Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
9. Paradox únorové revoluce
Povstání zvítězilo. Avšak komu postoupilo moc vyrvanou monarchii? Tu přicházíme k ústřednímu problému únorového převratu: jak a proč se dostala moc liberálnímu měšťáctvu?
Nepokoje počaté 23. února se nepokládaly v dumě a buržoasní "společnosti" za důležitě. Liberální poslanci a vlastenečtí žurnalisté scházeli se jako obvykle v salonech, hovořili o otázce Terstu a Rjeky a znovu se ujišťovali, že je nezbytné, aby Rusko zabralo Dardanely. Už když byl rozkaz o rozpuštění dumy podepsán, zabývala se komise dumy spěšně ještě tím, že zásobování má být postoupeno městské samosprávě. Sotva dvanáct hodin před povstáním gardových praporů poslouchala "Společnost slovanské vzájemnosti" klidně výroční svou zprávu. "Až když jsem se z této schůze pěšky vracel domů," vzpomíná jeden poslanec, "překvapilo mě na ulicích, jindy tak oživených, jakési nepříjemné ticho a pusto." Nepříjemně pusto se vzmáhalo kolem starých vládnoucích tříd a tížilo již srdce jejich zítřejších následníků.
26. února byla povážlivost hnutí jasná jak vládě, tak i liberálům. Toho dne vedou se mezi ministry a členy dumy jednání o dohodu, jednání, nad jejichž taji liberálové ani později nepozvedli záclonky. Protopopov za svého výslechu říkal, že vůdci pokrokového bloku v dumě žádali tak jako dříve jmenování ministrů z osob, těšících se obecné důvěře: "Snad toto opatření uspokojí lid." Avšak 26. února, jak již víme, projevilo se v rozvoji revoluce jakési váznutí a vláda na malou chvíli se pocítila pevnější v sedle. Když přišel Rodzjanko ke Golicynovi, aby jej přesvědčil o nutnosti jeho demise, ukázal ministerský předseda místo odpovědi na desky na stole, v nichž byl připraven rozkaz o rozpuštění dumy, podepsaný Mikulášem, ale bez data. Datum vepsal Golicyn. Jak se vláda ve chvíli rostoucího útoku revoluce rozhodla k tomuto kroku? O tom již dávno vzniklo ve vládnoucí byrokracii pevné pojetí. "Budeme-li se skupenstvím (blokem), či budeme-li bez něho - dělnickému hnutí je to jedno. S tímto hnutím lze se vypořádat jinými prostředky a dosud tak ministerstvo vnitra činilo." Tak mluvil Goremykin ještě v srpnu 1915. Byrokracie zase měla za to, že duma, bude-li rozpuštěna, neodváží se žádného smělého počinu. A opět ještě v srpnu 1915, když se přemýšlelo o otázce rozpuštění nespokojené dumy, prohlásil ministr vnitra kníže Sčerbatov: "Poslanci dumy se sotva odváží přímého neuposlechnutí. Vždyť ohromná většina jich jsou zbabělci a třesou se o svou kůži." Kníže se vyjadřoval ne příliš vybíravě, ale konec konců správně. V boji proti liberální oposici cítila tedy byrokracie dosti pevnou půdu pod nohama.
27. února ráno se poslanci, znepokojeni rozrůstajícími se událostmi, scházeli k pravidelnému zasedání. Většina teprve tam zvěděla, že duma je rozpuštěna. To se zdálo tím neočekávanější, že ještě večer předtím se klidně jednalo. "A přec", píše s hrdostí Rodzjanko, "se duma podřídila zákonu, doufajíc přese vše, že najde východ ze zapletené situace, a neučinila žádného usnesení o tom, aby se nerozcházela a přes odpor se sešla k zasedání." Poslanci se sešli k soukromé poradě, na níž se druh druhu zpovídali z bezmocnosti. Později vzpomínal umírněny liberál Šidlovskij ne bez škodolibosti návrhu, podaného velmi levým kadetem Někrasovem, pozdějším spolubojovníkem Kerenského: "Zřídit vojenskou diktaturu postoupením veškeré moci populárnímu generálovi." Zatím hlavní činitelé pokrokového skupenství učinili praktický pokus o záchranu. Povolavše velkoknížete Michajla do Petrohradu, navrhli mu, aby se chopil diktatury, "přiměl" členy vlády k demisi a telegraficky požádal cara, aby "milostivě svolil" k odpovědnému ministerstvu. V ty hodiny, kdy se začaly bouřit první gardové pluky, vůdci liberálního měšťáctva se pokoušeli naposled o to, jak by zaškrtili povstání s pomocí dynastické diktatury a jak by se zároveň dohodli s monarchií na újmu revoluce. "Nerozhodnost velkoknížete ‚ stěžuje si Rodzjanko, "způsobila, že se vhodná chvíle propásla."
Jak lehce radikální inteligence věřila v to, čeho si přála, o tom svědčí neorganisovaný socialista Suchanov, který v tomto období začíná mít v Taurickém paláci jakýsi politický význam. "Slyšel jsem nejdůležitější politickou novinku těchto ranních hodin nezapomenutelného dne," vypravuje v svých obšírných vzpomínkách; "nařízení o rozpuštění státní dumy je vyhlášeno a duma naň odpověděla odepřením rozchodu, zvolivši Zatímní výbor." To píše muž, jenž téměř nevyšel z Taurického paláce a držel se tam knoflíků známých poslanců. Ve svých Dějinách revoluce Miljukov právě jako Rodzjanko prohlašuje kategoricky: "Tam se po mnoha vroucích řečech usnesli, nerozjížděti se z Petrohradu a ne aby se státní duma ‚nerozcházela', jak pravila legenda o tom vzniklá." "Nerozcházeti se" bylo by znamenalo ujmouti se, třeba i opožděně, podnětu. "Nerozjížděti se" znamenalo umýt si ruce a vyčkávat, na kterou stranu se chod událostí obrátí. Důvěřivost Suchanovova ostatně má polehčující okolnosti. Pověst o tom, jako by se duma revolučně usnesla, že se carskému nařízení nepodrobí, pustili v sluch narychlo novináři z dumy ve svém informativním bulletinu, který tehdy za obecné stávky byl jedinou tiskovinou. Protože pak povstání za ten den zvítězilo, poslanci nikterak nespěchali chybu opraviti, podpírajíce iluse svých levých druhů: pravdu zjišťovali až v emigraci. Příhoda, jak by se zdálo, podřadná, ale velmi důležitá. Revoluční úloha dumy dne 27. února byla úplná báje, zrozená z politické lehkověrnosti radikální inteligence, revolucí rozradostněné i postrašené, nevěřící ve schopnost mas, že dílo dokonají, a usilující co možná nejdříve opříti se o velkou buržoasii.
