniciativy a očekávaly přímou výzvu a vedení shora. Ale také nahoře v naší straně zavládala vyčkávací nálada. Za těchto okolností nemohla likvidace Kornilovova dobrodružství přes hlubokou změnu sil v náš prospěch vésti k nijakým bezprostředním politickým změnám.

Boj v lůně sovětů

V petrohradském sovětu byla v oné době vláda naší strany definitivně upevněna. Dramatickou formou projevilo se to pří otázce složení presidia.

V oné době, kdy sociální revolucionáři a menševici měli v sovětech vrch, snažili se všemi prostředky bolševiky izolovati. Nepřipustili do petrohradského předsednictva jediného bolševika, ani tehdy, když strana naše tvořila nejméně třetinu celého sovětu. Když petrohradský sovět přijal slabou většinou resoluci o převzetí celé vládní moci do rukou sovětů, vznesla naše strana požadavek, aby vytvořeno bylo koaliční předsednictvo na podkladě poměrnosti. Staré předsednictvo, v němž mezi jinými byli Čejdze, Ceretelli, Kerenský, Skobelev a Černov, nechtělo o tom ničeho věděti. Není zbytečné připomínati to nyní, když představitelé stran poražených revolucí mluví o nutnosti jediné fronty demokracie a vytýkají nám exklusivitu. Tehdy bylo svoláno zvláštní shromáždění petrohradského sovětu, které mělo rozhodnouti o otázce svržení předsednictva. Z obou stran mobilizovány byly všechny síly, všechny zálohy. Ceretelli vystoupil s programovou řečí, v níž dokazoval, že otázka předsednictva jest otázkou politického směru. Počítali jsme s něco méně než polovinou hlasů a byli jsme ochotni viděti v tom pokrok. Ve skutečnosti však při hlasování podle jmen přiklonila se na naši stranu většina více než 100 hlasů. "Průběhem šesti měsíců," pravil Ceretelli, "stáli jsme v čele petrohradského sovětu a vedli ho od vítězství k vítězství. Přejeme vám, abyste nejméně polovinu tak dlouho setrvali na svých místech, která nyní máte zaujmouti." V moskevském sovětu nastal právě takový přesun vedoucích stran.

Na venkově přecházely sověty jeden za druhým do tábora bolševiků. Blížil se termín sejití druhého všeruského sjezdu sovětů, ale vedoucí skupina ústředního výboru snažila se všemi silami odsunouti sjezd na neurčitou dobu, aby jej tímto způsobem zcela utlačila. Bylo zřejmé, že nový sjezd sovětů přinese většinu naší straně, že podle toho obnoví se složení ústředního výboru a vezme prostředníkům nejdůležitější posice. Boj o sejití všeruského sjezdu nabyl tím pro nás důležitého významu.

Oproti tomu menševici a sociální revolucionáři stavěli do popředí myšlenku "demokratického sjezdu". Využívali v boji tohoto podniku právě tak proti nám jako proti Kerenskému. Hlava ministerstva zaujímala v tehdejší době zcela neodvislé a nezodpovědné postavení. S pomocí petrohradského sovětu dospěla k moci v prvém období revoluce: Kerenský vstoupil do ministerstva bez předchozího usnesení sovětu, ale jeho vstup byl dodatečně schválen. Po prvé konferenci sovětů podpisovali socialističtí ministři, odpovědni jsouce jedině ústřednímu výboru. Jejich spojenci kadeti byli naproti tomu zodpovědní jen vůči jich straně. Aby buržoasii vyšli vstříc, zprostil ústřední výkonný výbor po dnech červencových socialistické ministry odpovědnosti vůči sovětům - jak se pravilo ve jménu nastolení revoluční diktatury. Není zcela zbytečné i toto nyní připomenouti, jelikož tytéž osoby, které nastolily diktaturu kroužku, vystupují nyní s obviňováním a proklínáním třídy.

