Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Co je permanentní revoluce?

Vynucený ráz této práce a její cíl

Poptávka po teorii ve straně, vedené pravocentristickým blokem, po šest roků se kryla protitrockismem: to jest jediný produkt, jehož je neomezena zásoba a rozdává se zdarma. Stalin poprvé přišel do styku s teorií r. 1924 svými nesmrtelnými články proti permanentní revoluci. Dokonce i Molotov byl v této lázni pokřtěn na "vůdce". Falsifikace byly v plném proudu. V těchto dnech jsem náhodou viděl oznámení, že Leninovy práce z r. 1917 budou vydány německy. To je sice neocenitelný dárek německým dělníkům, avšak lze si již předem představiti, kolik zde bude falsifikátů v textu a zvláště v poznámkách. Stačí říci, že hned v první hlavě jsou uvedeny Leninovy dopisy Kollontajové do Nového Yorku. Proč? Jenom proto, že v těchto dopisech jsou ostré poznámky, tykající se mne, jež vznikly pouze z naprosto lživých informaci Kollontajové, která v té době očkovala svůj organický menševismus hysterickým ultra-levičáctvím. V ruském vydání museli epigoni, třebas pouze dvojsmyslně, poznamenat, že Lenin byl nesprávně informován. Nelze však pochybovati, že v německém vydání této vyhýbavé poznámky není. Dlužno dále poznamenat, že v týchž dopisech Leninových Kollontajové byly vzteklé útoky na Bucharina, s nímž byla Kollontajová solidární. Avšak tato část dopisů byla zatím zatajena a objeví se na světle teprve v době otevřené kampaně proti Bucharinovi. Toho se brzy dočkáme.[a] Naopak zase celá řada nejcennějších dokumentů, článků a řečí Leninových, protokolů, dopisů atd., zůstane utajena jenom proto, že řežou Stalina & Co., nebo vyvracejí legendu o trockismu. V historii tří ruských revolucí stejně jako v historii strany doslova nezůstalo zdravého místa: teorie, fakta, tradice, Leninova závěť, všechno bylo obětováno boji s "trockismem", boji, který byl v době Leninovy nemoci zahájen a organisován jako osobní boj s Trockým a rozvíjel se jako boj s marxismem.

Opět se potvrdilo, že zdánlivě to nejbezúčelnějši přetřásání dávno již dozněvších sporů obyčejně uspokojuje jakousi podvědomou společenskou potřebu dneška, jež sama sebou nemá vůbec nic společného s linií starých sporů. Tažení proti "starému trockismu" bylo ve skutečnosti tažením proti říjnovým tradicím, které se stávaly nové byrokracii vždy tíživějšími a nesnesitelnějšími. Trockismem počali nazývat všechno, od čeho museli ustupovat. Tak boj s trockismem stával se postupně výrazem teoretické a politické reakce v širokých neproletářských a částečně také proletářských kruzích, při čemž se tato reakce také obrážela ve straně. Karikaturní, historicky znetvořené stavění permanentní revoluce proti leninské linii na "spojení s mužikem" zrodilo se vlastně zcela r. 1923 současně s periodou společenskopolitické a stranické reakce, jako její nejmarkantnější výraz, jako organicky ústup byrokrata a vlastníka od mezinárodni revoluce a jejich "permanentních" otřesů, jako projev měšťáckého a úřednického sklonu k pořádku a klidu. Zlobné útoky na permanentní revoluci byly vlastně pouze upravováním půdy pro teorii socialismu v osamocené zemi, to jest pro nového druhu nacionální socialismus. Je ovšem pravda, že tyto nové sociální kořeny boje proti "trockismu" samy sebou neříkají ničeho pro, či proti správnosti teorie permanentní revoluce. Avšak bez chápání těchto skrytých kořenů by spor nezbytně měl neplodný akademicky ráz.

Nemohl jsem se v těchto letech odtrhnouti od nových úkolů a vrátiti se k starým otázkám, spjatým s periodou revoluce z r. 1905, pokud se hlavně týkaly mé minulosti a byly proti ní uměle namířeny. Abych vyložil staré rozpory a vlastně také staré své chyby, v souvislosti s podmínkami, které je zplodily, vyložil tak úplně, aby je pochopilo mladé pokolení, nemluvě o starcích, kteří se stali politickými dětmi, k tomu je třeba cele knihy. Zdálo se mi nemožné, věnovat tomu čas svůj i jiných v době, kdy na denním pořádku byly ustavičně otázky nesmírně důležité: úkoly německé revoluce, otázka dalších osudů Anglie, otázka o vztazích Ameriky a Evropy, problémy, které vznikaly ze stávek britského proletariátu, úkoly čínské revoluce a posléze a především, naše vlastní vnitřní hospodářské a sociálně-politické rozpory a úkoly - to všechno podle mého názoru dostatečně omlouvalo, že jsem stále odkládal historicko-polemickou práci o permanentní revoluci.

Avšak společenské vědomi nesnese mezery. V posledních letech, jak již bylo řečeno, zaplňovala se teoretická mezera smetím antitrockismu. Epigoni, filosofové a praktikové reakce ve straně slézali dolů, učili se od přitupělého menševika Martynova, popírali Lenina, máchali se v blátě a všechno to nazývali bojem s trockismem. Epigoni chytře nevydali v těchto letech ani jediné poněkud vážné nebo významné práce, kterou by bylo lze bez studu hlasitě nazvat, nevydali ani jediného politického zhodnocení, které by se bylo zachovalo, ani jediné předpovědi, která by se byla potvrdila, ani jediného samostatného hesla, které by nás ideově přivedlo kupředu. Všude jen škváry a odpadky.

