Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
22. Sovětský sjezd a červnová demonstrace
První sjezd sovětů, jenž schválil Kerenskému ofensivu, sešel se 3. Června v Petrohradě v budově Kadetského sboru. Dohromady bylo na sjezdě 820 delegátů s právem hlasovacím a 268 s právem poradním. Zastupovali 305 místních sovětů, 53 sovětů oblastních a krajských, organisace fronty, armádní instituce v zápolí a některé rolnické organisace. Hlasovací právo měly sověty, sdružující nejméně 25.000 osob. Sověty, sdružující 10.000 až 25.000, měly hlas poradní. Podle tohoto ustanovení, které se ostatně sotva přísně dodržovalo, lze míti za to, že sjezd zastupoval více než 20 milionů osob. Ze 777 delegátů, kteří označili svou stranickou příslušnost, bylo 285 eserů, 248 menševiků, 105 bolševiků; dále následovaly méně významné skupiny. Levé křídlo, to jest bolševici spolu s internacionalisty, kteří se k nim připojili, nemělo ani pětinu zástupců. Sjezd se skládal většinou z osob, které se v březnu přihlásily do socialistických stran a v červnu už byly revolucí unaveny. Petrohrad se jim musil zdát městem zběsilců.
Sjezd se začal tím, že se schválilo vypovědění Grimma z Ruska, ubohého to švýcarského socialisty, pokoušejícího se zachránit ruskou revoluci a německou sociální demokracii zákulisním jednáním s hohenzollerskou diplomacií. Požadavek levého křídla, aby se ihned začala rozprava o chystající se ofensivě, byl převážnou většinou zamítnut. Bolševiků byl malý hlouček. Ale v týž den, ne-li hodinu, přijala konference závodních výborů Petrohradu, a to rovněž převážnou většinou, resoluci, že zemi zachrániti může jen vláda sovětů.
Kompromisníci, jakkoli také byli krátkozrací, nemohli nevidět, co se den ze dne dálo kolem. Nenávistný odpůrce bolševiků Liber, zřejmě pod vlivem zástupců venkova, pranýřoval na zasedání 4. června neschopné vládní komisaře, jež na různých místech nechtějí nechat vládnout. "Mnohých úkonů vládních orgánů ujaly se pro tyto okolnosti sověty, a to tehdy, kdy si toho samy nepřály." Tito lidé si komusi stěžovali sami na sebe.
Jeden delegát, nějaký vychovatel, pravil na sjezdě, že za čtyři měsíce revoluce nenastala v lidové osvětě ani nejmenší změna. Všichni staří učitelé, inspektoři, ředitelé, okresní školní radové, nezřídka bývalí členové černosotěnských organisaci, všechny dřívější školské osnovy, reakční učebnice, dokonce staří ministeriální šéfové zůstávají nedotčeně na svých místech. Jenom carské obrazy byly vyneseny na půdu, ale mohou býti kdykoliv zavěšeny na dřívější místa.
Sjezd se neodvažoval sáhnout na státní dumu a na státní radu. Menševický řečník Bogdanov zakrýval svou plachost před reakcí tím, že duma a rada "jsou beztoho mrtvé, neexistující instituce". Na to odpověděl Martov polemickým vtipem jemu vlastním: "Bogdanov navrhuje, abychom dumu pokládali za neexistující, ale nesahali na její existenci."
Ačkoli vládní většina byla na sjezdě tak pevná, sjezdové jednání bylo zahaleno ovzduším obav a nejistoty. Vlastenectví zatuchlo a jenom mdlá byla jeho vzplanuti. Bylo jasné, že masy jsou nespokojeny a ze bolševici jsou v zemi, zvláště v hlavním městě, nesrovnatelně silnější než na sjezdě. Oživl opět spor mezi bolševiky a kompromisníky, a točil se neustále kolem otázky: s kým má demokracie jít, s imperialisty či s dělníky? Stín Dohody ležel nad sjezdem. Věc ofensivy byla rozhodnuta předem, demokratům zbývalo jenom se sklonit.
"V tuto kritickou chvíli", poučoval Ceretelli, "nesmí se ani jediná veřejná síla srážet s vážek dotud, pokud jí lze užíti pro věc lidu." Tak se odůvodňovala koalice s měšťáctvem. Poněvadž proletariát, armáda i rolnictvo rušily na každém kroku záměry demokratů, bylo nutno začít vojnu proti lidu pod zdáním boje proti bolševikům. Tak tedy Ceretelli dal do klatby kronštadtské námořníky, aby se svých vážek nesvrhl kadeta Papeljajeva. Koalice byla schválena většinou 543 hlasů proti 126, při 52 hlasech, které se zdržely hlasování.
Práce ohromného a sypkého schůzování v Kadetském sboru se vyznačovaly rozvláčnosti pokud šlo o projevy, a konservativní skoupostí, pokud šlo o praktické úkoly. To kladlo na všechna usnesení pečeť beznaděje a pokrytectví. Sjezd uznal právo všech národů Ruska na sebeurčení, ale klíč k tomuto problematickému právu vložil nikoli do rukou uhnětených národů, nýbrž příštího Ústavodárného shromáždění, v němž kompromisníci doufali míti většinu a kde se rovněž chystali složit zbraň před imperialisty, tak jak to dělali ve vládě.
