Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19179. Povstání Kornilovovo
Už začátkem srpna nařídil Kornilov pod záminkou, že jde o zálohy na obranu Rigy, aby se "divoká" divise a 3. jízdní sbor převedly z jihozápadní fronty do obvodu železničního trojúhelníku: Nevel-Novosokolniky- Veliké Luky, jenž byl vhodnou základnou pro nástup na Petrohrad. A v touž dobu nařídil nejvyšší velitel soustředit jeden kozácký prapor do obvodu mezi Vyborgem a Běloostrovem: pěst byla vztyčena nad samou hlavou hlavního města - z Běloostrova do Petrohradu je jenom třicet kilometrů - ale budilo se zdání, jako by šlo o zálohy pro možné operace ve Finsku. Takto tedy ještě do moskevské Porady byly k ráně na Petrohrad vyvedeny čtyři jízdní divise, jež se pokládaly za nejzpůsobilejší proti bolševikům. O divisi kavkazské se říkalo v okolí Kornilovově prostě: "Horalům je všechno jedno, koho řežou." Strategický záměr byl prostý. Zamýšlelo se, že tři divise, povolané z jihu, se po železnici převezou do Carského Sela, Gatčiny a Krásného Sela, aby se odtud, "jakmile přijdou zprávy o nepokojích, které se začaly v Petrohradě, ale nejpozději ráno 1. září", daly na pochod a obsadily jižní část hlavního města na levém břehu Něvy. Divise, položená ve Finsku, měla zároveň obsadit severní část hlavního města.
Skrze Svaz důstojníků vstoupil Kornilov do spojení s petrohradskými vlasteneckými organisacemi, jež měly po ruce podle svého tvrzení dva tisíce mužů, dobře vyzbrojených, jimž však bylo třeba zkušených důstojníků k vedení. Kornilov sliboval, že pod pláštíkem dovolenců pošle velitele z fronty. Ustavena byla tajná protivýzvědná služba, aby dávala pozor na smýšlení petrohradských dělníků a vojáků i činnost revolucionářů; v čelo této služby dán plukovník "divoké" divise Gejman. Věc se vedla v mezích vojenského služebního řádu, spiknuti disponovalo aparátem hlavního stanu.
Moskevská Porada jenom upevnila Kornilova v jeho záměrech. Pravda, Miljukov, jak sám vypravuje, doporučoval vyčkat, neboť Kerenskij se na venkově těší ještě oblibě. Ale takováto rada nemohla působit na rozohněného generála: konec konců nešlo o Kerenského, nýbrž o sověty; mimo to pak Miljukov nebyl muž činu: byl to civilista, a co ještě horší, profesor. Bankéři, průmyslníci, kozáčtí generálové spěchali, metropolité dávali požehnání. Pobočník Zavojko ručil za úspěch. Se všech stran se sypaly pozdravné telegramy. Spojenecká diplomacie se činně účastnila mobilisace protirevolučních sil. Sir Buchanan držel v rukou mnohé nitky spiknutí. Vojenští zástupcově spojenců při hlavním stanu ujišťovali své ruské přátele o svých nejlepších citech. "Zvláště pohnutě", praví Denikin, "to dělal britský zástupce." Za velvyslanectvími stály jejich vlády. V telegramu z 23. srpna oznamoval zahraniční komisař Zatímní vlády Svatikov z Paříže, že v přijetí na rozloučenou se zahraniční ministr Ribot "neobyčejně dychtivě zajímal, kdo z mužů kolem Kerenského je člověk tvrdý a rázný" a jak se president Poincaré "mnoho vyptával na... Kornilova". Všechno to se v hlavním stanu vědělo. Kornilov nevěděl, proč by odkládal a čekal. Asi 20. srpna byly dvě divise posunuty dále k Petrohradu. V den pádu Rigy bylo povoláno do hlavního stanu po čtyřech důstojnících za každý armádní pluk, všeho asi 4000 osob, "aby poznali anglické pumomety". Bystřejším se ihned rozbřesklo, že jde o to, jak jednou provždy zaškrtit "bolševický Petrohrad". V týž den byl z hlavního stanu dán rozkaz, aby se spěšně dodalo jízdním divisím po několika bednách ručních granátů: ty se právě znamenitě hodily pro boj na ulicích. "Bylo smluveno, píše náčelník štábu Lukomskij, "že všechno má být připraveno na 26. srpen."
Jakmile se Kornilovova vojska přiblíží k Petrohradu, vnitřní organisace‚ musí v Petrohradě vystoupit, obsadit Smolný ústav a postarat se o zatčení bolševických předáků". Pravda, v Smolném ústavě se bolševičtí předáci objevili jen na zasedáních; zato tam stále sídlil Výkonný výbor, jenž dodával vládě ministry a nepřestával Kerenského pokládat za náměstka svého předsedy. Ale při velké věci nelze a ani není potřeba rozlišovat jemné odstíny. Kornilov se tím nezabýval v žádném případě. "Je čas", pravil Lukomskému, "německé agenty a zvědy včele s Leninem pověsit a Sovět dělnických a vojenských zástupců rozehnat a rozehnat jej tak, aby se už nikde nesešel."
