Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
7. Státní porada v Moskvě
Jestliže symbol je soustředěný obraz, je revoluce největší mistryně symbolů, neboť všechny zjevy a vztahy přináší v soustředěném tvaru. Jenomže je tu symbolismus revoluce příliš ohromný a špatně se směstnává do mezí individuální tvořivosti. Proto to dopadá tak uboze s každým uměleckým dílem o nejmohutnějších dramatech lidstva.
Moskevská Státní porada se skončila ztroskotáním, které bylo předem jisté. Nic nevytvořila, nic nerozhodla. Zato však poskytla dějepisci neocenitelný, třebas negativní otisk revoluce, na němž se světlo jeví temně, slabost se vypíná jako síla, chtivost se jeví jako nezištnost a věrolomnost jako největší statečnost. Nejmohutnější strana revoluce, která už za deset neděl má přijít k moci, byla ponechána za prahem Porady jakožto veličina, která nezasluhuje pozornosti. Zato byla s vážnou tváří přijata "strana vývojového socialismu"‚ o níž nikdo nic nevěděl. Kerenskij tu jednal jako ztělesnění síly a vůle. O koalici, která se v nedávné minulosti už úplně vydala ze sil, mluvili jako o záchranném prostředku pro budoucnost. Kornilova, nenáviděného miliony vojáků, vítali tu jako milovaného vůdce armády a národa. Monarchisté a černosotěnci osvědčovali svou lásku k Ústavodárnému shromáždění. Všichni ti, jimž bylo souzeno brzy odejít politického jeviště, jako by se byli dohodli sehrát ještě naposled své nejlepší úlohy na divadelních prknech. Ze všech sil usilovali povědět: hle, čím bychom chtěli být, hle, čím bychom mohli být, kdyby nám nebránili. Ale bránili jim: dělníci, vojáci, rolníci i uhnětené národnosti. Desítky milionů "povstalých otroků" nenechaly je projevit svou věrnost revoluci. V Moskvě, kde hledali útočiště, pronásledovala je v patách stávka. Půl druhého tisíce lidí, hnaných "temnotou", "nevědomostí" a "demagogií", kteří naplnili divadlo, mlčky se zavázali druh druhu, že neporuší scénické iluse. O stávce se nemluvilo. Bolševiky se snažili nenazývat jménem. Plechanov jen jako mimochodem se zmínil o "smutné památce Leninově", jako by doslova šlo o odpůrce úplně vyřízeného. Negativní obraz tak byl dokonalý: v carství stínů zpola záhrobních, jež se vydávaly za "živé síly země", nemohl opravdový lidový vůdce vypadat jinak než jako politický nebožtík.
"Skvělé hlediště divadla," píše Suchanov, "se dosti ostře dělilo na dvě polovice: vpravo se usadilo měšťáctvo, vlevo demokracie. Napravo v přízemí a v lóžích bylo vidět nemálo generálských stejnokrojů, a nalevo stejnokroje praporčíků a nižších hodností. Proti jevišti v bývalé carské lóži usedli vyšší diplomatičtí zástupci spojeneckých a spřátelených mocností… Naše skupina, ze všech nejlevější, zaujímala neveliký kout v přízemí." Ze všech nejlevějšími byli za nepřítomnosti bolševiků straníci kolem Martova.
Ve čtyři hodiny se na otevřeném jevišti objevil Kerenskij v průvodu dvou mladých důstojníků, jednoho armádního, jednoho námořního. Symbolisujíce mohutnost revoluční moci, stáli po celou dobu jako vytesaní za zády předsedovými. Aby se praví nedráždili jménem republiky - tak bylo předem smluveno - vítal Kerenskij "zástupce země ruské" za vládu "státu ruského". "Základním tónem řeči," píše liberální dějepisec, "byl účinkem minulých dnů na místo tónu důstojnosti a jistoty… tón špatně skrývaného strachu, jejž řečník jakoby chtěl v sobě potlačit zdůrazňovanými tóny hrozby. Nenazývaje přímo bolševiky, začal vsak Kerenskij hned se strašením na ně mířeným: "novému po usu sáhnouti na moc se udělá konec železem a krví." V bouřlivých ovacích splynula obě křídla Porady. Dodatečná pohrůžka, namířená na Kornilova, jenž dosud nepřijel -"ať by mi kdokoliv a jakákoliv ultimata podal, dovedu jej podřídit vůli nejvyšší moci a sobě, nejvyššímu zástupci jejímu - třebaže vzbudila nadšené ovace, vzbudila je už jenom na levé polovici porady. Kerenskij se znovu a znovu vrací k sobě jako "nejvyššímu zástupci": potřebuje této připomínky. "Vám zde, kteří jste přijeli z fronty, vám pravím já, váš ministr vojenství a váš nejvyšší vůdce… není vůle a moci v armádě vyšší, než je vůle a moc Zatímní vlády." Demokracie je nadšena těmito výstřely hrozby na slepo, neboť věří, že takto se bude lze vyhnouti nezbytnosti užití olova.
"Všechny nejlepší síly národa a armády," ujišťuje hlava vlády, "spojovaly vítězství ruské revoluce s vítězstvím naším na frontě. Ale naděje naše byly podupány a víra naše byla poplivána." Takový je lyrický výsledek červnové ofensivy. On, Kerenskij, se chystá stůj co stůj bojovat až do vítězství. Co se týče nebezpečí míru na újmu zájmů Ruska - takové řešení naznačoval mírový návrh papežův z 4. srpna - Kerenskij za odmítnutí jeho vzdává dík šlechetné věrnosti spojenců. "A já za veliký národ ruský řeknu jenom to: nic jiného jsme neočekávali a očekávat nemohli".
Ovace, namířené k lóži spojeneckých diplomatů stavějí na nohy všechny, kromě několika mezinárodovců a těch několika bolševiků, kteří se sem dostali za odborové organisace. Z lóže důstojníků je slyšet zvolání: "Martove, vstat!" Martov, je mu to ke cti, měl dosti pevnosti, aby nepadl na kolena před nezištností Dohody.
Uhněteným národnostem Ruska, snažícím se po novu spořádat svůj osud, posílal Kerenskij mravoučná nabádání spletená s pohrůžkami. "Soužíce se a hynouce v poutech carského samoděržaví," holedbal se cizími pouty, "nelitovali jsme krve pro blaho všech národů." Uhněteným národnostem se doporučovalo, aby z citu vděčnosti trpěly řád bezpráví.
