Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

Část II.

Místo předmluvy k druhé části

Na stokholmském sociálně demokratickém sjezdě (1906) byly oznámeny některé zajímavé údaje, příznačné pro okolnosti, za nichž byla činna strana proletariátú v Rusku.

140 členů, z nichž se sjezd skládal, ztrávilo v žalářích 138 let a 6 a půl mesice.

Ve vyhnanství ztrávili tito členové 148 let a 6 a půl měsíce.

Z žaláře jich uteklo: jednou 18 osob, po druhé 4.

Z vyhnanství jich uteklo: jednou 23 osob, po druhé pět osob a po třetí jedna.

Uvážíme-li, že tito členové sjezdu byli v sociální demokracii všeho všudy činni 942 jet, je vidět, že asi jednu třetinu z této doby ztrávili v žalářích a vyhnanství. Tyto číslice však v podstatě znázorňují věci příliš optimisticky: „členové sjezdu byli činni v sociální demokracii 942 let“, znamená, že se jenom politická činnost účastníků sjezdu rozpíná na takovouto dobu; ale neznamená to nikterak, že celých těch 942 let vyplnili politickou prací. Možná, že opravdová, přímá činnost za podmínek podzemní práce vyplnila jen pětinu anebo desetinu té doby. Kdežto jejich pobyt v žaláři a vyhnanství byl co do času právě takový, jak jej vyjadřují číslice: přes padesát tisíc dní a nocí ztrávili účastníci sjezdu za mřížemi a ještě delší dobu v barbarských ztracených končinách země.

Snad mi bude dovoleno doplniti tyto údaje trochou statistiky z vlastní minulosti. Po prvé autor těchto řádků, zatčený v lednu 1898 po desítiměsíční činnosti v dělnických kroužcích městečka Nikolajevu, ztrávil v žaláři dvě a půl léta a utekl ze Sibiře, když tam ztrávil dvě léta z trestu čtyřletého vyhnanství, do něhož byl odsouzen. Po druhé byl autor zatčen 3. prosince 1905 jako člen Sovětu dělnických zástupců. Činnost Sovětu trvala sedm neděl. Pro činnost v Sovětě odsouzené osoby si odseděly v žaláři 57 neděl, načež byly pod stráží poslány do Obdorska „na věčný nucený pobyt v Sibiři“... Každý ruský sociální demokrat, jenž pracoval ve straně deset let, může o sobě říci věc přibližně stejnou.

Nastalá u nás po 17. říjnu státní matenice, kterou gothajský almanach s bezděčným humorem právního puntičkářství charakterisuje jako ústavní monarchii při samovládném caru, nezměnila nic na našem postavení. Měli jsme padesát dní svobody a pili jsme ji tehdy plnými doušky. V tyto překrásné dny pochopil carismus to, co jsme my věděli mnohem dříve: že pro nás není místa po jeho boku. Tu nastaly strašné měsíce účtování... Carismus měnil po 17. říjnu dumu za dumou jako hroznýš kůži, ale za tohoto línání uchoval nedotčenu svou hroznýší přirozenost. Prosťáčkové a liberální pokrytci, kteří nás tak často vyzývali v posledních dvou letech, abychom se postavili na půdu práva, podobají se Marii Antoinettě, která doporučovala hladovějícím rolníkům jísti buchty. Myslíte snad, že trpíme jakýmsi neduhem organického odporu k buchtám? Či myslíte, že snad jsou naše plíce nakaženy nepřekonatelnou náklonností k ovzduší samovazebných jeskyň Petropavlovské pevnosti? Myslíte, že bychom snad nechtěli nebo nedovedli užíti jinak těch nekonečně dlouhých hodin, ktere žalářník rve z našeho života?

Jsme právě tak málo zamilováni do svého podzemí jako utopenec do mořského dna. Ale máme právě tak málo na vybranou jako — řekněme přímo — absolutismus. Při jasném poznání toho dovedeme zůstávat optimisty dokonce i v ty chvíle, kdy nám podzemí zlověstně ukrutně stahuje hrdla. Neudusí nás, jsme o tom přesvědčeni. Přečkáme všechny. Až ztlejí kosti těch velikých věcí, které teď dělají knížata země, jejich sluhové a sluhově sluhů jejich, až nebude lze najíti stopy po hrobech, v nichž budou pohřbeny mnohé nynější strany se všemi svými skutky — tehdy věc, které jsme my sloužili, bude vládnout světu, tehdy naše strana, dusící se teď v podzemí, rozšíří se v lidstvu, které po prvé bude vládnout vlastnímu osudu.

Celé dějiny, toť — ohromný stroj ve službě našich ideálů. Pracují barbarsky pomalu, necitelně krutě, ale konají své dílo. A teprve v ty chvíle, kdy jejich žravé ústrojí pohltí jako topivo živou krev našich srdcí, vzkřikneme ze vsech sil:

„Co děláš, dělej rychle!“

V Oglbü (u Heisingforsu) 8. (21.) dubna 1907.

1. Proces Sovětu dělnických zástupců

Třetího prosince se začíná éra protirevolučního spiknutí zatčením Sovětu dělnických zástupců. Prosincová stávka v Petrohradě a mnoho povstání v různých částech země byly hrdinným úsilím revoluce udržeti všechny ty posice, jichž dobyla v říjnu. Vedení nad dělnickými masami postoupeno tu dobu druhému Sovětu, který se ustavil ze zbytků Sovětu prvního a ze zástupců nově zvolených. Asi tři sta členů prvního Sovětu sedělo v třech žalářích petrohradských. Jejich další osud byl dlouhou dobu záhadou netoliko jim, ale i vládnoucí byrokracii. Ministr spravedlnosti, jak tvrdil tisk dobře zpravený, rozhodně odmítal odevzdati dělnické zástupce soudu. Byla-li jejich úplně veřejná činnost zločinnou, tu naprosto zločinnou byla podle jeho mínění i úloha vysoké úřední správy, která nejenom Sovětu povolovala, nýbrž vcházela s ním v přímé styky. Ministři se hádali, četníci vyslýchali, dělničtí zástupci seděli ve svých samovazbách. V období prosincových a lednových trestních výprav byly tu všechny příčiny k domněnce, že se Sovět octne v smyčce vojenského soudu. Koncem dubna, v první dny první Dumy, čekali dělničtí zástupci, tak jako celá země, amnestii. Tak kolísal osud členů Sovětu mezi trestem smrti a svobodou.

Konečně se rozhodl. Dumská či lépe protidumská vláda Goremykinova odevzdala věc Sovětu soudní komoře, k níž přibráni zástupci stavů^[a]. Obžalovací spis ve věci Sovětu, žalostný to právnický výrobek četnicko-státně zastupitelské hatlaniny, je zajímavý jakožto dokument veliké doby. Revoluce se v něm odrazila jako slunce v špinavé louži policejního dvora. Členové Sovětu byli obviněni z přípravy ozbrojeného povstání podle dvou paragrafů, z nichž jeden hrozil trestem nucených prací do 8 let, druhý do 12 let. Právnické vytčení otázky, či lépe naprostou její nesmyslnost rozebral autor těchto řádků v neveliké stati^[b]‚ kterou poslal z vyšetřovací vazby sociálně demokratické frakci v první Dumě, aby jí byla podkladem k dotazům stran soudu nad Sovětem. Dotazy podány nebyly, neboť první Duma byla rozehnána a sociálně demokratická frakce se sama octla na lavici obžalovaných.

Proces byl stanoven na 20. červen, veřejnost byla připuštěna. Vlna protestních schůzí se převalila všemi závody a továrnami petrohradskými. Jestliže se státní zastupitelství snažilo vylíčit výkonný výbor Sovětu jako skupinu spiklenců vnucující mase rozhodnutí, které jí bylo cizí, jestliže liberální tisk po prosincových událostech den za dnem tvrdil, že „naivně revoluční“ metody Sovětu dávno pozbyly kouzla pro masu, v níž bouří úsilí uvésti svůj život v řečiště nového „ústavního“ práva — jakým to skvělým vyvrácením policejních a liberálních klevet a hlupáctví byly červnové schůze a resoluce petrohradských dělníků, kteří posílali ze svých továren hlasité projevy vzájemnosti svým zástupcům do žaláře, kteří žádali soud nad sebou jakožto nad činnými účastníky revolučních událostí, kteří prohlašovali, že Sovět byl jenom vykonavatel jejich vůle a kteří se zapřisahali, že povedou práci Sovětu do konce!

Dvůr soudu a okolní ulice se proměnily ve vojenský tábor. Všechny policejní síly petrohradské byly alarmovány. Přes všechny tyto ohromné přípravy se proces nekonal. Chytiv se několika formálností odložil předseda soudní komory proti vůli obžalovaných a jejich obhájců, a jak se později ukázalo i proti vůli ministerstva, proces o tři měsíce — do 19. září. To byl jemný politický tah. Koncem června tu ještě bylo plno „neomezených možností“: vláda kadetů se zdála právě tak možnou jako obnova absolutismu. Ale proces si žádal od předsedy politiky zcela jisté. Předsedovi soudu nezbývalo než dát dějinám ještě tři měsíce na rozmyšlenou. Ale běda, diplomatický kunktátor musil už za několik dnů odejít se svého místa! V jeskyních petěrhofských se směr vyjasnil úplně, tam žádali ráznost a nemilosrdnost.

Proces, který se začal 19. září za nového předsednictví, trval celý měsíc v nejprudším období první Dumy, kdy vojenské polní soudy slavily své líbánky. A přece jenom soudní přelíčení po mnoha stránkách, ne-li po všech, mělo tak svobodný průběh, jenž by byl zcela nepochopitelný, kdyby za ním nebylo lze pocítit pružinu byrokratické intriky: vláda Stolypinova se tak zřejmě kryla proti útokům hraběte Witteho. Tu byl neomylný výpočet: čím více se proces rozvíjel, tím okatěji ukazoval obraz vládní hanby z konce roku 1905. Povolnost Witteho, jeho intriky na dvě strany, jeho falešné ujišťování v Petěrhofě, jeho hrubé pochlebování revoluci — hle, co vysoké byrokratické vrstvy vysoukaly ze soudu nad Sovětem. Obžalovaným jen zbývalo využíti příznivé situace pro politické cíle a co nejvíce roztáhnout rámec procesu.

Povoláno bylo asi 400 svědků, z nichž se přes 200 svědků dostavilo a vypovídalo^[c]. Dělníci, továrníci, četníci, inženýři, sluhové, měšťané, novináři, poštovní a telegrafní úředníci, policejní náčelníci, gymnasisté, členové dumy, domovníci, zbojníci, zástupci, profesoři a vojáci pochodovali celý měsíc před soudem a pod křížovým ohněm otázek soudu, státního zastupce, obhájců a obžalovanych — zvláště obžalovaných — rýsovali linii za linií, obrys za obrysem období činnosti dělnického Sovětu, období tak bohaté událostmi.

Před soudem kráčela všeruská říjnová stávka, která pochovala Bulyginovu Dumu, listopadová stávková manifestace v Petrohradě, tento šlechetný a vznešený protest proletariátu proti vojenskému polnímu soudu nad kronštadtskými námořníky a násilím nad Polskem; potom hrdinný boj petrohradského proletariátu za osm hodin práce denně; konečně Sovětem vedené povstání usoužených rabů pošt a telegrafu. Protokoly zasedání Sovětu a výkonného výboru, po prvé veřejně čtené na soudě, odhalily zemi onu ohromnou každodenní práci, kterou konala proletářská vláda, organisujíc pomoc nezaměstnaným dělníkům, řídíc spory mezi dělníky a podnikateli, vedouc stále hospodářské stávky.

Těsnopisný záznam o procesu, který by měl několik objemných svazků, nebyl dosud vydán. Jenom změna politických poměrů v Rusku může vytáhnout z úkrytu tyto cenné dějinné doklady. Německý soudce tak jako německý sociální demokrat byli by stejně překvapeni, kdyby se za procesu byli dostali do soudní síně. Úmyslná přísnost se pitvorně mísila s úplnou libovůlí a obé charakterisovalo po různých stránkách překvapující zmatenost, která stále ještě ovládala vládní vrstvy jako dědictví říjnové stávky. Soudní budova byla pod náhlým právem a opravdu byla proměněna ve vojenský tábor. Několik rot vojáků a setnin kozáků ve dvoře, u vrat i v okolních ulicích. Četníci s tasenými šavlemi všude: po celé podzemní chodbě spojující vězení se soudem, ve všech místnostech soudní budovy, za zády obžalovaných, ve všech koutech, patrně i v komíně. Měli být živou hradbou mezi obžalovanými a vnějším světem, počítajíc v to i obecenstvo 100 až 200 osob, které bylo připuštěno do jednací síně. Ale 30 až 40 advokátských fraků každou chvíli ruší modrou hradbu. Na lavicích obžalovaných se stále objevují noviny, dopisy, cukrovinky a květiny. Květiny stále a stále! V knoflíkových dírkách, v rukou, na kolenou, konečně prostě na lavicích. A předseda si netroufá zakázat tento libovonný nepořádek. Konec konců i četničtí důstojníci a soudní dozorci, úplně „demoralisovaní“ obecným ovzduším, podávali obžalovaným květiny.