Vedením operace se Kornilov pevně rozhodl pověřit Krymova, jenž se mezi svými známými těšil pověsti odvážného a rázného generála. "Krymov byl tehdy veselý, těšící se z života," praví oněm Denikin, a důvěřivě patřil do budoucna. V hlavním stanu spoléhali na Krymova. Jsem přesvědčen," pravil o něm Kornilov, "že se nebude rozpakovat, kdyby toho bylo třeba, pověsit všechny členy Sovětu dělnických a vojenských zástupců." Volba "veselého, z života se těšícího" generála byla tedy šťastná, že nelze víc.
V proudu těchto prací, poněkud odvracejících pozornost od německé fronty, přijel do hlavního stanu Savinkov, aby přesně dojednal dřívější dohodu, žádaje podružnější změny. K ráně proti společnému nepříteli stanovil Savinkov stejné datum, které Kornilov stanovil už dávno k akci proti Kerenskému: den půlletí revoluce. Ačkoliv se záměr převratu rozlezl do dvou rukávů, snažily se obě strany operovat společnými elementy záměru: Kornilov, aby se maskoval, Kerenskij na podporu vlastních ilusí. Návrh Savinkovův přišel stanu neobyčejně vhod: vláda sama nastavovala hlavu, Savinkov se chystal zatáhnout smyčku. Generálové v hlavním stanu si mnuli ruce: "Berou!" říkali si jako šťastní rybáři.
Kornilov tím snadněji souhlasil s ústupky, protože ho nic nestály. Jaký význam má vyjmouti petrohradskou posádku z velení hlavního stanu, jakmile do hlavního města vstoupí kornilovská vojska? Vysloviv souhlas i s dvěma dalšími podmínkami, hned je Kornilov porušil: divoká divise byla určena, aby šla jako předvoj a Krymov byl dán v čelo celé operace. Kornilov nepokládal za nutné cedit komáry.
O základních otázkách své taktiky bolševici diskutovali nepokrytě: masová strana nemůže jednat jinak. Vlada a hlavni stan nemohly nevědět, že bolševici zdržují masy od akcí a že k nim nevyzývají. Ale tak jako přání bývá otcem myšlenky, tak i politická potřeba se stává matkou předpovědi. Všechny vládnoucí třídy mluvily o chystaném povstání, neboť ho potřebovaly stůj co stůj. Datum povstání hned přibližovaly, hned zas oddalovaly o několik dnů. V ministerstvu vojenství, to jest u Savinkova - hlásil tisk - chovají se k chystané akci "zcela vážně". Rěč oznamovala, že podněcovati k akci začíná bolševická skupina petrohradského Sovětu. Miljukov jako politik byl ve věci domnělého povstání bolševiků tak exponován, že pokládal za věc cti podporovat tuto versi i jako historik. "Podle dokladů protivýzvědné služby, uveřejněných později," píše Miljukov, "jsou právě s touto dobou v spojitosti nové asignace německých peněz ‚na podniky Trockého'." Spolu s ruskou protivýzvědnou službou vzdělaný historik zapomíná, že Trockij, jehož německý štáb pro pohodlí ruských vlastenců nazýval jménem, byl "právě tu dobu - od 23. července do 4. záři - ve vězení. To, že osa zemská je čára jenom pomyslná, nebrání, jak víme, zemi dělat své otáčky. Tak i záměr kornilovské operace se točil kolem akce bolševiků jako kolem své osy. To mohlo docela stačit pro období přípravné. Ale na rozuzlení bylo třeba přece jenom něčeho hmotnějšího.
Jeden z vůdčích vojenských spiklenců, důstojník Vinberg, potvrdil úplně v svých zajímavých zápiscích, odhalujících zákulisní stránku věci, pravdivost bolševických řečí o rozvětvené práci vojenské provokace. Miljukov pod tlakem skutečností a dokladů musil uznat, že "podezření krajních levých vrstev bylo správné; agitace v závodech spadala nepochybně v jedno… s úkoly, jež měly vykonat důstojnické organisace . Ale ani to nepomáhalo: bolševici, jak si stěžuje týž historik, se rozhodli, "nepoddávat se"; masy se nechystaly vystoupit bez bolševiků. Avšak i na tuto překážku se v záměru předem pomýšlelo a abychom tak řekli, předem se paralysovala. "Republikánské ústředí", jak se nazýval vedoucí orgán spiklenců v Petrohradě, se rozhodlo prostě bolševiky nahradit: napodobením revolučního povstání byl pověřen kozácký plukovník Dutov. V lednu 1918 Dutov na otázku svých politických přátel: "Co se mělo stát 28. srpna 1917?" odpověděl doslova takto: "Mezi 28. srpnem a 2. zářím jsem měl, pod zdáním, že jde o bolševiky, vystoupit já." Na všechno se pamatovalo. Ne přece nadarmo pracovali o záměru důstojníci generálního štábu.