Kde je východisko? "… Cítíte v sobě onen veliký plamen, cítíte v sobě sílu a vůli k pořádku, obětem a práci?… jste tu dnes opravdu jako semknuta, veliká národní síla?… Tato slova se mluvila v den moskevské protestní stávky a v hodiny záhadného přesunu Kornilovovy jízdy. "Duši svou ubijeme, ale stát zachráníme." Víc nic nemohla národu poskytnout vláda revoluce.
"Mnozí zástupci z venkova," píše Miljukov, "viděli v tomto sále Kerenského po prvé - a odešli zčásti zklamáni, zčásti pobouřeni. Před nimi stál mladý muž usoužené, bledé tváře v naučené póze herce… Tento muž jako by byl chtěl kohosi postrašit a na všechny učinit dojem síly a moci v starém stylu. Ve skutečnosti budil jen útrpnost."
Řeči druhých členů vlády odhalovaly ani ne tak osobní neschopnost, jako ztroskotání soustavy kompromisů. Velikou myšlenkou, kterou ministr vnitra Avksentěv vynesl na soud země, byl orgán pojízdných komisařů. Ministr průmyslu nabádal podnikatele, aby se spokojili skrovnými zisky. Ministr financí sliboval snížit přímé zdanění majetných tříd a zvýšit daně nepřímé. Pravé křídlo bylo tak neopatrné, že tato slova zahrnula bouřlivým potleskem, v němž Cereteli nesměle odkryl nedostatek smyslu pro oběti. Ministru zemědělství Černovovi bylo přikázáno vůbec mlčet, aby nepopudil spojence na pravici přízrakem vyvlastnění půdy. V zájmu národní jednoty bylo přikázáno tvářiti se tak, jako by tu otázky agrární nebylo. Kompromisníci tomu nebránili. Opravdový mužícký hlas nebylo s tribuny slyšet. Zatím však právě v tyto srpnové neděle se agrární hnutí rozhoupávalo v celé zemi, aby se na podzim proměnilo v nezdolnou občanskou válku.
Po jednodenní přestávce, věnované na obou stranách vyzvídání a mobilisaci sil, začala se schůze 14. srpna za nesmírného napětí. Když se objevuje v lóži Kornilov, pravá část porady mu uspořádává bouřlivé přijetí. Levá polovice téměř celá sedí. Volání: "Vstát!" je doplňováno hrubými nadávkami z důstojnické lóže. Když se objevuje vláda, levice uspořádává Kerenskému dlouhé ovace, jichž, jak praví Miljukov, "se tentokráte stejně demonstrativně neúčastnila pravice, jež zůstala sedět". V těchto nepřátelsky se srážejících vlnách potlesku bylo slyšet blížící se srážky občanské války. Zatím na jevišti pod jménem vlády nepřestávali zasedat zástupci obou polovin rozštěpeného sálu a předseda, činící skrytě vojenské opatření proti nejvyššímu veliteli, nezapomínal ani na chvilku ztělesňovat v své osobě "jednotu národa ruského". V stylu své úlohy Kerenskij prohlásil: "Navrhuji všem, uvítati v osobě přítomného zde nejvyššího velitele armádu mužně hynoucí za svobodu a vlast." O téže armádě se řeklo na prvním zasedání: "naděje naše byly pošlapány a víra naše byla poplivána". Ale to už je jedno, jen když se našla spásná fráze: sál se zdvíhá a bouřlivě tleská Kornilovovi i Kerenskému. Jednota národa byla ještě jednou zachráněna!
Vládnoucí třídy, stísněné na smrt dějinnou slepou uličkou, se rozhodly utéci k dějinné maškarádě. Patrně se jim zdálo, že jestliže se ještě jedenkráte postaví před národ ve všech svých proměnách, stanou se tím významnějšími a silnějšími. Jakožto poradci v národní úvaze vyvedeni byli na jeviště zástupci všech čtyř státních dum. Kdysi tak prudké vnitřní spory zmizely, všechny strany měšťáctva se snadno sjednotily na "nestranickém a netřídním programu" veřejných činitelů, kteří několik dnů před tím poslali pozdravný telegram Kornilovovi. Za první dumu - z roku I906! - kadet Nabokov odmítal "sám předpoklad možnosti zvláštního míru". To nebránilo liberálnímu politikovi povědět v svých vzpomínkách, že on a s ním mnozí vůdčí kadeti spatřovali ve zvláštním míru jedinou cestu záchrany. Právě tak i zástupci ostatních carských dum žádali především od revoluce daň krve.
"Vaše slovo, generále!" Zasedání se blíží ke kritické chvíli. Co řekne nejvyšší velitel, jehož Kerenskij naléhavě, ale marně přemlouval spokojit se jen náčrtkem vojenské situace? Miljukov píše jakožto svědek: "Malá, nízká, ale zavalitá postava muže kalmycké fysiognomie, ostrého pronikavého pohledu v malých, černých očích, v nichž tu a tam zaplál zlobný oheň, se objevila na jevišti. Sál se chvěje bouří potlesku. Všechno povstalo kromě… vojáků." Na zástupce, kteří nepovstali, se volá rozhořčeně se všech stran, je slyšet nadávky. "Chámi!… Vstát!" Z lavic, kde nevstávají, je slyšet: "Podomci!" Hluk přechází v bouři. Kerenskij navrhuje klidně poslechnout "prvního vojáka Zatímní vlády". Ostře, úsečně, velitelsky, jak se patří na generála, který se chystá zachraňovat zemi, přečetl Kornilov list, který mu napsal dobrodruh Zavojko podle diktátu dobrodruha Filoněnka. V své programové části byl vsak list značně umírněnější, než byl záměr, k němuž byl list uvedením. Stav armády a situaci na frontě neostýchal se Kornilov namalovat v nejchmurnějších barvách se zřejmým úmyslem lidi postrašit. Hlavním místem řeči byla vojenská předpověď: "... Nepřítel už buší na vrata Rigy a jestliže pro nepevnost naší armády se nebude moci udržet na pobřeží rižského zálivu, cesta k Petrohradu bude otevřena." Kornilov tu zasazuje vládě prudkou ránu: "Spoustou zákonitých opatření, vykonaných po převratě lidmi cizími duchu a pochopení armády, byla tato armáda proměněna v ztřeštěnou tlupu, chvějící se jen o svůj život." Je jasné: pro Rigu záchrany není a nejvyšší velitel nepokrytě, vyzývavě mluví o tom k celému světu, jako by zval Němce, vzíti si město bez ochrany. A Petrohrad? Myšlenka Kornilovova je takováto: budu-li moci vykonat svůj program, bude možná Petrohrad ještě zachráněn; ale pospěšte si! Moskevský list bolševiků napsal: "Co je to - výstraha nebo hrozba? Tarnopolská porážka udělala Kornilova nejvyšším velitelem. Vzdání Rigy může jej učinit diktátorem." Tato myšlenka spadla v jedno se záměrem spiklenců daleko dokonaleji, než mohl předpokládat nejpodezřívavější z bolševiků.
