Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
18. První koalice
Přes všechny oficiální teorie, prohlášení a projevy měla Zatímní vláda moc jenom na papíře. Revoluce, nedbajíc odvratného působení tak zvané demokracie, šla kupředu, zabírala nové masy, upevňovala sověty, ozbrojovala, třebas pomalu, dělníky. Místní komisaře vlády a při nich ustavené Veřejné výbory, v nichž obyčejně převládali zástupci měšťáckých organisaci, vypuzovaly sověty přirozenou cestou a bez námahy. Tam, kde se agenti ústřední moci pokoušeli odporovat, vznikaly prudké spory. Komisaři obviňovali místní sověty, že neuznávají ústřední moci. Měšťácký tisk začal naříkat, že Kronštadt, Šlisselburg či Caricyn se odvrátily od Ruska a proměnily se v samostatné republiky. Místní sověty protestovaly proti tomuto nesmyslu. Ministři byli vzrušeni. Vládní socialisté jezdili do oněch míst, přemlouvali, hrozili a omývali se před měšťáctvem. Ale všechno to neměnilo poměru sil. Neodvratnost procesu, podrývajících dvojvládí, vyjadřovala se již v tom, že se rozvíjely, třebaže nestejným tempem, v celé zemi. Z dozorčích orgánů měnily se sověty v orgány správní. Nespokojovaly se s nižádnou teorií dělby moci a zasahovaly do správy armády, do hospodářských sporů, do zásobování a dopravy, ba i do soudnictví. Sověty pod nátlakem dělníků nařídily osm hodin práce denně, sesazovaly příliš zpátečnické správce, odstavovaly nejnesnesitelnější komisaře Zatímní vlády, prováděly zatčení a prohlídky, zastavovaly nepřátelské noviny. Pod tlakem zásobovacích obtíží, neustále se zostřujících, i nedostatku zboží začaly venkovské sověty ustanovovati nejvyšší ceny, zakazovati vývoz zboží z gubernií a zabírati zásoby. Při tom byli v čele sovětů všude eseři a menševici, odmítající s nevolí bolševické heslo "moc sovětům".
Neobyčejně poučná je v té příčině činnost sovětu v Tiflise, v samém to srdci menševické Žirondy, která dala Únorové revoluci takové muže jako Ceretelliho a Čchejdze a která jim později byla asylem, když se v Petrohradě beznadějně opotřebovali. Tifliský sovět, vedený Žordaniou, příští hlavou nezávislého Gruzínska, musil na každém kroku potírat zásady strany menševiků v něm vládnoucí a jednati jako výkonná moc. Sovět zabavil pro své potřeby soukromou tiskárnu, zatýkal, soustředil ve svých rukou vyšetřování i soud nad politickými provinilci, ustanovil míru vydávaného chleba a nejvyšší ceny životních potřeb, jakož i předmětů denní potřeby. Nesoulad mezi oficiální doktrinou a životem, vzniklý hned od prvních dnů, v březnu a v dubnu jenom rostl.
V Petrohradě se zachovávala alespoň vnější vážnost, ač, jak jsme viděli, ne vždycky. Avšak dubnové dni příliš jednoznačně pozvedly záclonku nad bezmocností Zatímní vlády, která ani v hlavním městě, jak se ukázalo, neměla vážné opory. Posledních deset dnů dubnových vláda umdlévala a uhasínala. "Kerenskij lítostivě říkal, že vlády už není, že nepracuje, nýbrž jen rokuje o své situaci." (Stankěvič.) O této vládě lze vůbec říci, že až do dnů říjnových prožívala samé svízelné chvíle krise a jenom v přestávkách mezi nimi… byla. Neustále "rokujíc o své situaci", neměla stejně kdy, aby se dala do práce.
Z krise, vzniklé z dubnové zkoušky k příštím bojům, byla teoreticky myslitelná tři východiska. Buď se musilo moci chopiti úplně měšťáctvo: to bylo lze uskutečniti jenom občanskou válkou; Miljukov to zkusil, ale ztroskotal. Anebo nutno bylo postoupiti veškerou moc sovětům: toho bylo lze dosíci bez jakékoliv občanské války prostým zvednutím rukou - jenom chtít. Ale kompromisníkům se chtíti nechtělo a masy ještě měly v kompromisníky důvěru, třeba už měla trhlinu. Takto tedy dvě základní východiska - ve směru měšťáckém jakož i proletářském - se ukázala zavřena. Zbývala možnost třetí: zmatené, polovičaté, zbabělé východisko kompromisu. Jeho jméno je - koalice.