Kdežto Kerenskij po návratu Savinkova z Mohyleva byl nakloněn se domnívat, že nedorozumění je odklizeno a že hlavní stan se úplně vřadil do záměru jeho. "Byly chvíle," píše Stankěvič, "kdy všechny zúčastněné osoby věřily v to, že jednají netoliko všechny jedním směrem, ale že si všechny stejně představují i sám způsob akce. Tyto šťastné chvíle netrvaly dlouho. Do věci se vpletla náhoda, která, jako všecky dějinné náhody, otevřela záklopku tomu, co se státi musilo. Ke Kerenskému přišel Lvov, okťabrista, člen první Zatímní vlády, týž, jenž jako rozpínavý vrchní prokurátor svatého Synodu pravil v své zprávě, že v této instituci zasedají "idioti a ničemové". Lvovu bylo souzeno odhalit, že pod zdáním jediného záměru jsou záměry dva, z nichž jeden mířil nepřátelsky proti druhému.
Jakožto nezaměstnaný, ale k slovu ochotný politik účastnil se Lvov nekonečných rozhovorů o přetvoření moci a o záchraně země a to hned v hlavním stanu, hned zas v Zimním paláci. Tentokráte se objevil s návrhem, že bude prostředníkem při přetvoření vlády na národním podkladě, při čemž blahopřejně strašil Kerenského hromy a blesky nespokojeného stanu. Znepokojený ministersky předseda se rozhodl užít Lvova na vyzkoušení hlavního stanu a zároveň zřejmě i na vyzkoušení svého společníka Savinkova. Kerenskij se vyslovil příznivě o kursu na diktaturu, což nebyla licoměrnost, a povzbudil Lvova k dalšímu prostřednictví, což byla válečná lest.
Když přijel Lvov znovu do hlavního stanu, ověšený již plnými mocmi Kerenskeho, spatřili generálové v jeho poselství důkaz toho, že vláda uzrála pro kapitulaci. Teprve včera se Kerenskij zavázal skrze Savinkova uskutečnit program Kornilovův pod ochranou kozáckého sboru; dnes již Kerenskij navrhoval hlavnímu stanu přetvořit vládu společně. Třeba jen přitlačit kolenem, rozhodli správně generálové. Kornilov vysvětlil Lvovu, že právě proto, že chystané povstání bolševiků má za svůj cíl "svrhnout moc Zatímní vlády, uzavřít mír s Německem a vydati Německu baltské loďstvo", nezbývá jiné východisko, než aby "Zatímní vláda postoupila ihned moc nejvyššímu veliteli". Kornilov k tomu dodal: "Je jedno, ať by jím byl kdokoliv." Ale sám se naprosto nechystal ustoupit někomu své místo. Jeho nedotknutelnost na tomto místě byla předem utvrzena přísahou georgijevských rytířů, Svazu důstojníků a Rady kozáckých vojsk. V zájmu zaručení "bezpečnosti" Kerenského a Savinkova od bolševiků prosil je Kornilov naléhavě, aby přijeli do hlavního stanu pod jeho osobni ochranu. Pobočník Zavojko jednoznačně naznačoval Lvovu, v čem ta ochrana bude záležet.
Vrátiv se do Petrohradu, přemlouval Lvov jakožto "přítel" plamennou řečí Kerenského k souhlasu s návrhem Kornilovovým "na záchranu životů Členů Zatímní vlády a hlavně života jeho". Kerenskij nemohl konec konců nepochopit, že politická hra s diktaturou dospívá k povážlivému obratu a že se může skončit docela nepříznivě. Rozhodnuv se jednat, zavolal nejprve Kornilova k telefonu, aby vyšetřil: vyřídil Lvov správně, co mu bylo svěřeno? Otázky dával Kerenskij nejenom za sebe, ale i za Lvova, ačkoliv ten hovoru přítomen nebyl. "Takovýto způsob," poznamenává Martynov, "hodný policejního agenta, byl ovšem nedůstojný náčelníka vlády." O svém příjezdu zároveň se Savinkovem do hlavního stanu mluvil Kerenskij jako o hotové věci. A vůbec celý ten telefonický rozhovor zdá se nehodnověrným: demokratický předseda vlády a "republikánský" generál se domlouvají o tom, aby postoupil druh druhu moc, jako by šlo doslova o místo v spacím voze!
Miljukov má úplně pravdu, když v požadavku Kornilovově, aby mu byla postoupena moc, spatřuje jenom "pokračování stále stejných a dávno nepokrytě začatých rozhovorů o diktatuře, o reorganisaci vlády atd.". Ale Miljukov zachází příliš daleko, když se pokouší vylíčit na tomto základě věc tak, jako by spiknutí hlavního stanu vůbec nebylo. Kornilov, to je nade vši pochybu, by nebyl mohl podat skrze Lvova své požadavky, kdyby nebyl býval dříve v spiknutí s Kerenským. Ale to ještě nikterak nemění skutečnost, že Kornilov jedním spiknutím, obecným, kryl spiknutí druhé, spiknutí vlastní. Zatím co se Kerenskij a Savinkov chystali zatřepat bolševiky a z části sověty, Kornilov se hotovil zatřepat i Zatímní vládou. A to právě Kerenskij nechtěl.