Sjezd odmítl provésti nařízení o osmi hodinách práce denně. Ceretelli vysvětloval přešlapování koalice na místě obtížemi, jak vyrovnati zájmy rozličných vrstev obyvatelstva. Jako by se někdy jediná veliká věc v dějinách provedla "vyrovnáním zájmů" a nikoliv vítězstvím zájmů pokrokových nad zájmy reakčními!
Groman, sovětský hospodář, podal ke konci svou nezbytnou resoluci: o hospodářské pohromě, která se přiblížila a o nutnosti, aby výrobu řídil stát. Sjezd tuto obřadnou resoluci přijal, ale jen proto, aby všechno zůstalo tak jak bylo.
"Grimma vypověděli", psal Trockij 7. června, "sjezd přešel k dennímu pořadu. Ale kapitalistický zisk, tak jako dřív, je Skobelevovi a jeho kolegům nedotknutelný. Zásobovací krise se každou hodinu zostřuje. Na poli diplomacie dostává vláda ránu za ranou. Konečně ofensiva, tak hystericky ohlášená, chystá se podle všeho brzy sesypat na lid jako hrůzostrašné dobrodružství."
"Jsme trpěliví a byli bychom hotovi po několik měsíců klidně ještě sledovat osvícenou činnost ministerstva Lvovova-Tereščenkova-Ceretelliho. Nám třeba času - abychom se připravili. Avšak podzemní krtek ryje příliš rychle. I za součinnosti ‚socialistických' ministrů může se problém moci sesypat na účastníky tohoto sjezdu a to daleko rychleji, než se všichni domníváme.
Vůdcové, snažíce se zahaliti před masami vyšší autoritou, zatahovali sjezd do všech běžných sporů, zostuzujíce jej petrohradským dělníkům a vojákům nemilosrdně. Nejhřmotnější takovou příhodou byla historie s dáčou (vilou) Durnova, starého carského hodnostáře, jenž se jako ministr vnitra proslavil zdoláním revoluce 1905. Pustnoucí dáča nenáviděného byrokrata, jehož ruce ještě mimo to nebyly čisté, byla zabrána organisacemi Vyborské čtvrti, hlavně pro ohromný sad, jenž se stal oblíbeným místem vycházek dětí. Měšťácký tisk líčil dáču jako útulek pogromistů a banditů, jako Kronštadt Vyborské čtvrti. Nikdo si nedal práci, aby zjistil, jak se má věc ve skutečnosti. Vláda, vyhýbající se obezřele všem velkým věcem, s jarou chutí se ujala úkolu, jak dáču Durnovovu zachránit. Od Výkonného výboru si vyžádala schválení k hrdinným opatřením a Ceretelli ovšem neodepřel. Nařídil státnímu zástupci, aby z dáči vyklidil skupinu anarchistů do 24 hodin. Dělníci, dozvěděvše se o chystaných vojenských akcích, uhodili na poplach. Anarchisti zase hrozili ozbrojeným odporem. Výkonný výbor vydal provolání, v němž byli vyborští dělníci líčeni jako pomahači protirevoluce. Po takovéto přípravě vnikli zástupci justice a milice do lvího doupěte. Vysvětlilo se však, že na dáče, jež byla útulkem několika osvětových dělnických organisací, je úplný pořádek. Bylo třeba ustoupit a nikoli bez hanby. Tato historie se však vyvíjela dále.
9. června vybuchla na sjezdě puma: v ranním čísle Pravdy byla otištěna výzva k demonstraci příštího dne. Čchejdze, který uměl strašit sebe proto měl také náklonnost strašit jiné, prohlásil hrobovým hlasem: "Neučiní-li sjezd opatření, bude zítřejší den osudný." Delegáti znepokojeni pozvedli hlavy.
K myšlence, postaviti petrohradské dělníky a vojáky tváří v tvář sjezdu, nutkala všechna situace. Masy naléhaly na bolševiky. Zvláště to vřelo v posádce, obávající se, že zároveň s ofensivou bude po částech rozpuštěna a rozmetána po frontách. K tomu se připojila velká nespokojenost s "Prohlášením práv vojákových", jež bylo proti "Příkazu čís. 1" a proti řádu v armádě, jaký se ve skutečnosti ustavil, velkým krokem zpět.
Podnět k demonstraci vyšel z vojenské organisace bolševiků. Její předáci ujišťovali, a jak události ukázaly docela právem, že, nechopí-li se strana vedení, vojáci vyjdou do ulic sami. Prudký přelom masových nálad nebylo lze vsak změřiti letmo a z toho se rodila známá kolísání mezi samými bolševiky. Volodarskij nebyl přesvědčen, vyjdou-li dělníci na ulice. Byly obavy i co do rázu, jakého demonstrace nabude. Zástupci vojenské organisace tvrdili, že vojáci, obávajíce se útoku a potlačení, nevyjdou beze zbraní. "Čím se tato demonstrace skončí ?" - tázal se opatrný Tomskij a žádal, aby se věc znova posoudila. Stalin měl za to, že "vření mezi vojáky je skutečnost; mezi dělníky takovéto určité nálady není," ale uznával přec, že vládě se musí nezbytně ukázat odpor. Kalinin, nejvíce vždy nakloněn tomu, boji se spíše vyhnout, než se do nebo pustit, vyslovil se rozhodne proti demonstraci a ukazoval na to, že není výrazné pohnutky, zvláště mezi dělníky: "Demonstrace bude jen vyumělkována." 8. června na poradě se zástupci obvodů se konečně po několikerém předcházejícím hlasování zvedlo 131 rukou pro demonstraci, 6 proti, 22 se hlasování zdrželo. Demonstrace byla stanovena na neděli 10. června.