A pak dělničtí svědci! Kupili se v místnosti pro svědky po desítkách a když soudní dozorce otvíral dveře do zasedací síně, vlna revoluční písně doléhala mnohdy až k předsednickému křeslu. Podivuhodný dojem působili tito dělničtí svědci! Přinášeli s sebou revoluční ovzduší továrenských předměstí a rušili slavnostní mystičnost soudní obřadnosti takovýni božským opovrhováním, že předseda, žlutý jak pergamen, jenom bezmocně tu a tam pohodil rukama a svědci ze společnosti a liberální novináři hleděli na dělníky tím uctivým i závistivým pohledem, jakým se slabí dívají na silné.

Hned první den procesu se začal pozoruhodnou demonstrací. Z dvaapadesáti obžalovaných přečetl předseda jenom jedenapadesát. Vynechal Ter-Mkrčtjance.

„Kde je obžalovaný Ter-Mkrčtjanc?“ otázal se obhájce Sokolov.

„Je vyškrtnut z listiny obžalovaných.“

„Proč?“

„Byl ... byl .. popraven.“

Ano, mezi 20. červnem a 19. zářím byl Ter-Mkrčtjanc, propuštěný z vazby na záruku, popraven na valu kronštadtské pevnosti jako účastník vojenského povstání.

Obžalovaní, svědci, obhájci, obecenstvo — všichni mlčky vstávají se svých míst, aby uctili památku padlého bojovníka. Zároveň s nimi vstávají i zmatení policejní a četničtí důstojníci.

Svědky přiváděli ve skupinách po dvaceti až třiceti k přísaze. Mnozí přišli v pracovních šatech, nepostačivše si ani ruce umýti, kožené čepice v rukou. Ledabyle pohlédli na soudce, pak hledali zrakem obžalované, rázně se ukláněli na dve strany, kde stály naše lavice a hlasite říkali: „Buďte zdrávi, soudruzi!“ Zdálo se, jako by přišli za informací na zasedání výkonného výboru. Předseda spěšně vyvolával jména a vyzýval svědky k přísaze. Starý kněz přikročil k pulpitu a rozkládal tu nástroje svého řemesla. Svědci se však s místa nehýbali. Předseda opakoval vyzvání.

„Ne, přisahat nebudeme!...“ řeklo naráz několik hlasů. „Neuznáváme to.“

„Ale jste přece pravoslavní?“

„Jsme zapsáni jako pravoslavní v policejních seznamech, ale my to všechno neuznáváme...“

„Tu tedy jste, svatý Otče, prost své povinnosti, vašich slüžeb nebude dnes třeba.“

Kromě policejních úředníků přisahali u pravoslavného kněze jenom dělníci luteráni a katolíci. „Pravoslavní“ dělníci šmahem přísahu odmítali a nahradili ji slibem, že budou mluvit pravdu.

A to se opakovalo u každé nové skupiny. Jenom někdy různorodým složením skupiny svědků vznikalo neočekávané spředení.

„Kdo bude přisahat,“ obrací se předseda k nové skupině svědků, „ať přistoupí k svatému Otci. Kdo nepřisahá, ať ustoupí dozadu!“

Pomenší starý četník, pověřený službou v kterémsi závodě, vystupuje ze skupiny svědků a rychlým krokem kráčí k pulpitu. Dělníci, těžce šoupajíce botami a rozmlouvajíce druh s druhem, ustupují vzad. Mezi nimi a starým četníkem zůstává na svém místě svědek O., známý petrohradský obhájce, vlastník domu, liberál a člen dumy.

„Budete přisahat, svědku O?“ obrací se k němu předseda.

„Já... já... vlastně... ano, budu.“

„Tedy přistupte k svatému Otci.“

Nejistými kroky a se zkřivenou tváří pohnul se svědek k pulpitu. Ohlédl se: za ním nebyl nikdo. Vpředu stál malý stařeček v četnickém stejnokroji.

„Zdvihněte ruku k přísaze.“

Starý četník zdvihl vysoko tři prsty nad hlavu. Advokát O. zlehka pozvedl ruku, opět se ohlédl a zarazil se.

„Svědku O.“ zazněl podrážděný hlas, „přisaháte nebo ne?“

„Jak by, jak by... ne, přisahám.“

A liberální svědek, překonav svou nerozhodnost, zdvihl ruku skoro stejně vysoko jako četník. Zároveň s četníkem opakoval po knězi naivní slova přísahy. Kdyby takový obraz vytvořil umělec, obraz by se zdál nepřirozený! Velikou sociální příznačnost tohoto malého soudního výjevu pocítili všichni. Dělničtí svědci se dívali na sebe s obžalovanými ironicky, lidé ze společnosti rozpačitě. na tváři předsedově se objevil netajený škodolibý úsměv. V síni bylo napjaté mlčení.

Je vyslýchán senátor hrabě Tisenhausen, člen petrohradské dumy. Účastnil se onoho zasedání dumy, kdy deputace Sovětu podala městské samosprávě své požadavky.

„Jak jste se, pane svědku,“ táže se jeden obhájce, „choval k požadavku, aby se zřídila ozbrojená městská milice?“

„Myslím, že se tato otázka netýká. věci,“ odpovídá hrabě.

„V těch mezích, v nichž vedu proces,“ namítá předseda, „je otázka obhajoby přípustná.“

„Pak musím říci, že k myšlence městské milice jsem se tehdy choval sympaticky, ale od té doby jsem úplně změnil mínění o této věci...“

Ó, jak mnozí z nich změnili za jeden rok své mínění o této věci i o jiných!... Liberální tisk, vyslovujici „plnou přízeň osobám obžalovaných, nenalézal zároveň dostatek slov, aby odmítl jejich taktiku. Radikální noviny s úsměškem politování psaly o revolučních „ilusích“ Sovětu. Zato dělníci mu zůstávali věrni bez jakýchkoliv výmluv.

Mnohé závody poslaly soudu kolektivní písemná prohlášení skrze svědky ze svého prostředí. Na naléhání obžalovaných pojal soud takovéto doklady do spisů a dal je při procesu přečísti.

„My, podepsaní dělníci Obuchovského závodu, pravilo se v jednom prohlášení, jež namátkou vybíráme, „podiveni, že vláda chce provésti soud plný zvůle nad Sovětem dělnických zástupců, a neobyčejně rozhořčeni snahou vlády vylíčit Sovět jako hlouček spiklenců, snažící se o věci dělnické třídě úplně cizí, prohlašujeme, že se Sovět neskládá. z hloučku spiklenců, nýbrž ze skutečných zástupců všeho petrohradského proletariátu. Protestujeme proti zvůli vlády nad Sovětem, jevící se v obžalobě soudruhů námi zvolených, konajících v Sovětě naši vůli, a prohlašujeme vládě, že tak jako je vinen soudruh P. A. Zlydněv, jehož si všichni vážíme, tak také jsme vinni i my, což stvrzujeme svými podpisy.“

K této resoluci bylo připojeno několik listů papíru s více než 2000 podpisů. Listy byly pošpiněné a pomačkané: putovaly všemi dílnami závodu z ruky do ruky. Obuchovská resoluce není daleko nejostřejší. Byly resoluce, jejichž čtení předseda odmítl pro "svrchovaně neslušný ton k soudu a vládě.

Dohromady měly resoluce podané soudu několik desetitisíc podpisů. Výpovědi svědků, z nichž mnohé, sotva vyšli ze soudní síně, sebrala hned policie, přinesly skvělé vysvětlivky k těmto dokladům. Spiklenci, jichž bylo státnímu zastupitelství třeba, utonuli úplně v hrdinné bezejmenné mase. Konec konců musil státní zástupce, vykonávající svou hanebnou úlohu se zevní korektností, uznat v své řeči dvé skutečností: především, že na určité úrovni politického vývoje projevuje proletariát "gravitování" k socialismu a za druhé, že nálada dělnických mas v období činnosti Sovětu byla revoluční.

Státní zastupitelství musilo se vzdát ještě jedné vážné posice. „Příprava ozbrojeného povstání“ byla ovšem osou celého soudního jednání.

„Vyzýval Sovět k ozbrojenému povstání?“

„V podstatě nevyzýval,“ odpovídali svědci.

„Sovět vyjadřoval jenom obecné přesvědčení o nezbytnosti ozbrojeného povstání.“

„Sovět žádal ústavodárné shromáždění. Kdo je má ustavit?“

„Sám lid!“

„Jak?“

„Ovšemže násilím. Po dobrém nic nedosáhneš.“

„To jest, Sovět ozbrojoval dělníky k povstání?“

„Nikoli, k sebeobraně.“

Předseda ironicky krčil rameny. Ale konec konců výpovědi svědků a obžalovaných přiměly soud přijmouti tento „rozpor“: dělníci se ozbrojovali přímo k sebeobrane. Ale to bylo zároveň ozbrojováním k povstání — potud, pokud hlavním strůjcem pogromů byla vládní moc. Vyjasnění této otázky byla věnována řeč, kterou autor knihy promluvil před soudem^[d].

Vrcholu dosáhl proces v tu chvíli, kdy naši obhájci odevzdali soudu proslulý „dopis Lopuchinův“.

Obžalovaní a obhájci k němu dodali:

„Páni soudcové! Pokládáte zřejmě za neodůvodněné naše tvrzení, že orgány vládní moci vykonávaly vedoucí úkol v přípravě a organisování pogromů. Pro vás jsou snad ne dost přesvědčivé svědecké výpovědi, které jste tu slyšeli. Snad jste již také zapomněli na odhalení, které kníže Urusov, bývalý zástupce ministra vnitra, učinil ve Státní dumě? Snad vás přesvědčil četnický generál Ivanov, který vám tu řekl pod přísahou, že řeči o pogromech byly jenom záminkou pro ozbrojení mas? Snad jste uvěřili svědkovi Statkovskému, úředníku ochranného oddělení, který pod přísahou vypověděl, že neviděl v Petrohradě ani jednu pogromovou proklamaci? Nuže vizte! Tu je ověřená kopie dopisu bývalého ředitele policejního oddělení Lopuchina, poslaného ministerstvu vnitra Stolypinovi^[e]. Na základě šetření, které Lopuchin vykonal jako zvláštní úkol z příkazu hraběte Witte, ujišťuje sám, že se výzvy k pogromům, které prý svědek Statkovskij nikdy neviděl, tiskly v tiskárně téhož ochranného oddělení, jehož úředníkem je Statkovskij; že tyto výzvy rozváželi agenti ochranného oddělení a členi monarchických stran po celém Rusku; že mezi policejním oddělením a černosotěnskými bandami je těsné organisační spojení; ze v celé této zločinecké organisace byl v době Sovětu generál Trepov, který, stav se velitelem carského paláce, měl velikou moc, podával osobně carovi zprávy o činnosti policie a přes všechny ministry disponoval ohromnými sumami státních peněz na svou pogromovou činnost.“

„A ještě tato věc, páni soudcové! Spousta černosotěnských letáků — máte je v spisech vyšetřovacích! — obviňovala členy Sovětu ze zpronevěry dělnických peněz. Četnický generál Ivanov konal na základě obvinění těchto letáků zvláštní šetření v petrohradských továrnách a závodech, které arci nemělo nejmenšího úspěchu. My, revolucionáři jsme zvyklí takovýmto způsobům úřadů. Avšak jakkoliv jsme daleci idealisovati četnictvo, netušili jsme ani, jak daleko je schopen zajíti tento úřad. Ukazuje se, že se letáky, obviňující Sovět ze zpronevěry dělnických peněz, spisovaly a tajně tiskly v témž četnickém úřadě, v němž slouží generál Ivanov. To je rovněž potvrzeno p. Lopuchinem. Páni soudcové! Tu je kopie dopisu, na níž je podpis pisatele. Zádáme, aby tento cenný doklad byl úplně přečten zde, na soudě. Mimo to žádáme, aby skutečný státní rada Lopuchin byl sem povolán jako svědek.“

Toto prohlášení zaznělo jako hrom nad hlavou soudu. Soudní výslech byl už u konce a předseda se po bouřlivě plavbě již cítil v tichém přístavu, když tu byl znovu vyhozen na širé moře.