Stalinovy "Otázky leninismu" představuji kodifikaci tohoto ideového smetí, oficielní učebnici omezenosti, sbírku vyložených nízkostí (snažím se o nejmírnější výrazy). "Leninismus" Zinověvův jest… zinověvovský leninismus, nic víc a nic méně. Zásady má téměř - jako Luther: "Já na tom trvám, ale… mohu i jinak." Stráviti tyto teoretické plody epigonství je stejně nemožné s tím rozdílem, že při čteni Zinověvova "Leninismu" má člověk dojem, jako by se dávil nelisovanou vatou, kdežto Stalinovy "Otázky" vyvolávají fysický pocit žvýkání drobně sekaných štětin. Tyto dvě knihy, každá svým způsobem, vyjadřuji a korunuji epochu myšlenkové reakce.

Epigoni, měřice všechny otázky "trockismem" a ženouce s nimi na "trockismus" - zprava, zleva, svrchu, zdola, zpředu a zezadu - dostali posléze nápad, uvésti všechny světové události v přímou či nepřímou závislost na tom, jak u Trockého vypadala permanentní revoluce r. 1905. Legenda "trockismu", nabita falsifikáty, stala se jakýmsi činitelem novodobých dějin. A přes to, že se pravo-centristická linie posledních let zkompromitovala ve všech státech světa řadou krachů historického dosahu, boj s centristickou ideologii Kominterny je nyní nemyslitelný, nebo aspoň ztížený bez zhodnocení starých sporů a předpovědí, které vznikly počátkem r. 1905. Vzkříšení marxistického a tudíž i leninského myšleni ve straně je nemyslitelné bez polemického rozsudku nad makulaturou epigonů, bez teoretické nemilosrdné exekuce na aparátnických exekutorech. Napsat takovou knihu není vůbec těžké! Všechny její prvky jsou dány. Avšak pravě proto je těžko ji psát, poněvadž podle slov velkého satirika Saltykova nutno se spouštěti do oblasti "abecedních výparů" a setrvati delší dobu v teto naprosto nepříjemné atmosféře. Přes to však nelze s tím již vůbec otálet, neboť na boji proti permanentní revoluci se buduje obrana oportunistické linie v oblasti problémů Východu, to jest problémů většiny lidstva.

Již jsem se chtěl pustiti do této málo vábné práce - teoretické polemiky se Zinověvem a Stalinem, odloživ na dobu odpočinku knihy našich klasiků (i potápěči musí vystoupiti nad hladinu, aby vdechli čerstvý vzduch), když se najednou neočekávaně pro mne objevila v oběhu stať Radkova, věnovaná "důkladnému" porovnání teorie permanentní revoluce s názory Leninovými na tutéž otázku. Nejprve jsem se chystal práci Radkovu odložit, abych se již neodtrhoval od osudem mi připravené míchaniny z nelisované vaty a sekaných štětin. Avšak cela řada přátelských dopisů mne donutila, abych si práci Radkovu pozorněji přečetl. Dospěl jsem k tomuto názoru: pro užší kruh lidi, kteří samostatně mysli, nikoliv na oko, ale poctivě studuji marxismus, práce Radkova je škodlivější, než oficiální literatura - v tomtéž smyslu, jako je v politice oportunismus tím nebezpečnější, čím je zastřenější, a čím lepši osobni reputaci je chráněn. Radek je jeden z mých nejbližších politických přátel. To je dostatečně prokázáno událostmi poslední periody. Avšak v posledních měsících řada soudruhů sledovala vývoj Radka, který z krajně levého křídla oposice přešel na její pravé křídlo. My všichni, nejbližší Radkovi přátelé, víme, že jeho skvěle politické a literární nadání je spojeno s výjimečnou impulsivností a náladovostí, vlastnostmi to, které v podmínkách kolektivní práce jsou cenným pramenem iniciativy a kritiky, avšak v osamocenosti mohou vydat zcela jiné ovoce. Poslední Radkova práce v souvislosti s řadou jeho předchozích vystoupení přivádí k názoru, že Radek ztratil kompas, nebo že na jeho kompas působí trvalá magnetická porucha. Radkova práce není vůbec nějakou episodickou výpravou do minulosti, jest to ne plně promyšlena, avšak tím o nic méně škodlivá podpora oficiálního kursu s celou jeho teoretickou mythologií.

Výše charakterisovaná politická funkce nynějšího boje s "trockismem" naprosto ovšem neznamená, že uvnitř samotné oposice, která vznikla jako marxistická obrana proti ideově-politické reakci, není přípustná vnitřní kritika a specielně kritika mých starých rozporů s Leninem. Taková cílevědomá práce může byt naopak jenom prospěšná. Avšak tu by se rozhodně muselo uplatnit přesné zachování historické perspektivy, vážná práce s prameny a podáni minulých sporů s hlediska nynějšího boje. O tom všem není u Radka ani zmínky. Jako by toho vůbec nepozoroval, vřadil se prostě do řetězu boje proti "trockismu", používaje nejen jednostranně vybraných citátů, ale i od zakladu lživého oficielního výkladu. Tam, kde se Radek jaksi zříká oficiální kampaně, dělá to tak dvousmyslně, že tím vlastně v roli "nezaujatého" svědka tuto kampaň dvojnásobně podporuje. Jak se vždycky projevuje v ideovém klesání, také v poslední Radkově práci nelze nalézti ani stopy jeho politického bystrozraku a literárního mistrovství. Jest to práce bez perspektiv, bez tři rozměrů, práce v jediné ploše citátů a proto práce plochá.

