Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191724. Sjezd sovětské diktatury
Dvacátéhopátého října měl se v Smolném začíti nejdemokratičtější parlament světových dějin. A kdož ví: snad také parlament ze všech nejdůležitější.
Místní sověty, vyprostivše se z vlivu kompromisnické inteligence, vyslaly sem hlavně dělníky a vojáky. To byli většinou lidé jmen nijak velkých, ale zato lidé vyzkoušení, kteří si doma získali pevnou důvěru. Z armády na frontě se sem prodírali jako delegáti skrze blokádu armádních výborů a štábů skoro jenom samí řadoví vojáci. Většina jich žila politicky život teprve od revoluce. Je zformovala zkušenost osmi měsíců. Neznali toho mnoho, zato však znali pevně. Vnější tvářnost Sjezdu mluvila o jeho složení. Důstojnické epaulety, inteligentské brýle a vázanky prvního Sjezdu zmizely skoro úplně. Nedílně tu vládla šedá barva, obleků i tváří. Za války se kdeco obnosilo. Mnoho dělníků v městech bylo oblečeno ve vojenské pláště. Delegáti ze zákopů nevypadali nijak vábně: dávno neholení, v starých otrhaných pláštích, na rozježených hlavách těžké beranice, z nichž často trčela vytržená vata. Tváře hrubé, ošlehané větrem, těžké oprýskané ruce, prsty žlutě od cigaret, orvané knoflíky, poletující dragouny na pláštích, boty svraštělé, zrezivělé, dávno nemaštěné. Plebejský národ sem po prvé vyslal zastupitelství čestné, nevyfintěné, podle obrazu a podobenství svého.
Záznamy o složení Sjezdu, jež se sbíraly ve chvíli povstání, jsou velmi neúplné. Na začátku Sjezdu se zapsalo 650 účastníků s právem hlasovacím. Na bolševiky z toho připadalo 390 zástupců; z těchto 390 delegátů daleko ne všichni byli členy strany, zato však všichni byli krev z krve mas; a masám nezbývalo cest jiných než bolševických. Mnozí delegáti, kteří sem jeli ještě s pochybami, rychle dozrávali v rozníceném ovzduší petrohradském.
Jak důkladně dovedli menševici a eseři promrhat politický kapitál Únorové revoluce! Na červnovém sjezdu sovětů měli kompromisníci většinu 600 hlasu z úhrnných 832 delegátů. Tentokráte neměla kompromisnická oposice, složená ze všech odrůd, ani čtvrtinu mezi delegáty Sjezdu. Menševici s národnostními skupinami, připínajícími se k nim, neměli tu víc než 80 delegátů, z nichž asi polovice byli "leví". Ze 159 eserů - podle jiného záznamu ze 190 - bylo levých asi tři pětiny, a při tom praví táli za sjezdového jednání velmi rychle. Ke konci sjezdu bylo tu podle některých záznamů téměř 900 delegátů; avšak v této číslici, v níž je započteno nemálo delegátů s hlasem poradním, nejsou zase všichni ti, kteří měli právo hlasovací. Zapisovalo se jen chvílemi, doklady mnozí ztratili, záznamy o stranické příslušnosti nebyly úplné. Ale ať tak či onak, svrchovaná převaha bolševiků na sjezdě byla nesporná.
Dotazníkem mezi delegáty se zjistilo, že 505 sovětů je pro to, aby moc byla postoupena sovětům; 86 sovětů bylo pro vládu "demokracie"; 55 pro koalici; 21 pro koalici, ale bez kadetů. Avšak i tyto jinak dost výmluvně číslice dávají přemrštěné ponětí o zbytcích kompromisnického vlivu: pro demokracii a koalici byly sověty krajů nejzaostalejších a míst nejméně důležitých.