Církevní koncil, účastnící se hrdého uvítání Kornilovova, poslal tentokráte na podporu nejvyššímu veliteli jednoho z nejreakčnějších svých členů, archiepiskopa Platona. "Viděli jste právě příšerný obraz armády," pravil tento zástupce živých sil. "A já jsem přišel sem, abych s tohoto místa řekl Rusi: nermuť se, drahá, nestrachuj se, rodná… Bude-li třeba zázraku na záchranu Ruska, Bůh na modlitby církve tento zázrak udělá…" Na ochranu církevních statků byly pravoslavným vladykům milejší kozácké oddíly. Jádro řeči nebylo však v tom. Archiepiskop si stěžoval na to, že v zprávách členů vlády "neslyšel ani jednou, ‚dokonce ani podřeknutím, slovo Bůh. Tak jako Kornilov obviňoval vládu revoluce z rozkladu armády, tak Platon usvědčoval ty, kteří teď jsou v čele našeho boha milovného národa ze zločinného neznabožství. Církevníci, kteří se plazili v prachu před Rasputinem, osmělovali se pojednou veřejně vyzpovídávat vládu revoluce.
Za dvanáct kozáckých vojsk ohlásil prohlášení generál Kaledin, jehož jméno se v tomto období často a vtíravě ozývalo mezi jmény nejzdatnějších mužů vojenské strany. Kaledin, "nepřející si a neumějící se zavděčiti davu ‚ se proto právě, jak říká jeden z jeho chvalořečníků, "rozešel s generálem Brusilovem a jako velitel, neshodující se s duchem doby, byl odstaven od armádního velení. Vrátiv se počátkem května na Don, byl kozácký generál brzy zvolen atamanem donského vojska. A právě jemu, jakožto náčelníku nejstaršího a nejsilnějšího kozáckého vojska, bylo přikázáno ohlásit program privilegovaných kozáckých špiček. Odmítajíc podezření z protirevolučnosti, připomínalo prohlášení nezdvořile socialistickým ministrům, jak v chvíli nebezpečí přišli ke kozákům řádat o pomoc proti bolševikům. Zamračený generál neočekávaně získal srdce demokratů, vyřknuv hřmotně slovo, které nesměl nahlas říci Kerenskij: r e p u b l i k a. Většina sálu, a zvláště horlivě to činil ministr Černov, tleskala kozáckému generálu, který zcela opravdově žádal od republiky to, co již nebylo v síle samoděržaví, aby dalo ono. Napoleon předpovídal, že Evropa se stane kozáckou nebo republikánskou. Kaledin souhlasil, aby Rusko bylo republikánské s podmínkou, že nepřestane být kozáckým. Přečet slova: "Pro poražence nesmí být místa ve vládě," obrátil se nevděčný generál prudce tam, kde seděl nešťastný Černov. Zpráva liberálního listu k tomu poznamenává: "Všechny oči se upjaly na Černova, jenž se nízko sklonil nad stolem." Nespoután oficiálním postavením, rozvinul Kaledin do konce vojenský program reakce: výbory rozpustit, moc velitelů obnovit, týl a frontu vyrovnat, práva vojáků znovu upravit, to jest přivésti v niveč. Potlesk zprava se srazil s protesty, ba hvízdáním zleva. Ústavodárné shromáždění "v zájmu klidné a záměrné práce" má být svoláno do Moskvy! Řeč, vypracovanou před Poradou, promlouval Kaledin den po obecné stávce, kdy jako na výsměch vypadala věta o "klidné práci" v Moskvě. Vystoupení kozáckého republikána přivedlo konec konců ovzduší sálu do varu a pohnulo Kerenského projevit autoritu: "Ať jde o kohokoli, nikomu nenáleží, aby se v tomto shromáždění obracel k vládě s požadavky." Ale proč se potom Porada svolávala? Puriškěvič, populární černosotěnec, zvolal s místa: "Jsme pro vládu jenom statisty!" Dva měsíce tomu, co tento pogromštík nesměl ještě vystrčit hlavu.
Oficiální prohlášení demokracie, nekonečný to dokument, který se snažil dát odpověď na všechny otázky, neodpovídaje přitom ani na jedinou, ohlásil předseda Ústředního výkonného výboru Čchejdze, uvítán vroucími pozdravy levých. Volání: "Ať žije vůdce ruské revoluce!" musilo uvésti do rozpaků tohoto skromného Kavkazana, jemuž se ze všeho nejméně zdálo, že by byl vůdcem. Tónem sebeobhajoby prohlašovala demokracie, že "neusilovala o moc a nepřála si monopolu pro sebe". Je ochotna podporovat každou vládu, schopnou ochraňovat prospěchů země a revoluce. Avšak nelze rozpouštět sověty: jenom ony zachránily zemi od anarchie. Nelze rozšlapávat vojenské výbory: jenom ony jsou schopny zajistit další vedeni války. Privilegované třídy musí v lecčems slevit v zájmu celku. Avšak statkáři musí být zabezpečeni proti záborům. Řešení národnostních věcí třeba odložit do Ústavodárného shromáždění. Třeba však uskutečniti nejnaléhavější reformy. O činné politice míru se provolání nezmiňovalo ani slovem. Celkem byl dokument jako udělán, aby budil rozhořčení mas, nepřinášeje uspokojení měšťáctvu.
Ve vyhýbavé a bezbarvé řeči připomenul předseda rolnického Výkonného výboru heslo "Půdu a svobodu", pod nímž "hynuli naši nejlepší bojovníci". Zpráva moskevského listu zaznamenává příhodu, která vypadla z oficiálního stenogramu "celý sál povstává a uspořádává bouřlivé ovace šlisselburcům, sedícím v lóži. Podivuhodná grimasa revoluce! "Cely sál" uctívá ony bývalé politické trestance, které monarchie Aleksějevova, Kornilovova, Kaledinova, episkopa Platona, Rodzjankova, Gučkovova a v podstatě i Miljukovova nepostačila už dordousit v svém žaláři. Kati anebo jejich společníci se chtějí ozdobit mučednickou svatozáří vlastních obětí.