V pamětech poslanců, náležících k většině v dumě, uchovalo se na štěstí vyprávění o tom, jak se duma střetla s revolucí. Podle vyprávění knížete Mansyreva, pravého kadeta, nebylo mezi poslanci, kteří se hojně sešli ráno 27. února, ani členů předsednictva, ani vůdců stran, ani předáků pokrokového skupenství: ti již o rozpuštění i povstání věděli a raději co možná nejdéle svých hlav neukazovali; mimo to, jak patrno, právě v tyto hodiny jednali s Michajlem o diktatuře. "V dumě byl obecný zmatek a bezhlavost," praví Mansyrev. "I živější hovory přestaly a místo nich bylo slyšet vzdechy a kratičké poznámky jako ‚To jsme se dočkali' nebo nepokryté projevy strachu o vlastní osobu. Tak vypravuje nejumírněnější poslanec, který vzdychal hlasitěji než jiní. Již o druhé hodině odpolední, kdy se vůdci musili ukázat v dumě, přinesl sekretář předsednictva radostnou, ale lichou zvěst: "Nepokoje budou brzy potlačeny, neboť se již učinilo opatření." Snad se opatřením rozumělo jednání o diktatuře. Ale duma je sklíčena a čeká na rozhodné slovo vůdce pokrokového skupenství. "Už proto se teď nemůžeme na ničem usnášet, prohlašuje Miljukov, "protože rozsah nepokojů nám není znám, tak jako je neznámo, na čí straně je většina místního vojska, dělníků a veřejných organisací... Třeba sebrat přesně zprávy o tom všem a teprve pak lze posuzovat situaci, ale nyní je ještě brzo." Ve dvě hodiny odpoledne 27. února je liberalismu ještě pořád "brzo". Sebrat zprávy znamená umýt si ruce a vyčkat výsledků boje. Ale Miljukov ještě svou řeč neskončil - ostatně ji proto také začínal, aby ničím neskončil - když do sálu velmi rozčilen vběhl Kerenskij: veliké davy lidu a vojáků jdou k Taurickému paláci, prohlašuje Kerenskij, a chtějí vyzvat dumu, aby se chopila moci!… Radikální poslanec ví přesně, co žádají veliké davy lidu. Ve skutečnosti je to Kerenskij sám, který první žádá, aby se moci chopila duma, jež ve svém nitru přece ještě doufá, že povstání bude potlačeno. Zpráva Kerenského vzbuzuje "obecný podiv a zmatené pohledy". Ale ještě ani neskončil, když jej přerušuje přiběhlý ustrašený sluha dumy: přední části vojska se již přiblížily k paláci, u vchodu byly zadrženy strážním oddílem, velitel stráže je prý těžce raněn. Za minutu se oznamuje, že vojáci již vešli do paláce. Později budou v řečech a článcích říkat, že vojáci přišli dumu pozdravit a přisahat věrnost. Ale teď jsou všichni v smrtelné panice. Voda stoupá po uši. Vůdci se dohadují šeptem. Třeba získat čas. Rodzjanko spěšně ohlašuje našeptaný mu návrh na ustavení Zatímního výboru. Souhlasná volání. Ale všichni chtějí rychle zmizet, tu není místa pro volby. Předseda, postrašený neméně než jiní, navrhuje, aby ustavení výboru bylo postoupeno Radě starších. Opět souhlasná volání nemnoha těch, kteří zbyli v Sále; většina si již pospíšila zmizet. Takový byl první ohlas dumy carem rozpuštěné na vítězné povstání.
Zatím revoluce v též budově, jen v méně skvělé její části, volila jiný orgán. Revoluční předáci nemusili jej vymýšlet. Zkušenost sovětů z roku 1905 vryla se provždy do vědomí dělníků. Při každém oživení hnutí, dokonce i za války, myšlenka sovětu oživovala téměř automaticky. A třebas pojetí úlohy sovětů bylo mezi bolševiky a menševiky velmi odlišné - eseři neměli pevného hodnocení vůbec - sama forma organisace byla jakoby mimo všechny spory. Menševici, osvobození z vězení a členové vojensko-průmyslového výboru setkali se v Taurickém paláci s činiteli odborového a družstevního hnutí z téhož pravého křídla a s menševickými poslanci dumy Čchejdzem a Skobelevem a hned ustavili Zatímní výkonný výbor sovětu dělnických zástupců, jenž se ještě týž den doplňoval hlavně bývalými revolucionáři, kteří ztratili spojení s masami, ale uchovali si "jména". Výkonný výbor, pojav v sebe i bolševiky, vyzval dělníky, aby hned volili zástupce. První zasedání bylo stanoveno na večer do Taurického paláce. Skutečně se v 9 hodin konalo a schválilo složení Výkonného výboru, při čemž jej doplnilo oficiálními zástupci za všechny socialistické strany. Ale v tom nikterak nezáležel význam první schůze zástupců vítězného proletariátu hlavního města. Na zasedání promluvili pozdravné řeči delegáti vzbouřených pluků. Mezi nimi byli také docela zešedivělí vojáci, povstáním jakoby pohmoždění, těžce vládnoucí jazykem. Ale právě ti nalézali slova, jakých nenalezne žádný tribun. To byla jedna z nejpathetičtějších scén revoluce, jež pocítila svou sílu, nevyzpytatelnost probuzených mas, ohromnost úkolů, hrdost nad svými úspěchy a radostné zatajení srdce před zítřkem, který musí býti ještě krásnější než dnešek. Revoluce nemá ještě svých obřadů, ulice jest ještě v dýmu, masy ještě nedovedou po novu zpívat, zasedání plyne bez pořádku, bez břehů, jako řeka v povodni, sovět se zalyká vlastním nadšením. Revoluce je mohutná, ale ještě jako dítě nevinná.
Na tomto prvním zasedání bylo usneseno spojiti posádku s dělníky v společném sovětě dělnických a vojenských zástupců. Kdo první navrhl toto řešení? Musilo přijíti s různých stran, či lépe říci se všech stran, jakožto odezva toho sbratřování dělníků a vojáků, jež toho dne rozhodlo o osudu revoluce. Nelze však nepoznamenat, že podle slov Šljapnikovových dělali sociální patrioté námitky proti zatahování armády do politiky. Od chvíle svého vzniku začíná sovět svým Výkonným výborem působit jako výkonná moc. Volí zatímní zásobovací výbor a pověřuje jej péčí o povstalý lid a o posádku vůbec. Organisuje po svém boku zatímní revoluční štáb - všechno se v ty dny nazývá zatímním - o němž jsme již svrchu mluvili. Aby se úředníkům staré moci vzaly finanční prostředky, usnáší se sovět, zabrati revoluční stráží neprodleně státní banku, státní pokladnu, mincovnu a výdejnu státních papírů. Úkoly a úkony sovětu rostou pod náporem mas nepřetržitě. Revoluci se dostává uznávaného střediska. Dělníci, vojáci a brzy také rolníci budou se od této chvíle obraceti jen k sovětu: pro ně se sovět stává středem všech nadějí a vší moci, ztělesněním revoluce samé. Ale také zástupci majetných tříd se budou utíkat k sovětu, byť se skřípěním zubů, o ochranu, pokyny, rozsouzení sporů.