Již dopis Lopuchinův dělal narážky na tajemné zprávy, které Trepov podával carovi. Kdož ví, jak by rozvinul tyto narážky pod otázkami obžalovaných bývalý hlavní velitel policie, jenž se k policii obrátil zády?... Soud v posvátné hrůze ustoupil před možností dalšího odhalení. Po dlouhé poradě odmítl přijmouti dopis od obžalovaných a nepřipustil Lopuchina za svědka.

Tu obžalovaní prohlásili, že již v soudní síni nemají co dělat a bezvýjimečně žádali, aby je odvedli zpět do samovazeb.

Odvedli nás. Zároveň s námi odešli naši obhájci. V nepřítomnosti obžalovaných, obhájců a veřejnosti mluvil státní zástupce svou suchou a „korektní" obžalovací řeč. V síni téměř prázdné vynesl soudní dvůr svůj rozsudek. Obvinění z opatřování zbraní dělníkům k povstání padlo. Patnáct obžalovaných, mezi nimi autor těchto řádků, bylo odsouzeno k ztrátě všech občanských práv a do doživotního vyhnanství v Sibiři. Dva byli odsouzeni k nedlouhému žalářnímu trestu. Ostatní byli osvobozeni.

Proces Sovětu dělnických zástupců způsobil ohromný dojem v zemi. Lze jistě říci, že sociální demokracie velmi děkuje za svůj ohromný úspěch o volbách do druhé Dumy agitačnímu účinku soudu nad revolučním parlamentem petrohradského proletariátu.

Krátce po procesu Sovětu dělnických zástupců se přihodila věc, jež je hodna zmínky.

2. listopadu v den vynesení pravoplatného rozsudku, objevil se v Nové Době (Novoje Vremja) dopis o procesu Sovětu dělnických zástupců napsaný hrabětem Wittem, jenž se právě vrátil ze zahraničí; hrabě, háje se proti útokům byrokratické pravice, netoliko se zříkal cti hlavního strůjce ruské revoluce, v čemž nebyl ani tak neprav, ale popíral úplně i své osobni styky se Sovětem. Výpovědi svědků a obžalovaných nazval s jasným čelem "vymyšlenými v zájmu obhajoby", zřejmě neočekávaje, že narazí na odpor lidí zavřených v zdech žaláře. Ale hrabě se zmýlil. „Známe příliš dobře," pravila kolektivní odpověď odsouzenců, otištěná námi v časopise Továrišč z 5. listopadu, „různost politické povahy naší a hraběte Witteho, abychom pokládali pro sebe za přípustné vysvětlovat bývalému ministerskému předsedovi příčiny, pro něž my, zástupcové proletariátu, pokládáme za svou povinnost při vší své politické činnosti mluviti pravdu. Ale myslíme, že je tu zcela na místě ukázat na řeč pana státního zástupce. Obžalobce z povolání, úředník nepřátelské nám vlády uznal, že jsme mu svými prohlášeními a řečmi dali ‚bez boje' materiál obžaloby a nikoli obhajoby! - a nazval před tváří soudu naše výpovědi pravdivými a upřímnými."

„Pravdivost a upřímnost - toť vlastnosti, jež netoliko političtí odpůrci, ale ani vychvalovači z povolání nikdy nepřisuzovali hraběti Wittemu."

Dále líčila společná odpověď podle dokladů veškeru nerozvážnost zapírání hraběte Witteho^[f] a končila se řádky, v nichž shrnut výsledek soudu nad revolučním parlamentem petrohradského proletariátu.

„Ať jsou cíle a pohnutky popírání hraběte Witteho jakékoliv,“ pravil náš dopis, „a jakkoliv se jeho popírání zdá neprozřetelným, objevilo se přec v pravý čas jako poslední tah štětcem na dokončení obrazu vládní moci, proti které tváří v tvář stál Sovět v ty dny. Budiž nám dovoleno pozastaviti se u tohoto obrazu několika slovy.“

„Hrabě Witte zdůrazňuje, že právě on nás odevzdal zákonitému soudu. Tato dějinná zásluha, jak jsme již svrchu ukázali, se datuje 3. prosincem 1905. Poté jsme prošli rukama ochranného oddělení, potom rukama četnické správy a konečně se octli před soudem.“

„Před soudem vypovídali jako svědci dva úředníci ochranného odděleni. Na otazku, nepripravoval-li se v Petrohradě pogrom na podzim minulého roku, odpověděli co nejrozhodněji: n i k o l i! a prohlásili, že neviděli ani jediný leták vyzývající k pogromům. A zatím bývalý ředitel policejního oddělení skutečný státní rada Lopuchin podává svědectví, že se v tu dobu pogromové výzvy tiskly právě v ochranném oddělení. To je první etapa ‚zákonitého soudu‘, jemuž nás odevzdal hr. Witte.“

„Dále, před soudem vypovídali četničtí důstojníci, kteří vedli vyšetřovani ve veci Sovětu. Podle jejich slov byly prvním zdrojem jejich vyšetřování o zpronevěře dělnických peněz sovětskými zástupci anonymní černosotěnské letáky. P. státní zástupce nazval tyto letáky lživými a pomlouvačnými. Nuže? Skutečný státní rada Lopuchin podává svědectví, že se tyto lživé a pomlouvačné letáky tiskly v téže četnické správě, která vedla vyšetřování ve věci Sovětu. To je druhá etapa na cestě zákonitého soudu.“

„A když jsme se po desíti měsících octli před soudem, soud nám dovolil vysvětliti všechno to, co bylo v hlavních rysech známo již i před začátkem líčení; ale sotva jsme se jen pokusili vysvětlit a dokázat, že tu dobu nebylo před námi nižádné vládní moci, že se její nejaktivnější orgány proměnily v protirevoluční společnosti, které popíraly nejenom psané zákony, ale i všechny zákony lidské mravnosti, že se centralisovaná organisace všeruských pogromů skládala z osob těšících se ve vládě největší důvěře a moci, že Sovět dělnických zástupců vykonával v podstatě úkol národní obrany — když jsme proto žádali, aby byl dopis Lopuchinův, který se stal naším procesem tak proslulým, pojat do soudních spisů a hlavně aby byl slyšen před soudem sám Lopuchin, soud, neohlížeje se pranic na právo, zavřel nám hned ústa. Taková je třetí etapa zákonitého soudu.“

„A konečně, když věc dospěla ke konci, když byl rozsudek vynesen, vystupuje hr. Witte a pokouší se očernit své politické nepřátele, jež pokládá zřejmě za úplně potřené. Právě tak rozhodně jako úředníci ochranného oddělení ujišťovali, že neviděli jediného pogromového letáku, ujišťuje i hr. Witte, že neměl žádných styků se Sovětem dělnických zástupců. Právě tak rozhodně a — právě tak pravdivě!“

„Klidně se ohlížíme na tyto čtyři stupně oficiálního soudu nad námi. Zastupci moci nas zbavili všech ‚právʼ a posílají nás všechny do vyhnanství. Ale nemohou a nejsou s to zbaviti nás důvěry proletariátu a všech čestných spoluobčanů. V naší Věci tak jako ve všech jiných věcech našeho národního bytí řekne poslední slovo lid. S úplnou důvěrou se dovoláváme jeho soudu.“

V Domě vyšetřovací vazby, 4. listopadu 1906.

2. Sovět a státní zastupitelství

Proces Sovětu dělnických zástupců je jenom episodou v boji revoluce proti vládním petrohradským spiklencům. Sotva by se i mezi policejními sloupy státního zastupitelství našel někdo, kdo by doopravdy myslil, že pohnání členů Sovětu k odpovědnosti je akt hovějící právně zákonům, že se proces začal a konal z vlastního podnětu soudní moci, že se vykonával proto, že „právo tornu chce“. Každý chápe, že zatčení Sotětu je akt nikoli právní, ale vojensko-politický, že je jedním ze skutků toho krvavého tažení, které vede moc lidem odvržená a pohaněná.

Nebudeme se tu zabývat otázkou, proč byl ze všech možných způsobů trestního řízení a potrestání dělnických zástupců vybrán zrovna dosti složitý způsob řízení před soudní komorou s přibráním stavovských zástupců. Moc má po ruce mnoho jiných prostředků. účinných, ale jednodušších. Kromě hojných správních opatření je tu na příklad vojenský soud, anebo soud, jehož pojmenování ovšem není v právnických příručkách, ale jehož se úspěšně užívalo na mnohých místech. Záleží v tom, že se obžalovaným doporučí odejít několik kroků od soudců a obrátiti se k nim zády. Když obžalovaní vykonávají tento procesní obřad, zazní salva, která znamená soudní rozsudek nepřipouštějící ani odvolání ani kasace.

Ale již se to stalo, že vláda místo aby se s 52 osobami poznamenanými jejími agenty vypořádala mezi dvěma stěnami, uspořádala soudní proces a k tomu nikoli prostě proces s 52 osobami, nýbrž proces se Sovětem dělnických zástupců. Už tím nás nutí ke kritice právního stanoviska, které zaujala.

Obžalovací spis praví, že 52 osob jmény označených je vinno tím, že „se činně účastnily spolku... jehož cílem jim všem známým bylo násilné svržení vládního pořádku ustanoveného v Rusku základními zákony a jeho nahrazení demokratickou republikou“... V tom je jádro obžaloby vznesené podle §§ 101 a 102 trestního zákona (úklady proti státnímu pořádku).

Takto tedy obžaloba líčí Sovět dělnických zástupců jako revoluční „spolek“, jenž se ustavil na základě předem vyznačeného politického úkolu, jako organisaci, jejíž každý účastník už svým vstupem do ní se podpisuje na určitý předem nastíněný politický program. Takovýto výměr činnosti Sovětu je v příkrém rozporu s obrazem vzniku tohoto „spolku“, jak jej líčíí sama obžaloba. Na první její stránce čteme, že podněcovatelé vzniku pozdějšího Sovětu vyzývali „voliti zastupce do Dělnického výboru, jenž dává dělnickému hnutí organisovanost, jednotnost a sílu“ a je „zástupcem potřeb petrohradských dělníků před ostatní společností“. „A skutečně“, praví dále obžaloba „tehdy se hned v mnohých továrnách konaly volby zástupců“. Jaký byl politický program vznikajícího Sovětu? Nebylo ho vůbec. A co víc: ani ho být nemohlo, neboť Sovět, jak jsme viděli, vznikal nikoli podle zásady výběru lidí politicky stejně smýšlejících (jako je strana nebo spiklenecká organisace), nýbrž podle zásady voleného zastupitelstva (jako je duma nebo zemstvo). Ze samých okolností vzniku Sovětu plyne nade vši pochybu, že osoby vyjmenované v obžalovacím spise stejně jako všichni ostatní členové Sovětu vstupovali nikoli do spikleneckého spolku, jehož cílem jim všem známým bylo násilné svržení vládního pořádku a zřízení demokratické republiky, nýbrž vstupovali do zastupitelského sboru, jehož směr práce se měl určiti teprve další společnou prací jeho členů.