25. října se již od rána v Smolném ve frakcích sněmovalo. Schůzování bolševické frakce se účastnili jenom ti, kteří nebyli pověřeni bojovými úkoly. Zahájení sjezdu se odkládalo: bolševické vedení chtělo napřed skončit historii se Zimním palácem. Avšak ani frakce nepřátelské nepospíchaly: měly se rozhodnout, co teď, a to nebylo snadné. Hodiny míjely. Ve frakcích se přely mezi sebou zase nové frakce tam vzniklé. Mezi esery nastal rozkol, když 92 hlasy proti 60 byla zamítnuta resoluce, aby se ze Sjezdu odešlo. Teprve pozdě večer se zase eseři sešli ke schůzi, praví i leví, ale v různých místnostech. Menševici žádali v osm hodin večer, aby se zahájení ještě jednou odložilo: bylo mezi nimi příliš mnoho různých mínění. Přiblížila se noc. Operace u Zimního paláce se protahovala. Avšak čekat déle bylo již nemožné: bylo třeba promluvit jasně k zemi, poslouchající zbystřeně.
Revoluce naučila lidi umění se shlukovat. Delegáti, hosté i obrana se natěsnávali v aule šlechtických dcerek, aby se tam dostali další a další přicházející. Výstrahy, že je nebezpečí, že se strop propadne, neměly účinku, právě tak jako výzvy, aby se tolik nekouřilo. Všichni se smáčkli ještě více a kouřili dvojnásobně. John Reed si namáhavě proklestil hlučícím davem u dveří cestu. V síni se netopilo, ale vzduch byl těžký a rozpálený.
Natlačivše se do křídel dveří, postranních průchodů za sloupovím a nadsedavše do okenních výklenků, očekávali delegáti trpělivě zazvonění předsedovo. Na tribuně nebyl ani Cereteli, ani Čchejdze, ani Černov. Jenom vůdcové druhého řádu přišli na svůj pohřeb. Nevysoký človíček v stejnokroji vojenského lékaře zahájil zasedání za Výkonný výbor v deset hodin čtyřicet minut. Sjezd se schází za takových "neobyčejných okolností," že on, Dan, podle usnesení Ústředního výkonného výboru nebude míti politickou řeč: vždyť jeho soudruzi jsou této chvíle v Zimním paláci, po němž se střílí, "a obětavě konají svou povinnost ministrů". Delegáti ze všeho nejméně čekali na požehnání Výkonného výboru. Dívali se na tribunu nepřátelsky: jestliže tito lidé ještě politicky existují, jaký vztah mají k nám a k naši věci?
Za bolševiky navrhuje moskevský delegát Avaněsov předsednictvo podle poměrného zastoupeni: 14bolseviku, 7 eserů, 3 menševiky a 1 mezinárodovce. Praví hned odmítají účast v předsednictvu. Skupina Martovova se zatím zdržuje projevu; ještě se nerozhodla. Sedmi míst se dostava levým eserům. Sjezd sleduje zachmuřeně tyto počáteční potyčky.
Avaněsov oznamuje bolševické kandidáty do předsednictva: Lenina, Trockého, Zinověva, Kameněva, Rykova, Nogina, Skljanského, Krylenka, Antonova-Ovsejenka, Rjazanova, Muranova, Lunačarského, Kollontajovou A Stučku. "Předsednictvo se skládá", píše Suchanov, "z hlavních bolševických vůdců a z šesti (ve skutečnosti sedmi) levých eserů. Zinověv a Kameněv vřaděni jako muži autoritativních jmen stranických do předsednictva přes svůj odpor k povstání; Rykov a Nogin dáni sem jakožto zástupcově moskevského sovětu; Lunačarskij a Kollontajová jako populární agitátoři v ten čas; Rjazanov jako zástupce odborových svazů; Muranov jako dávný bolševický dělník, jenž se statečně choval v soudním procesu s poslanci Státní dumy; Stučka jako hlava lotyšské organisace; Krylenko a Skljanskij jako zástupci armády; Antonov-Ovsejenko jako vůdce petrohradských bojů. To, že tu není jména Sverdlovova, vysvětluje se tím, že Sverdlov sám sestavil návrh, který v zmatku už nikdo neopravil. Pro tehdejší mravy ve straně je příznačně, že do předsednictva byl dán celý štáb odpůrců povstání: Zinověv, Kameněv, Nogin, Rykov, Lunačarskij a Rjazanov. Z levých eserů byla v celém Rusku známa jenom malá křehounká a statečná Spiridonová, jež si odbyla dlouhá léta nucených prací za zavraždění potlačitele tambovských rolníků. Jiných "jmen" leví eseři neměli. Kdežto zato praví měli jména, ale víc už skoro nic.