Avšak již v tyto první hodiny vítězství, kdy s pohádkovou rychlostí a nepřekonatelnou silou vznikala nová moc revoluce, socialisté, kteří se octli v čele sovětu, se starostlivě ohlíželi kolem sebe po skutečném "pánovi". Měli za to, jak se samo sebou rozumí, že moc se musí dostati měšťáctvu. Zde se zadrhuje hlavní politický uzel nového režimu: jeden konec provazu vede do světnice Výkonného výboru dělníků a vojáků, druhý - do místnosti ústředí měšťáckých stran.
Rada starších zvolila o třetí hodině odpoledne, kdy vítězství v hlavním městě bylo už úplně zřejmé, "Zatímní výbor členů dumy" ze stran pokro kového skupenství a přibrala do něho Čchejdzeho a Kerenského. Čchejdze odepřel, Kerenskij vrtěl ohonem. Název obezřele ukazoval, že nejdi o oficiální orgán státní dumy, nýbrž o soukromý orgán porady členů dumy. Vůdci pokrokového skupenství promýšleli do důsledků jenom jedinou otázku: jak se chránit od odpovědnosti a nevázat si ruce. Úkol výboru byl stanoven s pečlivou dvojakostí: "Obnoviti pořádek a styk s úřady a osobami." Ani slůvka o tom, jaký pořádek tito páni chtějí obnovovat, ani s jakými úřady se chtějí stýkat. Nevztahovali ještě přímo ruky po kůži medvěda: což, jestli není ještě zabit, nýbrž jenom těžce poraněn? Teprve v 11 hodin večer 27. února, kdy se podle přiznán Miljukovova "vyjasnil všechen rozsah revolučního hnutí, rozhodl se Zatímní výbor udělat další krok a ujmouti se moci, vypadlé z rukou vlády". Nepozorovaně se nový orgán z Výboru členů dumy proměnil ve Výbor dumy samé: aby se uchovalo státně-právní dědictví, k tomu není lepšího prostředku než podvod. Ale Miljukov zamlčuje věc nejdůležitější: vůdci Výkonného výboru sovětu, který se ten den ustavil, pospíšili do Zatímního výboru a naléhavě jej žádali, aby se ujal moci. Toto přátelské popohnání mělo svůj účinek. Později Miljukov vysvětloval rozhodnutí dumského výboru tak, jako by se vláda chystala vyslat na povstalý lid věrná svá vojska, "takže byla obava, že na ulicích hlavního města dojde na opravdové srážky". Ve skutečnosti žádného vojska vláda již neměla a převrat byl již úplný. Rodzjanko později napsal, že kdyby byla duma odepřela ujmout se moci, "byla by zatčena a v plném svém složení ubita revoltujícím vojskem a moc by se byla naráz dostala bolševikům". To jest ovšem nesmyslné zveličení úplně v duchu ctihodného komořího; dále neklamně se v něm obráží pocit dumy, která přijímala moc, do rukou jí vloženou, jako akt politického znásilnění.
Za takových nálad nebylo snadné se rozhodovat. Zvláště prudce se kolísal Rodzjanko, vyptávaje se jiných: "Co to bude? Vzpoura? Či nebude to vzpoura?" Monarchický poslanec Šulgin, jak sám vypráví, mu odpověděl: "Žádné vzpoury v tom nebude. Pojímejte věc jako věrný poddaný… Jestliže ministři utekli, tu přece třeba, aby je někdo nahradil... Mohou být dvě východiska: jedno, že se nic nestane - panovník jmenuje novou vládu, my mu moc odevzdáme. A stane-li se, tu nepodchytíme-li moc my, podchytí ji jiní, ti, kteří už zvolili jakési ničemy na závodech…" Netřeba se pohoršovati nad pouličními nadávkami dělníkům, vyslovovanými zpátečnickým gentlemanem: vždyť revoluce šlápla důkladně těmto pánům na ohon. Morálka je jasná: zvítězí monarchie budeme s ní; zvítězí revoluce - postaráme se, abychom ji okradli.
Porada trvala dlouho. Demokratičtí vůdci vzrušeně čekali na rozhodnutí. Konečně z kabinetu Rodzjankova vyšel Miljukov. Měl slavnostní vzezření. Přistoupiv k sovětské delegaci, prohlásil: "Bylo rozhodnuto: ujímáme se moci... "Neptal jsem se, kdo je to, my, nadšeně vzpomíná Suchanov. "Na nic jsem se již neptal. Ale, jak se říká, celým svým bytím jsem pocítil novou situaci. Pocítil jsem, že koráb revoluce, zmítaný v ty hodiny bezmocně větry rozbouřených živlů, napjal plachty, nabyl pevnosti a pravidelnosti v pohybech za strašné bouře a zmítání." Jaké to kudrlinky pro prosaické přiznání otrocké závislosti maloměšťácké demokracie na kapitalistickém liberalismu! A jaký smrtelný omyl v politické perspektivě: postoupení moci liberálům nejenom nepřidá státnímu korábu pevnosti, naopak, od toho dne se stane zdrojem bezvládí za revoluce, největšího chaosu, rozlícenosti mas, rozpadu fronty a později neobyčejné rozlícenosti občanské války.
* * *
Díváme-li se jenom zpět ‚do minulých století, zjeví se nám uchvácení moci buržoasii dostatečně zákonné: ve všech minulých revolucích se bili na barikádách dělníci, řemeslničtí tovaryši, zčásti i studenti, na jejich stranu přecházeli vojáci, avšak moci se pak chápala solidní buržoasie, pozorující barikády opatrně oknem. Avšak Únorová revoluce 1917 odlišovala se od předchozích revolucí nesrovnatelně vyšší sociální povahou a politickou úrovní revoluční třídy, nevraživou nedůvěrou povstalého lidu k liberálnímu měšťáctvu a proto i vznikem nového orgánu revoluční moci ve chvíli vítězství: sovětu, opírajícího se o ozbrojenou sílu mas. Přechod moci do rukou osamoceného a neozbrojeného měšťáctva za těchto okolností vyžaduje vysvětlení.
Především si třeba lépe všimnouti onoho poměru sil, který vznikl následkem převratu. Nebyla sovětská demokracie objektivní situací přinucena zříci se moci ve prospěch měšťáctva? Samo měšťáctvo to nemyslilo. Víme už, že nejen od revoluce moci neočekávalo, nýbrž že naopak v ni vidělo smrtelné nebezpečí pro celé své sociální postavení. "Umírněné strany nejenže si revoluce nepřály," píše Rodzjanko, "nýbrž prostě se jí bály. Zvláště strana národní svobody (kadeti) jakožto strana, stojící na levém křídle umírněných skupin a mající proto nejvíce styčných bodů s revolučními stranami, byla blížící se pohromou znepokojena víc než jiné skupiny." Zkušenost z roku 1905 pravila liberálům příliš důtklivě, že vítězství dělníků a rolníků může býti měšťáctvu ne méně nebezpečné než monarchii. Zdálo by se, že běh Únorové revoluce jenom potvrzoval tuto předvídavost. Jakkoli netvárnými v mnohé příčině byly těch dnů politické ideje revolučních mas, rozdělovací čára mezi pracujícím lidem a měšťáctvem byla v každém případě vedena nesmiřitelně.