Patnáct let před tím vůdci pravé polovice sálu oslavovali dvěstěleté výročí dobytí šlisselburské pevnosti Petrem I. "Jiskra", list revolučního křídla sociální demokracie, napsala v ty dny: "Co rozhořčení budí v nitru tato vlastenecká oslava na prokletém ostrově, jenž byl místem popravy Minakova, Siškina, Rogačeva, Štroberga, Uljanova, Generálova, Osipanova, Andrjuškina a Ševyreva; oslava naproti kamenným valům, v nichž se Klimenko zaškrtil provazem, kde se Gračevskij polil petrolejem a zapálil, kde se Sofija Ginsburgová probodla nůžkama; oslava pod hradbami, v nichž se Ščedrin, Juvačev, Konaševič, Pochitonov, lgnatij Ivanov, Arončik a Tichonovič pohroužili v temnou noc šílenství a kde desítky jiných zahynuly vysílením, kurdějemi a souchotinami. Oddávejte se vlasteneckým bakchanaliím, neboť dnes jste ještě pány v Šlisselburgu! Mottem "Jiskry" byla slova z dopisu trestanců-děkabristů, napsaná Puškinovi: "Z jiskry rozhoří se plamen." Plamen se rozhořel. Obrátil v popel monarchii i její šlisselburskou trestnici. A hle, dnes v sále Státní porady včerejší žalářníci uspořádali ovace obětem, vyrvaným revolucí z jejich drápů! Ale nejparadoxnější bylo to, že žalářníci a vězni opravdově splývali v citu společné nenávisti k bolševikům, k Leninovi, oduševňovateli "Jiskry", k Trockému, pisateli slov svrchu citovaných, k povstaleckým dělníkům a nepoddajným vojákům, kteří plnili žaláře republiky.
Nacionální liberál Gučkov, předseda třetí dumy, který kdysi nepřipustil levé poslance do komise obrany a za to jmenovaný kompromisníky prvním vojenským ministrem revoluce, promluvil nejzajímavější řeč, v níž však ironie marně zápasila se zoufalstvím: "Ale proč jenom… proč," mluvil Gučkov, narážeje na slova Kerenského, "zástupcové vlády přišli k nám ‚na smrt znepokojeni' a ‚na smrt přestrašeni', s jakýmisi bolnými, a já bych řekl hysterickými výkřiky zoufalství, a proč tento nepokoj a tato hrůza a tyto křiky, proč ony i v našem nitru se setkávají s týmž tísnivým bolem předsmrtného zármutku?" "Tato moc," pravil Gučkov, "je jen stín moci." Gučkov měl pravdu. Ale i on sám, bývalý partner Stolypinův, byl jen stínem sebe.
Právě v den zahájení Porady se v listě Gorkého objevilo vyprávění o tom, jak si Rodzjanko pomohl na dodávce nepotřebných pažeb na pušky. Nevčasné odhalení, jehož původcem byl Karachan, pozdější sovětský diplomat, tehdy ještě nikomu neznámý, nebránilo komořímu důstojně vystoupit na Poradě na obranu vlasteneckého programu válečných dodavatelů. Všechno trápení vyplývalo z toho, že Zatímní vláda nekráčela ruku v ruce se státní dumou, "jediným v Rusku úplně zákonným a všenárodním zastupitelstvem". To už bylo silné přespříliš. Na levých lavicích se rozesmáli. Bylo slyšet výkřiky: "Třetí červen!" Kdysi toto datum - 3. červen 1907, den pošlapání oktrojované ústavy - pálilo jako znamení trestance na čele monarchie a stran, které ji podporovaly. A pojednou se proměnilo v bledou vzpomínku. Ale i sám Rodzjanko, hřmotící svým basem, ohromný a respekt budící, vypadal na tribuně spíš jako živý pomník minulosti než jako politická postava.
Útokům zevnitř čelí vláda povzbuzením, které právě včas přišlo zvenčí. Kerenskij ohlašuje pozdravný telegram amerického presidenta Wilsona, slibující "všemožnou hmotnou a mravní pomoc vládě Ruska k úspěchu společné věci, spojující oba národy a v níž ani jeden, ani druhý nejdou za nižádnými sobeckými cíli". Nový potlesk před diplomatickou lóží nemůže zahlušit nepokoj, vzbuzený v pravé polovici washingtonským telegramem: chvála nezištnosti znamenala zřejmě pro ruské imperialisty recept hladové diety.
Za kompromisnickou demokracii hájil Cereteli, neuznaný její vůdce, sověty a vojenské výbory, jako se pro čest hájí dílo předem ztracené. "Nelze ještě odklízet tyto trámy, pokud budova svobodného revolučního Ruska není dosud dostavěna." Po převratu "lidové masy, mluvíme-li o podstatě věci, nikomu nevěřily než samy sobě": jenom úsilí kompromisnických sovětů dalo majetným třídám možnost udržet se navrchu, třebaže s počátku bez obvyklého pohodlí. Cereteli přisoudil za zvláštní zásluhu sovětům, že "postoupily koaliční vládě všechny státní úkony": byla snad tato oběť "vyrvána demokracii silou"? Řečník se podobal veliteli pevnosti, který se veřejně chválí tím, že vzdal tvrz jemu svěřenou bez boje... A v červencových dnech - "kdo stál tehda, chráně vlastní hrudí zemi od anarchie"? Zprava bylo slyšet výkřik: "Kozáci a junkeři." Jako rána bičem se tato dvě slova vryla do demokratického potoku frází. Měšťácké křídlo Porady znamenitě chápalo spásnou úlohu úsluh, projevovaných komprornisníky. Ale vděčnost není politický cit. Měšťáctvo spěchalo dělat své závěry z úsluh, projevených jí demokracií: kapitola eserů a menševiků se končila; a tu se začínala kapitola kozáků a junkerů.
Zvláště opatrně se přiblížil Cereteli k otázce vlády. V minulých měsících se konaly volby do městských dum a zvláště do zemstev podle obecného hlasovacího práva. A co se stalo? Zastupitelstva demokratických samospráv se octla na Státní poradě na levici společně se sověty pod vedením stejných stran, to jest eserů a menševiků. Jestliže kadeti mají úmysl trvat na svém požadavku: skoncovat jakoukoli závislost vlády na demokracii, nač potom Ústavodárné shromáždění? Cereteli sotva načrtl obrysy takovéto úvahy; neboť dovedena do konce byla tato úvaha odsouzením politiky koalice s kadety jakožto politiky jsoucí v rozporu dokonce i s formální demokracií. Revoluce se viní, že zneužívá svými řečmi hesla míru? Ale cožpak majetné třídy nechápou, že heslo míru je teď jediný prostředek, jak vésti válku dál? Měšťáctvo to chápalo; jenom chtělo zároveň s mocí vzíti tento prostředek do svých rukou. Cereteli zakončil chvalozpěvem na počest koalice. Na rozštěpeném zasedání, nevidoucím východu, zněly kompromisnické fráze ještě naposled jako záchvěv naděje. Ale i Cereteli byl už v podstatě jen záchvěvem někdejšího Cereteliho.