Sjezd vroucně vita své předsednictvo. Lenin na tribuně není. Tu chvíli, kdy se již scházely a sněmovaly frakce, Lenin, nesundav ještě masky, seděl, paruku na hlavě a velké brýle na očích, ve společnosti dvou, tří bolševiků v průchodní místnosti. Když kráčel Dan se Skobelevem do své frakce, zastavili se před stolem spiklenců, upřeně se zahleděli a zřejmě Lenina poznali. To znamenalo: čas masku odhodit!
Lenin však nespěchal ukázat se veřejně. Milejší mu bylo pozorovat a stahovat nitky v svých rukou zatím za kulisami. Trockij píše v svých vzpomínkách, uveřejněných roku 1924: "V Smolném se konalo první zasedání druhého Sjezdu sovětů. Lenin se tu neukazoval. Zůstával v jedné z místností Smolného, v níž, jak se pamatuji, nebylo nábytku, anebo téměř žádného nábytku. Později pak už kdosi rozložil na podlahu přikrývky a dal na ně dvě podušky. Odpočívali jsme tu s Vladimírem Iljičem, ležíce vedle sebe. Ale již za několik minut mne volali: ‚Dan mluví, třeba mu odpovědět[a].' Když jsem se po své odpovědi vrátil, lehl jsem si opět vedle Vladimíra Iljiče, jenž arci na spánek ani nemyslil. Kdežpak! Každých pět nebo deset minut přiběhl někdo ze sálu povědět, co se tam děje."
Předsednický zvonek postoupen Kameněvovi, jednomu z těch flegmatiků, jehož sama příroda určila k úkonu předsednickému. Na denním pořádku - prohlašuje Kameněv - jsou tři věci: organisace moci; válka a mír; svolání Ústavodárného shromáždění. Neobyčejné, hluché a poplašné zahřmění se vrývá zvenčí do hluku schůze: to Petropavlovská pevnost utvrdila denní pořádek dělovou ranou. Proud o velikém napětí projel Sjezdem, jenž naráz ucítil, co skutečně bylo: že je konventem občanské války.
Lozovskij, odpůrce povstání, žádá o zprávu petrohradského Sovětu. Avšak Vojenský revoluční výbor se opozdil: dělostřelecké repliky svědčí o tom, že zpráva není hotova. Povstání je v plném proudu. Bolševičtí vůdcové co chvíli běží do místnosti Vojenského revolučního výboru, aby přijali zprávu anebo dali rozkaz. Ozvěna bojů šlehá do zasedací síně jako jazyky plamenů. Při hlasování se ruce zdvíhají mezi vztyčenými bajonety. Šedomodrý pronikavý kouř machorky halí překrásné bílé sloupoví a lustry.