Liberální společnosti blízký soukromý docent Stankěvič, přítel, nikoli nepřítel pokrokového skupenství, vyznačuje náladu liberálních vrstev druhého dne po převratu, který se jim nepodařilo zmařit, takto: "Oficiálně oslavovali revoluci, pěli na ni hymny, volali hurá! bojovníkům za svobodu, zdobili se rudými stuhami a chodili pod rudými prapory… Ale v nitru, v soukromých rozhovorech - žasli, chvěli se a cítili se zajatci nepřátelského živlu, beroucího se jakousi neznámou cestou. Nikdy nelze zapomenout postavy Rodzjankovy, tohoto majestátního pána, vážené osobnosti, jak, zachovávaje vznešenou důstojnost, ale s ustrnulým výrazem velikého utrpení a zoufání v bledém líci, prodíral se davy nevázaných vojáků po chodbách Taurického paláce. Oficiálně se říkalo: ‚Vojáci přišli podepřít dumu v boji s vládou,' ale ve skutečnosti byla duma vyřízena hned od prvních dnů. A týž výraz byl na tvářích všech členů Zatímního výboru dumy a těch vrstev, které stály kolem nich. Říká se, že zástupci pokrokového skupenství hystericky doma plakali marným zoufalstvím." Toto živé svědectví je cennější všech sociologických bádání o poměru sil. Podle vlastního vyprávění se Rodzjanko třásl bezmocným vztekem, když viděl, jak neznámí vojáci, "neznámo na čí příkaz", zatýkali hodnostáře starého řádu a přiváděli je do dumy. Komoří se dostal do jakési úlohy správce věznice vůči lidem, s nimiž arci měl rozpory, kteří však přece zůstávali proň lidmi jeho společnosti." "Svévolností" zdrcený Rodzjanko pozval zatčeného Ščeglovitova do svého kabinetu, ale vojáci mu zhurta odepřeli vydat nenáviděného hodnostáře. "Když jsem se pokusil uplatnit svou autoritu," vypravuje Rodzjanko, "srazili se vojáci kolem svého zajatce a s nejvyzývavějším a drzým pohledem mně ukázali na své pušky, načež byl Ščeglovitov bez okolku odveden, neznámo kam. Lze výrazněji potvrdit slova Stankěvičova o tom, že pluky, které přišly aby domněle dumu podporovaly, ji ve skutečnosti odstavily?
Že byla moc od první hodiny v rukou sovětu, o tom mohli pochybovat poslanci dumy méně než kdokoli jiný. Poslanec okťabrista Šidlovskij, jeden z předáků pokrokového skupenství, vzpomíná: "Sovětem byly zabrány všechny poštovní a telegrafní úřady, všechny petrohradské železniční stanice, všechny tiskárny, takže bez jeho svolení nebylo možné ani poslat telegram, ani z Petrohradu odejet, ani natisknout provolání." K tomuto jednoznačnému vylíčení poměru sil třeba pro přesnost dodati jen jedno: "zabrání" telegrafu, železnic, tiskáren atd. sovětem znamená jen to, že se dělníci a zaměstnanci těchto podniků nechtěli podrobit nikomu než sovětu.
Stesk Šidlovského je nejlépe zobrazen příhodou, která se stala v ohni jednání o moc mezi vůdci sovětu a vůdci dumy. Jejich společné zasedání bylo přerušeno spěšnou zprávou, že ze Pskova, kde se po svém bloudění po železničních tratích octl car, volají Rodzjanka k přímému telefonickému spojení. Všemocný předseda dumy prohlásil, že sám na telegrafní úřad nepojede. "Ať pánové dělničtí a vojenští zástupci mi dají ochranu, nebo ať jedou se mnou, jinak mě tam na telegrafě zatknou. - Což! Vy máte sílu a moc," pokračoval rozčileně. "Ovšem můžete mě zatknout…
Snad nás zatknete všechny, to nevíme…" To se stalo 1. března, dva dny poté, kdy moc byla "vzata" Zatímním výborem, v jehož čele byl Rodzjanko.
Jak se však stalo, že se za této situace liberálově přece jen octli u moci? Kdo a jak jim dal plnou moc, aby ustavili vládu v důsledku revoluce, které se oni lekali, již v zárodku mařili, již se pokoušeli zadusit a která byla provedena davy liberálům nepřátelskými, a to tak rozhodně a směle, že sovět dělníků a vojáků, vzešlý z povstání, byl přirozeným a nesporným panem situace přede vsemi?
Slyšme nyní druhou stranu, tu, která se moci vzdávala! "Lid k státní dumě nelnul," píše Suchanov o únorových dnech, "nezajímal se o ni a nemínil ji dělat střediskem hnutí ani politicky, ani technicky." Toto přiznání je tím pozoruhodnější, že jeho autor v příští hodiny napne všecky síly, aby moc byla postoupena Výboru státní dumy. "Miljukov znamenitě chápal," píše dále Suchanov o jednáních z 1. března, "že je zcela v moci Výkonného výboru, dáti moc velké buržoasii či nedat." Lze se vysloviti určitěji? Může být nějaká politická situace jasnější? Ale Suchanov přece jen v rozporu se situací i sám se sebou prohlašuje: "Moc, která má vystřídat carismus, musí být jen buržoasní… Takovéhoto řešení třeba dbát. Jinak se převrat nezdaří a revoluce zahyne." Revoluce zahyne - bez Rodzjanka!
Problém živého poměru sociálních sil je tu zaměněn apriorním obrazcem s podmínečnou terminologií: taková je už podstata inteligentského doktrinářství. Ale uvidíme dále, že toto doktrinářství nikterak nebylo platonické: vykonávalo zcela reálný úkon, třebas i se zavázanýma očima.
Necitovali jsme Suchanova náhodou. V tomto prvním období nebyl oduševňovatelem Výkonného výboru jeho předseda Čchejdze, počestný to a omezený provinciál, nýbrž právě Suchanov, muž celkem nejméně schopný revolučního vedení. Polonárodnik-polomarxista, více svědomitý pozorovatel než politik, více novinář než revolucionář, více rozumkář než novinář, byl schopen dbáti revolučního pojetí jen potud, pokud nebylo třeba je přetvořiti v čin. Pasivní internacionalista za války, rozhodl se od prvního dne revoluce, že je třeba co nejrychleji moc a válku podstrčit měšťáctvu. Teoreticky - to jest více z potřeby než ze schopnosti svazovat konec jedné věci s koncem věci druhé - převyšoval tehdejší členy Výkonného výboru. Ale hlavní jeho síla záleže]a v tom, že překládal do řeči doktrinářství organické rysy tohoto různokopytnického, ale přece jen stejnorodého bratrstva: nevíru ve vlastní síly, strach z masy a dvorně uctivý poměr k měšťáctvu. Lenin nazval Suchanova jedním z nejlepších zástupců drobného měšťáctva. A to je nejlichotivější, co lze o něm říci.