Je-li Sovět spolek, jak je myšlen v §§ 101 a 102, kde jsou potom hranice tohoto spolku? Zástupci přícházejí do Sovětu nikoli na své přání jako členové spolku — ale posílají je do Sovětu voličové. Sbor voličů však není nikdy rozháněn. Zůstává stále v závodě, jemu podává zástupce zprávu o sve činnosti, sbor sám skrze svého zástupce působí co nejrozhodněji na směr činnosti Sovětu. Ve všech důležitých věcech — ať šlo o stávku, boj za osm hodin práce denně nebo o ozbrojení dělníků vycházel podnět nikoliv ze Sovětu, nýbrž z nejpokročilejších závodů. Na schůzích dělnických voličů se přijímaly resoluce, které jejich zástupci navrhovali v Sovětě. Tak byla organisace Sovětu jak ve skutečnosti tak i formálně organisací ohromné většiny petrohradských dělníků. Podstatou této organisace bylo spojení voličských sborů, vzhledem k nimž měl Sovět v jistém smysle týž poměr jako výkonný výbor k samému Sovětu. Obžalovací spis to na jednom místě uznává zcela kategoricky. „Úsilí Dělnického výboru^[g] o obecné ozbrojení“, praví obžaloba, „bylo vyjádřeno . . .v usneseních a resolucích jednotlivych  o r g a n i s a c í  n á l e ž í c í ch  k  D ě l n i c k é m u  v ý b o r u“‚ a konečně obžaloba uvádí takovéto usnesení schůze tiskárenských dělníků. Ale jestliže svaz tiskárenských dělníků, jak to praví i státní zastupitelství, „n á l e ž e l“ k Sovětu (lépe k  o r g a n i s a c i Sovětu), je potom zřejmé, že již tím byl každý člen svazu členem spolku, jehož cílem bylo násilné svržení tohoto pořádku. Avšak nikoli jenom svaz tiskárenských dělníků, nýbrž dělníci každé továrny, každého závodu, vysílajíce zástupce do Sovětu vstupovah tím jako sbor do organisace petrohradského proletariátu. A kdyby státní zastupitelstvo chtělo užíti dokonale a důsledně §§ 101 a 102 v přísném jejich smysle a duchu, musilo by se na lavicích obžalovaných octnout ne méně než 200.000 petrohradských dělníků. To je přesvědčení samých těchto dělníků, kteří v červnu v přemnoha rozhodných resolucích žádali, aby byli pohnáni před soud. A tento požadavek je netoliko politickou demonstrací, je to i napomenutí státnímu zastupitelství o jeho základních povinnostech právních.

Ale právní povinnosti jsou poslední věc, o niž se státní zastupitelství stará. Státní zastupitelství ví, že vláda chce dostat několik desítek obětí na zakončení svého „vítězství“ — a státní zastupitelství obmezuje počet obžalovaných názornou nesrovnalostí a hrubými sofismaty.

1. Opomíjí úplně v o l i t e l n o s t Sovětu a pokládá jej za svaz revolučních stejně smýšlejících členů.

2. Protože je všech členů Sovětu — dohromady 500 až 600 osob — příliš mnoho na tendenční soud se spiklenci řídícími děnické masy, vylupuje z nich státní zastupitelství zcela uměle výkonný výbor. Umyslně nedbá volitelnosti výkonného výboru, jeho plynulého, měnícího se složení a nedbajíc ani dokladů přisuzuje výkonnému výboru i rozhodnutí přijatá Sovětem v plném jeho složení.

3. Mimo členy výkonného výboru pohání státní zastupitelství k odpovědnosti jenom ty členy Sovětu, kteří se „činně a (?) osobně účastnili práce Sovětu“. Takovýto výběr je čirá libovůle. Trestní zákon stíhá netoliko za „činnou a osobní účast“, nýbrž prostě za příslušnost k zločinnému spolku. R á z e m účastenství se určuje jenom m í r a trestu.

Jaké je však měřítko státního zastupitelství? Důkazem činné osobní účasti ve spolku, který si vytkl úkol násilného státního převratu, jest podle obžaloby na příklad kontrola legitimací opravňujících k vstupu na zasedání, účast v stávkových hlídkách anebo konečně vlastní přiznání člena, že náležel k Sovětu. Tak co se týče obžalovaných Krasina, Lukanina, Ivanova a Marlotova zaznamenává státní zastupitelství jenom jejich přiznání, že náleželi k Sovětu a z tohoto přiznání činí nepochopitelným zpusobem zaver o jejich „činné a osobní účasti“.

Dodáme-li k tomu ještě několik osob „jinorodců“, zatčených 3. prosince z c e l a  n á ho d n ě na zasedání Sovětu, jehož se účastnily jako hosté, osob, které vůbec k Sovětu vztahu neměly a které na zasedáních nepromluvily jediného slova, budeme mít přibližný obraz o nesmírné libovůli, s níž státní zastupitelství dělalo výběr obžalovaných.

5. Ale to ještě není všechno. Po 3. prosinci se zbytek Sovětu doplnil novými členy, výkonný výbor se obnovil, Izvěstija vycházely dále (osmé číslo vyšlo druhý den po zatčení Sovětu), obnovený Sovět vydal výzvu k prosincové stávce. Za nějaký čas byl výkonný výbor nového Sovětu zatčen. A co se stalo? Přes to, že nový Sovět pracoval jen dále v intencích starého Sovětu a neodlišoval se od něho ničím ani cílem ani metodami boje, není nový Sovět z jakýchsi příčin postaven před soud, nýbrž věc se vyřizuje potrestáním administrativním.

Stál Sovět na půdě zákona? Nikoli, nestál a nemohl stát, neboť takovéto půdy nebylo. Sovět dělnických zástupců i kdyby byl chtěl, nemohl se při svém vzniku opříti o manifest ze 17. října již proto, že Sovět vznikl před vydáním manifestu; Sovět vznikl tím revolučním hnutím, které dalo vznik manifestu.

Obžaloba je úplně vybudována na hrubé fikci neporušenosti zákona v minulém roce. Státní zastupitelství vychází z fantastického předpokladu, jako by všecky odstavce trestního zákona byly zachovaly tu dobu svou platnost, jako by nikdy nebylo toho, že na jejich užití nikdo ani nepomyslil, jako by nikdy nebyly vzaty z působnosti — ne-li formálně, tedy prakticky.

Ve skutečnosti bylo mnoho odstavců trestního zákona vytrženo z něho revoluční rukou za mlčelivé povolnosti vládní moci.

Opíraly se zemské sjezdy o zákon? Měli organisátoři banketů a manifestací na mysli trestní zákoník? Dbal tisk censurních předpisů? Nevznikaly svazy inteligence bez trestných následků prostě písemným ohlášením úřadu?

Ale pozastavme se u osudu samého Sovětu! Státní zastupitelství předpokládajíc stálou působnost §§ 101. a 102. trestního zákona pokládá Sovět za orgarisaci vědomě zločinnou, zločinnou od prvního dne vzniku; takto je už sám vstup do Sovětu zločinem. Ale jak s tohoto hlediska vysvětlit to, že nejvyšší representant moci dával se do jednání se zločineckým spolkem, jehož cílem bylo revoluční zřízení republiky? S hlediska neporušenosti práva je jednání hr. Witteho zločinem vyznačeným v trestním zákoníku.

K jakým nesrovnalostem dospívá státní zastupitelství, jež chrání neexistující půdy práva, je viděti z uvedeného příkladu s hr. Wittem.

Obžaloba zaznamenávajíc rozpravu v Sovět o vyslání deputace k hr. Wittemu, aby se domohla osvobození tří členů Sovětu, zatčených na táboru u Kazaňského chrámu, mluví o této apelaci k Wittemu jako o „z á k o n i t é m  p o k u s e  o  o s v o b o z e n í  z a t č e n ý ch  č l e n ů“ (str. 6.).

Takto tedy spatřuje státní zastupitelství „zákonitost“ v jednání hr. Witteho, nejvyššího zástupce výkonné moci s revolučním spolkem, jenž si předem vytkl za cíl svrhnouti státní pořádek, na jehož ochranu byl povolán hr. Witte.

Jaký byl výsledek tohoto „zákonitého pokusu“?

Obžaloba docela správně zjišťuje, že předseda ministerské rady „promluviv s gradonačalnikem, přikázal zatčené propustiti“ (str. 6.). Takto splnila státní moc požadavek zločinneho spolku, pro jehož členy podle §§ 101. a 102. tr. z. není místa v přijímacím pokoji ministrově, nýbrž na galejích.

Kdeže byla „zákonitost“? Byl zákonným tábor u Kazaňského chrámu (18. října)? Zřejmě nikoli, neboť členové Sovětu, kteří tábor organisovali, byli zatčeni. Bylo zákonným vyslání deputace k vládě od protivládního spolku? Státní zastupitelství odpovídá na tuto otázku kladně. Bylo zákonné osvobození tří zločinců na žádost několika set zločinců jiných? Zdá se, že „zákonitost“ si žádala nikoli osvobození zatčených, nýbrž zatčení spojenců, kteří zůstali na svobodě. Či amnestoval zločince hr. Witte? Ale kdo mu dal právo amnestie?

Sovět dělnických zástupců nestál na půdě práva. Ale na této půdě nestála ani vládní moc. Půdy práva nebylo.

Ríjnové a listopadové dni přivedly do pohybu ohromnou masu obyvatelstva, odkryly přemnoho pronikavých zájmů, daly vznik přemnoha novým organisacím, novým útvarům politického sdružování. Starý pořádek bral slavnostně za své v manifestě 17. října. Ale nového pořádku ještě nebylo. Staré zákony jsoucí zřejmě v rozporu s manifestem nebyly zrušeny. Ale ve skutečnosti se porušovaly na každém kroku. Nové zjevy, nové útvary života nemohly najíti místa v mezích samovládné „zákonitosti“. Moc nejen snášela tisíceré porušování piáva, ale jakousi měrou tomu přímo přála. Manifest ze 17. října nejen logicky rušil mnohé zákony, ale pečetil osud i samého zákonodárného aparátu absolutismu.

Vznikaly nové útvary společenského života a žily mimo jákékoliv právní meze. Jedním z těchto útvarů byl Sovět.

Karikaturní nepoměr mezi ustanovením § 101. a skutečnou tvářností Sovětu se vysvětluje tím, že Sovět dělnických zástupců byl sborem, na jaký se nikdy napřed nepomyslilo v zákonech starého Ruska. Vznikl v takovou chvíli, kdy starý shnilý obal práva praskal ve všech švech a kdy se jeho hadry válely pošlapány revolučním lidem. Sovět vznikl nikoli proto, že by byl v shodě s psaným právem, nýbrž proto, že byl skutečně nezbytný.

Když se po prvních útocích zesílila vládnoucí reakce, začala užívati zákonů ve skutečnosti již zrušených a to právě tak, jako se při pranici užívá kamene, který se prvně namane pod ruku. Takovýmto nazdařbůh popadnutým kamenem je § 101. trestního zákona a soudní komoře bylo přikázáno vykonat úkol praku — bylo jí přikázáno uvalit určitý trest na osoby, které si poznamenalo hrubé četnictvo spolu s přisluhujícím státním zastupitelstvím.

Po právní stránce beznadějná posice orgánu obžaloby ukazuje se nejlépe ve věci účasti oficiálních zástupců stran při rozhodování Sovětu.

Jak vědí všichni, kdož měli jakýkoliv styk se Sovětem, neměli zástupci stran ani v Sovětě ani ve výkonném výboře právo rozhodujícího hlasování; účastnili se rozprav, ale nehlasovali. To proto, že Sovět byl organisován podle zásady zastoupení dělníků podle závodů a odborů a nikoli podle stranického seskupení. Zástupci stran mohli sloužit a sloužili Sovětu svou politickou zkušeností, svými vědomostmi, ale nemohli mít práva rozhodovati, aby neporušovali zásadu zastoupení dělnických mas. Byli, lze-li tak říci, politickými znalci v Sovětě.

To je nepochybná věc, kterou zjistit nevyžadovalo námahy, jež však působila vyšetřujícím orgánům a státnímu zastupitelství neobyčejné potíže.

První potíž byla čistě právní. Jestliže je Sovět zločinecký spolek, který si předem vytkl takovéto cíle, jestliže obvinění jsou členy tohoto zločinného spolku a jako takovíto členi právě mají být souzeni, co potom s těmi obviněnými, kteří měli jenom právo poradního hlasu, kteří mohli jenom propagovat své mínění, ale nemohli činit to, co vyznačuje člena spolku, nemohli se účastnit hlasování, to jest přímého, nepokrytého řízení kolektivní vůle zločinného spolku? Tak jako výpověď znalce před soudem může míti ohromný účinek na rozsudek, což však nečiní znalce odpovědným za rozsudek, tak i prohlášení zástupců stran, ať měli vliv na činnost celého Sovětu jakýkoliv, nečiní právně odpovědnými ty osoby, které říkají Sovětu: toto je vaše přesvědčení, toto je mínění naší strany, avšak rozhodnutí závisí na vás. Samo sebou se rozumí, že zástupci stran nemají nejmenšího úmyslu skrývat se před státním zastupitelstvím za tuto úvahu. Státní zastupitelství přece hájí nikoli „paragrafů“, nikoli „zákona“, nikoli „práva“, nýbrž zájmů určité kasty. A protože této kastě zasazovali zástupci stran svou prací rány ne menší než jiní členové Sovětu, je docela zřejmě, že vladni msta ve způsobu rozsudku soudni komory ma na ně dopadnouti právě tak, jako na zástupce továren a závodů. Ale nepochybná je jedna věc: jestliže lze zástupce továren a dílen kvalifikovat jako členy zločinného spolku jenom tak, když se odvážně znásilní skutečnosti a jejich právní smysl, je proti tomu užití § 101. tr. zák. na zástupce stran v Sovětě čirý právní nesmysl. Tak to říká alespoň lidská logika a logika právní nemůže být ničím jiným než užitím obecné lidské logiky na zvláštní oblast jevů.