Za pravou polovici sálu odpovídal Miljukov, marně střízlivý zástupce tříd, jimž dějiny přeřízly cesty střízlivé politiky. V svých Dějinách vykládá vůdce liberalismu dosti výrazně vlastní řeč na Státní poradě. "Miljukov podal… zhuštěný skutkový přehled chyb ‚revoluční demokracie' a učinil z nich závěr:… kapitulace ve věci ‚demokratisace armády', provázená odchodem Gučkovovým; kapitulace ve věci ‚zimmerwaldske zahraniční politiky, provázená odchodem ministra zahraničí (Miljukova); kapitulace před utopickými požadavky dělnické třídy, provázená odchodem (ministra obchodu a průmyslu) Konovalova; kapitulace před přemrštěnými požadavky národností, provázená odchodem všech ostatních kadetů. Pátá kapitulace před úsilím mas o zabírání pozemku… způsobila odchod prvního předsedy Zatímní vlády knížete Lvova." To byla podařená historie nemoci. Co do léčení nešel Miljukov dále než k policejnímu opatření: třeba zaškrtit bolševiky. "Tváří v tvář zřejmým skutečnostem," strhoval Miljukov škrabošku kompromisníkům, "musily tyto umírněnější skupiny připustit, že mezi bolševiky jsou zločinci a zrádci. Ale dosud ještě nepřipouštějí, že sama základní myšlenka, spojující tyto stoupence anarchosyndikalistických bojovných výbojů, je zločinná." (Potlesk.)
Klidňoučký Černov se pořád ještě zdál článkem, spojujícím koalici s revolucí. Skoro všichni řečníci pravého křídla, Kaledin, kadet Maklakov a kadet Astrov zasazovali rány Černovovi, jemuž bylo předem přikázáno mlčet a jehož nikdo nebral v ochranu. Miljukov připomenul, že ministr zemědělství "byl sám v Zimmerwaldě a Kientale a uplatňoval tam nejostřejší resoluce". To uhodilo přímo na kompromisnické ledví: Černov totiž skutečně, než se stal ministrem imperialistické války, vepsal svůj podpis do některých dokumentů zimmerwaldské levice, to jest skupiny Leninovy.
Miljukov se na Poradě netajil, že od samého počátku byl odpůrcem koalice, maje za to, že "nebude silnější, nýbrž slabší než vláda vyšlá z revoluce", to jest vláda Gučkovova-Miljukovova. I teď se "silně obává, že nynější složení výkonného orgánu… neposkytuje záruk osobní a majetkové bezpečnosti". Ale ať je tornu již jakkoliv, on, Miljukov, slibuje vládě podporu "dobrovolně a bez sporů". Věrolomnost tohoto velkomyslného slibu se dokonale odhalí za dvě neděle. Tu chvíli, kdy Miljukov svou řeč promlouval, nebudila nadšení u nikoho, ale nedávala také podnětu k bouřlivým protestům. Řečník byl přivítán a provázen suchým potleskem.
Druhá řeč Cereteliho byla hlavně ujišťováním, zapřísaháváním a naříkáním: vždyť to všechno je pro vás; sověty, výbory, demokratické programy, hesla pacifismu - vše to vás chrání: "Komu bylo snadnější pohnout vojsky ruského revolučního státu - ministru vojenství Gučkovovi nebo ministru vojenství Kerenskému?" Cereteli téměř doslova opakoval to, co řekl Lenin, jenomže vůdce kompromisnictva viděl zásluhu tam, kde vůdce revoluce pranýřoval zradu. Řečník se dále ospravedlňuje pro svou přílišnou měkkost k bolševikům: "Pravím vám: revoluce byla nezkušená v boji proti anarchii, která přišla zleva (bouřlivý potlesk na pravici)." Ale když "se učinily první zkušenosti", revoluce svou chybu napravila: "již byl přijat výjimečný zákon". V tytéž hodiny rozesílal tajně své příkazy Moskvě šestičlenný výbor z dvou menševiků, dvou eserů a dvou bolševiků, chráně jí od nebezpečí převratu se strany těch, před nimiž se kompromisníci zavazovali rozdrtit bolševiky.
Hřebem posledního dne bylo vystoupení generála Aleksějeva, v jehož autoritě byla ztělesněna daremnost staré vojenské byrokracie. Za nevázaného projevu pochvaly zprava mluvil bývalý náčelník štábu Mikuláše II. A organisátor porážek ruské armády o těch rozvratnících, "v jejichž kapsách melodicky znějí německé marky. Na obnovu armády je třeba kázně. "Nazvěte kázeň železnou, nazvěte ji uvědomělou, nazvěte ji opravdovou… základy těchto kázní jsou tytéž." Dějiny se pro Aleksějeva končily služebním řádem. "Je snad, pánové, tak těžké obětovat jakousi ilusorní výhodu pro to, aby byla zachována existence nějaké organisace (smích na levici) na nějakou dobu (hluk a výkřiky na levici)." Generál přemlouval, aby se mu dala na použití ozbrojená revoluce, ne navždy, ne, bůh uchovej, nýbrž jenom "na nějaký čas": po skončení války sliboval vrátit předmět neporušený. Ale Aleksějev končil aforismem ne špatným: "Potřeba je udělat opatření, a nikoli poloviční opatření." Tato slova mířila na prohlášení Čchejdzovo, na Zatímní vládu, na koalici, na celý únorový řád. Opatření, a nikoli poloviční opatření! s tím se shodovali i bolševici.