Netřeba při tom jen zapomínat, že tu jde především o drobné měšťáctvo nového, kapitalistického typu, jednak o průmyslové, obchodní a bankovní zaměstnance, o úředníky kapitálu, jednak o dělnickou byrokracii, tedy o n o v ý s t ř e d n í s t a v, jehož jménem proslulý německý sociální demokrat Eduard Bernstein na sklonku minulého století podnikl revisi revolučního Marxova pojetí. Aby bylo lze odpověděti na otázku, jak revoluce dělníků a rolníků vydala moc buržoasii, třeba do politického řetězu vřadit článek: maloburžoasní demokraty a socialisty typu Suchanovova, žurnalisty a politiky nového stavu, kteří učili masy, že buržoasie je nepřítelem a sami se nebáli ničeho tak, jako pustit masy z poručnictví tohoto nepřítele. Rozpor mezi povahou revoluce a mezi povahou moci z ní vzešlé vysvětluje se protimluvnou povahou nové maloburžoasní vrstvy, stojící mezi revolučními masami a kapitalistickou buržoasií. Postupem dalších událostí revoluce odhalí se nám úloha malé buržoasní demokracie dokonale. Zatím se spokojíme jen málo slovy.
Povstání se přímo účastní menšina revoluční třídy, při čemž silou této menšiny je podpora nebo alespoň sympatie většiny. Činná a bojovná menšina pod ohněm nepřítele nezbytně vynáší vpřed nejrevolučnější a nejobětavější své živly. Je přirozené, jestliže v únorových bojích byli na prvních místech bolševičtí dělníci. Ale situace se mění od chvíle vítezství, kdy se začíná politické jeho upevnění. K volbám orgánů a úřadů vítězné revoluce jsou vyzývány a také se k nim hrnou nesmírně vetší masy než byly ty, které se bily se zbraní v rukou. To se týká nejen veřejných demokratických orgánů, jako jsou městské dumy, zemstva nebo později Ústavodárné shromáždění, ale i orgánů třídních, jako jsou sověty dělnických zástupců. Převážná většina dělníků, menševiků, eserů, neorganisovaných, ve chvíli přímé srážky s carismem podporovala bolševiky. Ale jen malá menšina dělníků chápala, čím se bolševici odlišují od jiných stran. Zároveň všichni dělníci se oddělovali příkrou hraniční čarou o buržoasie. Tím se určovala politická situace po vítězství. Dělníci volili socialisty, to jest ty, kteří jsou nejen proti monarchii, nýbrž i proti buržoasii. Při tom nečinili téměř ani rozdílu mezi třemi socialistickými stranami. A protože menševici a eseři měli mnohem větší kádry inteligence hrnoucí se k nim se všech stran, a že se jim takto dostalo naráz ohromného aparátu agitátorů, přinesly volby, i v továrnách a závodech, ohromnou převahu menševikům a eserům.
V touž stranu, ale ještě s daleko větší silou, tlačila procitlá armáda. Pátého dne povstání šla petrohradská posádka za dělníky. Po vítězství byla vyzvána k volbám do sovětů. Vojáci důvěřivě volili ty, kteří byli pro revoluci, proti monarchickému důstojnictvu a kdož dovedli o tom promluvit: to byli jednoroční dobrovolníci, písaři, felčaři, mladí důstojníci z inteligence, povýšení za války, drobní vojenští úředníci, tedy nižší vrstva téhož "nového středního stavu". Počínajíc březnem vstupovali všichni téměř hromadně do strany eserů, která jako žádná jiná vyhovovala svou ideovou beztvárností jejich rozeklané sociální situaci a jejich politické omezenosti. Zástupci posádky byli proto daleko umírněnější a měšťáčtější než masy vojáků. Ale masy si nebyly tohoto rozdílu vědomy: rozdíl musil se teprve odkrýti na zkušenosti příštích měsíců. Dělníci se zase snažili přimknouti se co nejtěsněji k vojákům, aby upevnili svazek, jehož bylo krví dobyto a aby důkladněji ozbrojili revoluci. A protože za armádu mluvili hlavně novopečení eseři, nemohlo to mezi dělníky nezvýšiti vážnost této strany a zároveň i jejích spojenců, menševiků. Tak vznikla v sovětech převaha dvou smířlivých stran. Stačí, řekneme-li, že dokonce i v sovětech Vyborského obvodu náleže]a nejprve vůdčí úloha menševickým dělníkům. Bolševictví v tomto období teprve hluše klokotalo v hlubokém lůně revoluce. Oficiální bolševici proti tomu byli dokonce i v petrohradském sovětě nepatrnou menšinou, která si ještě k tomu ustanovovala své úkoly nevalně jasně.
Tak vznikl paradox Únorové revoluce: moc v rukou demokratických socialistů. Nebyla to nikterak náhoda, že moc byla jimi uchvácena. Nestalo se tak blanquistickým útokem; moc jim byla dána přímo vítěznými masami lidu. Tyto masy nejenže odpírají důvěru a podporu měšťáctvu, ale měšťáctvo ani nerozlišují od šlechty a byrokracie. Své zbraně dávají k službě jen sovětům. Mezitím jedinou starostí socialistů, octnuvších se tak lehce v čele sovětů, je otázka: bude politicky osamocená, masami nenáviděná a revoluci veskrze nepřátelská buržoasie ochotna přijmouti moc od nich? Jejího souhlasu třeba dosíci buď jak buď, a poněvadž je zřejmé, že měšťáctvo se nemůže zříci měšťáckého programu, musíme se my, "socialisté", zříci programu svého: musíme mlčet o monarchii, o válce, o půdě - jen aby měšťáctvo přijalo dar moci. Konajíce tuto operaci, "socialisté" nepřestávají jako na vlastní výsměch nazývati buržoasii jinak než třídním nepřítelem. Takto se děje obřadným bohoslužebným způsobem akt vyzývavého rouhání. Třídní boj, dobojovaný do konce, je boj o státní moc. Základní vlastnost revoluce záleží v tom, že třídní boj dobojuje do konce. Revoluce je právě přímý boj o moc Zatím se však naši "socialisté" starají, nikoli aby odňali moc tak zvanému třídnímu nepříteli, který jí nemá a vlastními silami ji vzít nemůže - nýbrž naopak se starají, aby mu odevzdali moc stůj co stůj. Není t paradox? Překvapujícím zdál se tento paradox tím více, že tehdy ještě nebylo zkušenosti německé revoluce z roku 1918 a lidstvo nebylo ještě svědkem ohromné a daleko úspěšnější operace téhož typu, vykonané "novým středním stavem"‚ který vedl německou sociální demokracii.