Na počátku dubnových dnů myšlenka na koalici socialisty ani nenapadla; tito lidé vůbec nikdy nic nepředvídali. Resolucí ze dne 21. dubna Výkonný výbor proměnil dvojvládí ze skutečnosti oficiálně v ústavní zásadu. Ale sova moudrosti vzlétla i tentokráte příliš pozdě: právní posvěcení březnového útvaru dvojvládí - carů a proroků - stalo se ve chvíli, kdy útvar byl roztržen akcí mas. Socialisté chtěli před tím zavřít oči. Miljukov vypravuje, že když vláda přišla s myšlenkou koalice, Ceretelli prohlásil: "Jaký užitek z toho budete mít, vstoupíme-li do vašich řad? Vždyť my… budete-li neústupní, budeme musit s křikem z vlády vystoupit." Ceretelli se pokoušel postrašit liberály svým příštím "křikem". Tu jako vždy se menševici dovolávali, odůvodňujíce svou politiku, prospěchů samého měšťáctva. Ale vody stouply až po krk. Kerenskij strašil Výkonný výbor: "Vláda je teď v nesmírně svízelné situaci; pověsti, že odstoupí, nejsou nikterak politickou hrou." Zároveň se dál nátlak s měšťácké strany. Moskevská městská duma se usnesla na resoluci pro koalici. 26. dubna, když půda byla s dostatek připravena, prohlásila Zatímní vláda ve zvláštním provolání, že je nutno k státotvorné práci připoutati "ty činné tvůrčí síly země, které se jí neúčastnily". Věc byla dána k rozhodnutí: buď, anebo.
Nálada proti koalici byla však přece dost silná. Koncem dubna se proti vstupu socialistů do vlády vyslovily sověty moskevský, tifliský, oděský, jekatěrinburský, nižgorodský, tverský a j. Jejich pohnutky byly vyjádřeny velmi výrazně menševickým vůdcem v Moskvě: vstoupí-li socialisté do vlády, nebude, kdo by uvedl hnuti mas "do jeho řečiště . Ale tuto námitku těžko bylo vemluvit dělníkům a vojákům, proti nimž směřovala. Je-li to dobré, že Kerenskij je ministrem, pak šest Kerenských je věc ještě lepší. Masy nevěděly, že se to jmenuje koalice s měšťáctvem a že měšťáctvo chce, aby mu socialisté byli pláštíkem proti lidu. Z dělnických čtvrtí se jevila koalice jinak než z Marijinského paláce. Masy chtěly skrze socialisty vytlačiti měšťáctvo z vlády. Takto se dva nátlaky, jdoucí protilehlými směry, spletly na chvíli v jedno.
V Petrohradě se mnoho vojenských oddílů, mezi nimi pancéřová divise, bolševikům přátelsky nakloněná, vyslovilo pro koaliční vládu. Pro koalici hlasoval převážnou většinou venkov. Koaliční nálady převládaly mezi esery: ti se jen obávali, že by měli jíti do vlády bez menševiků. Pro koalici byla konečně i armáda. Jeden delegát později na červencovém sjezdě sovětů vyjádřil dosti dobře poměr fronty k moci: "Myslili jsme, že onen sten, jímž zaúpěla armáda, když zvěděla, že socialisté nechtí vstoupit do vlády, že nechtí pracovati společně s lidmi, jimž nevěří, zatím, co celá armáda musí nadále umírat s lidmi, jimž nevěří - myslili jsme, že se tento sten donesl do Petrohradu."
Rozhodující v této věci, stejně jako v jiných, byla válka. Socialisté se nejprve chtěli přes otázku války jakož i přes otázku moci přenésti, chtěli vyčkati času. Ale válka nečekala. Nečekali spojenci. Nechtěla již čekati fronta. Právě za vládní krise přijížděli do Výkonného výboru zástupci fronty a dávali svým vůdcům otázku: bojujeme čili nic? Znamenalo to: přijímáte odpovědnost za válku čili nic? Mlčet nebylo možné. Tutéž otázku dávala i Dohoda mluvou polovičních hrozeb.