26. srpna večer si hlavní stan několik hodin opravdu mohl myslit, že se vláda vzdává bez boje. Ale to neznamenalo, že by spiknutí nebylo, nýbrž jenom že se zdálo blízkým vítězství. Vítězné spiknutí vždycky najde prostředky, jak se učinit zákonným. "Viděl jsem generála Kornilova po této rozmluvě," vypravuje kníže Trubeckoj, diplomat zastupující v hlavním stanu ministerstvo zahraničí. "Vzdech ulehčení se vydral z jeho hrudi a na mou otázku: vláda vám tedy jde vstříc ve všem?, odpověděl: Ano." Kornilov se mýlil. Právě od této chvíle vláda v osobě Kerenského mu přestala vycházet vstříc.
Tak tedy hlavní stan má záměry vlastní? Tak tedy nejde o diktaturu vůbec, nýbrž o diktaturu Kornilovovu? A jemu, Kerenskému, jako výsměchem nabízejí křeslo ministra spravedlnosti? Kornilov opravdu byl tak neopatrný, že takovouto věc před Lvovem naznačil. Zaměňuje sebe s revolucí, volal Kerenskij na ministra financí Někrasova: "Já jim revoluci nevydám." Nezištný přítel Lvov byl ihned zatčen a ztrávil bezesnou noc v Zimním paláci s dvěma strážci u nohou, poslouchaje se zaťatými zuby, jak "za stěnou ve vedlejší komnatě Alexandra III. vítězoslavný Kerenskij, spokojený s úspěšným postupem své věci, prozpěvuje bez konce arie z oper . V tyto hodiny zakoušel Kerenskij neobyčejný příliv energie.
Petrohrad v ty dni žil v dvojnásobném neklidu. Politické napětí, tiskem úmyslně zveličované, tajilo v sobě výbuch. Pád Rigy přiblížil frontu k městu. Otázka evakuace hlavního města daná válečnými událostmi už dávno před pádem monarchie, nabyla tentokráte nové prudkosti. Majetní lidé opouštěli město. Úprk měšťáctva byl daleko více podněcován strachem z nového povstání než obavou z vpádu nepřítele. 26. srpna ústřední výbor bolševické strany znovu opakuje: "Temnými osobami… se vede provokační agitace jakoby za naši stranu." Vedoucí orgány petrohradského Sovětu, odborových organisací a továrních a dílenských výborů prohlásily týž den: ani jediná dělnická organisace, ani jediná politická strana nevyzývá k nižádným demonstracím. Pověsti o svržení vlády chystaném na zítřek však neutuchaly ani na chvíli. "Ve vládních vrstvách," oznamoval tisk, "ukazují na jednomyslně přijaté usnesení o tom, aby jakýkoliv pokus o akci byl potlačen." Učiněno dokonce opatření, jak povstání podnítit, dříve než je potlačit.
V ranním vydání novin ze 27. srpna se nejenom ještě nic neoznamovalo o povstaleckých úmyslech hlavního stanu, ale naopak, interview Savinkovův ujišťoval, že "generál Kornilov se těší naprosté důvěře Zatímní vlády . Den půlletí revoluce se vůbec utvářel radostně, pokojně. Dělníci a vojáci se vyhýbali všemu, co by se podobalo demonstraci. Měšťáctvo, obávajíc se nepokojů, sedělo doma. Ulice byly pusté. Hroby únorových obětí na Martově poli byly jako zapomenuty.
Ráno onoho dne dlouho očekávaného, jenž měl přinést záchranu zemi, dostal nejvyšší velitel od ministerského předsedy telegrafický rozkaz postoupit své místo náčelníku štábu a ihned přijet do Petrohradu. Věc nabyla naráz obratu zcela neočekávaného. Generál pochopil, jak sám řekl, že "se tu hraje dvojí hra . S větším právem by mohl říci, ze jeho dvojí hra byla odhalena. Kornilov se rozhodl neustoupit. Telefonické přemlouvání Savinkovovo nepomohlo. "Byv přinucen vystoupiti přímo," pravil Kornilov v manifestě, jímž se obrátil k národu, "prohlašuji já, generál Kornilov, že Zatímní vláda pod nátlakem bolševické většiny sovětu jedná v úplné shodě se záměry německého generálního štábu a zároveň s chystaným vystoupením nepřátelských sil na rižském pobřeží hubí armádu a rozkládá zemi zevnitř." Nechtěje vydat moc zrádcům, prohlašuje Kornilov, že je mu "milejší zemřít na poli cti a boje". O autorovi tohoto manifestu napsal později Miljukov s odstínem nadšení: "… rozhodný, neuznávající nižádných právních jemností a jdoucí přímo k cíli, který jednou uznal za správný" Nejvyšší velitel, beroucí s fronty vojska, aby svrhl vlastní vládu, nemůže být opravdu obviňován, že by měl náklonnost k "právním jemnostem".