Jak vysvětlovali smířlivci své jednání? Jedno odůvodnění bylo doktrinářské: protože revoluce je měšťácká, socialisté se nesmějí vzetím moc zostudit - ať si měšťáctvo odpoví samo za sebe. Vypadalo to velmi nesmiřitelně. Ale ve skutečnosti drobná buržoasie domnělou nesmiřitelností zakrývala svou podlízavost k síle bohatství, vzdělání a stavu. Právo velké buržoasie na moc přiznávali jí malí buržoové jako právo prvorozence, nezávisle na poměru sil. V základě jejich chování bylo stejné skoro instinktivní pohnutí, které velí malému obchodníčkovi nebo učiteli na nádraží nebo v divadle, aby uctivě uhnul, má-li tu kolem projíti - Rotschild. Doktrinářské důvody byly jenom náhrada za vědomí vlastní méněcennosti. Už po dvou měsících, kdy se jasně ukázalo, že měšťáctvo vlastními silami nikterak neudrží moci mu postoupené, smířlivci velmi lehce odhodili své "socialistické' předsudky a vstoupili do koaliční vlády. Ne, aby odtud měšťáctvo vypudili, naopak, aby je zachránili. Ne proti vůli jeho, ale naopak, na jeho návrh, který jim zněl jako příkaz: jinak měšťáctvo hrozilo, že demokratům hodí moc na hlavu.
Druhé odůvodnění, proč se kompromisníci moci zřekli, mělo praktičtější vzhled, aniž v podstatě bylo o mnoho vážnější. Známý nám již Suchanov ukazoval především na "rozptýlenost" demokratického Ruska: "Demokracie tehdy neměla ani dost málo pevných a účinných organisací, ani stranických, ani odborových, ani samosprávných." Vypadá to jako výsměch! O sovětech dělnických a vojenských zástupců neříká ani slovo socialista, mluvící za sověty. Zatím sověty vlivem tradice z roku 1905 vyrostly jako ze země a zmohutněly hned tak, že je nebylo lze ani srovnávat s jinými organisacemi, jež se s nimi později pokoušely soupeřit (obce, družstva, zčásti odborové svazy). Rolnictvo, třída to svou přirozeností rozptýlená, bylo zorganisováno válkou a revolucí tak jako nikdy: válka shromáždila rolníky v armádě a revoluce dala armádě politický ráz! Ne méně než osm milionu rolníků bylo sjednoceno v rotách a škadronách, které si hned zvolily své revoluční zástupce a jejich prostřednictvím mohly být kdykoliv na telefonní zavolání zburcovány. Podobá se to "rozptýlenosti"?
Lze ovšem říci, že ve chvíli, kdy se řešila otázka moci, nevěděla ještě demokracie, jak se bude chovat armáda na frontě. Nebudeme načínat otázku, zda bylo, byť i sebemenšího důvodu k obavě či naději, že se vojákům z fronty, válkou vyčerpaným, zachce podporovat imperialistické měšťáctvo. Stačí, že se celá tato otázka rozřešila úplně ve dvou, třech příštích dnech, které smířlivcům prošly právě v zákulisní přípravě měšťácké vlády. "Převrat byl šťastně dokončen 3. března," uznává Suchanov. Ačkoli se celá armáda připojila k sovětům, sovětští vůdci vší silou odstrkovali moc od sebe: báli se jí tím více, čím dokonaleji se soustřeďovala v jejich rukou.
Ale proč to? Jak to, že demokraté, "socialisté", opírající se přímo o takové lidské masy, jakých za sebou neměla žádná demokracie v dějinách, a k tomu masy značně zkušené, ukázněné a ozbrojené, organisované v sovětech, jak to, že tato mohutná, nezničitelná, zdálo by se, demokracie, mohla se bát moci? Tato na pohled zapletená záhada se vysvětluje tím, že demokracie nedůvěřovala své vlastní opoře, bála se masy samé, nevěřila v pevnost její důvěry v sebe a nejvíc se děsila "anarchie ‚ totiž toho, že poté, kdy se ujme moci, stane se i s mocí hříčkou tak zvaných rozpoutaných živlů. Jinými slovy, demokracie se neměla za povolanou vůdkyni lidu ve chvíli jeho revolučního vzmachu, nýbrž za levé křídlo měšťáckého řádu, za jeho tykadlo, protažené do mas. Socialistickou se nazývala, ba za takovou se i pokládala, aby zakryla nejen před masami, ale i sama před sebou skutečnou svou úlohu: bez takovéhoto opájení sebe nemohla by ji vykonávat. Tak se rozlušťuje základní paradox Únorové revoluce.
Večer 1. března přišli na zasedání Výboru dumy zástupci Výkonného výboru: Čchejdze, Stěklov, Suchanov a j., aby jednali o podmínkách podpory nové vlády sověty. Program demokratů úplně mlčel o otázkách války, republiky, půdy, osmihodinného pracovního dne a ztenčil se na jeden jediný požadavek: dát levým stranám svobodu agitace. Příklad nezištnosti národům a věkům: socialisté, v jejichž rukou byla všecka moc a na nichž úplně záviselo, bude-li či nebude-li svoboda agitace dána druhým, odevzdávali moc svým "třídním nepřátelům" s podmínkou, aby jim oni přislíbili… svobodu agitace. Rodzjanko se bál jíti na telegrafní úřad říkal Čchejdzemu a Suchanovovi: "Moc máte vy, můžete nás všechny zavřít." Čchejdze a Suchanov mu odpověděli: "Ujměte se moci, ale jen nás nezavřete za propagandu!" Studujeme-li jednání smířlivců s liberály a vůbec všechny obraty vzájemných vztahů levého a pravého křídla v Taurickém paláci těch dnů, zdá se nám, že na ohromné scéně, na níž se rozviji dějinné drama národa, hraje mala venkovská šmíra, která využila volného koutku a přestávky, nechutný vaudeville s převlékáním.
Vůdci měšťáctva, abychom k nim byli spravedliví, nic takového nečekali. Snad by se nebyli tak báli revoluce, kdyby byli spoléhali na takovou politiku revolučních vůdců. Pravda, byli by se i tak přepočítali, ale měli by v tom aspoň spojence. Suchanov, obávaje se přece, že měšťáctvo ani za navržených podmínek nebude ochotno ujmout se moci, ohlašuje strašné ultimatum: "Živly můžeme udržet buď my, anebo nikdo... Východ je jediný: přijmout naše podmínky." Jinými slovy: přijměte program, jenž je vaším programem; za to my vám slibujeme, že zkrotíme dav, který nám dal moc. Ubozí krotitelé živlů!
Miljukov žasl. "Ani ho nenapadlo", vzpomíná Suchanov, "aby skrýval svoje uspokojení a své příjemné podivení." Když pak sovětští zástupci pro větší vážnost dodali, že jejich podmínky jsou "konečné", Miljukov se dokonce rozlítostnil a povzbudil je větou: "Ano, slyšel jsem vás a myslil na to, jak daleko pokročilo naše dělnické hnutí od roku 1905." Takovýmto tónem dobromyslného krokodila rozmlouvala v Brestu Litevském hohenzollerská diplomacie s delegáty ukrajinské Rady, kvitujíc s díky jejich státnickou zralost, než je polkla. Nebyla-li sovětská demokracie pohlcena buržoasií, není to zásluha Suchanovova, ani vina Miljukovova.