Druhá potíž plynoucí pro státní zastupitelství z postavení zástupců stran v Sovětě byla politická. Úkol, který osvětloval cestu nejprve četnickému generálu Ivanovovi, potom náměstku státního zástupce p. Balcu či tomu, kdo jej inspiroval, byl velmi prostý: vylíčit Sovět jako spikleneckou organisaci, která pod tlakem hrstky rázných revolucionářů poroučí znásilňovanému davu. Takovéto jakobínsko-policejní parodii na Sovět se vzpírá všechno: složení Sovětu, nepokrytá jeho činnost, způsob posuzování a rozhodování o všech věcech, konečně to, že zástupci stran neměli rozhodující hlas. A co dělá vyšetřující moc? Jsou-li skutečnosti proti ní, tím hůře pro skutečnosti: vypořádává se s nimi administrativní metodou. Z protokolů, ze sčítání hlasů, konečně ze zpráv svých agentů mohlo četnictvo bez námahy zjistit, že zástupci stran měli v Sovětě jenom hlas poradní. Četnictvo to vědělo; ale protože je tato věc tísnila v rozmachu jeho státnických úvah a kombinací, dělá četnictvo vědomě všechno, aby uvedlo v blud státní zastupitelství. Přes veškeru vážnost otázky o právním postavení zástupců stran v Sovětě četnictvo soustavně a zcela vědomě se při výsleších této otázce vyhýbalo. Toto zvědavé četnictvo se neobyčejně stará o to, na kterých místech seděli jednotliví členové výkonného výboru, jak tam přicházeli a jak vycházeli, ale naprosto se nestará o to, mělo-li či nemělo 70 sociálních demokratů a 37 sociálních revolucionářů, dohromady 105 osob, právo hlasovat o obecné stávce, o akci za osm hodin práce denně a pod. Nedávalo tyto otázky ani obžalovaným, ani svědkům jenom proto, aby se vyhnulo zjištění určitých skutečností.^[h] To je úplně zřejmé, o tom není sporu.

Řekli jsme shora, že vyšetřující orgány uvedly takto v omyl orgán obžaloby. Ale je tomu tak? Státní zastupitelství je zastoupeno svým členem při výsleších anebo alespoň podpisuje protokoly. Takto může tedy vždy projevit svůj smysl pro pravdu. Je jenom třeba, aby tento smysl mělo. Ale tohoto smyslu nemá ovšem ani za mák. Nejenomže ututlává zřejmé „omyly“ předběžného vyšetřování, ale ještě jich užívá k vědomě lživým závěrům.

Nejhruběji se to jeví v té části obžaloby, v níž se mluví o činnosti Sovětu usilující ozbrojiti dělníky.

Nebudeme tu rozbírat ozbrojené povstání, ani poměr Sovětu k němu. Tímto tématem se zabýváme jinde. Tu nám postačí řekneme-li, že se ozbrojené povstání jakožto revoluční myšlenka, která masy inspirovala a jejich volené organisaci dávala směr, liší od státně zastupitelsko-policejní „myšlenky“ ozbrojeného povstání právě tak, jako se Sovět dělnických zástupců liší od spolku, jaký má na mysli § 101. Ale jestliže vyšetřující orgány i orgány obžaloby ukazují svou žalostnou policejní nechápavost smyslu a ducha Sovětu dělnických zástupců, jestliže se nemohoucně pletou v jeho politických ideích, usilují tím více o to, aby zdůvodnily obvinění takovou prostou mechanickou věcí jako je browning.

Ačkoliv četnické šetření, jak uvidíme, mohlo poskytnout státnímu zastupitelství velmi skrovný materiál v této věci, pokouší se tvůrce obžaloby neobyčejně odvážně o důkaz, že výkonný výbor hromadně ozbrojoval dělníky na ozbrojené povstání. Toto místo obžaloby třeba doslova zaznamenat a rozebrat podle částí.

„K této době (to jest k druhé polovici listopadu)“, uvažuje státní zastupitelství, „se zřejmě také vztahuje opravdové uskutečnění všech s v r ch u  u v e d e n ý ch  z á m ě r ů výkonného výboru ozbrojiti petrohradské dělníky, neboť podle slov zástupce tabáková továrny Bogdanovovy Jiřího Levkina bylo na jednom zasedání v polovici listopadu usneseno (kým?) organisovat na podporu demonstrací ozbrojené desítky a setniny a právě v tu dobu ukázal zástupce Mikuláš Němcov na to, že dělníci nemají zbraní a mezi shromážděnými (kde?) se začala sbírka na ozbrojení.“ Tak se tedy dovídáme, že v polovici listopadu uskutečnil výkonný výbor „všechny“ své záměry stran ozbrojení proletariátu. Čím se to dokazuje? Dvěma nepochybnými svědky. Za prvě ukazuje Jiří Levkin, že asi tu dobu bylo usneseno (patrně Sovětem) organisovat ozbrojené desítky a setniny. Není zřejmé, že Sovět v polovici listopadu v y k o n a l všechny své záměry o ozbrojení, něboť právě v tuto dobu vyjádřil... z á m ě r (čili usnesl se) organisovat desítky a setniny? Ale usnesl se na tom Sovět opravdu? Nic z toho. Obžaloba se v tomto případě dovolává nikoli sovětského usnesení, jehož nebylo, nýbrž řeči jednoho člena Sovětu (to jest mé řeči, která se uvádí i na jiném místě obžaloby).

Takto tedy se na důkaz uskutečnění „záměrů“ dovolává státní zastupitelství resoluce, která by byla, kdyby jí vůbec bylo, jen jedním z takovýchto „záměrů“.

Druhý důkaz ozbrojení petrohradských dělníků v polovici listopadu dal Mikuláš Němcov, který „p r á v ě v  t u  d o b u (!) ukázal na to, že dělnici nemaji zbraní“. Pravda, není snadné pochopit, proč právě upozornění Němcovovo, že dělníci n e m a j í zbraní, má dokázat, že je měli. Dále se ostatně dodává, že se „mezi shromážděnými začala sbírka na ozbrojení“. Že se konaly vůbec sbírky dělníků na ozbrojení, je nade vši pochybu. Připusťme, že se sbírka mohla konat i v tom zvláštním případě, který má na mysli státní zastupitelství. Ale nelze naprosto pochopit, jak by z této okolnosti plynulo, že se „k této době vztahuje opravdové uskutečnění všech svrchu uvedených záměrů výkonného výboru na ozbrojení petrohradských dělníků“. Dále: koho upozornil Mikuláš Němcov na to, že není zbraní? Zřejmě schůzi Sovětu nebo výkonného výboru. A proto třeba předpokládat, že několik desítek nebo set zástupců sbíralo mezi sebou peníze na ozbrojení mas, při čemž tato věc sama o sobě s dostatek víry nehodná má být důkazem, že masy byly tu dobu již skutečně ozbrojeny.

Takto je ozbrojení dělníků dokázáno; zbývá odhaliti jeho cíl. Vizte, co o tom říká obžaloba: „Toto ozbrojení, jak potvrdil zástupce Aleksej Siškin, se dálo pod záminkou obrany proti pogromům, ale podle jeho slov byly pogromy jenom záminkou, kdežto ve skutečnosti se ozbrojeně povstání připravova]o již na 9. leden. O p r a v d u“, praví dále obžaloba, „začaly se rozdělovati zbraně podle slov zástupce závodu Odnerova Michajla Chachareva již v říjnu Chrustalevem-Nosarem a Chacharev dostal od Chrustaleva browning ‚na obranu proti černé sotni‘. Zatím však se tento obranný cíl ozbrojení vyvrací netoliko věcmi svrchu vyloženými usneseními Sovětu, nýbrž i obsahem nkterýcb dokladů, nalezených v písemnostech Jiřího Nosara. Tak se tam mezi jiným nalezl i originál resoluce Sovětu bez data, v níž byla výzva ozbrojiti, organisovati družiny a armády ‚hotové k odporu černosotěnské vládě soužící Rusko‘“.

Zůstaňme zatím přitom. Odpor proti černosotěncům je jenom záminka; skutečný cíl obecného ozbrojení, uskutečňovaný Sovětem v polovici listopadu, je ozbrojené povstání 9. ledna. Pravda, o tomto skutečném cíli nevěděli nejenom ti, kteří byli ozbrojováni, ale ani ti, kteří ozbrojovali, takže kdyby nebylo výpovědi Alekseje Šiškina, nevědělo by se nikdy, že organisace dělnických mas stanovila povstání na určitý den. Druhým důkazem toho, že právě asi v polovici listopadu výkonný výbor ozbrojil davy k povstání v lednu, má být, jak jsme viděli, údaj, že Chacharev dostal v říjnu od Chrustaleva browning „n a  o b r a n u  p r o t i  č e r n é  s o t n i“.

Obranný cíl ozbrojení se však podle mínění státního zástupce vyvrací nade vše jiné i některými doklady nalezenými v písemnostech Nosarových, na př. originálem (?) resoluce, vyzývající k ozbrojení s cílem klásti „odpor černosotěnské vládě soužící Rusko“. Že Sovět dělnických zástupců ukazoval masám na nezbytnost ozbrojiti se i nezbytnost povstati, je jasně vidět z mnohého usnesení Sovětu; to nikdo nepopře; to státní zastupitelství dokazovat nemusí. Státní zastupitelství si dalo úkol dokázat, že výkonný výbor v polovici listopadu vykonal „všechny své záměry“ co se týče ozbrojení mas a že přímým cílem tohoto uskutečněného ozbrojení bylo ozbrojene povstani a jako důkaz uvádí ještě jednu resoluci Sovětu, která se od druhých resolucí liší tím, že o ní nelze říci, kdy byla napsána a jednalo-li se kdy o ní vůbec v Sovětě. A konečně právě tato pochybná resoluce, kterou se má vyvrátit obranný ráz ozbrojení, právě ona jasně a výrazně mluví o  o d p o r u proti černosotěnské vládě soužící Rusko.

Ale ani tu ještě nejsou u konce všechny úrazy státního zastupitelství ve věci browningů. „Pak ještě byl v písemnostech Nosarových“, vyvrací státní zastupitelství obranný ráz ozbrojení, „nalezen lístek neznámého pisatele, kde se ukazuje na to, že Chrustalev slíbil na zasedání následujícím po 13. listopadu vydat několik revolverů typu Browningova, Smittova nebo Wessonova za organisační cenu a pisatel, pobývaje v Kolpině, žádal, aby se mu slíbené revolvery poslaly.“

Proč by pisatel „pobývaje v Kolpině“ nemohl dostat revolvery „za organisační cenu“ na sebeobranu a nikoli na ozbrojené povstání, lze pochopit právě tak nesnadno jako všechny věci jiné. Stejně je tak i s výzvou, aby se revolvery poslaly.

Konec konců jsou údaje státního zastupitelství ve věci ozbrojení petrohradských dělníků svrchovaně ubohé. „V Nosarových dokladech“, stěžuje si obžaloba, „našlo se svědectví jen o zcela nepatrných vydáních za zbraně, n e b o ť (!) v jeho písemnostech se našel zápisník a list papíru s poznámkami o vydaných revolverech různých typů a krabiček patron dělníkům, p ř i  č e m ž  revolverů vydaných podle těchto záznamů bylo všeho jen 64.“

Těchto 64 revolveru jakožto výsledek uskutečnění „všech záměrů“ výkonného výboru ozbrojiti dělníky k lednovému povstání zřejmě rmoutí státní zastupitelství. A tu se odvažuje smělého počinu: nelze-li dokázat, že revolvery b y l y koupeny, zbývá dokázat, že m o h l y být koupeny. Proto než obžaloba zaznamenala smutný výsledek o 64 revolverech, rozvedla před tím obšírně úvahu o financích Sovětu. Ukázavši na to, že se v závode Společnosti spacích vozů konala sbírka na ozbrojení, praví obžaloba: „Takovéto sbírky umožnily opatřiti si zbraně, při čemž Sovět dělnických zástupců m o h l, když bylo potřeba, opatřiti si spoustu zbraní, neboť měl mnoho peněz... Uhrnem dostal výkonný výbor 30.063 rublů 52 kopejek.“

Tu vidíme mravy a způsoby podčárníkového povídání nestarajícího se ani o vnější podobnost důkazu. Nejprve se doslovně uvádějí lístky a „originály“ usneseni, aby se pak zničila průkaznost jejich svedectví prostým a odvážným dohadem: výkonný výbor měl mnoho peněz a tedy i mnoho zbrani.

