Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
4. Měsíc veliké pomluvy
Čtvrtého července už v noční hodiny, kdy se dvě stovky členů obou výkonných výborů, dělnicko-vojenského a rolnického, mučily ve dvou stejně jalových zasedáních, pronikla sem tajemná zvěst: odhalila se fakta o spojení Lenina s německým generálním štábem; zítra noviny uveřejní odhalené doklady. Mrační auguři předsednictva, kráčejíce sálem do kuloárů, kde se konají nepřetržité porady, odpovídají neochotně a vyhýbavě na otázky i lidí jim blízkých. Taurického paláce, již skoro opuštěného lidem, jenž sem dříve vnikl, zmocňuje se děsná hrůza. Lenin v službě německého štábu? Rozpaky, úlek a škodolibost sráží zástupce v rozčilené hloučky. "Ovšem", vzpomíná Suchanov, bolševikům v červencových dnech velmi nepřátelský, "z lidí, s revolucí skutečně spjatých, nikdo ani na chvilku nepochyboval o jalovosti těchto pověstí." Avšak lidé s revoluční minulostí byli mezi členy výkonných výborů nepatrnou menšinou. Březnoví revolucionáři, nahodilé živly a ti, kteří byli zachyceni první vlnou, měli převahu dokonce i ve vedoucích sovětských orgánech. Mezi venkovany, okresní písaře, kramáře a stařešiny obcí se dostávali zástupci páchnoucí zřejmě černosotěnstvím. Ti se rázem rozkasali: oni to předvídali, to bylo možné čekat!
Vůdci postrašení neočekávaným a příliš prudkým obratem věci se pokusili získat čas. Čchejdze a Cereteli navrhl telefonicky redakcím listů, aby neotiskovaly sensační odhaleni, neboť "není prozkoumáno". Redakce se neodvážily porušit "požádání" jdoucí z Taurického paláce - kromě jediné: malé žluté noviny jednoho ze synu Suvorinovych, mocného vydavatele Nové Doby (Novoje Vremja), podaly druhý den svým čtenářům oficiálně vypadající doklad, že se Leninovi dostalo směrnic a peněz od německé vlády. Zákaz byl porušen a druhý den byl všechen tisk plný této sensace. Tak se začala víře nejnepodobnější episoda roku tak bohatého událostmi. Vůdci revoluční strany, jejichž život desetiletí míjel v boji s korunovanými i nekorunovanými vládci, byli zemi i celému světu vylíčeni jako nájemní agenti Hohenzollera. Utrhačství nebývalého rozsahu bylo vrženo do hlubin lidových mas, které v ohromné své většině po prvé až po Únorovém převrate uslyšely jména bolševických vůdců. Pletichy se staly nejpřednějším politickým činitelem. Proto je potřeba všimnout si pozorněji jejich mechanismu.
Sensační dokument se zakládal, to byl jeho první zdroj, na výpovědi jakéhosi Jermolenka. O povaze tohoto hrdiny je dosti pověděno v oficiálních údajích: v období od rusko-japonské války do r. 1913 byl agentem protivýzvědné služby; r. 1913 propuštěn ze služby jako praporčík z neudané příčiny; r. 1914 povolán na frontu; dostal se slavně do zajetí a konal policejní výzvědnou službu mezi zajatci. Režim koncentračního tábora nebyl však fízlovi po chuti a proto "na naléhání druhů" - tak to sám říká vstoupil do služeb Němců, ovšem s cíli vlasteneckými. V jeho životě se začala nová kapitola. 25. dubna byl praporčík "přehozen" německými vojenskými orgány přes ruskou frontu, aby vyhazoval mosty do povětří, slídil, bojoval za nezávislost Ukrajiny a agitoval pro zvláštní mír. Němečtí důstojníci setníci Schidizki a Libers, kteří Jermolenka pro tyto cíle najali, řekli mu ještě, jen tak mimochodem, bez jakékoliv praktické potřeby, zřejmě jenom pro posilu jeho ducha, že kromě samého praporčíka bude v stejném smyslu pracovat v Rusku ještě... Lenin. To je podklad celé věci.
Co anebo kdo vnukl Jermolenkovi jeho výklady o Leninovi? Jistojistě nikoli němečtí důstojníci. Prosté srovnání údajů a skutečností uvede nás do myšlenkové laboratoře praporčíkovy. 4. dubna uveřejnil Lenin své proslulé these, které znamenaly vyhlášení války únorovému řádu. 20. a 21. dubna se konala ozbrojená demonstrace proti protahování války. Jedovatá kampaň proti Leninovi se zmohla v pravou bouři. 25. dubna byl Jermolenko "přehozen" přes frontu a v první polovici května se spřáhl s výzvědnou službou při hlavním stanu. Dvojznačné novinářské články, v nichž se dokazovalo, ze politika Leninova je prospěšná německému kaisrovi, přivedly na myšlenku, že Lenin je německý zvěd. Na frontě důstojníci a komisaři v boji s nezdolným "bolševictvím" vojáků okolkovali ještě méně ve výběru výrazů, mluvilo-li se o Leninovi. Jermolenko se naráz ponořil do tohoto proudu. Vymyslil-li si sám o Leninovi frázi za vlasy přitaženou anebo našeptal-li mu ji nějaký inspirátor z postraní, anebo ukuchtily-li jí společně s Jermolenkem orgány protivýzvědné služby, nemá velkého významu. Poptávka po pomluvách bolševiků dosáhla takového napětí, že návrh se nemohl nevyskytnout. Velitel štábu válečného stanu generál Denikin, příští generalisimus bílých v občanské válce, který sám svým rozhledem nevynikal příliš mnoho nad agenty carské protivýzvědné služby, dával, anebo se alespoň tak tvářil, jako by dával výpovědi Jermolenkově veliký význam a dopisem z 16. května ji oznámil ministru vojenství. Kerenskij, jak třeba mít za to, pohovořil o věci s Ceretelim či Čchejdzem, kteří jej nemohli nezdržet v jeho šlechetné prudkosti: tak se právě zřejmě vysvětluje, proč se věc nerozvinula dále. Kerenskij později napsal, že ačkoliv také Jermolenko ukázal na spojení Leninovo s německým štábem, nestalo se tak "dosti hodnověrně". Zpráva Jermolenkova-Denikinova zůstávala půldruhého měsíce utajena. Protivýzvědná služba propustila Jermolenka jako nepotřebného a praporčík odjel na Dálný Východ propít tam peníze, jichž se mu dostalo ze dvou zdrojů.
Události červencových dnů, které zplna ukázaly hrozně nebezpečí bolševictví, přinutily však k tomu, aby se vzpomnělo Jermolenkova odhalení. Jermolenko byl spěšně zavolán z Blagověščenska, ale pro nedostatek představivosti nemohl přes všecko ponoukání dodat ani slova k dřívější výpovědi. Tu dobu však již orgány spravedlnosti a protivýzvědné služby pracovaly plnou parou O možném zločinném spojení bolševiku byli vyslýcháni politikové, generáli, četníci, kupci a mnoho osob různého povolání. Solidní carští činovníci Ochranky chovali se při tom šetření značně opatrněji než novopečení zástupci demokratické justice. "Takového svědectví," napsal bývalý náčelník petrohradské Ochrany ctihodný generál Globačev, "že by Lenin pracoval v Rusku jemu na škodu a za německé peníze, nemělo Ochranné oddělení, alespoň ne v době mé služby." Jiný činovník Ochrany, Jakubov, náčelník protivýzvědného oddělení petrohradského vojenského okruhu, vypovídal takto: "Já nevím nic o spojení Lenina a jeho druhů s německým generálním štábem a stejně tak nevím nic o penězích, jimiž pracoval Lenin." Z orgánů carského policejního vyzvědačství, pozorujících bolševictví od samého jeho počátku, nepodařilo se vyždímat nic prospěšného.