Měšťáctvu se dostalo moci za zády národa. V pracujících třídách nemělo žádné opory. Ale zároveň s mocí se mu dostalo zdánlivé takové opory z jiných rukou: menševici a eseři, vyzvednuti masou na špici, dali měšťáctvu za sebe mandát důvěry. Podíváme-li se na tuto operaci skly formální demokracie, uvidíme obraz dvojí volby, v níž se menševici a eseři jeví v úloze technického středního článku, totiž kadetských voličů. Posuzujeme-li otázku politicky, musíme říci, že smířlivci oklamali mas) důvěře, povolavše k moci ty, proti nimž sami byli zvoleni. Konečně s vyssiho socialniho stanoviska jevi se otazka takto: malomesfacke strany které za obvyklých podmínek projevovaly neobyčejnou náročnost a spokojenost samy se sebou, polekaly se vlastní neschopnosti a pospíšily s postoupit kormidlo zástupcům kapitálu hned, jakmile je revoluce zdvihla k výšinám moci. Tímto projevem obecné skleslosti se naráz odhalila úžasná vratkost nového středního stavu a jeho ponižující závislost na velkem mesfactvu. Uvedomujice si, ci jenom citice, ze moc v jejich rukou se stejně dlouho udržet nemůže, že bude brzy třeba složit ji doprava nebo doleva, demokraté rozhodli, že lépe ji složit dnes solidním liberálům, než zítra — radikálním zástupcům proletariátu. Ale ani v takovémto světle, přes svou sociální podmíněnost, úloha smířlivců nepřestává být zradou vzhledem k masám.
Odevzdavše svou důvěru socialistům, dělníci a vojáci k svému podivu se stali politicky vyvlastněnými. Nedovedli to chápat, znepokojovali se tím, ale nenalézali hned východiska. Jejich vlastní vyvolenci je ohlušovali shora důvody, na něž neměli připravené odpovědi, ale které odporovaly všem jejich citům a úmyslům. Revoluční tendence mas se ani ve chvíli únorového převratu nikterak nekryly se smířlivými tendencemi maloměšťáckých stran. Proletář a rolník hlasoval pro menševika a esera ne že byli kompromisníky, nýbrž že byli odpůrci cara, velkostatkáře a kapitalisty. Ale hlasujíce pro ně, stavěli stěnu mezi sebe a své cíle. A tu se již nemohli prodrat kupředu, aby nenarazili na stěnu jimi postavenou a nesvalili ji. To bylo ono překvapující qui pro quo, jež tkvělo v třídních vztazích, jak je odhalila Unorová revoluce.
* * *
K základnímu paradoxu se přidružil hned paradox následný. Liberálové souhlasili, že vezmou moc od socialistů jen s podmínkou, že monarchie bude souhlasit, že zase vezme moc od nich, od liberálů.
Zatím co Guěkov se známým nám již monarchistou Šu]ginem jeli do Pskova zachraňovat dynastii, byl problém konstituční monarchie středem jednání dvou výborů v Taurickém paláci. Miljukov ujišťoval demokraty, kteří mu přinesli moc na dlani, že Romanovci už teď nemohou být nebezpeční, ze Mikuláš ovsem musí býti odstraněn, ale za to carevič Alexej, za regentství Michajlova že by mohl úplně zajistit blaho země. "Jeden je nemocné dítě a druhý - úplný hlupák." Dodejme ještě charakteristiku, již dal carskému kandidátu liberální monarchista Šidlovskij: "Michajl Alexandrovič zdráhá se vší mocí zasahovat do kterékoli státní věci, oddav se úplně dostihovému sportu". Překvapující doporučení, zvláště bylo-li by vysloveno před masami. Po útěku Ludvíka XVI. do Varennes prohlásil Danton v jakobínském klubu, že je-li člověk slabomyslný, nemůže být králem. Ruští liberálové naopak měli zato, že slabomyslnost monarchova je nejlepší okrasou ústavního řádu. Ostatně byl to mimoděk i důvod, vypočítaný na psychologii hlupáků levých, ale přece jen i pro ně příliš hrubý. Širokým vrstvám liberálních šosáků se našeptávalo, že Michajl jest "angloman"; zda v koňských dostizích či v parlamentarismu, se podrobněji nevysvětlovalo. Ale hlavně je prý třeba "obvyklého symbolu moci", jinak si lid zamane, že nastalo bezvládí.
Demokraté poslouchali, zdvořile se divili a přemlouvali… aby se vyhlásila republika? Nikoli, jenom aby věc nebyla řešena předem. Třetí článek podmínek Výkonného výboru byl: "Zatímní vláda nesmí podniknout nic, co by řešilo předem otázku budoucí vládní formy." Miljukov udělal z otázky monarchie ultimatum. Demokraté byli zoufalí. Ale tu přišly na pomoc masy. Na schůzích v Taurickém paláci nechtěl cara docela nikdo, nejen dělníci, ale ani vojáci, a nebylo prostředků, jak jim jej vnutit. Ale Miljukov se přes to pokoušel, plavat proti proudu a zachraňovat trůn a dynastii přes hlavy levých spojenců. Ve svých "Dějinách revoluce" sám opatrně poznamenává, že na sklonku 2. března "značně vzrostlo rozčilení, způsobené jeho zprávou o regentství Michajlově. Rodzjanko mnohem barevněji zaznamenává dojem, který monarchické manévry liberálů vzbudily v masách. Vypravuje o Gučkovovi, že sotva přibyl na petrohradské nádraží ze Pskova s aktem o zřeknutí Mikulášově ve prospěch Michajla, odebral se na žádost dělníků z nádraží do železničních dílen, vyložil tam, co se stalo, a ohlásiv akt zřeknutí, skončil: "Ať žije imperátor Michajl!" Výsledek by] nečekaný. Řečník, podle vyprávění Rodzjankova, byl dělníky hned zatčen, dokonce snad s hrozbami, že ho zastřelí. "S velkou námahou se jej podařilo osvobodit s pomocí strážní roty nejbližšího pluku." Rodzjanko, jako vždy, tu a onde zveličuje, ale co je podstatné, vyložil správně. Monarchie byla tak radikálně s kořeny vyrvána ze země, že se s ní lid nemohl nijak smířit. Revoluční masy nepřipouštěly ani myšlenky na nového cara.