Kornilova Kerenskij sesadil sám. Zatímní vlády v tu dobu již nebylo: večer 26 srpna podali ministři demisi, jež šťastnou shodou okolnosti vyhovovala přání všech stran. Ještě několik dnů do roztržky hlavního stanu s vládou oznamoval generál Lukomskij Lvovu skrze Aladina: "… nebylo by špatné upozornit kadety, aby k 27. srpnu všichni vystoupili ze Zatímní vlády, aby tím vládu postavili do obtížné situace a sami se vyhnuli nepříjemnostem." Kadeti neopominuli vzít toto doporučení na vědomí. Na druhé straně sám Kerenskij prohlásil Zatímní vládě, že pokládá za možné bojovat proti povstání Kornilovovu, "jenom s podmínkou, že mu osobně bude postoupena veškerá moc". Ostatní ministři jako by právě jen čekali na tak šťastnou pohnutku podat demisi jeden vedle druhého. Takto se koalici dostalo ještě jedné zkoušky své síly. "Ministři ze strany k.(onstitnčních) d.(emokratů)", píše Miljukov, "prohlásili, že v určitou chvíli podají demisi, aniž předem rozhodli otázku své příští účasti v Zatímní vládě." Věrni své tradici, chtěli kadeti přečkat v ústraní dny boje, aby se potom rozhodli podle toho, jak boj dopadne. Nepochybovali o tom, že kompromisníci jim uchovají jejich místa neporušená. Sňavše se sebe odpovědnost, účastnili se kadeti společně se všemi ostatními odstouplými ministry mnoha vládních porad, které měly "ráz soukromý". Dva tábory, chystající se k občanské válce, se seskupovaly "soukromě" kolem náčelníka vlády vybaveného všemožnými plnými mocmi, jen ne mocí skutečnou.
Na telegram Kerenského, jejž dostali v hlavním stanu: "Veškeré vlaky, jedoucí do Petrohradu a do jeho obvodu, zadržet a poslat na místa dřívějších posledních stanovišť," Kornilov napsal: "Tento rozkaz nevykonat, vojska šinout k Petrohradu." Věc ozbrojené vzpoury vjela takto pevně do svých kolejí. Tomu je třeba rozumět doslova: tři jízdní divise se v železničních vlacích šinuly proti hlavnímu městu.
Rozkaz Kerenského petrohradskému vojsku pravil: "Generál Kornilov, jenž ujišťoval svým vlastenectvím a věrností lidu… vzal pluky s fronty a... poslal proti Petrohradu." Kerenskij moudře mlčel o tom, že pluky s fronty byly odvolány nejenom s jeho vědomím, ale i na přímé požádání jeho, aby se vypořádaly s touž posádkou, před níž pojednou pranýřoval věrolomnost Kornilovovu. Vzbouřilý nejvyšší velitel měl ovšem odpověď hned pohotově: "… Zrádci nejsou mezi námi," pravilo se v jeho telegramu, "nýbrž tam, v Petrohradě, kde se za německé peníze a při zločinné shovívavosti vlády prodávalo a prodává Rusko". Tak si pomluva zdvižená proti bolševikům razila stále nové cesty.
Ona povznesená nálada, v níž předseda odstouplých ministrů prozpěvoval arie z oper, rychle minula. Boj s Kornilovem, ať již dopadne jakkoliv, hrozil nejtěžšími následky. "Hned v první noc povstání hlavního stanu", píše Kerenskij, "začala se v sovětských, vojenských a dělnických vrstvách Petrohradu šířit pověst o účasti Savinkovově v hnutí generála Kornilova". Pověst mluvila nejen o Savinkovovi, ale také o Kerenském, a pověst se nemýlila. Ale příští dny hrozily odhalením ještě nebezpečnějším.
"Pozdě v noci na 26. srpen", vypravuje Kerenskij, "vstoupil ke mně do kabinetu velmi vzrušený šéf ministerstva vojenství. ‚Pane ministře,' pravil Savinkov, postaviv se čelem proti mně, ‚žádám, abych byl ihned zatčen jako účastník generála Kornilova. Jestliže mi důvěřujete, žádám, aby mi byla dána možnost dokázati činem národu, že s povstáním nemám nic společného…' Jako odpověď na toto prohlášení", pokračuje Kerenskij, "jsem hned jmenoval Savinkova dočasným generálním gubernátorem Petrohradu, dav mu velikou plnou moc na ochranu Petrohradu od vojsk generála Kornilova". A co víc: na žádost Savinkovovu jmenoval Kerenskij Filoněnka jeho náměstkem. Povstání tak jako jeho potlačení se takto točilo v kruhu "direktoria".
Jmenovati tak nahonem Savinkova generálním gubernátorem kázal Kerenskému boj za jeho politickou záchranu: kdyby byl Kerenskij vydal Savinkova sovětům, byl by zas Savinkov hned vydal Kerenského. A naopak zase, dostav od Kerenského, ne bez naléhání, možnost legalisovati se názornou účastí v akci proti Kornilovovi, musil Savinkov učinit všechno možně, aby Kerenského očistil. "Generálního gubernátora" bylo třeba ani ne tak pro boj s protirevolucí, jako spíš na zakrytí stop spiknutí. Družná práce společníků tím směrem začala se hned.