Proti generálovi Aleksějevovi se hned postavili delegáti petrohradského a moskevského levého důstojnictva, podporující "našeho nejvyššího velitele, ministra vojenství". Hned po nich poručík Kučin, starý menševik, řečník "frontové skupiny na Státní poradě", mluvil za miliony vojáků, kteří se však sotva poznávali v zrcadle kompromisníctva. "My všichni jsme četli interview generála Lukomského ve všech novinách, kde se praví: nepomohou-li spojenci, musí se Riga vzdát…" Proč pojednou nejvyšší velitelsky sbor, který vždy zakrýval neúspěchy a porážky, pocitil potřebu zhuštěných temných barev? Výkřiky "hanba" na levici, které se tu chvíli rozlehly, mířily na Kornilova, jenž den před tím rozvinul tutéž myšlenku na samé Poradě. Kučin tu řízl do nejbolavějšího místa majetných tříd: vrchy měšťáctva, velitelský sbor, celá pravá polovice sálu byly skrz naskrz proniknuty poraženeckými tendencemi, jak v oblasti hospodářské, tak politické a tak i vojenské. Devisou těchto solidních a vyrovnaných vlastenců se stalo: čím hůře, tím lépe! Ale kompromisnický řečník si pospíšil přejíti mimo themata, která rvala jemu samému půdu pod nohama. "Zachráníme-li armádu, nevíme," pravil Kučin, "ale nezachráníme-li ji my, nezachrání ji ani velitelský sbor…" "Zachrání," je slyšet výkřiky s důstojnických lavic. Kučin "Ne, nezachrání!" Bouře potlesku na levici. Tak se nepřátelsky častovali velitelé a výbory, na jejichž domnělé vzájemnosti byl vybudován program ozdravení armády. Tak se častovaly dvě polovice Porady, které byly základem "čestné koalice". Tyto srážky byly jenom slabým, tlumeným, parlamentarisovaným ohlasem těch rozporů, jimiž se zachvívala země.
Právi bonapartistické inscenaci, střídali se řečníci z pravice a levice, vyrovnávajíce podle možnosti druh druha. Jestliže hierarchové pravoslavného koncilu podporovali Kornilova, stavěli se pěstouni evangelických křesťanů na stranu Zatímní vlády. Delegáti zemstev a městských dum mluvili dva: jeden za většinu se připojil k prohlášení Čchejdzeho; druhý za menšinu k prohlášení státní dumy.
Zástupcově uhnětených národností jeden po druhém ujišťovali vládu o svém vlastenectví, ale prosili, aby je už neklamali: všude zůstali tíž činovníci, tytéž zákony a stejné uhnětení. "Otálet nelze. Jenom sliby nemůže žít ani jediný národ." Revoluční Rusko musí ukázat, že je "matkou, a ne macechou všech národů". Plaché výčitky a zkroušené zaklínání téměř ani nedocházely ohlasu ani u levé polovice sálu. Duch imperialistické války se ze všeho nejméně snáší s poctivou politikou národnostní.
"Až dosud národnosti Zakavkazska neučinily jediného separatistického projevu," prohlásil za Gruzínce menševik Čchenkeli, "a neučiní ho ani později." Závazek, přijatý potleskem, se brzy ukáže planým: od chvíle říjnového převratu se Čchenkeli stane jedním z vůdců separatismu. Rozporu tu však není: vlastenectví demokracie nesahá za meze měšťáckého řádu.
Zatím už vystupují na jeviště nové, nejtragičtější přízraky minulosti. Lidé válkou zmrzačení začínají mluvit. Ani ti nejsou jedné mysli. Bezrucí, beznozí a slepí mají svou aristokracii a svůj plebs. Za "ohromný, mohutný svaz georgijevských rytířů, za jeho 128 oddílů ve všech místech Ruska" mluví důstojník, dotčený v svém vlastenectví, pro Kornilova (souhlas na pravici). Všeruský svaz zmrzačených vojínů se připojuje řečí svého delegáta k prohlášení Čchejdze (souhlas na levici).
Výkonný výbor svazu železničních zaměstnanců, právě založeného, jemuž je souzeno pod zkratkou Vikžel mít velkou úlohu v příštích měsících, připojil svůj hlas k prohlášení kompromisníků. Předseda Vikželu, umírněný demokrat a veliký vlastenec, načrtl výrazný obraz protirevolučních pletich na železnicích: zlobné útoky na dělníky, hromadné propouštění, svévolné porušování osmi hodin práce denně a odevzdávání soudu. Podzemní síly, řízené ze skrytých, ale vlivných ústředí, zřejmě se snaží vyzvat hladové železničáře k boji. "Protivýzvědná služba podřimuje, státně-zastupitelský dozor spí." A tento nejumírněnější z umírněných zakončil hrozbou: "Jestliže hydra protirevoluce pozdvihne svou hlavu, budeme jednat a zaškrtíme ji svýma rukama."
Nato hned přichází s opačným obviněním jeden z železničních hodnostářů: "Čistý pramen revoluce byl otráven. Proč? "Protože idealistické cíle revoluce se zaměnily cíli hmotnými." (Potlesk na pravici.) V stejném duchu častuje kadet a statkář Rodičev dělníky, kteří si osvojili "nestoudné heslo: obohacujte se!", jež přišlo z Francie. Bolševici se brzy postarali, aby se fráze Rodičevova stala okřídlenou a neobyčejně úspěšnou, třeba ne v tom smysle, jak si to představoval řečník. Profesor Ozerov, muž čisté vědy a delegát pozemkových bank, volá: "Voják v zákopech má přemýšlet o válce, a ne o dělení půdy." Ký div: konfiskace soukromovlastnické půdy by znamenala konfiskaci bankovních kapitálů: k 1. lednu 1915 přesahoval dluh soukromých vlastníků půdy 3 a půlmiliardy rublů!