Kdybychom dělali závěry po způsobu státního zastupitelství, mohli bychom říci: ochranné oddělení má mnoho peněz, mají tedy pogromštici - mnoho zbraní. Ostatně má takovýto závěr se závěrem obžaloby podobnost jen vnější, neboť zatím co každá kopejka z peněz Sovětu byla vyúčtována, čímž se také snadno vyvrací odvážný dohad státního zastupitelství, jsou vydání ochranného oddělení oblastí svrchovaně tajemnou, ktera si již dávno žádá kriminálního osvětlení.

Abychom ukončili úvahy a závěry orgánu obřaloby o ozbrojení, pokusíme se je podati v dovršené logické formě.

These:

Asi v polovici listopadu ozbrojil výkonný výbor petrohradský proletariát k ozbrojenému povstání.

Důkazy:

a) Jeden člen Sovětu vyzýval ve schůzi 6. listopadu organisovati dělníky v desítkách a setninách.

b) Mikuláš Němcov v polovici listopadu ukazoval na to, že není zbraní.

c) Aleksej Siškin věděl, že na 9. leden bylo stanoveno povstání.

d) „Již v říjnu“ dostal Chacharev revolver na obranu proti černé sotni.

e) Resoluce, oníž se neví, kdy vznikla, mluví o tom, že je třeba zbraní.

f) Neznámý pisatel „pobývaje v Kolpině“ žádal, aby se mu vydaly revolvery „za organisační cenu“.

g) Ač bylo zjištěno, že revolverů bylo rozdáno jen 64, měl přece Sovět peníze a protože peníze jsou obecný ekvivalent, mohly být proto vyměněny za revolvery.

Tyto závěry se nehodí ani jako příklady nejjednodušších sofismat do učebnic logiky pro gymnasisty, tak je to všechno hrubé a v své hrubosti urážející normálně uzpůsobenou soudnost!

O tyto materiály, o tuto právní kostru bude musit soudní komora opřít svůj rozsudek.

3. Moje řeč před soudem
(Promluvena v zasedání 4. října 1907.)

Páni soudci a zástupci stavů!

Předmětem soudního jednání jakož i předběžného vyšetřování je ozbrojené povstání, věc, která po padesát dní trvání Sovětu dělnických zástupců, jakkoli by se to zdálo podivné soudnímu dvoru, neměla místa ani na jediném zasedání Sovětu. Ani na jediném našem zasedání nebyla vytčena věc ozbrojeného povstání a nebyla o ní rozprava — a co víc, ani na jediném zasedání nebyla samostatně vytčena a nebyla rozprava o věci ústavodárného shromáždění, demokratické republiky, ba ani obecné stávky samé o sobě, jejího zásadního významu jakožto metody revolučního boje. Těchto základních věcí, o nichž se zevrubně hovořilo mnoho let nejprve v revolučním tisku a potom na schůzích a táborech, Sovět dělnických zástupců vůbec nerozbíral. Řeknu později proč a vyznačím poměr Sovětu dělnických zástupců k ozbrojenému povstání. Ale dříve ještě než přijdu k této věci, s hlediska soudu ústřední, dovolím si obrátit pozornost soudního dvoru na jinou věc, která je proti oné věci obecnější, ale méně palčivá — na to, jak Sovět dělnických zástupců soudil o užití násilí vůbec. Pokládal Sovět za své právo, že kterýkoliv jeho orgán může v některých případech užíti násilí jako odvetného opatření? Na otázku danou takto obecně odpovím: a n o! Vím stejně dobře, jako to ví zástupce obžaloby, že v každém "normálně" účinkujícím státě, ať je jeho forma jakákoliv, náleží monopol násilí a odvety vládni moci. To je její právo, jež jí "nelze odejmouti" a o toto své právo pečuje nesmírně žárlivě dbajíc, aby žádný soukromý sbor nezaútočil na její monopol násilí. Státní organisace se takto bije za své bytí. Třeba si jen konkrétně pomyslit soudobou společnost, tuto složitou kooperaci plnou protikladů - řekněme na příklad v takové ohromné zemi jako je Rusko - aby bylo hned jasné, že za nynějšího sociálního pořádku, drásaného antagonismy, je odveta naprosto nezbytná. Nejsme anarchisté, jsme socialisté. Anarchisté nás nazývají "přívrženci státu", neboť uznáváme dějinnou nezbytnost státu a tudíž i dějinnou nezbytnost státního násilí. Ale za okolností způsobených obecnou politickou stávkou, jejíž podstata je v tom, že ochromuje státní mechanismus, za těchto okolností je stará, dávno přežilá moc, proti níž právě byla politická stávka namířena, docela neschopná činu; nemohla naprosto řídit a chránit společenského pořádku ani těmi barbarskými prostředky, které ještě měla po ruce. Avšak stávka vyhnala z továren do ulic statisíce dělníků k veřejně-politickému životu. Kdo je mohl říditi, kdo mohl vnésti kázeň do jejich řad? Který to orgán staré moci? Policie? Četnictvo? Ochranné oddělení? Táži se - kdo? a nenalézám odpovědi. Nikdo kromě Sovětu dělnických zástupců. Nikdo! Sovět, řídící tuto ohromnou živelnou moc, vytkl si za svůj přímý úkol obmeziti vnitřní třenice na nejmenší míru, předejíti výstřelky a obmeziti na nejmenší míru nezbytné oběti boje. A je-li tomu tak, tu sovět v politické stávce, která mu dala vznik, nebyl ničím jiným než orgánem samosprávy revolučních mas, o r g á n e m  m o c i. Velel částem celku z vůle celku. To byla moc demokratická, jíž se podřizovali dobrovolně. Avšak pokud byl Sovět organisovanou mocí ohromné většiny, musil se nezbytně utíkat k užití odvety vzhledem k těm částem davu, které vnášely anarchii do jeho jednomyslných řad. Postavit svou moc proti takovýmto živlům pokládal Sovět dělnických zástupců za své právo jakožto nová dějinná moc, jakožto jediná moc za úplného mravního, politického a technického zhroucení starého aparátu, jakožto jediná záruka nedotknutelnosti osobní a společenského pořádku. Zástupci staré moci, která je všechna zbudována na krvavé odvetě, nesmějí mluvit mravně rozhořčeni o násilných metodách Sovětu. Dějinná moc, za niž tu dnes mluví státní zástupce, jest organisované násilí menšiny nad většinou. Nová moc, jejímž předvojem byl Sovět, jest organisovaná vůle většiny vyzývající k pořádku menšinu. V tomto rozdílu tkví revoluční právo Sovětu na jeho bytí, které je nad všechny právní a mravní pochybnosti.

Sovět pokládal za své právo užíti odvetného opatření. Ale v jakých případech, jakou měrou? O tom jste tu slyšeli sta výpovědí. Dříve než Sovět sáhl k odvetě, přesvědčoval s l o v y. Toť jeho pravá metoda a v užití jejím byl neúnavný. Revoluční agitací, zbraní slova burcoval Sovět a podroboval své autoritě stále nové a nové davy. Narazil-li na odpor zatěmnělých či rozvrácených skupin proletariátu, říkal si, že stále je ještě času dost, aby se udělali neškodnými fysickou silou. Hledal, jak jste viděli ze svědeckých výpovědí, jiné cesty. Dovolával se zdravého úsudku správy závodu, vyzývaje ji, zastaviti práci, působil na zatemnělé dělníky skrze techniky a inženýry, kteří přáli obecné stávce. Vysílal zástupce k dělníkům, aby je "vytáhli" z práce a jenom když nezbylo jinak, hrozil stávkokazům, že užije moci. Ale užil jí? Takovýchto případů, páni soudcové, jste v spisech předběžného vyšetřovaní neviděli a zjistit je se nepodařilo přes všechno úsilí ani před soudem. Dokonce i když vážně pojímáme ony více komické než tragické příklady "násilí", o nichž jsme slyšeli před soudem (kdosi vkročil do cizího bytu s čepicí na hlavě, kdosi kohosi zatkl za obapolné shody…) tu třeba tuto č e p i c i, kterou někdo zapomněl sundat, srovnat se sty  h l a v, které stará moc šmahem "snímá" nedopatřením, a násilí Sovětů dělnických zástupců nabude před námi své pravé tvářnosti. A nic jiného ani nepotřebujeme. Ukázat události té doby v skutečné jejich podobě - toť náš úkol a proto také jsme my, obžalovaní, činně zúčastněni v soudním procese.

Stál Sovět dělnických zástupců - dávám tu druhou pro soud vážnou otázku - v svých skutcích a prohlášeních na půdě práva a zvláště na půdě manifestu ze 17. října? V jakém poměru byly resoluce Sovětu o ústavodárném shromáždění a demokratické republice - k říjnovému manifestu? To je otázka, o niž jsme se tehda naprosto nestarali - prohlašuji to se vším důrazem - ale která je teď pro soud nepochybně ohromně důležitá. Tu jsme slyšeli, páni soudcové, výpověď svědka Lukanina, která se mi zdá neobyčejně zajímavá a v některých svých závěrech velmi případná a pronikavá. Řekl mimo jiné, že Sovět dělnických zástupců jsa republikánský svými hesly, svými zásadami, svými politickými ideály, uskutečňoval po pravdě, primo, konkretne ty svobody, které byly zásadně vyhlášeny carským manifestem a proti nimž ze všech sil bojovali ti, kteří přivedli na svět sám manifest ze 17. října. Ano, pánové soudci a zástupci stavů! My, revoluční proletářský Sovět, jsme po pravdě uskutečňovali a uskutečnili svobodu slova, svobodu shromážďovací a nedotknutelnost osobní - všechno to, co se slíbilo lidu pod tlakem říjnové stávky. Kdežto naopak aparát staré moci projevoval příznaky života jenom proto, aby trhal na kusy legalisované vymoženosti lidu. Páni soudcové, toť nepochybná, objektivní skutečnost, která již vešla do dějin. Jí nelze popřít, protože je nesporná.

Jestliže se mě však otáží - a otáží-li se mých soudruhů - zda jsme se s u b j e k t i v n ě opírali o manifest ze 17. října, tu odpovíme kategoricky: n i k o l i. Proč? Proto, že jsme byli pevně přesvědčeni - a nezmýlili jsme se - že manifest ze 17. října žádnou právní oporu nedává, že nedává základy novému právu, neboť novy právní pořádek, páni soudcové, se podle našeho přesvědčení ustavuje nikoli manifesty, nýbrž reální organisací veškerého státního aparátu. Protože jsme stáli na tomto materialistickém, na tomto jedině správném stanovisku, pokládali jsme za pravdu neživit nižádné důvěry v imanentní sílu manifestu ze 17. října. A prohlásili jsme to nepokrytě. Ale naším subjektivním poměrem jakožto straníků, jakožto revolucionářů, neurčuje se ještě, myslím pro soud, náš objektivní poměr jakožto občanů státu k manifestu jako k formální základně nynějšího státního pořádku. Neboť soud, pokud je soudem, m á v manifestě spatřovat takovouto základnu, neboť jinak by bylo lépe, aby sám vzal za své. V Italii, jak víme, je měšťácká parlamentní republikánská strana, činná na základě monarchické ústavy země. Ve všech kulturních státech legálně pracují a zápolí socialistické strany jsoucí svou podstatou stranami republikánskými. Třeba se tázat: zabírá manifest ze 17. října do své oblasti i nás, ruské socialistické republikány? Na tuto otázku musí odpověděti soud. Musí říci, měli-li jsme my, sociální demokraté pravdu, když jsme dokazovali, že ústavní manifest je jenom holý soupis slibů, které nikdy nebudou dobrovolně splněny, měli-li jsme pravdu v své revoluční kritice papírových záruk, měli-li jsme pravdu, když jsme vyzývali lid k přímému boji za skutečnou a úplnou svobodu. Anebo jsme pravdu neměli? Nechť nám řekne soud, že manifest ze 17 října je skutečná právní základna, na které jsme my, republikáni, byli lidmi zákona a práva - lidmi činnými "legálně" přes všechny naše pomysly a úmysly. Nechť nám tu manifest ze 17. října poví jazykem soudního rozsudku: "Popírali jste mě, ale jsem tu i pro vás tak jako pro celou zemi."