Z jaké politické potřeby vznikla? Z toho, že se Radek octl v nesouhlasu s ohromnou většinou oposice pro otázky, tykající se čínské revoluce. Ozývají se sice ojediněle hlasy v tom smyslu, že rozpory pro čínské věci nejsou nyní "aktuální" (Preobraženskij). Avšak těmito hlasy nelze se ani vážně zabývati. Celý bolševismus vyrostl a definitivně se utvořil z kritiky a zpracování svěžích zkušeností z r. 1905, kdy tyto zkušenosti byly ještě bezprostředním zážitkem prvního pokolení bolševiků. Jak by mohlo být jinak, na jaké jiné události mohou se nyní učit nová pokolení proletářských revolucionářů, ne-li na svěžích, ještě nevychladlých, ještě se krví kouřících zkušenostech čínské revoluce? Pouze neživotní pedanti mohou "odkládat" otázky čínské revoluce, aby je pak v klidu studovali ve volné chvíli. To se tím méně hodí pro bolševiky-lenince, že revoluce ve východních zemích ještě nezmizely s denního pořádku a že jejich lhůty nikdo nezná.

Radek, zaujav nesprávnou posici v otázkách, tykajících se čínské revoluce, snaží se ji retrospektivně zdůvodnit jednostranným a znetvořeným vylíčením mých starých rozporů s Leninem. Tu musí Radek používat zbraní cizího arsenalu a bez kompasu plout v cizím proudu.

Radek je mi přítel, ale pravda je dražší. Musím opět odložit obsáhlejší práci o otázkách revoluce, abych odpověděl Radkovi. Byly tu položeny příliš důležité otázky a byly při tom obraceny na ruby. Moje potíž je při tom trojího druhu: hojnost a různost omylů v Radkově práci, množství literárních a historických faktů za 23 roky (1905-1928), které Radka vyvracejí; krátkost doby, kterou mohu této práci věnovat, neboť do popředí nyní přicházejí hospodářské problémy SSSR.

Všechny tyto okolnosti určuji ráz této práce, která nevyčerpává plně projednávané otázky. Mnoho v ni není dořečeno - částečně ostatně také proto, že se přimyká k předchozím pracem, především ke "Kritice návrhu programu". Hromada faktového materiálu, který jsem sebral o této otázce, bude nevyužita, pokud nenapíši chystanou knihu proti epigonům, to jest proti oficiální ideologii období reakce.

*   *   *

Radkova práce o permanentní revoluci obsahuje tento vývod:

"Nové části strany (oposici), hrozí nebezpečí vzniku tendencí, odpoutavajících rozvoj proletářské revoluce od jejího spojence - rolníků".

Ihned překvapí, že tento vývod, tykající se "nové" části strany, byl udělán v druhé polovině r. 1928 jako nový vývod. Slyšíme jej ustavičně již od podzimu roku 1923. A jak Radek zdůvodňuje svůj obrat směrem k hlavni oficielní thesi? Rovněž nenovými způsoby: vrací se k teorii permanentní revoluce. V letech 1924-1927[?] chystal se Radek několikrát napsat brožuru, která by byla věnována myšlence, že teorie permanentní revoluce a Leninovo heslo o demokratické diktatuře proletariátu a sedláků s hlediska historického měřítka, to jest s hlediska tří před námi uskutečněných revoluci, naprosto nemohou byt stavěny proti sobě, ale že naopak v samé své podstatě souhlasí. Nyní byla - jak píše Radek jednomu soudruhovi - tato otázka "nově" zpracována. Radek dospěl k vývodu, že stará permanentní teorie ohrožuje "novou" část strany nic víc a nic méně, než nebezpečím, že dojde k odpoutání od rolníků. A jak Radek tu otázku zpracoval? Některé zprávy o tom sděluje sám:

"Nemáme po ruce formulací, kterých Trockij užil roku 1905 v úvodě k Marxově "Občanské válce ve Francii" a roku 1905 v "Naši revoluci".

Roky zde nejsou uvedeny zvlášť přesně, ale toho netřeba dbát. V podstatě se věc má tak, že jediná práce kde jsem více méně systematicky vyložil své názory na vývoj revoluce, je obsáhlá stať "Bilance a perspektivy" (str. 244-286 v knize "Naše revoluce", Petrohrad, 1906). Moje stať v polském orgánu Rosy Luxemburgové a Tyszkově (r. 1909), na niž se Radek pravě odvolává, kterou však bohužel, vykládá podle Kameněva, nečinila si rozhodně nárok na celek a úplnost. Teoreticky se opírala o výše jmenovanou knihu "Naše revoluce". Dnes tuto knihu nikdo nemusí čist. Po jejím vydání došlo k takovým událostem, v nichž jsme se opravdu tak mnohému naučili, že se mně, přiznávám se k tomu, prostě příčí nynější epigonsky způsob pohlížeti na nové historické otázky nikoli ve světle zkušeností z již provedených námi revoluci, ale hlavně ve světle citátů, které se vztahovaly pouze k našim předpovědím o budoucích revolucích. Tím ovšem nechci upírati Radkovi právo, aby se otázkou zabýval také s hlediska historicko-literárního. Ale když už je to nutné, má to dělati pořádně. Radek se pokouší osvětliti osud, jaký měla teorie permanentní revoluce takřka po cele čtvrtstoletí a při tom mu uklouzne poznámka, že "nemá po ruce" pravě těch prací, v nichž jsem tuto teorii vyložil.