Slovní potyčky dvou táborů nabývají za hřmění děl nebývalé důležitosti. O slovo se hlásí Martov. Chvíle, kdy se ještě vážky vah kolísají, je chvíle jeho, tohoto nejvynalézavějšího politika věčného kolísání. Svým chraptivým, tuberkulosním hlasem reagoval Martov hned na kovový hlas děl: "Třeba zastaviti vojenskou akci na obou stranách… Otázka vlády se začala rozhodovat spiknutím… Všechny revoluční strany byly postaveny před hotovou věc… Občanská válka hrozí vzpláním protirevoluce. Pokojného řešení krise se může dosáhnout ustavením vlády, jež by byla uznána veškerou demokracii. Značně velká část Sjezdu tleská. Suchanov poznamenává ironicky: "Zřejmě mnozí a mnozí bolševici, kteří si neosvojili ducha učení Leninova a Trockého, byli by rádi šli právě touto cestou." K návrhu na pokojné vyjednávání se připojují leví eseři a skupina sjednocených internacionalistu. Pravé křídlo a snad i nejbližší soudruzi Martovovi jsou přesvědčeni, že bolševici návrh zamítnou. Mýlí se. Bolševici posílají na tribunu Lunačarského, svého nejmírumilovnějšího řečníka, měkkého jak aksamit. "Bolševická frakce rozhodně nemá nic proti návrhu Martovovu." Odpůrci jsou překvapeni. "Lenin a Trockij, vycházejíce vstříc vlastní mase," komentuje Suchanov, "vyrážejí tím zároveň půdu pod nohama pravých. Návrh Martovův se přijímá jednomyslně. "Odejdou-li teď menševici a eseři, vztyčí kříž sami nad sebou," usuzuje se v skupině Martovově. Proto lze doufat, že se Sjezd dá "správnou cestou k vytvoření jednotné, demokratická fronty". Naděje marná! Revoluce nikdy nejde podle přímky.
Pravé křídlo maří hned podnět k pokojnému vyjednávání, jenž byl právě schválen. Menševik Charaš, delegát 12. armády, s kapitánskými hvězdičkami na ramenou, činí prohlášení: "Političtí pokrytci navrhují jednat o otázce moci. Zatím však se věc rozhoduje za našimi zády… Rány po Zimním paláci tlukou hřebíky do rakve té strany, jež se pustila do takového dobrodružství..." Na výzvu kapitánovu odpovídá Sjezd nevlídným reptáním.
Poručík Kučin, jenž na Státní poradě v Moskvě mluvil za armádu na frontě, snaží se i tu působiti autoritou armádních organisací: "Tento Sjezd se nekoná ve vhodnou chvíli a dokonce nemá ani pravomoc." Za koho mluvíte? volají lidé v oškubaných pláštích, na nichž mandát je napsán hlinou zákopů. Kučin pečlivě vyjmenovává jedenáct armád. Ale tady to nikoho neklame. Na frontě tak jako v týlu byli generálově kompromisnictva vojáky opuštěni. Delegace za frontu, pokračuje menševický poručík "odmítá jakoukoliv odpovědnost za následky tohoto dobrodružství"; to znamená úplný rozkol s revolucí. "Od této chvíle se dějiště boje přenáší na jednotlivá místa"; to znamená: spojení s protirevolucí proti sovětům. A jako závěr: "delegace za frontu… odchází z tohoto Sjezdu".
Zástupci pravých jeden po druhém vystupují na tribunu. Poztráceli farnosti a kostely, ale zůstaly jim zvonice; pospíchají ještě naposled uhodit na puklé zvony. Socialisté a demokraté, kteří pravdami i nepravdami uskutečňovali dohodu s imperialistickým měšťáctvem, odmítají dnes šmahem dohodu s povstalým lidem. Jejich politický výpočet je odhalen: bolševici se zhroutí za několik dnů; třeba se co nejrychleji od nich oddělit, ba i pomoci je povalit a takto zajistiti podle možnosti sebe a svou budoucnost.
Za frakci pravých menševiků vystupuje s prohlášením Chinčuk, bývalý předseda moskevského sovětu a budoucí sovětský velvyslanec v Berlíně. "Vojenské spiknutí bolševiků… vrhá zemi do vnitřních rozbrojů, maří Ústavodárné shromáždění, hrozí vojenskou pohromou a vede k vítězství protirevoluce." Jediný východ - "jednat se Zatímní vládou, jak vytvořit moc, která by se opírala o všechny vrstvy demokracie". Tito lidé, ničemu se nenaučivše, navrhují Sjezdu vztyčit kříž nad povstáním a vrátit se ke Kerenskému. V hluku a křiku, ba hvízdotu, lze slova zástupce pravých eserů sotva rozeznat. Prohlášení jeho strany hlásá "nemožnost společné práce" s bolševiky a sám Sjezd sovětů, svolaný a zahájený kompromisnickým Výkonným výborem, prohlašuje za shromáždění bez pravomoci.