Dubnová ofensiva na západo-evropské frontě přišla spojencům velmi draho a neměla úspěchu. Ve francouzské armádě se začalo kolísání ucinkem ruské revoluce a účinkem neúspěchu ofensivy samé, v niž se kladlo tolik nadějí. Armáda, podle slov maršálka Pétaina, "se lámala v rukou". Aby byl tento hrozivý proces zastaven, potřebovala francouzská vláda ruské ofensivy, a než na ni dojde - alespoň pevného slibu ofensivy. Kromě hmotné úlevy, jíž se takto mělo dosíci, bylo třeba co nejdříve strhnout svatozář míru s ruské revoluce, vyplenit naději ze srdcí francouzských vojáků, zostudit revoluci účastí na zločinech Dohody, vešlapat prapor povstání dělníků a vojáků v krev a bahno imperialistické války.
Aby se dosáhlo tohoto velikého cíle, uvedeny v pohyb všechny páky. Neposlední místo mezi nimi zaujímali vlastenečtí socialisté Dohody. Do revolučního Ruska byli posláni nejosvědčenější. Přibyli tam ve zbroji uznalého a povolného svědomí a s jazyky ohebnými. "Zahraniční sociální patrioté…", píše Suchanov, "byli v Marijinském paláci přivítáni s otevřenou náručí. Brantingovi, Cachinovi, O'Gradymu, de Brouckéreovi a jiným se zdálo, že jsou tam jako v rodném ovzduší a utvořili s našimi ministry jednotnou frontu proti sovětu." Třeba uznat, že i kompromisnickému sovětu bývalo často z těchto pánů nanic.
Spojenečtí socialisté objížděli fronty. "Generál Aleksějev", psal Vandervelde, "dělal seč byl, aby se naše úsilí spojilo s úsilím, jež bylo vynaloženo o něco dříve zástupci námořníků Černého moře, Kerenským a Albertem Thomasem na to, aby se dokončilo to, co generál nazýval morální přípravou ofensivy. Předseda Druhé internacionály a bývalý náčelník štábu Druhého Mikuláše nalezli takto společnou řeč v boji za světlé ideály demokracie. Renaudel, jeden z vůdců francouzského socialismu, mohl s úlevou zvolat: "Nyní můžeme bez uzardění mluvit o válce za právo." S tříletým zpožděním lidstvo zvědělo, že tito lidé měli také jakési důvody, aby se rděli.
Prvního května Výkonný výbor, prošed všemi stadii kolísání, jaká jen v přírodě jsou, se konečně usnesl většinou 41 hlasů proti 18, 3 se zdržely, že příjme účast v koaliční vládě. Proti hlasovali jen bolševici a skupinka menševiků-internacionalistů.
Není nezajímavé, že obětí těsnějšího sblížení demokracie s měšťáctvem byl uznaný vůdce měšťáctva Miljukov. "Ne já jsem odešel, mne odešli, řekl později. Gučkov ustoupil již 30. dubna, odmítnuv podepsat "Prohlášení práv vojákových". Jak chmurně bylo již v ty dny v duši liberálů, je vidět z toho, že ústřední výbor kadetské strany, aby spasil koalici, se rozhodl nenaléhat, aby se Miljukov uchoval ve staré vládě. "Strana zradila svého vůdce," píše pravý kadet Izgojev. Ostatně mnoho na vybranou neměla. Týž Izgojev praví zcela právem: "Koncem dubna byla kadetská strana rozbita napadrť. Mravně dostala ránu, z níž se už nikdy nemohla vzpamatovat."
Ale také ve věci Miljukovově náleželo poslední slovo Dohodě. Anglie souhlasila úplně s výměnou dardanelského vlastence za spolehlivějšího "demokrata". Henderson, jenž přibyl do Petrohradu s plnou mocí, aby vystřídal na velvyslaneckém místě, bylo-li by toho třeba, Buchanana, seznámil se se stavem věcí a rozhodl, že by toto vystřídání bylo zbytečné. Opravdu, Buchanan byl na svém pravém místě, neboť byl rozhodným odpůrcem anexí, pokud se nekryly s choutkami Velké Britanie: "Není-li Rusku Cařihradu třeba," našeptával něžně Tereščenkovi, "tu čím dříve to prohlásí, tím lépe." Francie zprvu podporovala Miljukova. Ale tu vykonal svou úlohu Thomas, jenž v zápětí za Buchananem a sovětskými vůdci se vyslovil proti Miljukovovi. Tak byl politik nenáviděný masami opuštěn spojenci, demokraty a konečně i vlastní stranou.