Poznamenávám hned, že Lenin, jak se mně to zvlášť jasně ukázalo nyní, při četbě Leninových starých statí, nikdy nečetl výše uvedené, zásadně významné práce. Lze to patrně vysvětliti nejen tím, že "Naše revoluce", která vyšla roku 1906, byla brzy konfiskována a že jsme se všichni záhy octli ve vyhnanství, ale snad i tím, že knihu ze dvou třetin vyplnily staré přetisknuté statě a musel jsem pak slyšet od řady soudruhů, že nečetli té knihy, poněvadž se domnívali, že je celá složena ze starých prací. V každém případě velmi málo ojedinělých polemických poznámek Leninových proti permanentní revoluci, vztahuje se téměř výlučně k Parvusově předmluvě k mé brožuře "Před 9. lednem", k jeho, mně naprosto neznámému, provolání "Bez cara" a k stranickým sporům Lenina s Bucharinem a jinými. Lenin nikdy a nikde se nezabývá jen třeba mimochodem statí "Bilance a perspektivy", ani z ní necituje a některé, mne zřejmě se netýkající Leninovy námitky proti permanentní revoluci přímo svědčí, že této práce nečetl.[b]

Bylo by však nerozvážné, mysliti si, že "leninismus" Leninův spočívá pravě v tom. A takový je zřejmě názor Radkův. Jeho stať, kterou rozbírám, rozhodně svědčí nejen o tom, že nemá "po ruce" mých hlavních prací, ale také o tom, že jich asi nikdy nečetl a četl-li, tedy dávno před říjnovým převratem a rozhodně si z nich velmi málo zapamatoval.

Tím však cela věc není vyřízena. Bylo-li roku 1905 nebo roku 1909 přípustno a dokonce nezbytno polemisovat navzájem o jednotlivých tehdy aktuelních statích a dokonce i o jednotlivých větách v jednotlivých statích, zvláště v době rozkolu, - tedy dnes, kdy přehlížíme s perspektivy ohromnou historickou dobu, nemůže si marxisticky revolucionář nepostavit otázku: jak bylo sporných formulí použito v praxi, jak se osvědčovaly a jak byly vykládány v době činů? Jaká byla taktika? Kdyby si býval Radek dal práci prolistovat aspoň dvě knihy "Naši první revoluce" (II. svazek mých "Spisů"), nebyl by se odvážil napsat tuto svou práci, při nejmenším byl by z ní vypustil celou řadu svých smělých tvrzení. Chci aspoň ještě doufat, že by tak byl učinil.

Radek by se tedy především dověděl z těchto dvou knih, že permanentní revoluce vůbec nebyla pro mne v politické činnosti skokem přes demokratickou etapu revoluce, jakož i přes její specielnější stupně. Přesvědčil by se, že ačkoliv jsem celý rok 1905 strávil nelegálně v Rusku, bez styků s emigrací, formuloval jsem přesto úkoly jednotlivých vývojových etap revoluce úplně shodně s Leninem; dověděl by se, že hlavní provolání k sedlákům, které vydala r. 1905[?] Ústřední bolševická tiskárna, jsem napsal já; že Leninem redigovaný časopis "Novaja Žizň" vzal v redakční poznámce rozhodným způsobem do ochrany mou stať o permanentní revoluci v časopise "Načalo"; že leninská "Novaja Žizň" a někdy i Lenin osobně, vytrvale podporovali a hájili ta politická usnesení Rady delegátů (Sověta deputatov), jichž autorem jsem byl já a pro něž jsem já v devíti případech z desíti vystupoval jako zpravodaj; že po prosincovém ztroskotání jsem poslal ze žaláře taktickou brožuru, v niž jsem za hlavni strategický problém prohlašoval koordinaci proletářského útočného postupu s agrární revoluci sedláků; že Lenin vytiskl tuto brožuru v bolševickém vydavatelství "Novaja volna", vzkázav mně po Knuniancovi velmi rozhodně, že brožuru schvaluje; že na londýnském sjezdu v r. 1907 mluvil Lenin o mé "solidárnosti" s bolševismem v názorech na sedláky a liberální buržoasii. To všechno pro Radka neexistuje: také to vše nebylo zřejmě "po ruce".

A jak tedy pochodily u Radka práce samého Lenina? Nikoliv lepe, nebo jen o málo líp. Radek se omezuje pouze na ty citáty, které Lenin napsal proti mně maje vesměs na zřeteli nikoliv mne, ale jiné (na př. Bucharina a Radka: otevřeně na tuto věc upozorňuje dokonce sám Radek). Radkovi se nepodařilo uvésti proti mně jediného nového citátu: prostě použil hotového citátového materiálu, který má nyní téměř každý občan SSSR "po ruce". Radek přidal k tomu jenom několik citátů, v nichž Lenin poučuje anarchisty a socialisty-revolucionáře o prostých pravdách, čím se liší buržoasní republika od socialismu, při čemž to u Radka vypadá tak, jako by tyto citáty byly namířeny proti mně. Je to sice neuvěřitelné, přes to však je tomu tak!

Radek naprosto pomíjí ty staré projevy, v nichž Lenin velmi zdrženlivě, velmi skoupě, avšak s tím větší závažností konstatuje moji solidárnost s bolševismem v zásadních revolučních otázkách. Třeba míti stále na paměti, že tyto projevy Leninovy vznikly v době, kdy jsem nepatřil k bolševické frakci a kdy Lenin utočil na mne nemilosrdně (a naprosto oprávněně) za moji smířlivou politiku, - nikoliv však za permanentní revoluci, v kteréžto věci se omezoval na pouhé episodické námitky, - tedy za smířlivou politiku, za to, že jsem byl odhodlán doufat ve vývoj menševismu do leva. Leninovi zaleželo více na boji se smířlivou politikou, než na "oprávněnosti" jednotlivých polemických úderů do "smiřovatele" Trockého.