Řekl jsem již, že Sovět dělnických zástupců nevytkl ani v jediném svém zasedání věc ústavodárného shromáždění a demokratické republiky, avšak přece jenom byl jeho poměr k těmto heslům zcela určitý, jak jsme slyšeli od svědků dělníků. A jak také jinak? Vždyť Sovět nevznikl na prázdném místě. Objevil se tehdy, kdy již ruský proletariát prošel 9. lednem, komisí senátora Šidlovského a vůbec dlouhou, příliš dlouhou školou ruského absolutismu. Požadavek ústavodárného shromáždění, obecného hlasovacího práva, demokratické republiky stal se ještě před Sovětem ústředním heslem revolučního proletariátu - spolu s požadavkem osmi hodin práce denně. Vizte, proč Sovět ani jedinkráte nevytkl zásadně tyto věci - prostě je zaznamenal do svých resolucí jako věci provždy rozhodnuté. Totéž bylo v podstatě s myšlenkou povstání.

Dříve než přijdeme k této ústřední věci, k ozbrojenému povstání, musím upozornit předem, že pokud jsem si uvědomil poměr orgánu obžaloby a zčásti i orgánu soudního k ozbrojenému povstání, liší se od poměru našeho netoliko v smysle politickém nebo stranickém, netoliko v smysle hodnocení - proti tomu bojovat bylo by marné - ale samé chápání ozbrojeného povstání, jak je projevuje státní zastupitelství, se důkladně, pronikavě, nesmiřitelně liší od chápání, jaké projevoval Sovět a jak je, domnívám se, spolu se Sovětem projevoval i jak je projevuje veškerý rusky proletariát.

Co je to povstání, páni soudcové? Nikoli palácový převrat, nikoli vojenské spiknutí, nýbrž povstání dělnických mas! Jednomu svědkovi byla tu dána s předsednického místa otázka, domnívá-li se, zda politická stávka je povstání? Nepamatuji se, jak odpověděl, ale myslím a tvrdím, že politická stávka přes pochybnosti pana předsedy jest v podstatě povstání. To není paradox! Třeba se to i zdá být paradoxem s hlediska obžaloby. Opakuji: moje představa o povstání - a hned to ukáži - nemá kromě jména nic společného s policejně-státně zastupitelskou konstrukcí tohoto pojmu. Řekl jsem, že politická stávka je povstání. A vskutku, co je to obecná politická stávka? S hospodářskou stávkou má jenom ten společný znak, že jak tu, tak i onde dělníci přestávají pracovat. Ve všech ostatních znacích se naprosto odlišují. Stávka hospodářská má svůj určitý úzký cíl - působit na vůli jednotlivého podnikatele, když jej proto vytrhla z řad konkurence. Zastavuje práci v továrně, aby se domohla změn v mezích této továrny. Stávka politická je pronikavě odlišná svou povahou. Nevykonává vůbec tlaku na jednotlivé podnikatele, částečné hospodářské požadavky zpravidla nevytyčuje - její požadavky míří přes hlavy podnikatelů i spotřebitelů krutě stávkou postižených proti státní moci. Jak působí politická stávka na moc? Ochromuje její životní činnost. Soudobý stát, dokonce i v takové zaostalé zemi jako Rusko, se opírá o centralisovaný hospodářský organismus spojený v jedno kostrou železničních tratí a nervovou soustavou telegrafu. A jestliže telegraf, železniční trati a vůbec všechny výhody soudobé techniky nemají pro ruský absolutismus účelu kulturního, hospodářského, potřebuje jich tím více pro odvetu. K tomu, aby se přepravovala vojska s jednoho konce země na druhý, aby se sjednotila a řídila činnost úřadů v boji proti vzpouře, jsou železniční dráhy a telegraf zbraní nad niž není. A co dělá politická stávka? Ochromuje hospodářský aparát státu, trhá spojení mezi jednotlivými částmi správního stroje, osamocuje a oslabuje vládu. Proti tomu politicky sjednocuje masu dělníků z továren a závodů a staví tuto dělnickou armádu proti statni moci. V tom právě, páni soudcové, je podstata povstání. Sjednotit proletářské davy v jediném revolučním protestu a postaviti je proti organisovaně státní moci jako nepřítele proti nepříteli, toť povstání, páni soudcové, jak je chápal Sovět dělnických zástupců a jak je chápu já. Takovéto revoluční utkáni dvou nepřátelských stran jsme viděli již za říjnové stávky, která se rozvinula živelně bez Sovětu dělnických zástupců, která vznikla před ustavením Sovětu, která dala vznik samému Sovětu dělnických zástupců. Říjnová stávka da] vzniknout statni "anarchii" a účinkem této anarchie se objevil manifest ze 17. října. Doufám, že toho nebude popírat ani státní zastupitelství, neboť toho nepopírají ani nejkonservativnější politikové a publicisté, počítajíc v to i oficiosní Novoje Vremja, jež by si velmi přálo vyškrtnout revolucí zplozený manifest 1.7 října z řady jiných manifestu podobných nebo mu odporujících. Ještě těchto dnů Novoje Vremja napsalo, že manifest 17. října byl výsledek vládní p a n i k y, způsobené politickou stávkou. Ale jestliže je tento manifest základem všeho nynějšího pořádku, musíme uznat, páni soudcové, že v základech našeho nynějšího státního pořádku spočívá panika a v základech této paniky - politická stávka proletariátu. Jak vidíte, obecná stávka je něco víc než pouhé zastavení práce.

Řekl jsem, že politická stávka, jakmile přestane být demonstrací, je v podstatě povstáním ; lépe by bylo říci: základní, nejobecnější metodou proletářského povstání. Základní, ale nikoli vyčerpávající. Metoda politické stávky má své přirozené meze. A to se hned ukázalo, když dělníci na výzvu Sovětu začali 21. října o polednách znovu pracovat.

Manifest ze 17. října byl přivítán s nedůvěrou; davy se docela důvodně obávaly, že vláda nesplní slíbených svobod. Proletariát viděl, že rozhodný boj je nezbytný a instinktivně tíhl k Sovětu jako k středisku své revoluční síly, kdežto absolutismus vzpamatovav se z paniky obnovoval svůj napolo rozrušený aparát a dával do pořádku své pluky. Následek toho byl, že po říjnové srážce byla dvojí moc: nová, lidová, opírající se o davy - touto mocí byl Sovět dělnických zástupců - a stará, oficiální, opírající se o armádu. Tyto dvě síly nemohly mít společné trvání: zesílením jedné hrozil zánik druhé.

Samovláda opírající se o bodáky přirozeně usilovala vnésti nepořádek, zmatek a rozklad v ten ohromný děj semknutí lidových sil, jehož středem byl Sovět dělnických zástupců. Proti tomu Sovět opírající se o důvěru, kázeň, aktivitu, o jednomyslnost dělnických davů, nemohl nechápat, jakým hrozným nebezpečím lidové svobodě, občanským právům a osobní nedotknutelnosti je to, že armáda a vůbec všechny materiální nástroje moci jsou v týchž krvavých rukou, v nichž byly do 17. října. Začíná se ohromný boj těchto dvou orgánů moci o vliv na armádu - začíná se druhá etapa vzrůstajícího lidového povstání. Na základě hromadně stávky, která nepřátelsky postavila proletariát proti absolutismu, vzniká napjaté úsilí přetáhnout na svou stranu vojska, sbratřiti se s nimi, zmocniti se jejich duše. Z tohoto úsilí přirozeně vzniká revoluční výzva k vojákům, o něž se opírá absolutismus. Druhá, listopadová stávka byla mohutnou a skvělou demonstrací vzájemnosti továren s kasárnami. Arci, kdyby armáda přešla k lidu, nebylo by povstání třeba. Ale lze si myslit takovýto pokojný přechod armády do řad revoluce? Nikoli, nelze! Absolutismus nečeká se založenýma rukama, až se armáda, která se osvobodila od jeho rozvratněho vlivu, stane přítelem lidu. Absolutismus, dokud ještě není vše ztraceno, chopí se sám podnětu k útoku. Chápali to petrohradští dělníci? Ano, chápali. Myslil si proletariát, myslil si Sovět dělnických zástupců, že věci dospějí na přímou srážku obou stran? Ano, myslil tak, nepochyboval o tom, věděl, pevně věděl, že dříve nebo později uhodí osudná hodina…

Ovšem, kdyby byla organisace veřejných sil, nerušena útoky ozbrojené protirevoluce, šla vpřed stejnou cestou, na kterou se dala pod vůdcovstvím Sovětu dělnických zástupců, byl by starý pořádek zničen, aniž by se užilo nejmenšího násilí. Neboť co jsme viděli? Viděli jsme, jak se dělnici srážejí kolem Sovětu, jak rolnický svaz, zahrnující stále větší davy rolníků, vysílá do něho své zástupce, jak se se Sovětem spojuji svazy železničních a poštovně-telegrafních zaměstnanců; viděli jsme, jak k Sovětu tíhne Organisace svobodných povolání, Svaz svazů; viděli jsme, jak se trpělivě, ba téměř přejícně chovaly k Sovětu i správy továren. Zdálo se, že veškeren národ vynakládá jakési hrdinné úsilí - že se snaží vytlačit ze svého nitra takový orgán moci, který by byl skutečnou, nepochybnou základnou nového pořádku do svolání ústavodárného shromáždění. Kdyby se do této organické práce nebyla vedrala stará státní moc, kdyby nebyla usilovala vnésti do národního života skutečnou anarchii, kdyby se byl tento děj organisace sil rozvíjel úplně svobodně - bylo by toho výsledkem nové obrozené Rusko - bez násilí, bez krveprolití.

Ale v tom bylo právě jádro věci, že jsme ani na chvilku nevěřili, že by se osvobozovací děj takto utvářel. Věděli jsme příliš dobře, co to stará moc je. My sociální demokraté jsme byli přesvědčeni, ze pres manifest, který se zdál jakýmsi rozchodem s minulostí, neodejde starý vládní aparát dobrovolně, neodevzdá moc lidu a neustoupí ani z jediné své vážné posice; předvídali jsme a nepokrytě varovali lid, že se absolutismus ještě mnohokráte zimničně pokusí udržet zbylou moc ve svých rukou a dokonce se pokusí vyrvat zpět všechno to, co slavnostně postoupil. Hle, proč bylo povstání, ozbrojené povstání, páni soudcové, s našeho hlediska nezbytností - bylo a zůstane dějinnou nezbytností v procesu boje lidu s vojensko-policejním pořádkem. V říjnu a v listopadu vládla tato idea na všech táborech a schůzích, vládla ve všem revolučním tisku, jí se naplňovalo všechno politické ovzduší a ať tak či onak vyhraňovala se ve vědomí každého člena zástupců Sovětu; vizte, proč arci byla prostě vepsána v resoluce našeho Sovětu a proč o ní nebylo vůbec třeba hovořit.

Napjaty stav věcí, který tu zbyl po říjnové stávce: revoluční organisace mas bojující za své bytí, opírající se nikoli o právo, jehož není, nýbrž o sílu, pokud jí sama je a ozbrojená protirevoluce, vyčkávající chvíle své pomsty, tento stav věcí byl, lze-li tak říci, algebraickou formulkou povstání. Nové události vnášely do něho jenom nový číselný význam. Myšlenka ozbrojeného povstání - přes povrchní závěry státního zastupitelství - zanechala svou stopu nejen v usnesení Sovětu ze 27. listopadu, to jest týden před naším zatčením, kde je vyjádřena jasně a určitě, nýbrž už od samého počátku činnosti Sovětu dělnických zástupců, a to jak v resoluci, již se odvolávala pohřební demonstrace, tak i později v resoluci, jíž se oznamovalo skončení listopadové stávky, i v mnoha jiných usneseních mluvil Sovět o ozbrojené srážce s vládou, o posledním útoku nebo o poslední bitvě jako o nezbytné chvíli boje; takto tedy různě jenom vyjádřena ale v podstatě stále táž myšlenka ozbrojeného povstání se jako červená nit vine všemi usneseními Sovětu dělnických zástupců.