Přípravy se konaly do poslední chvíle tajně, aby eserům a menševikům nebyla dána možnost začíti protiagitaci. Tato oprávněná ostražitost byla později vykládána jako důkaz vojenského spiknutí. K rozhodnutí, aby se demonstrace organisovala, připojila se Ústřední rada závodních výborů. "Na naléhání Trockého proti oponujícímu Lunačarskému," píše Jugov, "rozhodl se výbor ‚interrayonců' (‚mežrayonců')[a] že se připojí k demonstraci." Příprava se konala se zimničným úsilím.
Manifestace měla zvednouti prapor moci sovětů. Bojovné heslo znělo: "Pryč s deseti kapitalistickými ministry." Bylo to nejprostší vyjádření požadavku skoncovati koalici s měšťáctvem. Průvod měl jít ke Kadetskému sboru, kde se konal sjezd. Tím se zdůrazňovalo, že nejde o svržení vlády, nýbrž o nátlak na sovětské vůdce.
Ovsem, na předcházejících poradách bolševiků bylo slyšet i jiné hlasy. Tak Smilga, mladý tehdy člen ústředního výboru, navrhoval "nezříkati se zabrání pošty, telegrafu a arsenálu, vyvinou-li se události ve srážky. Jiný účastník porad, člen petrohradského výboru Lacis, si poznamenal do svého deníku o tom, když byl návrh Smilgův zamítnut: "S tím se smířit nemohu… Smluvím se soudruhem Semaškem a Rachjou, abychom, bude-li třeba, stáli ve zbroji a zabrali, opřeni o kulometný pluk, nádraží, zbrojovky, banky, poštu a telegraf." Semaško byl důstojníkem kulometného pluku, Rachia byl dělník, jeden z bojovných bolševiků.
Takovéto nálady byly ovšem pochopitelné. Všechna činnost strany směřovala k dobytí moci a věc záležela jen v tom, aby se dobře odhadl stav věcí. V Petrohradě se dál zřejmý přelom ve prospěch bolševiků; ale na venkově kráčel přelom pomaleji; konečně fronta ještě potřebovala naučení ofensivy, aby se sebe střásla nedůvěru v bolševiky. Lenin stál proto i nadále na dubnové posici: "Trpělivě vysvětlovat."
Suchanov ve svých zápiscích vyličuje závěr demonstrace 10. června jako přímý úmysl Leninův chopiti se "za příznivé situace" moci. Ve skutečnosti pokoušeli se tak dáti otázku jenom ojedinělí bolševici, zabírající podle ironického vyjádření Leninova o "vlásek levěji", než se patřilo. Suchanov na podiv se ani nesnaží srovnat své libovolné dohady s politickou směrnicí Leninovou, vyjádřenou ve velmi mnoha řečech a statích[b].
Byró Výkonného výboru podalo ihned bolševikům požadavek: demonstraci odříci. Oč se opíralo? Formálně demonstraci zakázat mohla zřejmě jenom státní moc. Ale ta na to nesměla ani pomyslit. Jakýmpak způsobem mohl sovět, jsoucí "soukromou organisaci" ‚ vedenou součinností dvou politických stran, zakázat demonstraci třetí strany? Ústřední výbor bolševiku odepřel požadavek splnit, ale rozhodl, že ještě výrazněji zdůrazní pokojný ráz demonstrace. V dělnických čtvrtích bylo 9. června vylepeno provolání bolševiku: "Jsme svobodní občané, máme právo protestovat a musíme tohoto práva užít, pokud není pozdě. Právo pokojné demonstrace si musíme uchovat."
Kompromisníci přenesli věc na sjezd. V tuto právě chvíli promluvil Čchejdze svá slova o osudném počátku a o tom, že bude nutno zasedat celou noc. Člen předsednictva Gegečkori, také jeden ze synů Žirondy, zakončil svou řeč hrubým výkřikem na bolševiky: "Pryč s vašima nečistýma rukama od veliké věci! Bolševikům, ač o to žádali, neponechali času, aby věc posoudili na zasedání své skupiny. Sjezd přijal usnesení zakazující na tři dny veškeré demonstrace. Akt násilí vzhledem k bolševikům byl zároveň usurpačním aktem vzhledem k vládě: sověty si samy nadále vykrádaly moc zpod podušky.