Stalin, obhajuje proti mně r. 1924 chování se Zinověvovo v Říjnu, napsal:

"Soudruh Trockij nerozuměl dopisům Leninovým (ohledně Zinověva. L. T.), jich významu, jich účelu. Lenin ve svých dopisech někdy úmyslně předbíhá, vytýkaje především ty možné chyby, které by bylo lze spáchat a kritisuje tyto chyby do zásoby, za tím účelem, aby stranu varoval a pojistil ji proti chybám, nebo někdy nadouvá "maličkost" a děla z ?komára velblouda* s tímtéž pedagogickým cílem… Avšak dovozovati z takových Leninových dopisů (a podobných Leninových dopisů je nemálo) "tragické rozpory" a troubit z toho důvodu na poplach - znamená nerozuměti Leninovým dopisům, neznati Lenina". (I. Stalin, "Trockismus nebo Leninismus"* R. 1924.)

Tato myšlenka je formulovaná hrubiánsky:"Styl je člověk." Avšak myšlenka sama je obsahově správná, třeba se nejméně hodí pravě na říjnové rozpory, které se nepodobají "komáru". Používal-li však Lenin "pedagogického" přehánění a preventivní polemiky vůči sobě nejbližším členům vlastní frakce, tedy by toho byl tím spíše používal vůči člověku, který stál tehdy mimo bolševickou frakci a hlásal smířlivou politiku. Radkovi ani nenapadlo, aby mezi staré citáty zařadil tento nejnevyhnutelnější opravný koeficient.

V předmluvě z roku 1922 ke své knize "1905" jsem napsal, že předpověď možnosti a pravděpodobnosti diktatury proletariátu v Rusku dříve než v pokročilých státech byla skutečností po dvanácti rocích potvrzena. Radek, následuje ne příliš lákavé vzory, vyličuje věc tak, jako bych byl tuto předpověď uváděl v protiklad se strategickou linii Leninovou. Zatím však z "Předmluvy" naprosto jasně vyplývá, že podávám předpověď permanentní revoluce v těch jejich základních rysech, jimiž se shoduje se strategickou linii bolševismu. Zmiňuji-li se v jedné poznámce o "přezbrojení" strany počátkem roku 1917, nemá to ten smysl, že Lenin uznal dosavadní postup strany za "chybný", nýbrž ten, že Lenin na štěstí pro revoluci přibyl, byť i opožděně, přece však stále ještě tak včas do Ruska, aby poučil stranu, že se musí vzdáti přežilého hesla "demokratické diktatury", jehož se stále ještě drželi Stalinové, Kameněvové, Rykovové, Molotovové a jiní a jiní. Rozhořčovali-li se Kameněvové zmínkou o "přezbrojení", lze to chápati, neboť byla namířena proti nim. Avšak Radek? Radek se počal rozhořčovat teprve roku 1928, to jest po tom, kdy se sám počal bránit nezbytnému "přezbrojení" čínské komunistické strany.

Připomenu Radkovi, že moje knihy "1905" (i se zločinnou "Předmluvou") a "Říjnová revoluce", měly za Lenina význam hlavních historických učebnic o obou revolucích. Měly tehdy nesčetný počet vydání v ruském i v cizích jazycích. Nikdo mně nikdy neříkal, že v mých knihách jsou proti sobě postaveny dvě linie, neboť tehdy, před revisionistickou výměnou ukazovatelů cesty, kterou provedli epigoni, žádný zdravě myslicí straník nepodřizoval zkušenosti říjnové starým citátům, nýbrž každý staré citáty zkoumal pod zorným uhlem říjnové revoluce.

S tím souvisí ještě jedna stránka věci, které Radek způsobem nepřípustným zneužívá: Vždyť Trockij se přiznal - opakuje Radek - že Lenin měl vůči němu pravdu. Ovšem, že se přiznal. A v tomto přiznání nebylo ani špetky diplomacie. Měl jsem na mysli celou historickou cestu Leninovu, celou jeho teoretickou vyzbroj, jeho strategii, jeho budování strany. To se však, přirozeně, nevztahovalo na každý jednotlivý polemicky citát, jehož vykladu se ještě ke všemu dnes využívá k cílům leninismu nepřátelským. Radek mne tehdy, roku 1926, v době bloku se Zinověvem, upozorňoval, že mého prohlášení o tom, že Lenin měl pravdu, potřebuje Zinověv, aby tím aspoň trošku zastřel svou nepravdu vůči mně. Já jsem to ovšem velmi dobře chápal. Proto jsem v VII. plenární schůzi ústředního výboru Komunistické Internacionály prohlásil, že mám na zřeteli historickou pravdu Lenina a jeho strany, ale nikoli pravdu mých nynějších kritiků, kteří se snaží ukrýti se za citáty vytrhané z Leninových spisů. Dnes musím rozšíříte platnost těchto slov bohužel i na Radka.

Pokud se tyče permanentní revoluce, mluvil jsem pouze o mezerách v této teorii, které byly nezbytné, aspoň pokud šlo o předpovědi. Bucharin také tehdy, v plenární schůzi ústředního výkonného výboru Komunistické Internacionály zdůraznil, a zcela správně, že Trockij se nezříká koncepce jako celku. O "mezerách" promluvím v jiné, obsáhlejší práci, kde se pokusím podati souhrnně zkušenosti tří revolucí, při čemž pojednám v této souvislosti také o dalších cestách Kominterny, zvláště na východě. Zde jen, aby tu nebylo něco nedopověděného, řeknu krátce: teorie permanentní revoluce se všemi svými mezerami, jak jsem ji vyložil i ve svých nejprvnějších pracích, především v knize "Bilance a perspektivy" (1906), je nepoměrně více proniknuta duchem marxismu a tudíž i nepoměrně bližší historické linii Lenina a bolševické strany, než nejen dnešní Stalinovy a Bucharinovy manipulace s minulostí, ale i poslední práce Radkova.