Avšak jestliže lidé, zvláště lidé vyzbrojení mocí, hledají dlouho, konec konců přece jenom něco najdou. Jakýsi Z. Burštein, který se vydával oficiálně za kupce, otevřel Zatímní vládě oči a ta pak rázem uviděla "německou vyzvědačskou organisaci v Stokholmě, v jejímž čele je Parvus", známý německý sociální demokrat ruského původu. Podle výpovědi Buršteinovy byl Lenin s touto organisací ve spojení skrze polské revolucionáře Ganěckého a Kozlovského. Kerenskij později napsal: "Neobyčejně vážné údaje, avšak bohužel nikoli soudního, nýbrž zpravodajského rázu, měly být nade vši pochybu potvrzeny příjezdem Ganěckého do Ruska, který měl být na hranicích zatčen, a měly se stát hodnověrným soudním materiálem proti bolševickému štábu." Kerenskij věděl předem, co se má čím stát.
Výpověď kupce Buršteina týkala se obchodů Ganěckěho a Kozlovského mezi Petrohradem a Stokholmem. Tyto obchody válečné doby, v nichž se zřejmě užívalo zastřené korespondence, neměly vztahu k politice. Bolševická strana neměla vztahu k těmto obchodům. Lenin a Trockij pranýřovali veřejně Parvuse, který spojoval dobré obchody se špatnou politikou a vyzývali ruské revolucionáře, aby s ním veškeré styky skoncovali. Avšak kdo měl možnost, aby věci ve viru událostí prozkoumal? Vyzvědačská organisace v Stokholmě - to vypadalo jasně. A světlo, nepodařeně zapálené praporčíkem Jerrnolenkem, se rozhořelo s druhého konce. Ovšem i tu se musily překonávat obtíže. Náčelník protivýzvědného oddělení generálního štábu kníže Turkestanov odpověděl na dotaz ‚vyšetřujícího soudce ve věcech zvláště vážných', Alexandrova, že "Z. Burštein je osoba, která si nezaslouží žádné důvěry. Burštein je typ temného pleticháře, jemuž je každý obchod vhod". Ale mohla snad špatná pověst Buršteinova zabránit pokusu pokálet pověst Leninovu? Ne, Kerenskij neváhal označit výpověď Buršteinovu za "neobyčejně vážnou". Setření se vedlo od této chvíle po stokholmské stopě. Odhalení praporčíkovo, který sloužil dvěma štábům a temného pleticháře, "který si nezaslouží důvěry", stalo se základem nejfantastičtějšího obvinění proti revoluční straně, kterou se 160 milionový národ chystal zvednout k moci. Jak se však stalo, že se materiály předběžného vyšetřování dostaly do tisku, a při tom v takovou chvíli, kdy se ztroskotaná ofensiva Kerenského na frontě začala měnit v pohromu a kdy červencová demonstrace v Petrohradě ukázala nezadržitelný růst bolševiků? Jeden z podněcovatelů této věci, státní zástupce Bessarabov, pověděl později přímo v novinách, že když se ukázalo, že Zatímní vláda nemá v Petrohradě spolehlivé ozbrojené sily, rozhodlo se v štábu okruhu, že třeba učiniti pokus o psychologický přelom v plucích s pomocí prostředku silně působícího. "Zástupcům preobraženského pluku, štábu nejbližšímu, se oznámil smysl dokumentů; všichni přítomní se přesvědčili, jaký otřásající dojem vzbudila tato zpráva. Od této chvíle se stalo jasným, jak ohromnou zbraň má vláda v rukou." Po takovéto zdařilé pokusné zkoušce pospíšili si spiklenci z justice, štábu a protivýzvědné služby zpraviti o svém objevu ministra spravedlnosti.
Pereverzev odpověděl, že oficiální zpráva se o tom vydat nemůže, ale že členové Zatímní vlády "nebudou bránit soukromému podnětu". Uznalo se nikoli bez důvodu, že jména štábních anebo soudních úředníků nemohou být věci na prospěch: aby se sensační pomluva pustila na veřejnost, k tomu bylo třeba "politického činitele". K soukromému podnětu vyhledali spiklenci snadno právě tu osobu, kterou potřebovali. Někdejší revolucionář, poslanec druhé dumy, řvoun a vášnivý pletichář Aleksinskij byl jeden čas na krajně levém křídle bolševiků. Lenina pokládal za nenapravitelného oportunistu. V letech reakce Aleksinskij vytvořil zvláštní ultralevou skupinku, v jejímž čele se udržel v emigraci do války, ale když válka vypukla, zaujal stanovisko ultravlastenecké a hned všechny usvědčoval ze služeb kaisrovi, což byla jeho specialita. Na této základně rozvinul v Paříži velkou výzvědnou činnost spolu s ruskými a francouzskými patrioty téhož typu. Pařížská společnost zahraničních novinářů, to jest dopisovatelů spojeneckých a neutrálních zemí, velmi vlastenecká a naprosto nijak přísná, musila zvláštním usnesením označit Aleksinského za "nečestného pomlouvače" a zahnat jej od sebe. Aleksinskij přibyv s tímto ověřením po únorovém převratu do Petrohradu, pokusil se jako někdejší lavičák proniknout do Výkonného výboru. Menševici a eseři pres všechnu svou shovívavost zavřeli před ním dveře usnesením z 11. dubna, navrhnuvše mu, aby se pokusil rehabilitovat. To se snadno řeklo! Aleksinskij uznav, že tupit jiné dovede mnohem líp, než rehabilitovat sebe, vstoupil ve styk s protivýzvědnou službou a zajistil svým instinktům pleticháře vliv na cely stát. Již v druhé polovici července začal zabírat svými koly pomluv i menševiky. Menševický vůdce Dan, opustiv vyčkávací stanovisko, napsal do oficiálních sovětských Izvěstijí (22. července) protestní dopis: "… Je čas skoncovat cesty člověka oficiálně prohlášeného za nečestného pomlouvače." Není jasné, že Themis, která podnítila Jermolenka s Buršteinern, nemohla najíti lepšího prostředníka mezi sebou a veřejným míněním než Aleksinského? Jeho podpis také okrášlil dokument s odhalením.
Za kulisami protestovali socialističtí ministři proti tomu, aby se dokumenty dávaly tisku, tak jako proti tomu protestovali, mimochodem, i dva měšťáčtí ministři: Někrasov a Tereščenko. V den uveřejnění 5. července musil Pereverzev, jehož se už před tím chtěla vláda zbavit, podat demisi. Menševici naznačovali, že to je jejich vítězství. Kerenskij později ujišťoval, že ministr byl vypuzen pro přílišný spěch s odhalením, které ztížilo vyšetření věcí. Pereverzev uspokojil všechny svým odchodem, když už ne svým pobytem u moci.
Týž den přiešel do zasedání byra Výkonného výboru Zinověv a za ústřední výbor bolševiků žádal, aby se hned učinilo opatření na rehabilitací Lenina a na odvrácení možných následků pomluvy. Byro nemohlo odmítnout, aby se neustavila vyšetřovací komise. Suchanov píše: "Sama komise chápala, že vyšetřovat tu třeba nikoli otázku, zaprodal-li Lenin Rusko, nýbrž jenom otázku, jakého původu je pomluva. Ale komise narazila na žárlivé soupeřství orgánu spravedlnosti a protivýzvědné služby, které měly proč si nepřát cizího zásahu do jejich řemesla. Pravda, sovětské orgány se do toho času snadno vypořádávaly s orgány vládními, když viděly, že je to potřeba. Ale červencové dni způsobily velký přesun moci napravo; mimo to pak sovětská komise nikterak nepospíchala rozhodnout úkol, který zřejmě odporoval politickým prospěchům těch, kteří ji tímto úkolem pověřili. Vážnější kompromisničtí vůdcové, vlastně to byli jenom menševici, se starali, aby si zajistili důkaz o své formální neúčasti v tomto utrhačství, ale to bylo všechno. Vždy, když nebylo možné se vyhnouti přímé odpovědi, ohrazovali se několika slovy proti obvinění; ale nehnuli ani prstem, aby odvrátili jedovatý kinžál, spuštěný nad hlavy bolševiků. Populárním vzorem takové politiky byl kdysi římský prokonsul Pilát. Ostatně mohli se snad chovat jinak, neměli-Ii zradit sebe? Jenom pomluva Lenina odehnala v červencových dnech část posádky od bolševiků. Kdyby byli kompromisníci bojovali proti pomluvě, prapor izmajlovského pluku by snad nedokončil zpěv marseillaisy k poctě Výkonného výboru a byl by se obrátil zpět do kasáren, ne-li k paláci Kšešinské.