Tváří v tvář takovéto konjunktuře upouštěli členově Zatímního výboru jeden po druhém od Michajla - nikoliv úplně, nýbrž jen do "Ústavodárného shromáždění": tam že se uvidí. Jenom Miljukov a Gučkov byli pro monarchii do konce a jako dřív, činili na tom závislou svou účast ve vládě. Co teď? Demokraté měli za to, že bez Miljukova nelze ustavit měšťáckou vládu a bez měšťácké vlády nelze zachránit revoluci. Zaříkávání a přemlouvaní nebralo konce. Na ranní poradě 3. března v Zatímním výboru se již zdálo, že úplně zvítězilo mínění o nutnosti "přesvědčit velkoknížete, aby se zřekl" - pokládali jej tedy za cara. Levý kadet Někrasov si pospíšil a napsal i návrh zřeknutí. Ale protože se Miljukov úporně bránil, bylo po nových vášnivých sporech nalezeno konečně řešení: "Obě strany zdůvodní před velkoknížetem své mínění a bez dalších diskusí ponechají rozhodnutí velkoknížeti samému." Takto se tedy stal "úplný hlupák", jemuž se jeho starší bratr, povstáním svržený, snažil - dokonce proti dynastickému statutu - podstrčit trůn, vrchním rozhodčím v otázce státního ústrojí revoluční země. Jakkoliv je to neuvěřitelné, přece jenom se tento sporný proces o osud státu vedl. Miljukov velkoknížete ujistil - aby ho přiklonil od stájí k trůnu - že je docela možné zorganisovat na obranu jeho práv vojska vně Petrohradu. Jinými slovy, sotva Miljukov dostal moc od socialistů, vytkl si plán monarchického coup d'état, Po skončení řečí pro i proti, jichž obojích bylo nemálo, požádal velkokníže o čas na rozmýšlenou. Pozvav k sobě do vedlejšího pokoje Rodzjanka, otázal se ho Michajl o radu: ručí-li mu noví vladaři jen za korunu, nebo také za hlavu? Pohádkový komoří odpověděl, že může monarchovi slíbit jen to, že s ním, půjde-li o to, umře společně. To pretendenta nikterak nepotěšilo. Objav se s Rodzjankem vyšel Michajl Romanov k poslancům ho očekávajícím a "dosti tvrdě" prohlásil, že se zříká nabízené mu veliké, ale nebezpečné hodnosti. Tu Kerenskij, ztělesňující v těchto jednáních svědomí demokracie, vyskočil nadšeně s židle a zvolal: "Vaše Výsosti, jste šlechetný muž!" a přisahal, že od této chvíle bude to všude prohlašovat. "Pathos Kerenského", poznamenává suše Miljukov, "byl v špatném souzvuku s prózou rozhodnutí." Nelze nesouhlasit. Pro pathos skutečně nebylo v textu tohoto dialogu místa. Shora učiněné srovnání s vaudevillem v koutku antické scény třeba doplniti poznámkou, že scéna byla rozdělena posouvací stěnou na dvě polovice: na jedné umlouvali revolucionáři liberály, aby zachránili revoluci, na druhé liberálové monarchii, aby zachránila liberalismus.
Zástupci Výkonného výboru byli na rozpacích, proč takový osvícený, prozíravý člověk, jako Miljukov, se zdráhá moc přijmout pro jakousi monarchii, a dokonce je hotov moci se zřící, nepřidají-li mu k ní Romanova. Monarchismus Miljukovův nebyl však ani doktrinářský ani romantický; naopak, vyplýval z holého výpočtu postrašených vlastníků. V jeho nepokrytosti právě záležela jeho zoufalá slabina. Historik Miljukov se ovšem mohl dovolávat toho, že vůdce francouzské buržoasie Mirabeau se rovněž své doby snažil smířit revoluci s králem. V podstatě i zde to byl strach vlastníků o vlastnictví: opatrnější bylo, chránit vlastnictví monarchií, jako se monarchie chránila církví. Ale roku 1789 byla ještě tradice královské moci ve Francii uznávána v celém národě, nemluvíc ani o tom, že celá Evropa kolem byla monarchická. Držíc se krále setrvávalo francouzské měšťáctvo ještě na společné půdě s lidem, alespoň v tom smysle, že proti němu využívalo jeho vlastních předsudků. Zcela jiná byla situace v Rusku roku 1917. Kromě porážek a ztroskotání monarchickěho řádu různých zemích světa byla sama ruská monarchie nenapravitelně podlomena již roku 1905. Po 9. lednu proklel kněz Gapon cara a jeho "zmijí plémě". Sovět dělnických zástupců z roku 1905 byl přímo pro republiku. Co se týče monarchických citů rolnictva, na něž sama monarchie dlouho spoléhala a jimiž měšťáctvo přikrývalo svůj monarchismus, ukázalo se, že jich prostě není. Zvedající se později vojenská protirevoluce, počínajíc Kornilovem, zříkala se, třebas pokrytecky, ale zato demonstrativněji, carské moci: tak málo monarchických kořenů zůstalo v národě. Avšak táž revoluce roku 1905, jež smrtelně zranila monarchii, podervala navždy kolísavé republikánské tendence "pokrokového" měšťáctva. Tyto dva odporující si procesy se vlastně doplňovaly. Cítíc od prvních hodin Únorové revoluce, že padá pod hladinu, chytalo se měšťáctvo slámky. Potřebovalo monarchie nikoli, protože v ni společně s národem věřilo, naopak měšťáctvo již nemohlo proti víře lidu postavit nic než korunovaný přízrak. "Vzdělané" třídy Ruska nevystoupily na jevišti revoluce jako hlasatelky racionálního státu, nýbrž jako ochránkyně středověkých zřízení. Nemajíce opory ani v národě, ani samy v sobě, hledaly ji nad sebou. Archimedes hodlal převrátiti zemi, dostane-li se mu opěrného bodu. Miljukov naopak hledal opěrný bod, aby uchránil statkářskou zemi od převratu. Cítil se při tom mnohem blíže nejzavilejším generálům a hierarchům pravoslavné církve než krotkým demokratům, kteří se o nic tak nestarali, jako o přízeň liberálů. Nemaje sil, aby revoluci zlomil, Miljukov se pevně rozhodl, že ji obelstí. Byl ochoten mnoho spolknout: občanské svobody vojáků, demokratické samosprávy, Ústavodárné shromáždění, ale jen s jednou podmínkou: aby mu byl dán Archimedův bod v podobě monarchie. Spoléhal, že krok za krokem vytvoří z monarchie osu k seskupení generality, obnovené byrokracie, církevnich knížat, vlastníků, všech nespokojených s revolucí a že počínaje "symbolem", vypracuje postupně skutečnou monarchickou uzdu pro masy, podle toho, jak ony budou v revoluci ochabovat. Jenom získat čas! Jiný předák kadetské strany, Nabokov, později vysvětlil, jaké ohromné výhody by se bylo dosáhlo, kdyby byl Michajl trůn přijal: "Byla by vzala za své osudná otázka svolání Ústavodárného shromáždění za války." Tato slova si třeba zapamatovat: boj o termín svoláni Ústavodárného shromáždění měl mezi únorem a říjnem velký význam, při čemž kadeti rozhodně popírali svůj úmysl odkládati svolání lidového zastupitelstva, provozujíce ve skutečnosti velmi vytrvale a úporně politiku průtahu. Musili se však při tom opírat - žel! - jen o sebe: monarchického pláštíku se jim přece jen nedostalo. Když zběhl Michajl, Miijukov se nemohl chytat už ani slámky.