Miljukov v podstatě nezasluhoval tak kruté popravy, či alespoň ne z těchto rukou. Ale koalice si žádala očistné oběti. Miljukova vylíčili masám jako zlého ducha, kazícího obecnou slavnostní cestu k demokratickému míru. Odhodivši Miljukova, koalice se jednou ranou očistila od hříchů imperialismu.
Složení koaliční vlády i její program potvrdil petrohradský sovět 5. května. Bolševici soustředili proti koalici úhrnem 100 hlasů. "Schůze vroucně uvítala řečníky-ministry..." zaznamenává ironicky o tomto zasedání Miljukov. "Avšak stejně bouřlivými ovacemi uvítán Trockij, jenž se navrátil právě den před tím z Ameriky, ‚starý to vůdce první revoluce', jenž prudce odsuzoval vstup socialistů do vlády, tvrdě, že nyní se ‚dvojvládí nezdolá, nýbrž že se jenom přenese do vlády a že skutečné jednovládí, jež ‚zachrání' Rusko, nastane teprve tehdy, až se udělá ‚další krok - až se přenese moc na dělnické a vojenské zástupce. Tehdy nastane nová epocha - epocha krve a železa, avšak nikoli již v boji národa proti národu, nýbrž třídy strádající, uhnětené, proti třídám vládnoucím.'" Takové je vylíčení Miljukovovo. V závěru své řeči vyjádřil Trockij tři pravidla politiky mas - "tři revoluční přikázání: nevěřiti měšťáctvu; dozírat na vůdce; spoléhat jen na vlastní síly." O této řeči poznamenává Suchanov: "Že svou řečí dojde souhlasu, na to zřejmě nespoléhal. A opravdu: řeč jeho přijali mnohem chladněji, než byli uvítali řečníka. Suchanov, muž vytříbeného smyslu pro inteligentské kuloárové šplechty, dodává: "O Trockém, jenž se nepřimknul k bolševické straně, už se proslýchalo, že je horší než Lenin."
Socialisté si vzali šest křesel z patnácti: chtěli být menšinou. I když se rozhodli připojit se přímo k moci, nepřestávali si hrát na vytloukanou. Kníže Lvov zůstával předsedou. Kerenskij se stal ministrem války a námořnictva. Černov ministrem zemědělství. Miljukova na místě ministra zahraničí vystřídal znatel baletu Tereščenko, jenž se stal zároveň důvěrníkem Kerenského a Buchanana. Všichni tři byli zajedno v tom, že se Rusko může znamenitě obejít bez Cařihradu. V čele ministerstva spravedlnosti byl bezvýznamný advokát Pereverzev, jenž později nabyl nakrátko slávy červencovým procesem proti bolševikům. Ceretelli se spokojil s ministerstvem pošt a telegrafů, aby nepřišel o čas, věnovaný Výkonnému výboru. Skobelev, jenž se stal ministrem práce, přislíbil v zápalu řeči, že omezí zisky kapitalistů o celých 100 procent - tato věta se stala brzy okřídlenou. Aby tu byla souměrnost, určen byl za ministra obchodu průmyslu největší moskevský podnikatel Konovalov. S sebou přivedl několik figur moskevské bursy, jimž svěřena důležitá státní místa. Konovalov ostatně již po dvou týdnech odstoupil, a to na protest proti "anarchii" v hospodářství, kdežto Skobelev se ještě před tím zřekl svého útoku na zisky a zaujal se bojem proti anarchii: hasil stávky, vyzývaje dělníky, aby se uskrovnili.
Vládní prohlášení obsahovalo, jak se na koalici sluší a patří, samé obecnosti. Mluvilo o pronikavé zahraniční politice míru, o rozřešení zásobování a o přípravě věci pozemkové. Všechno to byly naduté fráze. Jediný vážný odstavec, vážný alespoň svými záměry, mluvil o přípravách armády "k obranným i ofensivním akcím, aby se odvrátila možná porážka Ruska a jeho spojenců". V podstatě také v tomto úkolu záležel vyšší smysl koalice, jež se ustavovala jakožto poslední vklad Dohody v Rusko.