Ministr vnitra Cereteli, jenž vzal na sebe odpovědnost za zatýkání bolševiků, které se brzy začalo - Cereteli, pravda, jednal pod nátlakem bolševické skupiny - pokládal ve shodě s obecnou politikou menševiků za nezbytné prohlásit v zasedání Výkonného výboru, že on osobně nepodezřívá bolševické vůdce z vyzvědačství, ale obviňuje je ze spiknutí a ozbrojeného povstání. 13. července Liber, navrhuje resoluci, kterou se dávala bolševická strana mimo zákon, pokládal za nutné se omluvit: "Já sám mám za to, že obvinění namířené proti Leninovi a Zinověvovi není ničím odůvodněno." Takováto prohlášení byla přijímána všemi mlčky a zachmuřeně: bolševikům se zdála nedůstojně vyhýbavými a vlastencům zbytečnými, neboť prospěchu z nich nebylo.
Mluvě 17. července na společném zasedání obou Výkonných výborů, pravil Trockij: "Vzniká nesnesitelné ovzduší, v němž se vy zalknete právě tak jako my. Jsou vrhána špinavá obvinění proti Leninovi a Zinověvovi. (Hlas: "Je to pravda." Hluk. Trockij pokračuje.) V sále, jak je vidět, jsou lidé, kteří těmto obviněním přejí. Jsou tu lidé, kteří se k revoluci jenom přitřeli. (Hluk. Zvonek předsedův dlouho vybízí ke klidu.)… Lenin se bil za revoluci třicet let. Já se biju proti uhnětení lidových mas dvacet let. A my nemůžeme nemít nenávist k německému militarismu... Podezření v této věci proti nám může vyslovit jenom ten, kdo neví, co je to revolucionář. Byl jsem odsouzen německým soudem na tři měsíce do žaláře za boj proti německému militarismu… a to vědí všichni. Nedovolte nikomu v tomto sále říkat, že jsme najatí sluzi Německa, neboť to není hlas přesvědčených revolucionářů, nýbrž hlas podlosti. (Potlesk)." Takto je vylíčena tato příhoda v protibolševických novinách z té doby - bolševické noviny byly už zastaveny. Je však potřeba vysvětlit, že potlesk bylo slyšet jen z nevelké levé skupiny; část zástupců nenávistně ječela, většina mlčela. Nikdo vsak ani z přímých agentů Kerenského nevystoupil na tribunu, aby podepřel oficiální versi obvinění anebo jí jenom nepřímo hájil.
V Moskvě, kde boj mezi bolševiky a kompromisníky byl vůbec umírněnější - zato však nabyl mnohem větší ukrutnosti v říjnu - usneslo se 10. července společně zasedání obou sovětů, dělnického i vojenského, "aby se vydalo a vylepilo provolání, v němž se ukáže, že obvinění skupiny bolševiků z vyzvědačství je pomluva a úskok protirevoluce. Petrohradský sovět, víc závislý na vládních předivech, neučinil nic, vyčkávaje, k čemu dospěje vyšetřovací komise, která se však stejně do práce nepouštěla.
5. července Lenin v rozmluvě s Trockým se otázal: "Nepostřílejí nás všechny ?" Jenom takovýmto úmyslem bylo lze vůbec vysvětlit oficiální pečeť na této úžasné pomluvě. Lenin pokládal nepřátele za způsobilé dovésti věc, kterou začali, do konce, a dospěl k závěru: nevydávat se jím do rukou. 6. července večer přijel z fronty Kerenskij, nacpaný dokonale poučkami generálů, a žádal užít rázného opatření proti bolševikům. Asi ve dvě hodiny v noci se vláda usnesla pohnat k odpovědnosti všechny předáky "ozbrojeného povstání" a rozpustit pluky, které se účastnily vzpoury. Vojenský oddíl vyslaný do bytu k Leninovi, aby tam vykonal prohlídku a zatkl ho, musil se spokojiti jen prohlídkou, neboť pán, jak se ukázalo, nebyl už doma. Lenin byl ještě v Petrohradě, ale skryt v jednom dělnickém bytě, a žádal, aby sovětská vyšetřovací komise vyslechla jej a Zinověva za okolností, za kterých by nebyla možná léčka chystaná na ně protirevolucí. V prohlášení poslaném komisi napsal Lenin a Zinověv: "Ráno (v pátek 7. července) bylo Kameněvovi oznámeno v dumě, že komise přijede do smluveného bytu dnes ve dvanáct hodin. Píšeme tyto řádky v 6,30 večer 7. července a zjišťujeme, že dosud se komise neobjevila a nedala o sobě žádnou zprávu... Odpovědnost z prodlení věci nepadá na nás." To, že se sovětská komise vyhnula vyšetřiti věc, přesvědčilo Lenina úplně o tom, že si komprornisníci umývají ruce, ponechávajíce výkon trestu bělogvardějcům. Důstojníci a junkeři, kteří zatím zpustošili tiskárnu strany, bili a zatýkali na ulicích každého, kdo protestoval proti tomu, že bolševici jsou nařčeni z vyzvědačství. Tu se Lenin konečně rozhodl pro úkryt, ne však před vyšetřováním, ale před možným náhlým soudem.
15. července vysvětlil Lenin a Zinověv v kronštadtských bolševických novinách, které se úřady neodvážily zakázat, proč nepokládají za možné vydat se úřadům: "Dopisem bývalého ministra spravedlnosti Pereverzeva, který byl otištěn v nedělním čísle Nové Doby (Novoje Vremja), se stalo úplně jasným, že ‚věc' vyzvědačství Lenina a jiných je nastražena zcela záměrně stranou protirevoluce. Pereverzev uznává docela nepokrytě, že sám pustil na veřejnost neověřené obvinění, aby podnítil vztek (doslovný výraz) vojáků proti naší straně. To uznává včera ještě ministr spravedlnosti!… Nižádné záruky řádného soudu v Rusku této chvíle není. 
Vydat se úřadům, znamenalo by vydat se do rukou Miljukovům, Aleksinským, Pereverzevům a do rukou rozvztekaných protirevolucionářů, jimž všechno obvinění proti nám je jenom obyčejnou episodou v občanské válce." Teď lze dobře pochopiti smysl slov o "episodě" v občanské válce, vzpomeneme-li osudu Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Lenin se uměl dívat vpřed.
Zatím co agitátoři nepřátelského tábora všemožně líčili, jak Lenin prý buď na torpédoborci, nebo zas v podmořském člunu uprchl do Německa, pospíšila si většina Výkonného výboru odsoudit Lenina, že se vyhnul vyšetřování. Kompromisníci, vyhýbajíce se otázce o politické podstatě obvinění a onom pogromovém stavu věcí, za něhož a pro nějž bylo obvinění vzneseno, ukazovali se veřejnosti jako obhájci nezávislého soudnictví. To byla pro ně posice ze všech těch, které jim zbývaly, nejméně nevýhodná. Resoluce Výkonného výboru z 13. července nejenom označovala chování Leninovo a Zinověvovo za "zcela nepřípustné" ‚ ale také žádala od bolševické skupiny, aby "ihned, kategoricky a jasně odsoudila" své vůdce. Skupina jednomyslně odmítla žádost Výkonného výboru. Ale mezi bolševiky, alespoň v jejich předácích, byla nejistota, zda se Lenin vyhnul vyšetřování čili nic. Mezi kompromisníky pak, dokonce i mezi nejlevějšími, vzbudilo to, že se Lenin ukryl, nespokojenost skrz naskrz, a to ne vždy jen nespokojenost pokryteckou, jak je vidět na příkladě Suchanovově. O pomlouvačském rázu dokladů protivýzvědné služby nepochyboval on, jak již víme, ani dost málo od samého začátku. "Nesmyslné obvinění", napsal Suchanov, "se rozplynulo jako dým. Nikdo je ničím nepotvrdil a přestalo se mu věřit." Ale Suchanovovi bylo záhadou, jak se mohl Lenin rozhodnout, že se vyhne vyšetřování? "To bylo cosi docela zvláštního, nepochopitelného, bez příkladu. Každý jiný smrtelník žádal by si soudu a vyšetřovaní i za nejnepříznivějších okolnosti. Ano, každý jiný smrtelník. Ale ‚každý jiný' smrtelník nemohl by se, stát předmětem zuřivé nenávisti vládnoucích tříd. Lenin nebyl lecjakým smrtelníkem a ani na chvilku nezapomínal na odpovědnost, která na něm spočívala. Dovedl učiniti ze situace všechny závěry a dovedl nedbat kolísání "veřejné ho mínění" pro úkoly, jimž byl podřízen jeho život. Donquichotství a pozérství bylo mu stejně cizí.