Ale jak rozuměl Sovět těmto svým usnesením? Myslil, že ozbrojené povstání je podnik, který vzniká v podzemí a pak že se jen hotový vynese do ulic? Domníval se, že je to povstalecký akt, jejž lze rozvinout podle určitého plánu? Pracoval výkonný výbor o technickém plánu pouličního boje?

Rozumí se, nikoliv! A to nemůže nepřivést do slepé uličky tvůrce obžaloby, který se pozastavuje v rozpacích nad několika desítkami revolverů, které jsou mu jedinou opravdovou rekvisitou ozbrojeného povstání. Ale pojetí státního zastupitelství je jenom pojetím našeho trestního zákoníku, který rozeznává spiklenecký spolek, ale nemá zdání o organisaci mas, který rozeznává atentát a vzpouru, ale nezná a nemůže znát revoluci. Právní pojmy, které jsou základem tohoto procesu, se opozdily za vývojem revolučního hnutí o mnoho desítiletí. Soudobé ruské dělnické hnutí nemá nic společného s pojetím spiknutí, jak je vykládá trestní zákon, který se v podstatě nezměnil od dob Speranského, jenž žil v období karbonářů. Vizte, proč pokusy vtisknout činnost Sovětu do těsných mezí §§ 101 a 102 jsou s hlediska právní logiky docela marné.

A přece jenom byla naše činnost revoluční. A přece jenom jsme se opravdu připravovali k ozbrojenému povstání.

Povstání mas se nedělá, páni soudcové, povstání mas se děje. Je to výsledek sociálních vztahů, nikoli produkt plánu. Nelze je vytvořit, lze je jen předvídat. Účinkem příčin, které na nás závisí právě tak málo jako na carismu, byla přímá srážka nezbytná. Každým dnem blížila se k nám víc a víc. Připravovati se na ni znamenalo pro nás činiti všechno co lze, aby byly oběti této nezbytné srážky co nejmenší. Myslili jsme snad, že proto třeba především připravit zbraně, sjednat plán vojenských akcí, určit účastníkům povstání místa, rozdělit město na určité okrsky - zkrátka udělat to, co dělá vojenská moc očekávajíc "nepořádky", když rozděluje Petrohrad na okrsky, stanoví jim velitele, odevzdává jim určité množství kulometů a všechno to, co k nim náleží? Nikoli, takto jsme svého úkolu nechápali. Přepravovati se na nezbytné povstání - a my jsme, páni soudcové, n e p ř i p r a v o v a l i  p o v s t á n í, jak se domnívá a jak to vyjadřuje státní zastupitelství, my jsme se p ř i p r a v o v a l i  n a  p o v s t á n í - pro nás to především znamenalo osvítiti vědomi lidu, vysvětlovat mu, že přímá srážka je nezbytná, že jenom silou lze uhájit práva, že třeba mohutné organisace revolučních davů, že třeba se primo postavit proti nepříteli, že třeba býti hotov vytrvati v boji do konce, že jiné cesty není. Vizte, v čem pro nás záležela podstata přípravy na povstání!

Co jsme soudili o okolnostech, za nichž lze povstání dovésti k vítězství? Že je třeba přízně vojsk! Především bylo potřeba připoutat k sobě armádu. Přimět vojáky, aby seznali hanebný úkol, který právě vykonávají a vyzvat je k společné práci s lidem a pro lid - vizte, jaký to úkol jsme si vytkli nade všecko! Řekl jsem již, že listopadová stávka, která byla nezištným prudkým výrazem přímé bratrské přízně k námořníkům, jimž hrozila smrt, měla také ohromný smysl politický: obracela k revolučnímu proletariátu pozornost a přízeň armády. Hle, kde měl pan státní zástupce především hledat přípravu na ozbrojené povstání. Ale ovšem, jenom demonstrace přízně a protestu nemohla věc rozhodnout. Co jsme soudili tehdy a co soudíme teď o okolnostech, za nichž lze čekat přechod armády k revoluci? Čeho je k tomu třeba? Kulometů, zbraní? Arci, kdyby dělnické davy měly kulomety a zbraně, měly by ve svých rukou ohromnou moc. Tím by se značně předešlo samo povstání. Kolísající armáda složila by své zbraně k nohám ozbrojeného lidu. Ale zbraní dav neměl, ba ani jich mnoho mít nemohl. Znamená to snad, že je odsouzen k porážce? Nikoli! Jakkoliv jsou zbraně důležité, přec, páni soudcové, není v nich hlavní síla. Nikoli, není v zbraních! Nikoli  s ch o p n o s t  d a v y  u b í j e t,  a l e  j e j i ch  v e l i k á  p o h o t o v o s t  z e m ř í t - toť, páni soudcové, zabezpečuje s našeho hlediska konec konců vítězství lidového povstání.

Když se vojáci, vyšlí do ulic, aby potřeli dav, střetnou s ním tváří v tvář a vidí a přesvědčují se, že tento dav, že tento lid neodejde s ulic, pokud nedobude toho, čeho je mu třeba, že je hotov hromaditi mrtvoly na mrtvoly, když vidí a přesvědčují se, že se lid přišel bíti opravdově, do konce - tehda se srdce vojáků, jako to bylo ve všech revolucích, nezbytně zachvěje, neboť nemohou nezapochybovat o pevnosti pořádku, jemuž slouží, nemohou nenabýti přesvědčení o vítězství lidu.

Povstání se obyčejně v představách spojovalo s barikádami. Ale pomineme-li to, že barikáda je jen příliš silnou příkrasou obvyklé představy o povstání, nutno ještě pamatovat, že dokonce i barikáda, tato zřejmě jen mechanická složka povstání, má v podstatě úkol hlavně mravní. Neboť barikády v žádné revoluci neměly naprosto toho významu, jaké mají pevnosti za války, to jest významu skutečné přehrady; barikáda byla v povstání věcí, která působíc dočasnou překážku pro pohyb armády, sváděla armádu do těsného styku s lidem. Tu u barikády voják slyšel snad po prvé v svém životě poctivou lidskou řeč, bratrskou výzvu, hlas svědomí lidu - a tu se tímto dotykem vojáků s občany v ovzduší revolučního nadšení kázeň rozpadala, drolila a mizela. To a jenom to zabezpečovalo vítězství lidovému povstání. Hle, proč je podle našeho mínění lidové povstání "hotovo" nikoli tehdy, kdy je lid ozbrojen kulomety a děly - neboť takto by nikdy nebylo hotovo - nýbrž tehdy, kdy je ozbrojen pohotovostí zemřít v přímém boji na ulicích.

Ale ovšem, stará moc, která viděla růsti tento veliký cit, tuto schopnost umírat za věc otčiny, položit svůj život za štěstí příštích pokolení, která viděla, jak toto nadšení, jí cizí, neznámé a nepřátelské, zachvacuje davy, tato obležená moc se nemohla klidně chovat k mravnímu přerodu lidu, který se dál před jejími zraky. Trpělivě čekat - bylo by pro carskou vládu znamenalo odsoudit se k zániku. To bylo jasné. Co tedy zbývalo? Z posledních sil a všemi prostředky se bít proti politickému sebeurčení lidu. K tomu se stejně hodila jak temná armáda, tak i černá sotňa, agenti policie i prodejný tisk. Štvát jedny proti druhým, polévat krví ulice, loupit, násilnit, zapalovat, šířit paniku, lhát, podvádět, pomlouvat -- hle, co zbývalo staré zločinné moci! A všechno toto dělala a dělá až podnes. Byla-li přímá srážka nezbytná, tu nikterak my, nýbrž naši úhlavní nepřátelé usilovali přiblížiti její hodinu.

Slyšeli jste tu již nejednou, že dělníci se ozbrojovali v říjnu a v listopadu proti černé sotni. Kdo by nevěděl nic o tom, co se dělá za prahem této síně, tomu by se zdálo docela nepochopitelným, jak to, že v revoluční zemi, kde veliká většina obyvatelstva je na straně osvobozenských ideálů, kde lidové masy projevují nepokrytě svou pohotovost bíti se až do konce, jak to, že se v takovéto zemi statisíce dělníků ozbrojují k boji s černou sotňou, jež je slabounkou, nepatrnou částečkou obyvatelstva. Je snad tak nebezpečná tato chátra, tito vyvrheli společnosti? Rozumí se, že nikoli! Jak snadný by to byl úkol, kdyby jenom zchátralé tlupy černé sotni přehrazovaly lidu cestu. Avšak slyšeli jsme tu nejenom od svědka advokáta Bramsona, nýbrž i od sta svědků dělnických, že za černou sotňou stojí ne-li všechna státní moc, tedy značná její část; že za tlupami zbůjníků, kteří nemají co ztratit a kteří se nezastaví před ničím ani před šedinami starce, ani před ženou bez ochrany, ani před dítětem — stojí agenti vlády, kteří organisují a ozbrojují černé sotni, podle všeho z peněz státního rozpočtu.

Ano, a nevěděli jsme to snad ještě před tímto procesem? Což jsme nečetli novin? Což jsme neslyšeli, co říkali očití svědci, nepsali nám to lidé v dopisech, neviděli jsme to sami? Cožpak nevíme o otřásajícím odhalení knížete Urusova? Státní zastupitelství tomu všemu nevěří. Nemůže tomu věřit, jinak by musilo namířit osten obvinění proti tem, jichž zrovna hájí, musilo by uznat, že ruský občan ozbrojující se revolverem proti policii, jedná v nezbytné sebeobraně. Ale věří-li soud v pogromovou činnost úřadů čili nic, je v podstatě jedno. Soudu stačí, že my tomu věříme, že jsou o tom přesvědčeny ty statisíce dělníků, které se ozbrojovaly na naši výzvu. Pro nás bylo nade vši pochybu, že za dekorativními, tlupami zbůjníků vězí mocná ruka vládnoucí chásky. Páni soudcové, tuto zlověstnou ruku vidíme i teď.

Orgán obžaloby nás vyzývá, páni soudcové, abychom přiznali, že Sovět dělnických zástupců ozbrojoval dělníky přímo k boji proti nynější "vládní formě" . Otáže-li se mne kdo výslovně: je tomu tak?, odpovím: ano!... Ano, jsem hotov přijmouti toto obvinění, ale za jediné podmínky. Nevím, přijme-li tuto podmínku státní zastupitelství a přijme-li ji soud.

Táži se: co rozumí na konec obžaloba pod "vládní formou"? Je-li u nás opravdu vůbec jaké vládní formy? Vláda se již odvrátila od národa a opřela se o svůj vojensko-policejně-černosotěnský aparát. To, co u nás jest, není národní moc, nýbrž automat hromadných vražd. Jinak nepojmenuji ten vládní stroj, který řeže na části živé tělo naší země. A řekne-li se mně, že pogromy, vraždy, zapalování, násilí…, řekne-li se mně, že všechno to, co se děje v Tveru, Rostove, Kursku, Sedleci..., řekne-li se mně, že Kišeněv, Oděsa, Bělostok znamenají vládní formu ruského císařství pak uznám spolu se státním zastupitelstvím, že jsme se v říjnu a listopadu záměrně a přímo ozbrojovali proti vládní formě ruského císařství.

__________________________________

Poznámky:

a Soud se skládal ze sedmi osob: čtyř korunních soudců, jednoho zástupce šlechty petrohradského újezdu hraběte Gudoviče, pravého okťabristy, jednoho zástupce petrohradské dumy městské Trojnického, bývalého gubernátora, černosotněnce, vyhnaného z úřadu a majícího pověst řemeslného zloděje a konečně tu byl starosta jednoho z petrohradských okresů, tuším „pokrokář“.

b Viz další kapitolu „Sovět a státní zastupitelství“.

c Mnozí svědci byli tu dobu „pobytem neznámi“ anebo byli v Sibiři.

d Viz druhou další kapitolu. Řeč je tištěna, jak ji zaznamenala těsnopisná zpráva, v Rusku té doby neuveřejněná.

e Ve vládě Goremykinově byl Stolypin ministrem vnitra.

f Hrabě Witte se musil potom přiznat k svým stykům se Sovětem, ale „vysvětloval“ věc tím, že v deputacích Sovětu spatřoval prostě „zástupce dělníků“.

g Tak se mnohdy první dobu říkalo Sovětu.

h Jenom na jediném místě zaznamenává obžaloba, že podle výpovědi Rastorgujevovy „zástupci stran prý neměli právo hlasovat při rozhodování“ (str. 39). Ale státní zastupitelství se naprosto nestaralo, aby si tuto věc vysvětlilo, lépe řečeno, vyhnulo se jí vědomě.

---

Část první │ Obsah │ Dodatek - Tam a zpět