Tím vůbec nechci snad říci, že koncepce revoluce představuje ve všech mých spisech stejnou nepřetržitou linii. Já jsem se nezabýval pořádáním starých citátů - k tomu mne nyní dohání jenom období stranické reakce a epigonství - ale snažil jsem se, ať dobře či špatně, hodnotit reálné procesy života. Průběhem 12 let (1905-1917) své revoluční žurnalistiky napsal jsem také takové stati, v nichž - konjunkturní okolnosti a dokonce i v boji nezbytné konjunkturně-polemické přehánění vystupovaly do popředí a porušovaly strategickou linii. Lze najiti mezi nimi stati, v nichž jsem vzbuzoval pochybnosti o příští revoluční roli všeho sedláctva jako stavu a v souvislosti s tím jsem odmítal, zvláště za imperialistické války, to, aby příští ruská revoluce byla nazývána "národní", neboť jsem toto pojmenování považoval za dvojsmyslné. Dlužno míti stále na paměti, že zajímající nás historické procesy, mezi nimi i procesy v rolnictvu, staly se mnohem jasnějšími nyní, kdy již dávno vyvrcholily, než byly v době, kdy se teprve rozvíjely. Poznamenávám ještě, že Lenin, který ani na okamžik nepouštěl se zřetele mužického problému v celém jeho obrovském historickém rozsahu a od něhož jsme se tomu všichni učili, již po únorové revoluci považoval za nevyjasněné, podaří-li se odtrhnout sedláky od buržoasie a strhnouti je sebou. Řeknu vůbec na adresu přísných kritiků, že je mnohem snazší průběhem hodiny nalézti formální rozpory v cizích časopiseckých statích, vyšlých průběhem čtvrtstoletí, než sám zachovati jednotnou základní linii, třebas i jen průběhem jednoho roku.

V těchto úvodních řádcích zbývá ještě uvésti jednu ohromně záhadnou úvahu: kdyby teorie permanentní revoluce byla správná - praví Radek - pak by Trockij na jejím základě sebral velkou frakci. To se však zatím nestalo. To znamená… teorie byla nesprávná.

Radkův důvod, vzatý v celku, zajisté ani trochu nepáchne dialektikou. Z něho lze dovoditi, že názor oposice na čínskou revoluci, nebo Marxovo stanovisko v britských věcech, byly nesprávné; že nesprávné je zásadní stanovisko Kominterny k reformistům v Americe, v Rakousku a chcete-li, ve všech ostatních zemích.

Posuzujeme-li Radkovu úvahu, ne v její celé "historicko-filosofické" formě, ale se zřetelem k zajímající nás otázce, tedy seznáme, že bije Radka samého; jeho důvod by mohl mít stín smyslu, kdybych se domníval, či lepe řečeno, kdyby události ukázaly, že linie permanentní revoluce je v rozporu se strategickou linii bolševismu, že jde proti ní a stále se s ní rozchází, teprve potom byl by důvod pro dvě frakce. Ale vždyť to pravě chce Radek dokázat. Já přece dokazuji, že při všech frakčně - polemickych přeháněních a konjunkturních přihrocováních otázek byla základní strategická linie stejná. Proč by tu tedy měla vznikati druhá frakce? Ve skutečnosti se stalo to, že jsem v první revoluci pracoval ruku v ruce s bolševiky a potom obhajoval tuto společnou práci v mezinárodním tisku proti renegátské kritice menševiků. V revoluci roku 1917 bojoval jsem spolu s Leninem proti demokratickému oportunismu těch "starých bolševiků", které nyní vynesla reakční perioda, vyzbrojivší je pouze štvanicí proti permanentní revoluci.

Posléze pak pravím, že jsem se nikdy ani nepokusil utvořit skupinu na základě idejí permanentní revoluce. Moje vnitrostranické stanovisko bylo smířlivé a pokud jsem se v určitých chvílích snažil o vytvoření skupiny, dělo se to pravě na tomto základě. Moje smířlivost vyplývala z určitého druhu sociálně-revolučního fatalismu. Myslil jsem, že logika třídního boje donutí obě frakce postupovati v jedné revoluční linii. Mně nebyl tehdy jasný velký historicky význam leninské politiky ideového rozhraničování a podle potřeby i rozkolu, aby opravdově proletářská strana byla pevně semknuta a zocelena. Roku 1911 Lenin o tom psal:

"Smířlivá politika jest souhrn nálad, snah, názorů, které jsou nerozlučně spojeny s vlastní podstatou historické úlohy, před niž byla postavena ruská sociálně-demokratická strana dělnická v epoše kontrarevoluce let 1908-1911. Proto cela řada sociálních demokratů podlehla smířlivé politice, přičemž byla vedena těmi nejrůznějšími pohnutkami . Ze všech nejdůkladněji vysvětlil smířlivou politiku Trockij, který div že se sám nepokusil dáti tomuto směru teoreticky zaklad[*]. (XI. čast 2, str. 371.)

Usiluje o jednotnost za každou cenu, mimoděk a nezbytně jsem idealisoval centristické tendence v menševismu. Nehledě na tři episodické pokusy, nedošlo mezi mnou a menševiky k žádné společné práci a ani dojíti nemohlo. Současně však linie smířlivé politiky stavěla mne tím příkřeji proti bolševismu, neboť Lenin, v odporu proti menševismu, stavěl se a nemohl se nestavěti nemilosrdně proti smířlivé politice. Avšak na podkladě smířlivé politiky nebylo přirozeně lze vytvořiti nějakou frakci.