Spolu se Zinověvem ztrávil Lenin několik neděl v okolí Petrohradu poblíž Sestrorecku, v lese; nocovali a od deště se chránili v stohu sena. V přestrojení jako topič přejel Lenin na lokomotivě přes finské hranice a ukrýval se v bytě helsinského policejního ředitele, bývalého dělníka; potom se odebral blíž k ruským hranicím, do Vyborgu. Od konce září pobýval tajně v Petrohradě, aby se objevil na otevřené aréně v den povstání - to se stalo po jeho téměř čtyřměsíční nepřítomnosti.
Červenec se stal měsícem rozpoutané, nestoudné a vítězné pomluvy; v srpnu se už pomluva začala vypařovat. Přesně za měsíc na to, co se pomluva pustila do veřejnosti, pokládal sobě věrný Cereteli za potřebné prohlásit v zasedání Výkonného výboru: "Hned druhého dne po zatčení jsem odpověděl veřejně na dotaz bolševiků a řekl jsem: vůdce bolševiků, obviněné, že podnítili povstání ve dnech 3. až 5. července, nepodezřívám ze spojení s německým štábem." Méně než to nebylo už lze říci. Říci vice bylo nevýhodné. Tisk kompromisnických stran nešel dále než slova Cereteliho. Ale protože tento tisk zároveň zuřivě líčil bolševiky jako pomocníky německého militarismu, slíval se hlas kompromisnických novin politicky s láním všeho ostatního tisku, který mluvil o bolševicích ne jako o "pomocnících" Ludendorffových, nýbrž jako o jeho nájemných sluzích. Nejvyšší hlas zpívali v tomto sboru kadeti. Ruské Vědomosti, list liberálních moskevských profesorů, oznamovaly, že prý při prohlídce v Pravdě se našel německý dopis, v němž prý baron z Haparandy "vítá akce bolševiků" a hádá předem, "jakou radost to způsobí v Berlíně". Německý baron s finských hranic věděl dobře, jaké dopisy potřebují ruští vlastenci. Takovýchto zpráv se hromadily stohy v tisku vzdělané společnosti, jež se chránila od bolševického barbarství.
Věřili profesoři a advokáti vlastním slovům? Připustit to, alespoň pokud jde o vůdce v hlavním městě, znamenalo by neobyčejně málo oceňovat jejich politický úsudek. Když už ne zásadní anebo psychologická úvaha, tu alespoň úvaha ‚věcná a především finanční musila je přivésti k poznání, jak je obvinění nesmyslné. Německá vláda mohla zřejmě pomáhat bolševikům nikoli idejemi, nýbrž penězi. Ale právě peněz bolševici neměli. Zahraniční ústředí strany za války třelo nouzi, sto franků byla veliká suma, ústřední orgán vyšel jednou nebo dvakrát za měsíc a Lenin pečlivě sčítával řádky, aby nepřekročil rozpočet. Výdaje petrohradské organisace za války byly několik tisíc rublů vydaných hlavně za tisk podzemních letáčků: za dva a půl roku jich vyšlo v Petrohradě dohromady jen 300.000 výtisků. Po převratu příliv členů a peněz ovšem velmi vzrostl. Dělníci velmi ochotně dávali peníze ve prospěch sovětu a sovětských stran. "Dary, všeliké příspěvky, sbírky, srážky ze mzdy ve prospěch Sovětu", pravil ve své zprávě na prvním sjezdě Sovětu trudovik advokát Bramson, "začaly přicházet hned první den poté, kdy vzplála naše revoluce… Bylo lze pozorovat neobyčejně dojemný obraz nepřetržitého procesí lidí putujících s těmito příspěvky k nám do Taurického paláce od časného rána do pozdního večera." Čím dále tím ochotněji sbírali dělníci peníze ve prospěch bolševiků. Avšak ačkoliv strana rychle rostla a ač se peníze scházely hromadněji, byla Pravda svým rozsahem nejmenším ze všech stranických listů. Brzy po příjezdu do Ruska psal Lenin Radkovi do Stokholmu: "Pište články do Pravdy o zahraniční politice co nejkratší a v duchu Pravdy. (Místa je pramalounko, namáháme se, abychom list rozšířili.)" Ačkoliv Lenin zavedl spartánský úsporný pořádek, nevycházela strana z nouze. Poskytnutí dvou, tří tisíc válečných rublů ve prospěch některé místní organisace bylo po každé velikým problémem pro ústřední výbor. Aby se noviny mohly posílat na frontu, bylo třeba podnikat nové a nové sbírky mezi dělníky. A přece jenom bolševické noviny přicházely do zákopů v daleko menším množství než noviny kompromisníků a liberálů. Stížnosti v této věci přicházely neustále. "Žijeme jenom doslechem o vašich novinách," psali vojáci. V dubnu vyzvala městská konference strany dělníky Petrohradu, aby ve třech dnech sebrali 75.000 rublů, kterých se nedostávalo na koupi tiskárny. Sebralo se ještě víc a strana konečně měla novou tiskárnu, tu, kterou junkeři v červenci zpustošili na prach. Vliv bolševických hesel rostl jako stepní požár. Ale hmotné prostředky propagandy zůstávaly velmi skrovné. Osobní život bolševiků dával ještě méně záminek k pomluvám. Co zbývalo? Konec konců nic než jízda Leninova přes Německo. Ale právě tato skutečnost, na kterou se nejčastěji ukazovalo nezkušenému posluchačstvu jako na důkaz Leninova přátelství s německou vládou, dokazovala ve skutečnosti pravý opak: agent byl by jel nepřátelskou zemí tajně a docela bezpečně; rozhodnout se rozdupat nepokrytě zákony vlastenectví za války mohl jenom revolucionář jistý sám sebou do konce.
Ministerstvo spravedlnosti se však nezastavilo před výkonem svého nevděčného úkolu: ne nadarmo se mu dostalo jako dědictví minulostí kádrů vychovaných v posledním období samoděržaví, kdy vraždy liberálních poslanců zosnované černosotěnci, jejichž jména znala celá země, zůstávaly soustavně nevypátranými; zato kyjevský jeden židovský obchodní příručí byl obžalován, že užil krve z křesťanského chlapce. 21. července bylo uveřejněno usnesení, podepsané vyšetřujícím soudcem ve zvláště důležitých věcech' Aleksandrovem a státním zástupcem soudní komory Karinským, podle něhož mají být pohnáni před soud pro obvinění z vlastizrady Lenin, Zinověv, Kollontajová a jiné osoby spolu s německým sociálním demokratem Gelfandem-Parvusem. Tytéž paragrafy trestního zákona, 51, 100 a 108, byly pak hozeny na Trockého a Lunačarského, kteří byli zatčeni vojenskými oddíly 23. července. Podle tohoto usnesení vůdci bolševiků "jsouce ruskými občany vešli po předcházející mezi sebou a jinými osobami úradě za účelem činné pomoci státům, jsoucím v nepřátelství s Ruskem, s agenty jmenovaných států v dohodu působiti k desorganisaci ruské armády a týlu za účelem oslabení bojovné schopnosti armády. Za kterýmžto účelem za peněžní prostředky od těchto států obdržené organisovali propagandu mezi obyvatelstvem a vojskem s výzvou okamžitého odmítnutí proti nepříteli vedených vojenských akcí a rovněž za tímto účelem v období od 3. do 5. července organisovali v Petrohradě ozbrojené povstání". Ačkoliv každý gramotný člověk, alespoň v hlavním městě, v těch dnech věděl, za jakých okolností přijel Trockij z Nového Yorku přes Kristianii (nynější Oslo) a Stokholm do Petrohradu, vyšetřující soudce obvinil i jeho, že jel přes Německo. Justice zřejmě chtěla nenechat nejmenší pochyby o solidnosti toho materiálu, který jí dala k disposici protivýzvědná služba.