"Ve 4 hodiny ráno 28. srpna", vydává svědectví Savinkov, "vrátil jsem se do Zimního paláce na výzvu Kerenského a zastihl tam generála Aleksějeva aTereščenka. Všichni čtyři jsme se shodli v tom, že ultimatum Lvovovo není nic než nedorozumění. Úloha prostředkovatele v této časné jitřní poradě náležela generálnímu gubernátorovi. Ze zákulisí řídil věci Miljukov: ve dne vystoupí pak na scénu přímo. Aleksějev, ačkoliv Kornilova nazýval ovčí hlavou, náležel s ním k jednomu táboru. Spiklenci a jejich sekundanti se naposled pokusili prohlásit všechno, co se stalo, za "nedorozumění" ‚ to jest, pokusili se společně oklamat veřejné mínění, aby ze společného záměru zachránili, co je možné. Divoká divise, generál Krymov, kozácké vlaky, odmítnutí Kornilovovo vzdát se hodnosti, pochod na hlavní město - všechno to není nic jiného než součást "nedorozumění"! Zlobnou spletí okolností polekaný Kerenskij už nevolal: "Revoluci jim nevydám!" Hned po dohodě s Aleksějevem vstoupil do pokoje novinářů v Zimním paláci a obratil se k ním s požadavkem, aby ze všech novin vyhodili jeho provolání, v němž Kornilova prohlašuje za zrádce. Když se z odpovědí novinářů ukázalo, že technicky toho úkolu splnit nelze, Kerenskij zvolal: "Velká škoda!" Tato drobná příhoda, zaznamenaná v novinách druhý den, osvětluje neobyčejně výrazně postavu nejvyššího národního sudího, jenž se na konec tak zapletl. Kerenskij ‚tak dokonale ztělesňoval v sobe demokracii i měšťáctvo, že se pojednou ukázal současně jak v úloze nejvyššího nositele státní moci, tak i v úloze zločinného spiklence proti ní.
K ránu 28. srpna byla roztržka mezi vládou a nejvyšším velitelem dokonána a to před tváří celé země. Do věci se ihned vpletla bursa. Jestliže moskevskou řeč Kornilovovu, hrozící vzdáním Rigy, notovala sníženým kursem ruských papírů, reagovala na zprávu o nepokrytém povstání generálů zvýšením kursu cenných papírů všech. Svým pohrdavým notováním únorového řádu dala jasný výraz náladám a nadějím majetných tříd, jež nepochybovaly o vítězství Kornilovově.
Náčelník štábu Lukomskij, jemuž večer před tím Kerenskij přikázal ujmout se dočasně velení, odpověděl: "Nepokládám za možné přijmouti hodnost od generála Kornilova, neboť nato bude následovat výbuch v armádě, jenž Rusko zahubí." S výjimkou kavkazského hlavního velitele, jenž dost opožděně prohlásil svou věrnost Zatímní vládě, podporovali ostatní hlavní velitelé v různých tónech požadavky Kornilovovy. Hlavní výbor svazu důstojníků inspirovaných kadety rozeslal do všech štábů armády a námořnictva telegram: "Zatímní vláda, která už nejednou nám dokázala svou státnickou neschopnost, zhanobila tentokráte své jméno provokací a nemůže už dále zůstat v čele Ruska"… Čestným předsedou svazu důstojníků byl týž Lukomskij. Generálu Krasnovovi, jmenovanému velitelem 3. jízdního sboru, prohlásili v hlavním stanu: "Nikdo Kerenského hájit nebude. Bude to jen výlet. Vše je připraveno."
O optimistických úvahách vůdců a podnětníků spiknutí nedává špatný obraz šifrovaný telegram známého nám již knížete Trubeckého ministru zahraničí: "Hodnotíme-li střízlivě situaci," píše Trubeckoj, "třeba uznat, že celý velitelský sbor, převážná většina sboru důstojnického a nejlepší bojovné oddíly armády půjdou za Kornilovem. Na jeho stranu se postaví v týlu všechno kozáctvo, většina vojenských škol a rovněž nejlepší oddíly z fronty. K fysické síle třeba dodat… morální přízeň všech nesocialistických vrstev obyvatelstva a ve vrstvách nižších… lhostejnost, která se podrobí každému úderu jezdeckého biče. Není pochybnosti, že velká většina březnových socialistů si pospíší přejíti ke Kornilovovi, jestliže zvítězí." Trubeckoj vyjadřoval nejen naděje hlavního stanu, ale i smýšlení spojeneckých missí. V kornilovském oddíle, táhnoucím na Petrohrad, byly pancéřové vozy, opatřené anglickou obsluhou: a to, jak si lze myslit, byl oddíl nejspolehlivější. Velitel anglické vojenské misse v Rusku generál Knox vytýkal americkému plukovníku Robinsovi, že nepodporuje Kornilova. "Nemám zájmu na vládě Kerenského" pravil britský generál, "je příliš slabá; je třeba vojenské diktatury, je třeba kozáků, tento národ potřebuje biče! Diktatura - toť právě to, čeho je třeba."
Všechny tyto hlasy doléhaly s různých stran do Zimního paláce a působily hrůzně na jeho obyvatele. Úspěch Kornilovův zdál se neodvratným. Ministr Někrasov oznámil svým přátelům, že věc je docela prohraná a že nezbývá než čestně zemřít. "Někteří čelní vůdcové Sovětu," tvrdí Miljukov, "předvídající svůj osud, zvítězí-li Kornilov, pospíchali si připravit zahraniční pasy."
Hodinu co hodinu přicházely zprávy, jedna hroznější než druhá, o tom, že kornilovská vojska se blíží. Měšťácký tisk se jich chápal žádostivě, nafukoval je, kupil jednu přes druhou a působil ovzduší paniky.