Z pravice mluvili zástupci vysokých štábu, průmyslových sdružení, obchodních komor a bank, společnosti chovatelů koní a jiných organisací, sdružujících stovky znamenitých osobností. Z levice mluvili zástupci sovětů, armádních výborů, odborových svazů, demokratických obcí, družstev, za nimiž na dalekém pozadí bylo vidět miliony a desítky milionů národa. V normální dobu byla převaha vždy na kratší straně ramene páky. "Nelze popírat," poučoval Cereteli, "zvláště v takovou chvíli, specifické váhy a významu těch, kdož jsou silni svou vahou majetkovou." Ale o to právě jde, že se tato váha stávala stále více… nevážitelnou. Tak jako tíha není vnitřní vlastností jednotlivých předmětů, ale vzájemným poměrem mezi nimi, tak ani sociální váha není vrozená vlastnost osoby, nýbrž jenom ona třídní jakost, kterou musí jiné třídy uznávat. Revoluce se však velmi pevně přiblížila k hranici, kde se začíná neuznání základních "jakostí" vládnoucích tříd. Odtud ta zlá situace, v níž se octla znamenitá menšina na kratším ramenu paky. Kompromisnici ze všech sil usilovali udržet rovnováhu. Ale ani oni již nebyli s to: masy příliš mocně tlačily na dlouhé páky rameno. Jak opatrně hájili velcí agrárníci, bankéři a průmyslníci svých prospěchů! Ba, hájili jich vůbec? Skoro ani ne. Hájili práv idealismu, prospěchů kultury a prerogativu příštího Ústavodárného shromáždění. Vůdce těžkého průmyslu von Ditmar končil dokonce chvalozpěvem na "rovnost, volnost, bratrství". Kam se poděly kovové barytony zisků a chraptivé basy pozemkové renty? S jeviště hlaholily jenom nejsladší tenory nezištnosti. Ale jenom chviličku pozornosti: co žluči a kyseliny v sladkém strdí! Jak neočekávaně se lyrické trilky lámou v zlobný falset! Zástupce všeruské selsko-hospodářské komory Kapacinskij, stojící celou duší za příští agrární reformou, nezapomíná poděkovat "našemu čistému Cereteli" za oběžník na obranu prav proti anarchii. Ale pozemkové výbory? Vždyť ty postupují moc přímo mužíkovi! Jemu, "temnému, pologramotnému, smyslů zbavenému štěstím, že konečně se mu přece jen… dá půda, tomuto člověku se svěřuje výkon práva v zemi"! Třebas statkáři v boji s mužíkem hájí vlastnictví, není to pro jejich prospěch, ne, nýbrž jen proto, aby je přinesli později na oltář svobody!
Zdálo by se, že sociální symbolika je už vyčerpána. Ale tu pojednou Kerenského popadá šťastné vnuknutí. Navrhuje, aby se vyslovila ještě jedna skupina - "skupina, ztělesňující ruské dějiny, totiž Breško-Breškovská, Krapotkin a Plechanov". Ruské národnictví, ruský anarchismus a ruská sociální demokracie promlouvá osobnostmi nejstaršího pokolení; anarchismus a marxismus osobnostmi svých nejčelnějších zakladatelů učení.
Krapotkin žádá, aby jeho hlas by] připojen "k těm hlasům, které vyzývaly všechen ruský národ navždy skoncovat zimmerwaldství". Apoštol bezvládí se naráz přimyká k pravému křídlu Porady. Porážka hrozí nejenom ztrátou velkých území a placením kontribucí: "Vězte, soudruzi, je něco horšího než všechno to: je to psychologie poražené země." Starý internacionalista viděl by raději psychologii poražené země... na druhé straně hranic. Vzpomínaje, jak poražená Francie byla ponížena před ruskými cary - Krapotkin nepředvídal, jak vítězná Francie bude ponížena před americkými bankéři - volá řečník: ‚Máme snad i my to zakusit? Za nic!" Odpovědí je mu potlesk celého sálu. Zato však jaké skvělé vyhlídky dává válka: "Všichni začínají chápat, že je potřeba budovat nový život na nových socialistických základech… Lloyd George promlouvá řeči, proniknuté socialistickým duchem… V Anglii, ve Francii a v Italu se vytváří nové pochopení života, proniknuté socialismem, žel jenom státním." Jestliže se Lloyd George a Poincaré nezřekli "žel" státních principů, učinil Krapotkin k nim krok dostatečně zjevný. "Myslím," říká Krapotkin, "že se nikterak nedotkneme práv Ústavodárného shromáždění - úplně uznávám, že jemu náleží svrchované rozhodnutí takovéto věci - jestliže my, shromáždění ruské země, hlasitě vyslovíme přání, aby Rusko bylo prohlášeno republikou." Krapotkin trvá na federativní republice: "Nám je třeba federace, jako vidíme ve Spojených státech." Hle, več se proměnila bakuninská "federace svobodných obcí"! "A přislibme si konečně navzájem," zaklíná na konec Krapotkin, "že se už nebudeme dělit na levou část tohoto divadla a na pravou… Vždyť máme všichni jednu vlast a za ni musíme žít i hlavy dát, je-li to třeba, my všichni, i praví, i leví." Statkáři, průmyslníci, generálové, georgijevští rytíři, všichni, kdož byli proti Zimmerwaldu, uspořádali apoštolu anarchismu zasloužené ovace.
Zásady liberalismu žijí ve skutečnosti jenom ve spojeni s policejním duchem. Anarchismus je pokus očistit liberalismus od policejního ducha. Ale tak jako kyslík v čisté formě se nesnese s dýcháním, tak i zásady liberalismu, očištěné od policejního ducha, znamenají smrt společnosti. Jakožto karikaturní stín liberalismu se anarchismus celkem sdílel s liberalismem o stejný osud. Zahubiv liberalismus, zahubil vývoj třídních rozpor i i anarchismus. Tak jako každá sekta, zakládající své učení nikoli na skutečném vývoji lidské společnosti, nýbrž na tom, že přivádí k absurdnosti jeden z jeho rysů, praská anarchismus jako mýdlová bublina v tu chvíli, kdy sociální rozpory dospívají k válce nebo revoluci. Anarchismus, znázorněný Krapotkinem, byl snad nejpřízračnějším ze všech přízraků státní Porady.
Ve Španělsku, typické zemi bakuninství, anarcho-syndikalisté a tak řečení "specifičtí" neboli čistí anarchisté, zříkajíce se politiky, opětují ve skutečnosti politiku ruských menševiků. Pyšní popíratelé státu se uctivě před ním sklánějí, jakmile jen zlehounka mění svou kůži. Varujíce proletariát od pokušení moci, podporují obětavě moc "levého" měšťáctva. Proklínajíce gangrénu parlamentarismu, podstrkují pod šosem svým stoupencům voličský lístek s jmény vulgárních republikánů. Ať se již španělská revoluce rozhodne jakkoliv, s anarchismem, buď jak buď, zúčtuje provždy.
Ústy Plechanova, přivítaného bouřlivými pozdravy celého sálu - leví tu uctívali starého učitele, praví - nového spojence - mluvil raný ruský marxismus, jehož vyhlídky se několik desítiletí upínaly k politické svobodě. Tam, kde se pro bolševiky revoluce teprve začínala, tam se Plechanovovi jevila zakončenou. Radě průmyslníkům "hledat sblížení s dělnickou třídou", Plechanov vnukával demokratům: "Musíte se bezpodmínečně dohodnout se zástupci obchodně-průmyslové třídy." Jako odstrašující příklad uvedl Plechanov "smutnou památku Leninovu', který klesl do takové míry, že vyzýval proletariát "ihned se chopit politické moci vlastníma rukama". Právě na výstrahu proti boji o moc bylo Poradě potřeba Plechanova, jenž odložil poslední zbroj revolucionáře na prahu revoluce.