Z toho vyplývá poučení: je nepřípustno a záhubno lámati či zmirňovati politickou linii pro vulgární smířlivost; je nepřipustno pochvalovat si centrismus, dělající levé klikatiny; je nepřipustno v honbě za bludičkami centrismu zveličovati a nadouvati rozpory s opravdově revolučními stoupenci. Hle, jaká skutečna poučeni plynou ze skutečných chyb Trockého! Tyto poučky jsou velmi důležité. Ještě podnes působí celou svou silou. Zvláště Radek by se měl nad nimi pořádně zamyslit.

*   *   *

Stalin s vlastním sobě ideovým cynismem jednou řekl:

"Trockij musí vědět, že Lenin bojoval proti teorii permanentní revoluce do konce svých dnů. To ho však nijak neuvádí do rozpaků!" ("Pravda", č. 262, 12/XI. 1926.)

To je hrubá a neloyalní, čili čistě stalinovská karikatura skutečnosti. V jednom ze svých projevů k zahraničním komunistům Lenin vysvětloval, že rozpory mezi komunisty naprosto nejsou to, jako rozpory mezi komunisty a sociální demokracií. Takové rozpory - napsal Lenin - prožíval bolševismus také v minulosti.

"V době dobyti vlády a vytvoření sovětské republiky projevil bolševismus svornost, připoutal k sobě všechno nejlepší z blízkých sobě směrů sociali stického myšlení". (Sv. XVI., str. 333.)

Jaké tedy blízké směry socialistického myšlení měl na mysli Lenin, když psal tyto řádky? Snad ne Martynova s Kuusinenem? Či Cachina s Thellmannem a Šmeralem? Snad se ti zde zdáli být Leninovi "nejlepšími z blízkých směrů"? Který jiný směr byl bližší bolševismu, než ten, který jsem hájil já ve všech základních otázkách a to i v otázce selské? Dokonce i Rosa Luxemburgová zřekla se v prvních dobách agrární politiky bolševické vlády. Pro mne však zde vůbec nebylo otázky. Seděli jsme s Leninem u stolu sami dva, když Lenin psal tužkou svůj návrh agrárního zákona. A naše výměna názorů sotva zahrnula deset krátkých replik, jichž smysl byl takový: je to krok obsahující rozpory, avšak historicky naprosto nezbytné; za režimu proletářské diktatury v měřítku mezinárodni revoluce se rozpory vyrovnají - je k tomu třeba pouze času. Kdyby teorie permanentní revoluce byla v zásadním rozporu s Leninovou dialektikovi v agrární otázce, jak vysvětlí Radek tu skutečnost, že já, nezříkaje se svých zásadních názorů na postup vývoje revoluce vůbec, jsem neklopýtl roku 1917 o agrární otázku, jako klopýtla většina tehdejších bolševických špiček? Jak vysvětli Radek skutečnost, že nynější teoretikové antitrockismu - Zinověv, Kameněv, Stalin, Rykov, Molotov a jiní a jiní - všichni do jednoho zaujali po únorové revoluci vulgárně-demokratické, nikoliv však proletářské stanovisko? A znovu opakuji: o čem a o kom vůbec mohl mluvit Lenin, ukazuje na to, že s bolševismem se slily nejlepší elementy z nejbližších mu marxistických směrů? A nedokazuje toto úhrnné Leninovo hodnocení bývalých rozporů, že on v nich rozhodně neviděl dvě nesmiřitelné strategické linie?

Ještě významnější je v tomto směru Leninova řeč ve schůzi petrohradského komitétu dne 1/14. listopadu roku 1917.[c]

Tam byla projednávána otázka o dohodě s menševiky a esery. Stoupenci koalice snažili se i tam, ovšem vpravdě velmi nesměle, činit narážky na "trockismus". A co odpověděl Lenin?

"… Dohodu? Nemohu o tom vážně ani mluviti. Trockij řekl již dávno, že sjednoceni je nemožné. Trockij to pochopil a od té doby není lepšího bolševika".

Co mne tedy podle názoru Leninova dělilo od bolševismu, to nebyla permanentní revoluce, ale smířlivá politika. Abych se byl mohl stát "nejlepším bolševikem", musel jsem, jak slyšíme, pochopit nemožnost dohody s menševismem.

Jak však lze vysvětliti náhlý obrat Radkův pravě ve věci permanentní revoluce? Jeden z prvků vysvětlení, jako bych již měl. Radek, jak se dovídáme z jeho stati, r. 1916 souhlasil s "permanentní revolucí", podle vykladu Bucharinova, který se domníval, že buržoasní revoluce je v Rusku skončena - nikoli snad revoluční úloha buržoasie a dokonce také nikoli historická úloha demokratické diktatury, ale buržoasní revoluce jako taková - a že proto proletariát musí postupovat k dobytí moci pod čistě socialistickým praporem. Jak zřejmo, Radek si vykládal i mé tehdejší stanovisko bucharinovským způsobem: jinak by nebyl býval mohl býti současně solidární s Bucharinem a se mnou. Tím se na druhé straně vysvětluje i to, proč Lenin polemisoval s Bucharinem a Radkem, s nimiž společně pracoval a kteří byli skryti za pseudonymem Trockého (Radek ve své stati doznává i to). Vzpomínám si, že svou problematickou "solidárnosti" v této otázce mne lekal v pařížských besedách té doby M. N. Pokrovskij, stoupenec Bucharinův, nevyčerpatelný konstruktér historických schémat, která jsou velmi vkusně podmalována marxismem. V politice Pokrovskij byl a zůstane anti-kadetem, upřímně to považuje za bolševismus.