Miljukov mluvil v tuto hodinu na sjezdě kozáků a nazval tu bolševiky "hlavními nepřáteli ruské revoluce". Hlavním přítelem jejím se stal podle logiky věcí sám Miljukov, jenž se v předvečer února snášel s tím, že přijme raději porážku od Němců, než revoluci od ruského lidu. Na otázku kozáků o poměru k lenincům Miljukov odpověděl: "Je čas s těmito pány skoncovat." Vůdce měšťáctva příliš pospíchal. Ostatně opravdu neměl co otálet.
Zatím se v závodech a plucích konaly schůze, usnášející se vyjíti zítra do ulic s heslem: "Všechnu moc sovětům." V hluku sovětského a kozáckého sjezdu přešlo nepovšimnuto, že do vyborské obvodní dumy zvoleno 37 bolševických zástupců, 22 eserských a menševických a 4 kadetští.
Bolševici, postaveni před kategorické usnesení sjezdu - při tom s tajemným odkazem na hrozící úder zprava rozhodli se věc přezkoušet. Chtěli pokojnou demonstraci, ale ne povstání a nemohli mít důvodu, aby zakázanou demonstraci obraceli v poloviční povstání. Předsednictvo sjezdu však také rozhodlo, že učiní opatření. Několik set delegátů bylo seskupeno po desítkách a posláno do dělnických čtvrtí a do kasáren, aby odvrátili demonstraci a k ránu aby přišli do Taurického paláce poraditi se o výsledku. Výkonný výbor rolnických zástupců se k této výpravě připojil, určiv pro ni 70 osob.
Třebaže i cestami neočekávanými dosáhli bolševici přece co chtěli: delegáti sjezdu musili se seznámiti s dělníky a vojáky hlavního města. Hoře nedali přiblížit se k prorokům, zato proroci se musili přiblížit k hoře. Setkání mělo svrchovaně poučný výsledek. V Izvěstijích moskevského sovětu kreslí menševický dopisovatel takovýto obraz: "Po celou noc většina sjezdu, více než 500 jeho členů, nezavřela očí; seskupeni po desítkách rozešli se po továrnách a závodech a vojenských oddílech Petrohradu, vyzývajíce, aby se demonstrace každý zdržel… Sjezd se v značné části továren, závodů a taktéž v některé části posádky netěší vážnosti… Členy sjezdu vítali velmi často daleko ne přátelsky, někdy i nepřátelsky a nezřídka je provázeli se zlobou." Oficiální sovětský orgán naprosto nezveličuje; naopak, podává svrchovaně umírněný obraz nočního setkání dvou světů.
Petrohradské masy zajisté nenechaly delegáty na pochybách o tom, kdo může od této chvíle stanovit demonstraci a ji odvolat. Dělníci putilovského závodu přisvědčovali, že vylepí provolání sjezdu proti demonstraci jen poté, až se z Pravdy přesvědčí, že neodporuje usnesení bolševiků. První kulometný pluk, jenž v posádce, tak jako putilovský závod mezi dělníky, hrál prim, usnesl se po zprávách Čchejdzeho a Avksentějeva, předsedů dvou Výkonných výborů, na této resoluci: "Ve shodě s ústředním výborem bolševiků a vojenskou organisací odvolává pluk svou demonstraci…"
Brigády hasičů vracely se po bezesné noci do Taurického paláce ve stavu úplné demoralisace. Spoléhali, že autorita sjezdu je nepopiratelná, ale narazili na zeď nedůvěry a nepřátelství. "V masách je násilí bolševiku. "K menševikům a eserům je poměr nepřátelsky. "Věří jen Pravdě!" Tu a onde volají: "My vám nejsme soudruhy." Jeden po druhém oznamovali delegáti, jak si odnesli nejtěžší porážku, ačkoliv boj byl odvolán.
Masy se podrobily rozhodnutí bolševiků. Ale podrobení naprosto se nedálo bez protestu, ba pobouření. Na některých závodech byly přijímány resoluce, vyslovující nelibost ústřednímu výboru. Nejvášnivější členové strany v obvodech trhali své členské legitimace. Byla to vážná výstraha.
Zákaz demonstrace na tři dny odůvodňovali kompromisníci odkazem na monarchické spiknutí, jež se chce chytit akce bolševiků; připomínali, že část kozáckého sjezdu se věci účastní a že se k Petrohradu blíží protirevoluční oddíly. Ký div, žádali-li bolševici poté, když odvolali demonstraci, vysvětlení o spiknutí. Místo odpovědi obviňovali vůdci sjezdu ze spiknutí samy bolševiky. Tak se šťastně našlo východisko z této situace.
Třeba uznat, že v noci na 10. června kompromisníci skutečně odhalili spiknutí, které jimi silně otřáslo: spiknutí mas s bolševiky proti kompromisníkům. Avšak to, že se bolševici podrobili sjezdu, udělalo kompromisníky bodrými a učinilo možným, že se panika kompromisníků proměnila v zběsilost. Menševici a eseři se rozhodli, že projeví železnou energii. 10. června napsal list menševiků: "Je čas vypáliti lenincům znamení škůdců a zrádců revoluce." Předseda Výkonného výboru promluvil na kozáckém sjezdě a prosil kozáky, aby podporovali sovět proti bolševikům. Odpověděl mu předseda, uralský ataman Dutov: "My, kozáci, nikdy proti sovětu nepůjdeme." Proti bolševikům byli ochotni jíti dokonce ruku v ruce se sovětem, aby pak tím jistěji sovět zaškrtili.