* * *
Tato instituce není nikde zdrojem mravnosti. V Rusku pak byla protivýzvědná služba kloakou rasputinského režimu. Odpadky důstojnictva, policie a četnictva a vyhnaní agenti Ochrany byli kádrem této ničemné, podlé a všemocné instituce. Plukovníci, kapitáni a praporčíci, nezpůsobilí pro vojenské operace, podřídili svému vedení všechna odvětví společenského a státního života ustavivše v celé zemi soustavu protivýzvědného feudalismu. "Stav věcí se stal přímo katastrofálním," píše bývalý ředitel policie Kurlov, "když v občanské správě věcí začala míti účast proslulá protivýzvědná služba." Sám Kurlov byl zapleten do nemála nečistých věcí, počítajíc v to nepřímou účast v zavraždění ministerského předsedy Stolypina; a přece jenom činnost protivýzvědné služby vynutila úžas i jeho zkušené obrazotvornosti. Zatím co "boj proti nepřátelskému vyzvědačství… se vedl velmi slabě ‚ píše Kurlov, vznikaly současně aféry vědomě jalové, které jako rány dopadaly na lidi docela nevinné jenom za vyděračským cílem. S jednou takovou věcí se střetl Kurlov: "… k svému úžasu", praví, "jsem slyšel pseudonym tajného agenta, kterého jsem znal z dřívější služby v policejním oddělení a který byl vyhozen ze služby pro vyděračství. Jeden náčelník protivyzvědné služby z venkova, nějaký Ustinov, před válkou notář, líčí v svých vzpomínkách mravy protivýzvědné sluzby asi stejnými rysy jako Kurlov: ". . . agentura pídící se po věci dělala si doklady sama. Tím poučnější je změřit si úroveň této instituce slovy samého vypravěče. "Rusko zhynulo," píše Ustinov o únorové revoluci, "stavší se obětí revoluce sestrojené německými agenty za německé zlato." Poměr vlasteneckého notáře k bolševikům nepotřebuje vysvětlivek.
"Zprávy protivýzvědné služby o dřívější činnosti Leninově, o jeho spojení s německým štábem, o tom, že Lenin přijal německé zlato, byly tak přesvědčivé, že se měl hned pověsit." Kerenskij to neučinil, jak je vidět, jenom protože sám byl zrádce. "Zvláště uvádělo v podiv, ba rozhořčovalo náčelnictví špatného advokáta, židáčka Sašky Kerenského. Ustinov praví, že Kerenského "dobře znali jako provokatéra, který zrazoval své soudruhy". Francouzský generál Anselme opustil r. 1919 Oděsu nikoli, jak dále ukazuje Ustinov, že útočili bolševici, nýbrž protože dostal velký úplatek. Od bolševiků? Nikoli, "bolševici neměli s věcí co dělat. Zde konají své dílo svobodní zednáři". Taková je úroveň těchto lidí.
Brzy po Únorovém převratu byla instituce skládající se z intrikánů, padělatelů a vyděračů, dána pod dohled vlasteneckého esera Mironova, který se vrátil z emigrace a kterého ministrův zástupce Demjanov, "lidový socialista", charakterisuje takto: "Vnější dojem dělal Mironov dobrý… Ale nepodivím se, dozvím-li se, že to nebyl člověk docela normální." Tomu lze věřit: normální člověk by se sotva dal v čelo instituce, již bylo třeba prostě rozehnat a zdi její polít sublimátem. V správním zmatku, způsobeném převratem, octla se protivýzvědná služba pod mocí ministra spravedlnosti Pereverzeva, člověka neuvěřitelně lehkomyslného a v prostředcích zcela nevybíravého. Týž Demjanov praví v svých vzpomínkách, že se "jeho ministr prestiži v sovětě téměř vůbec netěšil". Pod ochranou Mironovovou a Pereverzevovou se razvědčíci postrašení revolucí brzy vzpamatovali a přizpůsobili svou starou činnost novému politickému stavu věcí. V červnu dokonce i levé křídlo vládního tisku začalo uveřejňovat doklady o vydírání peněz a o jiných zločinech, páchaných vyššími úředníky protivýzvědné služby, mezi nimiž byli i dva ředitelé instituce Sukin a Broj, nejbližší to spolupracovníci neblahého Mironova. Týden před červencovou krisí obrátil se Výkonný výbor pod nátlakem bolševiků na vládu s žádostí, aby se ihned proved]a revise protivýzvědné služby za účasti sovětských zástupců. Razvědčíci měli tedy své úřední, či lépe ochranné důvody - vždyť šlo o jejich kůži - aby co nejrychleji a nejsilněji zasadili ránu bolševikům. Kníže Lvov podepsal právě včas zákon, jímž se protivýzvědné službě dávalo právo držet obviněné ve vazbě tři měsíce.
Z povahy protibolševického obvinění a z povahy samých původců obvinění nezbytně plyne otázka: jak vůbec mohli normální lidé věřit anebo se jen tvářit, jako by věřili úmyslné a veskrz nesmyslné lži? Úspěch protivýzvědné služby nebylo by si opravdu lze ani myslit bez ovzduší způsobeného válkou, porážkami, rozpadem, revolucí a rozpoutáním sociálního boje. Nic se vládnoucím třídám Ruska od podzimu 1914 nedařilo, půda se bořila pod nohama, všechno padalo z rukou, bída se sypala odevšad - bylo možné nehledat vinníka? Bývalý státní zástupce soudní komory Zavadskij vzpomíná, že "lidé docela zdraví byli náchylni v svízelných letech války spatřovat zradu tam, kde jí zřejmě a nepochybně nebylo. Většina takovýchto věcí, po nichž se za mého úřadování jakožto státního zástupce pátralo, byla docela planá". Podnětníkem takovýchto věcí spolu se zlostným agentem byl zmatený šosák. Ale válečná psychosa se brzy začala splétat s předrevoluční politickou zimnicí a dávat podivuhodné plody. Liberálové zároveň s neúspěšnými generály hledali ve všem všude německou ruku. Kamarila se pokládala za germanofilskou. Celou kliku Rasputinovu pokládali liberálové za kliku, řídící se příkazy z Postupimě, anebo alespoň ji takto líčili. Carevnu obviňovali nepokrytě a veřejně z vyzvědačství: dokonce ve dvorních vrstvách jí přisuzovali odpovědnost za potopení lodi, na níž jel generál Kitchener do Ruska. Praví ovšem nezůstávali nic dlužni. Zavadskij vypravuje, jak se zástupce ministra vnitra Běleckij pokoušel začátkem roku 1916 zosnovat při proti nacionálně-liberálnímu průmyslníku Gučkovovi, obviňuje jej "z činů, hraničících v době války s vlastizradou"… Odhaluje činy Běleckého, táže se zase Kurlov, rovněž bývalý zástupce ministra vnitra, Miljukova: "Za jakouto čestnou práci pro vlast dostal dvě stě tisíc rublů ‚finských' peněz, které mu byly poslány na jméno jeho vrátného?" Uvozovky u slova finských měly ukázat, že šlo o peníze německé. A zatím měl Miljukov zcela zaslouženou pověst germanofoba! Ve vládních vrstvách se pokládalo vůbec za dokázané, že všechny oposiční strany pracuji za německé peníze. V srpnu 1915, kdy se čekaly nepokoje v spojitosti s nařízením o rozpuštění dumy, pravil ministr námořnictví Grigorovič, který se pokládal skoro za liberála, v zasedání vlády: "Němci vedou usilovnou propagandu a zahrnují penězi protivládní organisace." Okťabristé a kadeti, nespokojeni s takovouto insinuací, nerozmýšleli se však svést ji od sebe doleva. O řeči menševika Čchejdzcho začátkem války, řeči to zpola vlastenecké, napsal předseda dumy Rodzjanko: "Následky později ukázaly, že Čchejdze má blízko k německým vrstvám." Marně by tu kdo čekal jen stín důkazu!