Moskevská konference, na níž obratně rozdělené živly demokratické a censové držely si navzájem rovnováhu, postavila si za úkol, potvrditi moc Kerenského nad třídami a stranami. Tento cíl dosažen byl jen zdánlivě. Ve skutečnosti odhalila moskevská konference úplnou bezmocnost Kerenského, neboť on byl stejně cizí živlům censovým i maloměšťácké demokracii. Jelikož však liberálové a konservativci jeho výpadům proti demokracii tleskali a prostředníci mu pořádali ovace, když opatrně káral protirevolucionáře, nabyl dojmu, že se opírá o jedny i o druhé a že má v rukou neobmezenou moc. Dělníkům a revolučním vojákům hrozil krví a železem. Jeho politika zákulisních úmluv s Kornilovem šla ještě dále, až konečně zkompromitovaly ho tyto úmluvy i v očích prostředníků: Ceretelli počal vyhýbavě, diplomatickými výrazy, které ho tak velice charakterizují, mluviti o "osobních" momentech v politice a o nutnosti obmeziti tyto osobni momenty. Tyto úkoly měla převzíti demokratická konference, která podle libovolné normy měla býti složena ze zástupců sovětů, městských rad, zemstev, odborových organizací a družstev. Hlavní úkol spočíval však v tom, že konservativní složení konference bylo dostatečně zaručeno, sověty jednou pro vždy rozpuštěny v beztvárnou masu demokracie a že na této nové organizační základně zjednána tu byla záruka proti bolševickému přívalu.

Na tomto místě budiž několika málo slovy charakterizován rozdíl mezi politickou úlohou sovětů a úlohou demokratických samosprávných orgánů. Šosáci poukazovali nám mnohokráte na to, že nové městské rady a zemstva, které voleny byly na podkladě všeobecného práva hlasovacího, jsou nepoměrně demokratičtější než sověty a větším právem než sověty mohou platiti za zastoupení obyvatelstva. Tomuto formálnímu demokratickému kritériu schází však v revolučních dobách jakýkoli věcný obsah. Každá revoluce vyznačuje se tím, že vědomí mas rychle se mění; nové a opětně nové vrstvy obyvatelstva nabývají zkušeností, přezkoumávají své názory ze včerejška, nechávají je padnout, dospívají k novým názorům, odmítají staré vůdce, následují nových vůdců, jdou kupředu... Demokratické organizace, které se opírají o těžkopádný aparát všeobecného volebního práva, musí v revolučních dobách zůstati nevyhnutelně pozadu za vývojem politického vědomí mas. Zcela jinak sověty! Opírají se bezprostředně o organické skupiny, jako továrnu, dílnu, vesnici, pluk a jiné. Zde chybí přirozeně ony právnické záruky přesnosti volby, jako při tvoření demokratických institucí, městských rad a zemstev. Zato však máme tu nepoměrně vážnější a hlubší záruky přímého a bezprostředního spojení poslance s jeho voliči. Delegát městské rady nebo zemstva opírá se o volnější masu voličů, která mu svěřuje na jeden rok plnou moc a pak se rozpadá. Sovětští voliči zůstávají však navždy vázáni podmínkami jejich práce a jejich existence, mají stále svého delegáta na očích, v každém okamžiku mohou ho kárati, předati soudu, sesaditi nebo nahraditi jinou osobou. Nabýval-li v předcházejících měsících revoluce všeobecný politický vývoj svého výrazu v tom, že vliv zprostředkujících stran ustoupiti musil vlivu bolševiků, vyplývá z toho jasně, že tento vývoj musil se nejzřejměji a nejúplněji obrážeti v sovětech, kdežto městské rady a zemstva při všem svém formálním demokratismu vyjadřovaly spíše stav lidových mas ze včerejška než z dneška. Tím jmenovitě se vysvětluje, že právě ony strany, které v revoluční třídě nejvíce ztrácely půdu pod nohama, měly obzvlášť silné stoupenectvo v městských radách a zemstvech. S toutéž otázkou, ale jen v mnohem větším měřítku - budeme míti co činiti, až budeme mluviti o konstitučním shromáždění.