11. června se schází hrozný soud: Výkonný výbor, členové předsednictva sjezdu, vůdci skupin, všeho asi 100 osob. Jako žalobce mluví jako vždy Ceretelli. Zlobou se duse, žádá tvrdě zúčtovati a přezíravě se odvrací od Dana, jenž vždy je ochoten bolševiky trávit, ale ještě se neodvažuje je rozmetat. "Co teď bolševici dělají, není už ideová propaganda, je to spiknutí… Ať nám tedy bolševici prominou. Přejdeme teď k jiným způsobům boje... Bolševiky nutno odzbrojit. Nelze jim ponechat ony příliš velké technické prostředky, které dosud měli. Nelze jim ponechat kulomety a zbraně. Spiknutí nedopustíme." Je to nový tón. Co vlastně znamená odzbrojit bolševiky? Suchanov o tom píše: "Vždyť nějaké zvláštní sklady zbraní bolševici nemají. Vždyť všechny zbraně mají vojáci a dělníci, kteří v ohromné mase jdou za bolševiky. Odzbrojiti bolševiky může znamenat jen odzbrojiti proletariát. Ale co víc - znamená to i odzbrojiti vojsko."
Jinými slovy: přiblížila se klasická chvíle revoluce, kdy měšťácká demokracie na žádost reakce chce odzbrojit dělníky, kteří zajistili vítězství převratu. Sympatie pánů demokratů, mezi nimiž jsou sčetlí lidé, náležely vždy odzbrojovaným nikoli odzbrojovatelům pokud šlo o knížky z minulých dob. Ale jakmile táž věc vyvstala před nimi ve skutečnosti, nepoznali jí. Sama okolnost, že dělníky se chystal odzbrojiti Ceretelli, revolucionář, jenž ztrávil léta na nucených pracích v dolech, včera ještě zimmerwaldec, nešla jen tak zhola na mysl. Sjezd se pozastavil v ustrnutí. Delegáti z venkova přece jenom zřejmě pocítili, že jsou tlačeni k propasti. Jednoho z důstojníků napadl hysterický záchvat.
Kameněv, neméně bledý než Ceretelli, se zvedá se svého místa a volá s vážností, jejíž sílu cítí posluchačstvo: "Pane ministře, nemluvíte-li do větru, nemáte práva, abyste zůstal při slovech. Zatkněte mne a suďte pro spiknutí proti revoluci." Bolševici protestujíce opouštějí zasedání, odpírajíce účastniti se výsměchu nad svou stranou. Napětí v sále se stává nesnesitelným.
Ceretellimu pospíchá na pomoc Liber. Zdržovaná zlost mění se na tribuně v hysterickou zuřivost. Liber žádá nemilosrdná opatření. "Chcete-li dostati masu, která jde k bolševikům, skoncujte s nimi." Ale poslouchají ho bez sympatie, ba zpola nepřátelsky.
Lunačarskij, jako vždy přístupný dojmům, pokouší se hned najíti společnou řeč s většinou: třeba prý ho bolševici ujišťovali, že jim jde jenom o mírnou demonstraci, přesvědčil se přece z vlastní zkušenosti, že "bylo chybné demonstraci pořádat". Avšak spory netřeba přiostřovat. Lunačarskij odpůrce neuspokojuje a přátele dráždí.
"Nebojujeme proti levému proudu," ujišťuje jezovitsky Dan, nejzkušenější, ale i nejjalovější z vůdců smířlivého bahna, "bojujeme s protirevolucí. Není to naše vina, stojí-li za vašimi zády vetřelci Německa." Odkaz na Němce prostě nahrazoval důvody. Na žádné vetřelce Německa tito páni ovšem ukázat nemohli.
Ceretelli chtěl ránu zasadit, Dan doporučoval spokojiti se jen rozmáchnutím rukou k úderu. Ve své bezradnosti se Výkonný výbor přidal k Danovi. Resoluce podaná sjezdu druhého dne měla ráz výjimečného zákona proti bolševikům, ale bez přímých praktických důsledků.
"Po návštěvě delegátů v závodech a plucích," pravilo písemné prohlášení bolševiků k sjezdu, "nemůžete pochybovati, že jestliže se demonstrace nekonala, nebylo to proto, že jste ji zakázali, nýbrž proto, že ji naše strana odvolala… Smyšlenka vojenského spiknutí byla členem Zatímní vlády vyzvednuta proto, aby bylo provedeno odzbrojení petrohradského proletariátu a rozmetání petrohradské posádky… Kdyby se i státní moc úplně dostala do rukou sovětu - na tom trváme - a sovět se pokusil spoutat naši agitaci, mohlo by nás to přiměti nikoli k tomu, abychom se nečinně podrobili, nýbrž k tomu, abychom šli vstříc žalářům i jiným trestům pro ideje mezinárodního socialismu, které nás odděluji od vás.
Sovětská většina a sovětská menšina stály proti sobě v ty dni čelem proti čelu jako k rozhodnému boji. Ale obě strany v poslední chvíli couvly. Bolševici se zřekli demonstrace. Kompromisníci se zřekli odzbrojiti dělníky.