Ve 12 hodin 30 minut 28. srpna: "Oddíl vyslaný generálem Kornilovem soustředil se poblíž Luk." Ve 2 hodiny 30 minut odpoledne: "Stanicí Oredeží projelo devět dalších vlaků s vojskem Kornilovovým. V hlavním vlaku je železniční prapor." Ve 3 hodiny odpoledne: "Lužská posádka se vzdala vojsku generála Kornilova a vydala své zbraně. Stanice a všechny vládní budovy obsazeny vojskem Kornilovovým." V 6 hodin večer: "Dva vlaky kornilovskýcli vojsk pronikly z Narvy a jsou půl versty od Gatčiny. Dva druhé vlaky jsou na cestě do Gatčiny." Ve dvě hodiny v noci na 29. srpen: "U stanice Antropšino se začal boj mezi vládním a kornilovským vojskem. Na obou stranách jsou mrtví a ranění." Ještě v noci přišla zpráva o tom, že Kalenin hrozí odříznout Petrohrad a Moskvu od úrodného ruského jihu.
Hlavní stan, hlavní vélitelé front, britská misse, důstojnictvo, vlaky, železniční prapory, kozáctvo, Kalenin, všechno to se v malachitovém sále Zimního paláce přijímalo jako zvuky hlásných trub strašného soudu.
Uznává to, ovšem zmírněnými slovy, i sám Kerenskij. "Den 28. srpna byl právě dobou největšího kolísání," píše Kerenskij, "největších pochyb o sile odpůrců Kornilovovych, dobou největší nervosy v samé demokracii. Není nesnadné si představit, co se skrývá za těmito slovy. Náčelník vlády se trápil úvahami nejen o tom, který z obou táborů je silnější, ale i o tom, který z nich je pro něho osobně hroznější. "My nejsme s vámi, pravicí, ani s vámi, levici, takováto slova se zdála efektními se scény moskevského divadla. Přeložena do řeči občanské války, chystající se vzplanout, znamenala, ze se kroužek Kerenského může stát nepotřebným i pravým, i levým. "Všichni jsme byli", píše Stankěvič, "doslova ohlušeni zoufalstvím, že se odehrálo drama zničující kde co. O míře ohlušení lze soudit z toho, že dokonce po roztržce mezi hlavním stanem a vládou, roztržce, již viděl celý národ, se dělaly pokusy najít nějaký smír"...
"Myšlenka prostředkovat… se za těchto okolností rodila sama sebou," praví Miljukov, jenž tu raději jednal jako třetí. Večer 28. srpna se objevil Zimním paláci, aby "poradil Kerenskému, aby se zřekl přísně formálního hlediska, že zákon byl porušen". Liberální vůdce, jenž chápal, že třeba rozlišovat jádro ořechu od jeho skořápky, byl zároveň nejvhodnější osobou k úloze loyálního prostředkovatele. 13. srpna zvěděl Miljukov přímo od Kornilova, že stanovil povstání na 27. srpen. Druhý den 14. srpna žádal Miljukov v své řeči na Poradě, aby se "rychlé provedení opatření, vytčených nejvyšším velitelem, nestalo předmětem nedůvěry, slovních hrozeb nebo dokonce propuštění". Do 27. srpna měl Kornilov zůstávat mimo podezření! A zároveň Miljukov sliboval Kerenskému svou podporu, "dobrovolně a bez hádek". Není nemístné vzpomenout tu provazu na šibenici, jenž také drží oběšeného "bez hádek".
Kerenskij uznává, že Miljukov, přišlý s návrhem, že bude prostředkovat, "si vybral velmi příhodnou chvíli, aby mi dokázal, že reálná síla je na straně Kornilovově'. Rozhovor se skončil tak příznivě, že Miljukov po něm ukázal svým přátelům na generála Aleksějeva jakožto na takového zástupce Kerenského, proti němuž Kornilov nebude nic namítat. Aleksějev velkomyslně dal svůj souhlas.
Po Miljukovovi přišel ještě větší pán. Pozdě večer vručil britský velvyslanec Buchanan ministru zahraničí deklaraci, v níž zástupci spojeneckých velmoci jednomyslně navrhovali své služby "v zájmu humanity a v přání vyhnout se nenapravitelnému neštěstí". Oficiální prostředkování mezi vládou a vzbouřilými generály nebylo nic jiného než podporou a zajištěním vzpoury. V odpovědi jménem vlády vyslovil Tereščenko "neobyčejné podivení nad povstáním Kornilovovym, jehož program byl z veliké části vládou přijat.