"Koaliční vláda," psal Buchanan, "je nám poslední a téměř jedinou nadějí záchrany vojenské situace na této frontě." Takto tedy za programy, řečmi, dohadováním a hlasováním liberálních a demokratických vůdců Únorové revoluce stál imperialistický režisér v podobě Dohody. Socialisté, byvše nuceni pro zájmy dohodové fronty, revoluci nepřátelské, vstoupiti tak naspěch do vlády, vzali na sebe asi třetinu moci, ale válku celou.
Nový minstr zahraničí musil na dva týdny zadržet uveřejnění odpovědí spojeneckých vlád na prohlášení ze dne 27. března, aby vyškemral takové stylistické změny, které by zakryly polemiku s prohlášením koaličního kabinetu. "Pronikavá zahraniční politika pro mír" vyjadřovala se od této chvíle tím, že Tereščenko horlivě upravoval text diplomatických telegramů, sestavovaných mu starými kancelářemi, a vyškrtávaje slovo "nároky", psal na místo nich slova "požadavky spravedlnosti" a místo "zabezpečení zájmů" psal "blaho národů". Miljukov, skřípaje zlehka zuby, píše o svém následníku: "Spojenečtí diplomaté věděli, že ‚demokratická' terminologie jeho depeší je nevolným ústupkem požadavkům chvíle - a byli k ní shovívaví."
Thomas a nedávno přibylý Vandervelde neseděli se založenýma rukama: "blaho národů" vykládali horlivě ve shodě s potřebami Dohody a nikoli bez úspěchů zpracovávali prosťáčky z Výkonného výboru. " Skobelev a Černov", oznamoval Vandervelde, "rázně protestují proti každé myšlence předčasného (prematurée) míru." Ký div, jestliže Ribot, opíraje se o takové pomocníky, mohl již 9. května prohlásit francouzskému parlamentu, že se chystá odpovědít Tereščenkovi uspokojivě, "nezříkaje se ničeho".
Ano, skuteční páni situace nikterak nezamýšleli zříci se toho, co urvat lze. Právě těch dnů prohlási]a Italie nezávislost Albanie a - hned ji postavila pod svůj protektorát. To nebylo špatné názorné naučení. Zatímní vláda se chystala protestovat, ani ne tak pro zásady demokracie, jako pro porušení "rovnováhy" na Balkáně, ale bezmocnost ji přiměla k tomu, že se zavčas kousla do jazyku.
Novinkou v zahraniční politice koalice bylo jenom spěšné sblížení s Amerikou. Toto svěží přátelství mělo tři výhody nemálo důležité: Spojené státy nebyly vojenskými hanebnostmi tak zostuzeny jako Francie a Anglie; zaatlantská republika otvírala Rusku velké vyhlídky na půjčky a vojenskou vyzbroj; konečně diplomacie Wilsonova - směs demokratického pokrytectví s taškářstvím - shodovala se s potřebami stylistiky Zatímní vlády, že lépe si přát nebylo. Wilson, vyslav do Ruska poselstvo senátora Roota, obrátil se k Zatímní vládě s jedním ze svých pastýřských listů, v němž prohlašoval: "Ani jediný národ nesmí býti násilně podroben nadvládě, pod níž si nepřeje žíti." Cíl války určoval se americkým presidentem nepříliš určitě, ale vábivě: "zajistit budoucí mír světa a budoucí blaho a štěstí národů". Co mohlo být lepšího? Tereščenko a Ceretelli to právě potřebovali: čerstvé úvěry a obecná hesla pacifismu. S úvěry, jako hmotnou podporou a s obecnými hesly pacifismu jako pláštíkem bylo možné se dát do příprav ofensivy, jíž si žádal Shylok na Seině, potřásaje zběsile všemi svými úpisy.
Již 11. května vyjel Kerenskij na frontu, započav agitační kampaň pro ofensivu. "Vlna nadšení v armádě vzrůstá a šíří se, oznamoval Zatímní vládě nový ministr války, zakuckávající se nadšeně vlastními řečmi. 14. května vydává Kerenskij příkaz armádě: "Půjdete tam, kam vás povedou vůdcové", a aby tuto vyhlídku, vojákům dobře známou a málo vábivou, okrášlil, dodával: "Ponesete na koncích bodáků svých mír." 22. května propuštěn byl s místa vrchního hlavního velitele opatrný, jinak však dosti neschopný generál Aleksějev a zaměněn pružnějším a podnikavějším generálem Brusilovem. Demokraté všemi silami připravovali ofensivu neboli velkou pohromu Únorové revoluce.