Ceretelli zůstal mezi svými v menšině. Zatím však byl svým způsobem v právu. Politika součinnosti s měšťáctvem se přiblížila k tomu stupni, kdy bylo nutno zeslabiti masy, nesmiřující se s koalicí. Přivésti kompromisní politiku k příznivému konci, to jest aby se ustavilo parlamentní panství měšťáctva, nebylo lze jinak, než když se odzbrojí dělníci a vojáci. Ale Ceretelli nejenže měl pravdu. Byl nadto ještě bezmocný. Ani dělníci ani vojáci by nevydali zbraní dobrovolně. Proto tedy bylo třeba užíti proti nim síly. Ale síly již Ceretelli neměl. Mohl jí nabýt - mohl-li jí nabýt vůbec - jenom od reakce, která, kdyby se podařilo rozmetati bolševiky, jala by se hned rozmetávat kompromisní sověty a Ceretellimu by nezapomněla připomenout, že je jenom bývalý trestanec a víc nic. Avšak další chod věcí ukázal, že takových sil neměla ani reakce.
Nezbytnost boje proti bolševikům zdůvodňoval Ceretelli politicky tím, že odtrhují proletariát od rolnictva. Martov mu namítl: "Nikoli z lůna rolnictva" čerpá Ceretelli své vůdčí myšlenky. "Skupina pravých kadetů, skupina kapitalistů, skupina statkářů, skupina imperialistů, buržoové západu" - ti žádají odzbrojiti dělníky a vojáky. Martov měl pravdu: majetné třídy v dějinách nejednou skrývaly své požadavky za záda rolnictva.
Od chvíle, kdy byly dubnové these Leninovy uveřejněny, stal se odkaz na nebezpečí, že proletariát bude odloučen od rolnictva, hlavním důvodem všech těch, kteří táhli revoluci zpět. Nebyla náhoda, že Lenin stavěl Ceretelliho na roveň "starým bolševikům".
V jedné z prací roku 1917 napsal Trockij o této věci: "Osamocení naší strany od eserů a menševiků, osamocení třeba sebe důkladnější, samovazbami provedené, neznamená ještě v nižádném případě osamoceni proletariátu od uhnětených rolnických a městských mas. Naopak, řízné vytčení politiky revolučního proletariátu proti věrolomnému ustupování nynějších sovětských vůdců, může jen vnésti spásné politické roztřídění do rolnických milionových mas, může vyrvat vesnickou chudinu zrádcovskému vedení silných eserských mužíků a proměnit socialistický proletariát ve skutečného vůdce lidové, plebejské revoluce."
Ale Ceretelliho veskrze klamný důvod ukázal tuhý život. V předvečer říjnového převratu obrodil se s dvojnásobnou silou jakožto důvod mnohých "starých bolševiků". Po několika letech, když se začala ideová reakce proti Říjnu, stala se formulka Ceretelliho hlavní teoretickou zbraní epigonské školy.
* * *
Na témž sjezdovém zasedání, jež soudilo bolševiky za jejich nepřítomnosti, zástupce menševiků neočekávaně navrhl, aby byla na příští neděli 18. června stanovena v Petrohradě a důležitějších městech manifestace dělníků a vojáků, aby se nepřátelům ukázala jednotnost a síla demokracie. Návrh byl schválen, třeba ne bez podivu. Více než měsíc na to pak Miljukov dosti zevrubně vysvětloval neočekávaný obrat kompromisníků. "Socialističtí ministři, promluvivše kadetské řeči na sjezdě sovětů a zmařivše ozbrojenou demonstraci 10. června, pocítili, že zašli, sblíživše se s námi, příliš daleko, že půda jim utíká pod nohama. Polekali se a prudce se obrátili směrem k bolševikům." Rozhodnutí o demonstraci 18. června bylo ovšem nikoli obratem k bolševikům, nýbrž pokusem o obrat k masám proti bolševikům. Noční konfrontace s dělníky a vojáky způsobila vůbec jakýsi otřes v sovětském vedení: tak v opak toho, co se zamýšlelo na počátku sjezdu, vydáno bylo spěšně jménem vlády nařízení, jímž se rozpouštěla Státní duma a svolávalo Ústavodárné shromáždění na 30. září. Hesla demonstrace byla volena s takovým výpočtem, aby se masy nepobouřily: "Obecný mír", "Co nejrychlejší svolání Ústavodárného shromáždění", "Demokratická republika". O ofensivě, jakož i o koalici - ani slova. Lenin se tázal v Pravdě: "A kam se poděla úplná důvěra Zatímní vládě, pánové?… Pročpak se vám lepí jazyk v hltaně?" Tato ironie trefila do pravého místa: kompromisníci se neodvážili žádat od mas důvěru vládě, jejíž byli součástí.
Sovětští delegáti, objíždějící po druhé dělnické čtvrti a kasárny, podali v předvečer demonstrace ve Výkonném výboru zprávy docela slibné.