Ten den večer, kdy mluvili delegáti za ruské dějiny, dal Kerenskij slovo zástupci selsko-hospodářské komory a svazu chovatelů koní, jenž se rovněž jmenoval Krapotkin; to byl jiný člen starého knížecího rodu, který, lze-li rodokmenům věřit, měl více práv na ruský prestol nežli Romanovové. "Nejsem socialista", pravil aristokrat-feudál, "ale vážím si opravdového socialismu. Ale když vidím zabírání, loupeže a násilí, musím říci, že… vláda musí přimět lidi, kteří se k socialismu přitřeli, aby zmizeli od díla budování země." Tento druhý Krapotkin, jenž zřejmě vyslal střelu do Černova, nenamítal nic proti takovým socialistům jako Lloyd George nebo Poincaré. Zároveň se svým rodovým protinožcem, anarchistou, odsuzoval Krapotkin-monarchista Zimmerwald, třídní boj a zabírání pozemků - jenže, ach, zvykl si to nazývat "anarchií" - a žádal rovněž jednotu a vítězství. Protokoly, žel, nezaznamenávají, jestli si také Krapotkinové tleskali navzájem.
V Poradě rozežrané nenávistí mluvilo se tak mnoho o jednotě, že se nemohla neztělesnit, třeba jen na chvilku, v nezbytném symbolickém potřesení rukou. O této události nadšenými slovy vypravoval list menševiků: "Za řeči Bublikovovy se přihodila věc, která způsobila neobyčejný dojem na všechny účastníky porady… ‚Jestliže včera', prohlásil Bublikov, ‚šlechetný vůdce revoluce Cereteli podal ruku průmyslovému světu, nechť ví, že tato ruka nezůstane trčet ve vzduchu…' Když Bublikov končí, přichází k němu Cereteli a tiskne mu ruku. Bouřlivé ovace.
Co to ovací! Příliš mnoho ovací. Týden před vylíčenou scénou křičel týž Bublikov, mocný činitel v železničářství, na sjezdě průmyslníků na sovětské vůdce: "Pryč s nepoctivci, nevědomci a se všemi těmi, kteří… tlačili do propasti !" a jeho slova ještě nedozněla v ovzduší Moskvy. Starý marxista Rjazanov, účastnící se Porady v delegaci odborových organisací, vzpomněl tu velmi vhodně polibku lyonského biskupa Lamouretta: "polibku, jímž se obdařily dvě části Národního shromáždění - nikoli dělníci a měšťáctvo, nýbrž dvě části měšťáctva - a víte, že nikdy tak divoce nevzplanul boj jako po tomto polibku." S neobyčejnou upřímností i Miljukov uznává, že jednota se strany průmyslníků byla "neupřímná - prakticky nezbytná pro třídu, jíž je souzeno příliš mnoho ztratit. Právě takovýmto smířením při postranních úmyslech bylo proslulé Bublikovovo potřesení rukou".
Věřila většina účastníků v sílu stisku ruky a politických polibků? Věřili oni sobě? Jejich city byly protimluvné tak jako jejich záměry. Pravda, v jednotlivých řečech, zvláště z provincie, bylo ještě slyšet záchvěv prvního nadšení, nadějí a ilusí. Ale v shromáždění, kde levá polovice byla zklamána a demoralisována, a pravá rozhořčena, zněl, ohlas březnových dnů jako dopisy snoubenců, čtené na jejich rozvodovém procesu. Politikové, odcházející do říše přízraků, zachraňovali přízračnými prostředky přízračný řád. Smrtelný chlad marnosti vanul nad shromážděním "živých sil", nad přehlídkou zaslíbenců smrti.
Na samém konci Porady stala se věc, která odhalila hluboký rozkol v té skupině, jež se pokládala za vzor jednoty a státnickosti: v kozáctvu. Nagajev, mladý kozácký důstojník, přimykající se k sovětské delegaci, prohlásil, že pracující kozáctvo nejde za Kaledinem: vojáci z fronty nevěří kozáckým špičkám. To bylo správné a to uhodilo do nejbolavějšího místa. Novinářská zpráva líčí dále scénu ze všech scén Porady nejbouřlivější. Levice nadšeně tleská Nagajevovi. Slyšet výkřiky: "Sláva revolučnímu kozáctvu!" Rozhořčené protesty na pravici: "Za to si odpovíte !" Hlas z důstojnické lóže: "Německé marky!" Ačkoliv takováto slova jakožto poslední vlastenecký argument bylo lze nezbytně očekávat, působila tu přece jako výbuch pumy. V sále nastává pekelná vřava. Sovětští delegáti vyskakují s míst, hrozí pěstmi do důstojnické lóže. Výkřiky: "Provokatéři!"… Bez ustání řinčí předsednický zvonek. "Zdá se, ještě chvíli - a začne se pranice.
Po všem tom, co se stalo, ujišťoval Kerenskij v své závěrečné řeči: "Věřím, ba vím…, že se dosáhlo velkého vzájemného pochopení, že se dosáhlo velké vzájemné úcty... Ještě ani jednou dvojakost únorového řádu nedospěla k takové odporné a zbytečné falši. Hlas řečníkův, jenž sám nemůže tento tón vydržeti, láme se v posledních větách v nářek zoufalství a hrozeb. "Přerývaným hlasem, jenž z hysterického křiku přecházel do tragického šepotu," jak to líčí Miljukov, "hrozil Kerenskij domnělému odpůrci, pátraje zaníceným zrakem po něm v sále…" Ve skutečnosti věděl Miljukov lépe než kdokoliv jiný, že odpůrci nikterak nebyli domnělí. "Dnes, občané ruské země, nebudu již snít o ničem… Nechť srdce zatvrdne…" soptil Kerenskij, "nechť uschnou všechny ty květy a sny o lidskosti (ženský hlas shora: Nikoli!)‚ po nichž bylo dnes na této katedře šlapáno. Sám je zašlapu. Nebude jich. (Ženský hlas shora: Neučiníte to, vaše srdce vám to nedá!) Odhazuji daleko od sebe klíče od srdce milujícího člověka, budu myslit jenom na stát."
Sálem zachvělo zděšení, jež tentokráte zachvátilo obě jeho polovice. Sociální symbolika státní Porady se dovršovala nesnesitelným monologem melodramatu. Ženský hlas, jenž se tu zdvihl na ochranu květů srdce, zazněl jako pokřik o záchranu, jako SOS pokojné, slunné nezištné Únorové revoluce. Nad státní Poradou se konečně spustil divadelní závěs.