* * *
Sovět byl orgánem dělníků a vojáků, to jest rolníků. Zatímní vláda byla orgánem měšťáctva. Koaliční komise byla orgánem kompromisu. Koalice zjednodušila mechaniku, proměnivši samu vládu v koaliční komisi. Ale dvojvládí se tím ani v nejmenším nerušilo. Byl-li Ceretelli členem koaliční komise nebo ministrem pošt - nebylo rozhodující. V zemi byly dvě neslučitelné státní organisace: hierarchie jmenovaných, starých i nových úředníků, korunovaná Zatímní vládou, a soustava volených sovětů, sahající do nejvzdálenější čety na frontě. Tyto dvě státní soustavy se opíraly o různé třídy, jež se teprve chystaly dějinně účtovati. Kompromisníci, pouštějíce se do koalice, doufali mírně a postupně zrušiti sovětskou soustavu. Zdálo se jim, že síla sovětů, soustředěná v jejich osobách, se od této chvíle přeleje do oficiální vlády. Kerenskij kategoricky ujišťoval Buchanana, že "sověty zemrou přirozenou smrtí". Tato naděje se stala brzy oficiálním vyznáním kompromisních vůdců. Podle nich se měl střed tíže místního života přesunouti do nových demokratických samosprávných orgánů. Místo Ústředního výkonného výboru mělo zaujmout Ústavodárné shromáždění. Koaliční vláda se takto chtěla stát mostem k řádu měšťácko-parlamentní republiky.
Ale všechno záleželo v tom, že revoluce nechtěla a nemohla jíti touto cestou. Osud nových městských dum byl po té stránce nedvojznačnou předzvěstí. Dumy byly zvoleny podle nejširšího volebního práva. Vojáci hlasovali tak jako jiní občané, ženy stejně jako muži. Volebního boje se účastnily čtyři strany. Novoje Vremja (Nový Čas), starý oficiós carské vlády, jeden z nejnepoctivějších listů světa - a to už je něco! - vyzýval všechny pravé, nacionalisty a okťabristy, aby hlasovali pro kadety. Ale když se politická bezmocnost majetných tříd úplně odhalila, většina měšťáckých novin vyzvedla heslo: "Hlasujte pro kohokoliv, jen ne pro bolševiky!" Ve všech dumách a zemstvech byli kadeti pravým křídlem, bolševici - levou vzmáhající se menšinou.
Zdálo by se, že nové dumy, jež se od sovětů odlišovaly úplnějším zastoupením, musily míti velkou vážnost. K tomu ještě dumy jakožto veřejno-právní sbory měly ohromnou výhodu oficiální státní podpory. Milice, zásobováni, městská doprava a lidová výchova byly úředně ve správě dum. Sověty jakožto "soukromé" sbory neměly ani rozpočtu státem ověřeného, ani vlastních práv. A přece zůstávala moc v rukou sovětů. Dumy byly v podstatě obecními komisemi při sovětech. Soupeření Sovětské soustavy s formální demokracií svými výsledky tím více překvapovalo, že se dálo za vedení týchž stran, které, vládnouce v dumách stejně jako v sovětech, byly velmi přesvědčeny, že sověty mají vyklidit své místo dumám a samy se snažily učiniti v té příčině, seč byly.
Vysvětlení tohoto pozoruhodného zjevu, nad nímž se celkem málo ve víru událostí zamýšleli, bylo prosté: samosprávy, jakož vůbec všechny sbory demokracie, mohou působiti jen na základě pevných společenských vztahů, to jest určité soustavy vlastnictví. Podstata revoluce však záleží v tom, že nad tímto základem základů píše revoluce otazník, který se může smazat jen v přímém revolučním změření poměru třídních sil. Sověty nedbajíce politiky vedení byly bojovnou organisací uhnětených tříd, jež se vědomě i polovědomě semkly, aby změnily základy společenského zřízeni. Samosprávy však skýtaly rovné zastoupení všem třídám obyvatelstva, občanů to redukovaných na abstrakci, a v revolučním prostředí se velmi podobaly diplomatické konferenci, jež se dorozumívá podmínečnou a pokryteckou řečí, zatím co se tábory v ní zastoupené zimničně chystají k boji. Ve všední dni revoluce vlekly samosprávy ještě své polofiktivní bytí. Ale ve chvíle obratu, kdy zásah mas určoval další směr událostí, lítaly samosprávy do povětří, jejich základní složky se ocitaly na různých stranách barikády. Stačilo za dobu od května do října srovnat rovnoběžné úlohy sovětů a samospráv, aby se předvídal osud Ústavodárného shromáždění.