Ceretelli, jemuž tyto zprávy vrátily rovnováhu a sklon k sebeuspokojivým rozvahám, obrátil se k bolševikům: "Hle, teď tu máme upřímnou a poctivou přehlídku revolučních sil… Teď všichni uvidíme, za kým jde většina: za vámi nebo za námi. Bolševici přijali výzvu ještě dřív, než byla tak neopatrně vyslovena. "Půjdeme na demonstraci dne 18.," psala Pravda, "abychom bojovali za cíle, za něž jsme chtěli demonstrovati dne 10."
Zřejmě jako vzpomínka na březnový pohřební průvod, jenž byl alespoň zevnějškem mohutnou manifestací jednoty demokracie, byl i tentokráte dán povel k pochodu na Martovo pole k hrobům únorových obětí. Ale kromě povelu nepřipomínalo již nic dávné dny březnové. Průvodu se účastnilo asi 400.000 osob, tedy značně méně než o pohřbech: na této sovětské demonstraci chybělo nejen měšťáctvo, s nímž byly sověty v koalici, ale i radikální inteligence, zaujímající tak čelné místo v dřívějších slavnostních přehlídkách demokracie. Šly téměř jenom továrny a kasárny. Delegáti sjezdu, kteří se shromáždili na Martově poli, čtli a počítali standarty. První bolševická hesla byla přijata položertem. Vždyť Ceretelli předvečer vrhl svou výzvu tak najisto. Avšak tatáž hesla se opakovala znovu a znovu. "Pryč s 10 kapitalistickými ministry", "Pryč s ofensivou", "Všechna moc sovětům". Ironický úsměšek stydl na tvářích a pak se pomalu ztrácel. Bolševické prapory pluly bez konce. Delegáti zanechali nevděčného počítání. Vítězství bolševiků bilo příliš v oči. "Tu a tam", píše Suchanov, "byl řetěz bolševických praporu a kolon přerušen čistě eserskými a oficiálními sovětskými hesly. Ale ta se ztrácela v záplavě." Sovětský oficiós vypravoval druhého dne, jak "zlostně trhali lidé hned tam, hned onde prapory s hesly důvěry v Zatímní vládu". V těchto slovech je zřejmé zveličení. Standarty na počest Zatímní vlády vynesly jenom tři nevelké skupiny: kroužek Plechanovův, kozácký oddíl a hlouček židovské inteligence, přimykající se k Bundu. Tato kombinace tří, budící svým složením dojem politické kuriosity, jako by si byla vytkla za cíl vystavit na ukázku bezmocnost řádu. Plechanovci a Bund musili za nevraživého pokřiku davu standarty svinout. Kozákům pak, protože odporovali, byl prapor opravdu demonstranty vyrván a zničen.
"Až dosud plynoucí potok", líčí průvod Izvěstija, "proměnil se v mohutnou širokou řeku, která jižjiž hrozí vylíti se z břehů." Je to vyborská čtvrt, celá pod bolševickými prapory. "Pryč s deseti kapitalistickými ministry." Jedna továrna nesla standartu: "Právo na život je vyšší než právo na soukromé vlastnictví." Toto heslo strana nestanovila.
Ohromení zástupci z venkova pátrali očima po vůdcích. Ti si oči přikrývali nebo se prostě schovávali. Bolševici naléhali na venkovany. Podobá se to snad hloučku spiklenců? Delegáti přisvědčovali, že nikoli. "V Petrohradě jste silou," uznávali zcela jiným tónem než na oficiálním zasedání, "ale ne tak na venkově. Petrohrad nemůže jíti proti celé zemi." - Počkejte, odpovídali jim bolševici, brzy dojde i na vás, vztyčíte i u vás tytéž standarty.
"Při této demonstraci", psal stařec Plechanov, "stál jsem na Martově poli vedle Čchejdzeho. Podle jeho tváře jsem viděl, že se nikterak neklamal o tom, jaký význam měla úžasná záplava standart, žádající svržení kapitalistických ministrů. Význam ten jako úmyslně byl zdůrazňován opravdu velitelským tónem, jímž se k němu obraceli někteří zástupci leninců, kráčející kolem nás jako skuteční oslavenci."
Bolševici zajisté měli proč býti takto sebevědomí. "Soudíc podle standart a hesel manifestace," napsal list Gorkého, "nedělní manifestace odhalila úplné vítězství bolševictví v petrohradském proletariátu." Bylo to veliké vítezství, k tomu pak se ho dosáhlo na té aréně a těmi zbraněmi, které volil odpůrce. Schváliv ofensivu, uznav koalici a odsoudiv bolševiky, sovětský sjezd z vlastního popudu vyzval masy na ulici. Masy mu prohlásily: nechceme ani ofensivu, ani koalici, jsme pro bolševiky. Takový byl politický výsledek demonstrace. Ký div, ptal-li se melancholicky druhého dne list menševiku, kteří dali podnět k demonstraci: koho napadla tato nešťastná myšlenka?
Arci, neúčastnili se demonstrace všichni dělníci a vojáci hlavního města a nebyli všichni demonstranti bolševiky. Ale nikdo z nich už nechtěl koalici. Dělníci, kteří ještě zůstávali bolševictví nepřátelští, nevěděli, čím mu čelit. Už tím se jejich nepřátelství proměňovalo ve vyčkávavou neutralitu. Pod bolševickými hesly šlo nemálo menševiků a eserů, kteří se ještě se svými stranami nerozešli, ale pozbyli již víry v jejich hesla.