Roku 1924-1925 Radek jak zřejmo, žil stále ještě v ideových vzpomínkách na Bucharinovo stanovisko z roku 1916, stále je ztotožňuje s mým. Pořádně zklamán tímto beznadějným stanoviskem na základě zběžného studia Leninova, Radek, jak se to nezřídka v takových případech stává, opsal nad mou hlavou oblouk o 180°. To je velmi pravděpodobné, neboť jest to typické. Tak Bucharin, který v letech 1923 - 25 naprosto obrátil kurs, změniv se z ultra-levého v oportunistu, stále ještě mně podvrhuje svou vlastni ideovou minulost, vydávaje ji za "trockismus"! V prvním údobí tažení proti mně, kdy jsem se někdy ještě nutil do čtení Bucharinových článků, nezřídka jsem se tázával sám sebe: kde se to v něm vzalo? - Ale pak jsem to uhodl: to on se dívá do svého včerejšího deníku. Myslím si tedy, není-li v tom Radkově obracení z Pavla permanentní revoluce v jejího Šavla, téže psychologické podšívky? Na této domněnce nesmím ovšem lpět. Jiného vysvětlení však nemohu najít.

*   *   *

Ať tak či onak, jak říkají Francouzi - lahev je otevřena a musí býti vypita do dna. Musíme vykonat dlouhý výlet do oblasti starých citátů. Pokud to jen šlo, zmenšil jsem jich počet. Přes to však je jich mnoho. Nechť je omluvou to, že tímto vnuceným mně přetřásaným starých citátů snažím se stále navázat niti k ožehavým otázkám dneška.



__________________________________

Poznámky:

a Tato předpověď se zatím již splnila.

b Lenin ovšem cituje roku 1909 mou stať "Bilance a perspektivy", v polemickém článku proti Martovovi. Nebylo by však obtížné dokázat, že Lenin převzal tyto citáty z druhé ruky, to jest od téhož Martova. Jenom takto lze si vysvětliti některé jeho námitky proti mně, jež spočívají na zjevných nedorozuměních.

Roku 1919 vydalo sovětské nakladatelství mé "Bilance a perspektivy" v samostatné brožuře. Přibližně z téže doby jest poznámka k Leninovým spisům, v niž se praví, že teorie permanentní revoluce nabyla zvláštního významu "nyní" po říjnovém převratu. Četl, či aspoň jen si prohlédl Lenin v roce 1919 mou brožuru "Bilance a perspektivy"? O tom nemohu nic říci. Já sám jsem byl stále na cestách venku, přijížděje do Moskvy vždy jenom na skok, a když jsem se setkal s Leninem, neměli jsme tehdy já ani on, v době zuřící občanské války, nálady k frakčním teoretickým vzpomínkám. Avšak A. A. Joffe rozmlouval pravě v té době s Leninem o teorii permanentní revoluce. O této rozmluvě vypráví Joffe v dopise, který před smrti mně poslal. (Viz "Moja žízň", vyd. "Granit", díl II., str. 284.) Lze si snad svědectví A. A. Joffeho vysvětlit tak, že Lenin roku 1919 poprvé poznal brožuru "Bilance a perspektivy" a uznal správnost obsažené v ní historické předpovědi? V tomto směru nemohu kromě psychologických dohadů, nic uvést. Přesvědčivost těchto dohadů závisí na zhodnocení podstaty sporné otázky. Slova A. A. Joffeho o tom, že Lenin uznal správnost mé předpovědi, nepochopí člověk, krmený teoretickým margarinem poleninské epochy. Naopak však, kdo si promyslí opravdově vývoj Leninova myšlení v souvislosti s revoluci, pochopí, že Lenin roku 1919 musel nově hodnotit a nemohl nově nezhodnotit teorie permanentní revoluce a že jeho nové zhodnocení nutně se lišilo od toho, které v různé době před Říjnovou revolucí podával úryvkovitě, mimochodem, někdy se zřejmými rozpory, na základě jednotlivých citátů, při čemž v žádném případě nepodrobil rozboru mého celkového stanoviska.

Aby Lenin mohl roku 1919 uznati správnost mé předpovědi, nemusel vůbec stavět svého stanoviska proti mému. Stačilo mu úplně, pojal-li obě stanoviska s hlediska jejich historického vývoje. Netřeba tu znovu opakovati, že ten konkrétní obsah, který Lenin dával vždy své formuli o "demokratické diktatuře" a který nevyplýval ani tak z teto hypotetické formulky, jako z analysy reálných změn ve vztazích třid - že tento takticky a organisační obsah navždy se dostal do inventáře historie jako klasicky přiklad revolučního realismu. Téměř ve všech případech, aspoň ve všech vážnějších případech, kdy jsem buď takticky nebo organisačně odporoval Leninovi, byla pravda na straně Leninově. Pravě proto neviděl jsem vůbec potřeby hájit svou starou historickou předpověď, pokud se mohlo zdáti, že jde jenom o pouhé historické vzpomínky. Viděl jsem nezbytnost vrátiti se k této otázce teprve ve chvíli, kdy epigonská kritika teorie permanentní revoluce začala nejen živit teoretickou reakci v celé Internacionále, ale stala se i nástrojem přímé sabotáže čínské revoluce.

c Jak známo, obsáhlý zápis o této historické schůzi byl na zvláštní rozkaz Stalinův vytržen z jubilejní knihy a doposud se zatajuje.