V svých ‚Dějinách druhé ruské revoluce' praví Miljukov: "Úloha, temných zdrojů v převratu ze 27. února je úplně nejasná, ale soudíc podle všeho toho, co následovalo, je nesnadné ji popírat. Rozhodněji se vyjadřuje někdejší marxista, nyní reakční slavjanofil německého původu Petr von Struve: "Když se ruská revoluce, zosnovaná a vymyšlená Německem, zdařila, Rusko se v podstatě vyšinulo z války." Struve právě jako Miljukov mluví nikoli o Říjnové, nýbrž o Únorové revoluci. O proslulém "Rozkazu číslo 1," veliké to chartě vojenských svobod, sepsané zástupci petrohradské posádky, napsal Rodzjanko: "Ani na chvilku jsem nepochyboval o německém původu rozkazu číslo 1" Velitel jedné divise generál Barkovskij vypravoval Rodzjankovi, že rozkaz číslo I "byl v ohromném množství dodán jeho vojskům z německých zákopů". Když se stal ministrem vojenství Gučkov, jehož se za cara pokoušeli obvinit z vlastizrady, pospíšil si přesunout toto obvinění doleva. Dubnový rozkaz Gučkovův k armádě pravil: "Lidé, kteří nenávidí Rusko a kteří nepochybně jsou v službách našich nepřátel, pronikli do armády na frontě s vytrvalostí, jíž se vyznačují naši protivníci a zřejmě vykonávajíce jejich příkaz, hlásají nezbytnost skončiti válku co možná nejdříve. O dubnové demonstraci namířené proti imperialistické politice píše Miljukov: "Úkol svrhnouti oba ministry (Miljukova a Gučkova) byl přímo dán v Německu;" dělníci za účast v demonstraci dostali od bolševiků po 15 rublech za den. Zlatým německým klíčem odmykal liberální historik všechny záhady, o něž ztroskotával jako politik.
Vlastenečtí socialisté, kteří štvali proti bolševikům jaké proti bezděkým spojencům, ne-li agentům Německa, se sami ocitali v stejném obvinění zprava. Slyšeli jsme, co řekl Rodzjanko o Čchejdzovi. Nedošel však jeho smilování ani Kerenskij. "To on, nepochybně ze skryté přízně k bolševikům, ale snad také z jiných úvah, pohnul Zatímní vládu," že propustila bolševiky do Ruska. "Jiné úvahy" nemohou znamenat nic jiného, než zanícení pro německé zlato. Četnický generál Spirodovič zmiňuje se o spoustě židů ve vládnoucích eserských vrstvách a dodává k tomu v pitvorných svých pamětech přeložených do cizích jazyků: "Mezi nimi se zablesklo i ruské jméno, jako na příklad jméno pozdějšího vesnického ministra a německého zvěda Viktora Černova." Vůdce strany eserů nebyl v podezření jenom četníkově. Po červencovém pogromu na bolševiky začali kadeti bez meškání štvanici proti ministru zemědělství Černovovi jako podezřelému ze spojení s Berlínem a nešťastný vlastenec musil podat na čas demisi, aby se zajistil proti obvinění. Miljukov mluvě na podzim 1917 s tribuny zatímního parlamentu o mandátu daném vlasteneckým Výkonným výborem menševikovi Skobelevovi na mezinárodní socialistickou konferenci, dokazoval velmi pečlivým skladebním rozborem textu, že dokument má zřejmě "německý původ". Styl Skobelevovy směrnice ostatně právě tak jako styl veškeré kompromisnické literatury byl opravdu špatný. Opožděná demokracie bez myšlenek a bez vůle, ustrašeně se ohlížející na všechny strany, kupila v svých písemných projevech výmluvu na výmluvu a proměňovala je v špatný překlad z cizího jazyka, tak jako sama byla jenom stínem, cizí minulosti. Ludendorff však tím vinen nebyl.
Jízda Leninova přes Německo skýtala šovinistické demagogii nevyčerpatelné možnosti. Ale měšťácký tisk téměř jakoby jenom proto, aby výrazněji ukázal služebnickou úlohu patriotismu v své politice, tisk, který přivítal Lenina nejprve s falešnou vlídností, zdvihl nevázanou štvanici proti jeho "germanofilství", teprve až když si ujasnil jeho sociální program. "Půdu, chléb a mír?" Tato hesla mohl si přivézti jenom z Německa. Tu dobu nebylo ještě ani řeči o odhalení Jerrnolenkově.
Poté, kdy Trockij a několik jiných emigrantů vracejících se z Ameriky bylo zatčeno vojenskou kontrolou krále Jiřího před Halifaxem, dalo britské velvyslanectví v Petrohradě tisku oficiální zprávu v jazyku anglo-ruském, jaký nelze napodobit: "Ti ruští občané na parníku ‚Kristianiafjord' byli zadrženi v Halifaxu proto, co oznámeno anglické vládě, že oni měli spojení se záměrem subsidovaným německou vládou - svrhnout ruskou Zatímní vládu. . ." Zpráva sira Buchanana byla označena dnem 14. dubna: tu dobu se ještě nejen Burštein, ale ani Jermolenko neukázal na obzoru. Miljukov však jako ministr zahraničí musil skrze ruského velvyslance Nabokova požádat anglickou vládu, aby propustila Trockého z vězení a propustila jej do Ruska. "Znajíc Trockého z jeho činnosti v Americe," píše Nabokov, "anglická vláda byla v pochybnostech: ‚Co je to - zlá vůle nebo zaslepenost?' Angličané krčili rameny, chápali nebezpečí, varovali nás." Lloyd George musil však povolit. V odpovědi na dotaz, učiněný Trockým britskému velvyslanci v petrohradském tisku, Buchanan odvolal zmateně své první vysvětlení a tentokráte prohlásil: "Má vláda zadržela skupinu emigrantů v Halifaxu jenom proto a jenom do té doby, než budou ruskou vládou zjištěny jejich osoby… To je všechno, proč byli ruští emigranti zadrženi." Buchanan byl nejen gentleman, ale i diplomat.
Na poradě členů státní dumy začátkem června Miljukov, vyhozený z vlády dubnovou demonstrací, žádal, dělaje výmluvné narážky na spojení Lenina a Trockého s Německem, aby oba byli zatčeni. Trockij prohlásil druhého dne na sjezdě sovětů: "Pokud Miljukov nedokáže nebo neodvolá toto obvinění, zůstane na jeho čele znamení nečestného pomlouvače." Miljukov odpověděl v časopise Rěč, že je "opravdu nespokojen s tím, že se páni Lenin a Trockij procházejí na svobodě", ale že nezbytnost jejich zatčení neodůvodňoval tím, "že by byli agenty Německa, nýbrž tím, že se již dosti nahřešili proti trestnímu zákonu. Miljukov byl diplomat, nejsa gentleman. Nezbytnost zatknout Lenina a Trockého byla mu úplně jasná před odhalením Jermolenkovým; právní podklad k zatčení byl otázkou technickou. Vůdce liberálů si politicky pohrával s těžkým obviněním dávno před tím, než se pustilo do chodu v "právní" formě.