Ve své osamocenosti a úbytku všech sil nenašel Kerenskij nic lepšího, než uspořádat ještě jednu nekonečnou poradu se svými odstouplými ministry. A právě ve chvíli tohoto nezištného trávení času přišly zprávy zvláště znepokojivé o pohybu kornilovských vlaků. Někrasov mě] za to, že "za několik hodin budou pravděpodobně kornilovská vojska už v Petrohradě"… Bývalí ministři začali se dohadovat, "jak by se měla za takovýchto okolností upravit vládní moc." Myšlenka direktoria se vynořila znovu. Příznivě byla pravicí i levicí přijata myšlenka pojmout do "direktoria" generála Aleksějeva. Kadet Kokoškin měl za to, že Aleksějev by se měl dát v čelo vlády. Podle některých svědectví podal návrh na postoupeni moci komukoliv jinému sám Kerenskij, dovolávaje se přímo svého rozhovoru s Miljukovem. Námitky nikdo neměl. Kandidatura Aleksějevova uspokojovala všechny. Záměr Miljukovův zdál se již již blízek uskutečnění. Ale vtom, jak to bývá zvykem ve chvíli největšího napětí, zarachotil dramatický úhoz do dveří: ve vedlejším pokoji čekala deputace za Výbor pro boj s protirevolucí. Přišla právě včas: nejnebezpečnějším hnízdem protirevoluce byla žalostná, zbabělá a věrolomná porada kornilovců, prostředkovatelů a kapitulantů v sále Zimního paláce.
Ustaven nový sovětský orgán na společném zasedání obou výkonných výborů, dělnicko-vojenského a rolnického, večer 27. srpna, jenž se skládal ze zvláště určených zastupitelstev tří sovětských stran, obou výkonných výboru, ústředí odborových organisací a petrohradského Sovětu. Ustavením bojového výboru ad hoc se v podstatě uznávalo, že vedoucí sovětské orgány se samy pokládají za zestárlé a že potřebují na revoluční úkoly přílivu svěží krve.
Kompromisníci, přinuceni hledat podporu mas proti generálovi, pospíchali postrčit levé rameno vpřed. Naráz se zapomnělo na povídání, že všechny zásadní otázky se mají odložit do Ústavodárného shromáždění. Menševici prohlásili, že se budou domáhat na vládě, aby ihned vyhlásila demokratickou republiku, rozpustila státní dumu a uskutečnila pozemkovou reformu: to je příčina toho, že se jméno republiky po prvé objevilo v prohlášení vlády, jež mluvilo o zradě nejvyššího hlavního velitele.
Co se vlády týče, uznávaly výkonné výbory, že zatím je třeba ponechat vládu v dřívějším složení a odstouplé kadety nahradit demokratickými živly; na konečné rozhodnutí o věci třeba svolat co nejdříve sjezd všech organisací, jež se sjednotily v Moskvě na základně Čchejdzově. V nočním vyjednávání se však ukázalo, že Kerenskij se rázně vzpírá demokratickému dozoru nad vládou. Cítě, jak se pod ním půda napravo i nalevo sesouvá, drží se ze všech sil formy "direktoria", v níž se mu soustředily dosud nevyhaslé sny o silné moci. Po nových únavných a neplodných rozpravách v Smolném rozhodnuto obrátit se ještě jedenkráte k jedinému a nenahraditelnému Kerenskému s žádostí o souhlas s původním návrhem výkonných výborů. V 7 hodin 30 minut ráno se vrací Cereteli se zprávou, že Kerenskij ustoupit nechce, že žádá "nesmlouvavou podporu", ale že souhlasí namířit "všechny síly státu" do boje s protirevolucí. Výkonné výbory, nočním bděním unavené, se na konec vzdávají před myšlenkou "direktoria" ‚ myšlenkou prázdnou jak vyžraný zub.
Slib, slavnostně daný Kerenským, vrhnout "síly státu" do boje s Kornilovem, mu nebránil, jak již víme, vésti s Miljukovem, Aleksějevem a odstouplými minstry jednání o pokojné kapitulaci před hlavním stanem, jednání přerušené nočním úhozem do dveří. Po několika dnech referoval menševik Bogadanov, jeden z pracovníků Výboru obrany, opatrnými a nedvojznačnými slovy petrohradskému Sovětu o věrolomnosti Kerenského. "Když Zatímní vláda zaváhala a když nebylo jasné, čím se skončí kornilovské dobrodružství, objevili se prostředkovatelé, jako Miljukov a generál Aleksějev"… Výbor obrany do věci zasáhl a "docela rázně" žádal přímý boj. "Pod naším vlivem", pokračoval Bogdanov, "přerušila vláda veškeré jednání a odmítla všechny návrhy Kornilovovy"...
Když se náčelník vlády, včera spiklenec proti levému táboru, stal jeho politickým zajatcem, prohlásili kadetští ministři, kteří 26. srpna ohlásili demisi jenom dočasně a na rozmyšlenou, že úplně odcházejí z vlády, nechtějíce míti odpovědnost za činy Kerenského po potlačení vzpoury tak vlastenecké, tak loyální a tak spásné. Odstouplí ministři, poradci a přátelé opouštěli Zimní palác jeden za druhým. Byl to podle slov samého Kerenského "hromadný odchod s místa jistotně odsouzeného k záhubě". Byla dokonce jedna taková noc, s 28. na 29. srpna, kdy se Kerenskij "téměř sám procházel" Zimním palácem. Bravurní arie ho už nenapadaly. "Odpovědnost jistotně nadlidská ležela na mně v těch mučivě se táhnoucích dnech." Byla to hlavně odpovědnost za osud samého Kerenského: všechno ostatní se už dálo bez jeho účasti.