Demonstrace 18. června působila ohromný dojem na samy její účastníky. Masy uviděly, že se bolševictví stalo silou a váhavci se mu přiblížili. V Moskvě, Kijevě, Charkově, Jekatěrinoslavi a v mnoha jiných provinčních městech odhalily demonstrace ohromný růst vlivu bolševiků. Všude se vytyčovala tatáž hesla a ta bila v samo srdce únorového řádu. Bylo třeba dělat závěry. Zdálo se, že kompromisníci nemají východiska. Ale v poslední chvíli pomohla ofensiva.
19. června uspořádána na Něvském vlastenecká manifestace pod vedením kadetů a s obrazy Kerenského. Podle slov Miljukovových "bylo to tak nepodobné všemu tomu, co se dálo na týchž ulicích den před tím, že mimoděk do pocitu vítězství se mísil pocit nedůvěry". Oprávněný pocit! Ale kompromisníci si oddechli s úlevou. Jejich mysl se ihned pozvedla nad obě demonstrace ve způsobu demokratické synthese. Číši ilusí i ponížení bylo těmto lidem souzeno dopíti do dna.
V dubnové dny vyšly proti sobě dvě demonstrace, revoluční a vlastenecká, a jejich utkání ihned zanechalo oběti. Vzájemně nepřátelské demonstrace 18. a 19. června přešly jedna po druhé. Na přímé utkáni tentokráte nedošlo. Avšak vyhnouti se mu nebylo již možno. Bylo to jen oddáleno o dvě neděle.
Anarchisté, nevědoucí jak projevit svou samostatnost, užili demonstrace 18. června k útoku na vyborský žalář. Vězni, většinou zločinci, byli osvobozeni bez boje a bez obětí a k tomu nejen z jednoho, ale hned z několika žalářů zároveň. Útok správu zřejmě nepřekvapil, neboť ochotně vyšla vstříc skutečným či domnělým anarchistům. Cela tato záhadná příhoda neměla vztahu k demonstraci. Ale vlastenecký tisk je spojil v jedno. Bolševici navrhli na sjezdě sovětů, aby se přísně vyšetřilo, jak se 460 zločinců z různých žalářů octlo na svobodě. Avšak kompromisníci si takovéto radosti dovoliti nemohli, neboť se báli, že narazí na zástupce vyšší správy a na spojence z koalice. Kromě toho si vůbec nepřáli bránit od zlobných pomluv demonstrace, kterou sami uspořádali.
Ministr Pereverzev, jenž si několik dnů před tím utržil ostudu s dáčou Durnovovou, rozhodl se k odplatě a pod záminkou, že hledá uprchlé vězně provedl na dáču nový útok. Anarchisté sáhli k odporu, v přestřelce byl jeden z nich zabit, dáča rozbita. Dělníci Vyborské strany, pokládající dáču za svůj majetek, udeřili na poplach. Některé továrny zastavily práci. Nepokoj se přenesl do druhých čtvrtí a rovněž do kasáren.
Poslední červnové dni míjejí v neustálém varu. Kulometný pluk je hotov neprodleně vystoupiti proti Zatímní vládě. Dělníci stávkujících továren obcházejí pluky, volajíce je do ulic. Vousatí rolníci ve vojenských pláštích, mnozí prošedivělí, táhnou protestními pochody ulicemi: to čtyřicetiletí žádají, aby je pustili na polní práce. Bolševici agitují proti novým demonstracím; aby se dosáhlo změn, na to je demonstrace málo a hodina převratu ještě neuhodila. 22. června obracejí se bolševici tiskem k posádce: "Nevěřte žádným výzvám k pochodu do ulic, vydaným jménem vojenské organisace." Z fronty přijíždějí delegáti, stěžující si na násilí a tresty. Hrozby, že neposlušné oddíly budou rozpuštěny, jsou olej do ohně. "V mnohých plucích spí vojáci se zbraní v rukou", praví se v prohlášení bolševiků Výkonnému výboru. Vlastenecké manifestace, často ozbrojené, dávají podnět k pouličním srážkám. Jsou to malinké výboje nahromaděné elektřiny. Žádná strana se nechystá přímo k nástupu: reakce je příliš slabá; revoluce není ještě úplně přesvědčena o svých silách. Ale ulice města se zdají jakoby vydlážděny výbušnými látkami. Srážka visí ve vzduchu. Bolševický tisk vysvětluje a brzdí. Vlastenecký tisk bije na poplach bezuzdným pomlouváním bolševiků. 25. června píše Lenin: "Obecné divoké lání zloby a běsnění proti bolševikům není nic, než společná obžaloba kadetů, eserů a menševiků jejich vlastní rozervanosti. Jsou většinou. Jsou u moci. Jsou všichni druh s druhem v souručenství. A vidí, že - nic jim z toho nekvete! Jak pak nezuřit proti bolševikům!"
__________________________________
Poznámky:
a Viz poznámku [a] v Dodatku třetím: ke kapitole „Sovětský sjezd a červnová demonstrace‟.
b Podrobněji o této věci viz v dodatku třetím na konci knihy.