Úloha báchorky o německém zlatě ze všeho nejnázorněji se jeví v barvité episodě, jak ji vypravuje šéf protokolu Zatímní vlády Nabokov (nezaměňovat s ruským velvyslancem v Berlíně, o němž byla svrchu řeč). V jednom zasedání vlády poznamenal Miljukov z nějaké postranní pohnutky: "Nikomu není tajemstvím, že německé peníze vykonaly svůj úkol mezi činiteli působícími k převratu"… To se Miljukovi velmi podobá, ačkoliv jeho formulace je tu zjevně zmírněna. Do Kerenského, jak vypravuje Nabokov, jak by vjel čert. Chytil svou aktovku a udeřiv jí do stolu, vzkřikl: "Poté co se pan Miljukov opovážil v mé přítomnosti pomluvit svatou věc veliké ruské revoluce, nepřeji si tady zůstat ani chvilku." To se velmi podobá Kerenskému, ačkoliv snad jeho gesto je přibarveno. Ruské přísloví radí neplivat do studny, z které se snad bude třeba napít. Pohoršiv se na Říjnovou revoluci nenašel Kerenskij nic lepšího než namířit proti ní báchorku o německém zlatě. To co bylo u Miljukova "pomluvou svaté věci", proměnilo se u Buršteina-Kerenského v svatou věc pomluvy proti bolševikům.
Nepřetržitý řetěz podezřívání z germanofilství a vyzvědačství, táhnoucí se od carevny, Rasputina a dvorních vrstev přes vlády, štáby, dumu a liberální redakce ke Kerenskému a k části sovětských předáků, překvapuje nejvíce svou stejnotvárností. Političtí odpůrci jako by se pevně rozhodli nenamáhat svou obrazotvornost: prostě převalují totéž obvinění s místa na, místo, především zprava nalevo. Červencová pomluva bolševiků nejméně pak už spadla z čista jasna; byla přirozeným plodem paniky a nenávisti, posledním článkem hanebného řetězu, převodem hotové pomlouvačské formule na novou a konečnou adresu, která smiřovala včerejší obviňovatele s obviňovanými. Všechny křivdy vládnoucích vrstev, všechna úzkost a všechno rozhořčení jejich se namířilo proti té straně, která byla 
na krajní levici a která byla největším ztělesněním drtivé síly revoluce. Mohly snad opravdu majetné třídy vyklidit místo bolševikům, nepokusivše se zoufale ještě naposled zašlapat je v krev a bláto? Klubko pomluv zatvrdlé dlouhým upotřebením mělo osudně dopadnout na hlavy bolševiků. Odhaleni praporčíka z protivýzvědné služby bylo jenom materialisací třeštění majetných tříd, které se viděly v slepé uličce. Proto také nabyla pomluva takové strašné síly.
Německá tajná služba sama o sobě nebyla ovšem planým třeštěním. Německé vyzvědačství v Rusku bylo organisováno nesrovnatelně lépe než ruské vyzvědačství V Německu. Stačí vzpomenout, že ministr vojenství Suchomlinov byl ještě za starého režimu zatčen jakožto důvěrník Berlína. Rovněž je nepochybné, že němečtí agenti se přitřeli nejen k dvorním a černosotěnským, ale i k levým vrstvám. Rakouské a německé orgány v prvních dnech války si usilovněji zahrály se separatistickými tendencemi, počínajíc ukrajinskou a kavkazskou emigrací. Je zajímavé, že Jermolenko, sjednaný v dubnu 1917, byl poslán bojovat za odtržení Ukrajiny. Již na podzim 1914 jak Lenin, tak Trockij vyzývali tiskem v Švýcarsku skončit jakýkoliv poměr k těm revolucionářům, kteří se nechají zlákat rakousko-německým militarismem. Začátkem 1917 opakoval Trockij v tisku tuto výstrahu v Novém Yorku levým německým sociálním demokratům, liebknechtovcům, s nimiž se snažili navázat spojení agenti britského velvyslanectví. Avšak zahrávajíc si se separatisty, aby oslabila Rusko a postrašila cara, byla německá vláda daleka myšlenky carismus svrhnouti. O tom ze všeho nejlépe svědčí provolání rozšířené Němci po únorovém převratu v ruských zákopech a přečtené 11. března v zasedání petrohradského sovětu. "Nejprve šli Angličané s vašim carem, nyní proti němu povstali, neboť neuznával jejich kořistné požadavky. Angličané svrhli s trůnu vašeho cara Bohem vám daného. Proč se tak stalo? Protože pochopil a odhalil podvodné a lstivé anglické pletichy." Jak forma, tak obsah tohoto dokumentu jsou vnitřní zárukou jeho původnosti. Tak jako nelze napodobit pruského lajtnanta, tak nelze napodobit jeho dějinnou filosofii. Hoffmann, pruský lajtnant v generálské hodnosti, měl za to, že ruská revoluce byla vymyšlena a sestrojena v Anglii. A přece jenom to není ani tak nesmyslné jako teorie Miljukovova-Struveova, neboť Postupim ne přestávala do konce doufat ve zvláštní mír s Carským Selem, zatím co se Londýně ze všeho nejvíc báli zvláštního míru mezi Ruskem a Německem. Až teprve když se úplně projevilo, že cara nelze dostat znovu na trůn, přenesl německý štáb své naděje na rozkladnou sílu revolučního dění. Ale dokonce i ve věci Leninovy jízdy přes Německo nebyly podnětníkem německé vrstvy, nýbrž sám Lenin, a původně vlastně ještě menševik Martov. Německý štáb vyšel jenom věci vstříc a patrně nikoli bez váhání. Ludendorff si řekl: snad přijde odtud úleva.
Za červencových událostí spatřovali sami bolševici za jednotlivými výstřelky neočekávanými a zřejmě docela záměrně způsobenými práci cizí a zločinné ruky. Trockij v ty dny napsal: "Jakou úlohu v tom měla protirevoluční provokace anebo německá tajná služba? Teď je nesnadné říci o tom co určitého... Nezbývá než vyčkat výsledků opravdového šetření… Avšak i teď lze už říci jistotně: výsledky takovéhoto šetření mohou vrhnout ostré světlo na práci černosotěnských tlup a na skrytou úlohu zlata, německého, anglického nebo původního ruského, anebo konečně toho i onoho, to jest všeho zlata dohromady; ale politického smyslu událostí nemůže změnit soudní vyšetřování vůbec. Dělnické a vojenské masy Petrohradu nebyly a nemohly býti koupeny. Ty nejsou v službě ani Vilémově, ani Buchananově, ani Miljukovově… Hnutí bylo připraveno válkou, hrozícím hladem, reakcí zdvíhající hlavu, bezradností vlády, dobrodružnou ofensivou, politickou nedůvěrou a revolučním neklidem dělníků a vojáků"... Všechny archivní materiály, dokumenty a vzpomínky, s nimiž se obeznámila veřejnost po válce a dvou převratech, svědčí nade vši pochybu o tom, že tvrzení o vztahu německé tajné služby k revolučnímu dění v Rusku se ani na chvilku nepovzneslo z vojensko-policejní oblasti do oblasti velké politiky. Bylo ostatně potřeba trvat na tom po revoluci v Německu samém? Jak žalostnou a bezmocnou se ukázala tato jakoby všemocná hohenzollerská tajná služba před tváří německých dělníků a vojáků! "Úvaha našich nepřátel, kteří poslali Lenina do Ruska, byla docela správná," praví Miljukov. Úplně jinak hodnotí výsledky tohoto podniku sám Ludendorff: "Nemohl jsem předpokládat," praví, ospravedlňuje sebe a mluvě o ruské revoluci, "že se stane hrobem naší moci." To jenom znamená, že ze dvou strategů, Ludendorffa, který povolil Leninovi jízdu, a Lenina, který přijal toto povolení, viděl Lenin lépe a dále.