Svolati Ústavodárné shromáždění koaliční vláda nepospíchala. Liberálově jsoucí proti demokratické aritmetice ve vládě většinou, nikterak nespěchali, aby se v Ústavodárném shromáždění ukázali jako bezmocné pravé křídlo, jakým byli v nových dumách. "Zvláštní přípravný sbor Ústavodárného shromáždění" počal práci teprve koncem května, tři měsíce po převratu. Liberální právníci dělili každý vlas na šestnáct dílů, převraceli na mlatě všechen demokratický kal, přeli se bez konce o volební právo armády a o to, je-li či není-li třeba dávat volební právo zběhům, jichž bylo na miliony, a členům bývalé carské rodiny, jichž bylo desítky. O době svolání se pokud možno nemluvilo. Hýbat touto otázkou v přípravném sboru pokládalo se vůbec za netaktnost, jíž jsou schopni jenom bolševici.
Neděle míjely, ale sověty neodumíraly přes všechny naděje a předzvěsti kompromisníků. Občas pravda, i ony, svými vůdci uspané a zmatené, upadaly v poloviční skleslost, ale už první hlas nebezpečí je stavěl na nohy a ukazoval nesporně všem, že sověty jsou pány situace. Eseři a menševici, pokoušejíce se sověty sabotovat, musili ve všech důležitých případech uznat jejich prvenství. To se mimo jiné projevovalo i v tom, že nejlepší síly obou stran byly soustředěny v sovětech. Do samosprávy a zemstva se vysílali pracovníci druhého stupně, technikové a administrátoři. Totéž bylo i u bolševiků. Jenom kadeti, kteří neměli přístupu do sovětu, soustřeďovali nejlepší své síly v samosprávných orgánech. Ale beznadějná měšťácká menšina je nemohla proměnit ve svou oporu.
Takto tedy nikdo nepokládal samosprávy za své orgány. Zostřující se protivy mezi dělníky a zaměstnavateli, vojáky a důstojníky, rolníky a statkáři nebylo možné dát přímo na přetřes v samosprávě či zemstvu, tak, jak se to dělalo mezi spřízněnci, jednak v sovětě, jednak v "soukromých" poradách státní dumy a v poradách stavovských politiků vůbec. S odpůrcem se lze dohadovat o drobných věcech, ale nelze se s ním dohadovat o životě a smrti.
Posuzujeme-li věc podle Marxovy these, která praví, že vláda je výkonný výbor vládnoucí třídy, tu třeba říci, že opravdové "výbory" tříd bojujících byly mimo koaliční vládu. Pokud jde o sovět, zastoupený ve vládě jako menšina, bylo to úplně zřejmé. Ale neméně tak bylo tomu, i pokud šlo o měšťáckou většinu. Liberálové se vůbec nemohli za přítomnosti socialistů vážně a věcně dohadovat o věcech nejvíce se měšťáctva dotýkajících. Vytlačeni Miljukova, uznaného a nesporného vůdce měšťáctva, kolem něhož se seskupoval štáb vlastníků, mělo symbolický ráz, odhalujíc naplno, že vláda je excentrická v každém počinu. Život se točil kolem dvou ohnisk, z nichž jedno bylo od Marijinského paláce nalevo, druhé napravo.
Ministři nesmějíce ve vládě mluvit to, co si myslili, žili v ovzduší podmínečnosti, které však sami působili. Dvojvládí zastírané koalicí stalo se školou dvojí mysli, dvojího ducha a vůbec veškeré podvojnosti. Koaliční vláda prožívala po dalších šest měsíců mnoho krisí, přeměn a přesunů, ale základní své rysy slabosti a klamu si uchovala až do dne své smrti.