"Nepřátelská propaganda a bolševictví", stěžuje si Ludendorff v svých vzpomínkách, "usilovaly, pokud šlo o německý stát, o týž cíl. Anglie dala Číně opium, naši nepřátelé dali nám revoluci… Ludendorff přisuzuje Dohodě totéž, z čeho Miljukov a Kerenskij obviňovali Německo. Tak krutě se mstí pohaněný smysl dějin! Ale Ludendorff nepřestal na tom. V únoru 1931 hlásal světu, že za zády bolševiků stojí světový, zvláště židovský finanční kapitál, sjednocený v boji proti carskému Rusku a imperialistickému Německu. "Trockij přijel z Ameriky Švédskem do Petrohradu, vybaven velkými penězi světových kapitalistů. Jiné peníze dostali bolševici od žida Solmsena z Německa." ("Ludendorffs Volkswarte" z 15. února 1931.) Jakkoliv se také rozcházejí údaje Ludendorffovy s údaji Jermolenkovými, jsou přece jenom v jednom místě shodné: část peněz, jak se ukazuje, šla opravdu z Německa, arci ne od Ludendorffa, ale od nepřítele na smrt, Solmsena. Nedostávalo se jenom tohoto svědectví, aby se celé věci dostalo estetické úplnosti.
Avšak ani Ludendorff, ani Miljukov, ani Kerenskij nevynalezl prachu, třebaže Ludendorff ho mnoho upotřebil. "Solmsen" měl v dějinách mnoho předchůdců, i jako žid, i jako německý agent. Hrabě Fersen, švédský vyslanec ve Francii za Veliké revoluce, vášnivý obdivovatel královské moci, krále a zvláště královny, nejednou posílal své vládě do Stokholmu takovéto zprávy: "Žid Efraim, emisar p. Herzberga z Berlína (pruského ministra zahraničí), dodává jim (jakobínům) peníze; nedávno dostal ještě 600.000 liber." Umírněný list ‚Pařížské Revoluce' vyslovovaly domněnku, že za republikánského převratu "emisaři evropské diplomacie, takoví, jako na příklad žid Efraim, agent pruského krále, vnikali v pohyblivý a měnící se dav… Týž Fersen pravil ve své zprávě: "Jakobíni… by zahynuli bez pomoci luzy jimi podplacené." Jestliže bolševici platili za den účastníkům demonstrace, následovali jenom příklad jakobínů, při čemž peníze na podplacení "luzy" šly tu i onde z berlínského zdroje. Shoda obrazu jednání revolucionářů 20. a 18. století byla by překvapující, kdyby nebyla překonána ještě více překvapující shodou pomluvy se strany jejich nepřátel. Ale netřeba ukazovat jenom na jakobíny. Dějiny všech revolucí a občanských válek svědčí stejně o tom, že ohrožená nebo svržená třída má sklon hledat příčinu svých běd nikoli v sobě, nýbrž v zahraničních agentech a emisarech. Nejenom Miljukov jakožto vzdělaný historik, ale i Kerenskij jako povrchní čtenář nemohou to nevědět. Avšak jako politikové stávají se obětmi vlastního protirevolučního jednání.
Pod teoriemi o revoluční úloze zahraničních agentů, tak jako pod všemi davovými a typickými bludy, je skryta nepřímo dějinná základna. Ať vědomě nebo nevědomě každý národ v kritických obdobích svého bytí přejímá směle a plnou rukou jakési hodnoty z pokladnice jiných národů. Často k tomu ještě vedoucí úlohu v pokrokovém hnutí mají osoby, pobývající v zahraničí anebo emigranti, kteří se vrátili domů. Nové ideje a orgány zdají se proto konservativním vrstvám především plody cizorodými, zahraničními. Vesnice se hájí proti městu, zapadákov proti městu hlavnímu, drobný měšťák proti dělníkovi, všichni dohromady jakožto síly národa proti zahraničnímu vlivu. Hnuti bolševiků se zdálo Miljukovům hnutím "německým" pro příčiny konec konců tytéž, pro něž ruský mužík celá století pokládal za Němce každého člověka oblečeného po městsku. Rozdíl je jen ten, že mužík při tom zůstával rozšafným.
* * *
V roce 1918, tedy již po říjnovém převratě, uveřejnilo tiskové oddělení americké vlády slavnostně sbírku dokumentů o spojení bolševiků s Němci. Tomuto hrubému padělku, který nesnesl ani vánku kritiky, věřili mnozí vzdělaní a prozíraví lidé dotud, pokud se neodhalilo, že originály dokumentů, které měly domněle původ v různých zemích, byly napsány na témž psacím stroji. Padělatelé nedělali s těmi, kteří od nich padělky potřebovali, okolků: byli zřejmě ujištěni, že politická potřeba odhaliti bolševiky překoná hlas kritiky. A nezmýlili se, neboť za dokumenty dostali dobře zaplaceno. A zatím americká vláda, oddělená od arény boje oceánem, měla o věc zájem až v druhém nebo třetím pořadí.
Ale přece jenom, proč tato politická pomluva sama je tak chatrná jednotvárná? Proto, že duše společnosti je hospodárná a konservativní. Nevynakládá úsilí více, než je ho nezbytně třeba k jejím cílům. Raději sáhne po vzoru do minulosti, jen když nemusí vytvářet vzor nový; ale i když musí, tu splétá prvky z vzoru starého. Každé náboženství, jak šlo jedno po druhém, nevytvářelo nově své mythologie, nýbrž jenom přetvářelo pověry minulé. Stejně tak vznikaly filosofické soustavy, doktriny práva a morálky. Jednotlivci, dokonce i geniální, vyvíjejí se právě tak nesourodě jako společnost, která je vychovává. Smělé obrazotvornosti bývá užito v témž mozku zároveň s otrockou oddaností hotovým vzorcům. Opovážlivé vzněty se snášejí s hrubými předsudky. Shakespeare živil své tvoření náměty, které k němu dospěly z hloubi věků. Pascal dokazoval existenci Boha s pomocí teorie pravděpodobnosti. Newton objevil zákon tíže a věřil v apokalypsu. Od té doby, co Marconi postavil stanici bezdrátového telefonu v residenci papežově, šíří zástupce Kristův mystické své požehnání radiem. V obyčejných dobách nevycházejí tyto rozpory ze stavu podvědomí. Ale v době katastrof nabývají neobyčejné sily. Kde jde o ohrozeni hmotných prospěchů, uvedou vzdělané třídy do pohybu všechny předsudky a bludy, jež lidstvo táhne v svém obozu. Lze snad svržené pány starého Ruska příliš cuchat za to, že mythologii svého pádu stavěli nevybíravě ze starých kamenů těch tříd, které byly svrženy před nimi? Pravda, to, že Kerenskij mnoho let po událostech obnovuje v svých pamětech Jermolenkovu versi, je ať tak či onak věc nadbytečná.
Pomluva z válečných a revolučních let překvapuje, jak jsme již řekli, svou jednotvárností. Ale je tu přece jenom v něčem rozdíl. Z nahromaděného množství vzniká nová jakost. Vzájemný boj stran jiných se bezmála podobá rodinnému nedorozumění, srovnáme-li jej s obecnou štvanicí proti bolševikům. V svých vzájemných srážkách jako by se tyto strany byly jenom cvičily na jiný, rozhodující boj. Dokonce i když jedna druhou prudce obviňovala ze spojení s Němci, nevedla nikdy žádná z nich věc do důsledku. Červenec dává obraz jiný. Ve výpadu proti bolševikům všechny vládnoucí síly: vláda, justice, protivýzvědná služba, štáby, činovníci, obce, strany sovětské většiny, jejich tisk i jejich řečníci tvoří jeden ohromný celek. Ba i vzájemné jejich rozpory tak jako rozdíl nástrojů v orchestru jenom zesilují celkový účinek. Nejapný výmysl dvou odvržených individuí byl vyzdvižen na roveň dějinnému činiteli. Pomluva se valí jako Niagara. Uvážíme-li, jaký byl tehda stav věcí - válka a revoluce - a kdo byl obviněn - revoluční vůdci milionů, vedoucí svou stranu k moci - lze říci bez přepínání, že červenec 1917 byl měsíc největší pomluvy v světových dějinách.