Demonstrace pravých nikoho neleká, ale znepokojuje a dráždí. Bolševičtí delegáti jsou už syti žvanivých a omezených vůdců, kteří nejprve krmili lid frázemi a potom odvetným opatřením. Snad se Danové, Chinčukové a Kučmové nechystají ještě dál poučovat a komandovat? Lotyšský voják Peterson s tuberkulosním ruměncem a očima planoucíma nenávistí pranýřuje Charaše a Kučina jako samozvance. "Dosti resolucí a žvanění! Potřebujeme činu! Moc musí být v našich rukou. Nechťsi samozvanci ze Sjezdu odejdou. Armáda není s nimi!" Rozvášněný hlas působí uvolnění v myslích Sjezdu, na nějž se dosud sypala jen pohana. Další vojáci z fronty spěchají podepřít Petersona. "Kučinové zastupuji mínění hloučků, které od dubna sedí v armádních výborech. Armáda již dávno žádá nové volby." "Lidé v zákopech čekají netrpělivě, že vláda bude postoupena sovětům."
Avšak pravým zbyly ještě zvonice. Zástupce Bundu prohlašuje za "neštěstí všechno to, co se děje v Petrohradě a vyzývá delegáty, aby se připojili k obecním radním z dumy, chystajícím se vyjíti bez zbraně k Zimnímu paláci, aby zahynuli zároveň s vládou. "V hluku ‚ píše Suchanov, "je slyšet důrazné posměšky, často hrubě nebo jedovaté." Pathetický řečník se zřejmě zmýlil v posluchačstvu. Dosti! Zběhově! volají za odcházejícími delegáti, hosté, rudogardějci i strážní vojíni. Jděte za Kornilovem! Nepřátelé lidu!
Když praví odešli, nezbylo tu po nich prázdné místo. Řadoví delegáti odmítají jasně připojiti se k důstojníkům a junkerům k boji proti dělníkům a vojákům. Z frakcí pravého křídla odešlo zjevně asi sedmdesát delegátů, to jest něco málo přes polovici. Kolísající si přisedali k středním skupinám, které se rozhodly ze Sjezdu neodcházet. Měli-li tu na samém začátku eseři všech směrů ne víc než 190 osob, vzrostli sami leví eseři v příštích už hodinách na 180 osob; k nim se přidali všichni ti, kteří se ještě nerozhodli připojit se k bolševikům, ač již byli hotovi je podporovat.
V Zatímní vládě anebo v nějakém Zatímním parlamentu tam menševici a eseři setrvávali za každých okolností. Cožpak je možné odtrhnout se od vzdělané společnosti? Ale sověty - copak to, to je jenom lid. Sověty jsou dobré, pokud se lze o ně opírat pro dohodu s měšťáctvem. Avšak lze snésti sověty, které si zamanuly, že jsou hospodáři v zemi? "Bolševici tam zbyli sami", napsal později eser Zenzinov, "a od té chvíle se začali opírat jen o hrubou fysickou sílu". Ano, zajisté, morální princip práskl dveřmi zároveň s Danem a Gocem. Morální princip potáhne v procesí o 300 lidech s dvěma lucernami k Zimnímu paláci, ale brzy narazí na hrubou fysickou sílu bolševiků a - hned jí ustoupí.
Návrh na pokojné vyjednávání Sjezdem schválený se octl v povětří. Kdyby si byli praví připustili myšlenku, že je možná dohoda s vítězným proletariátem, nespěchali by se odtrhnout od Sjezdu. Martov nemůže tomu nerozumět. Ale drží se myšlenky kompromisu, s níž žije a padá všechna jeho politika. "Třeba zastavit prolévání krve…" začíná znova. "A to jsou jenom pověsti," volají posluchači. "Sem pronikají nejenom pověsti," odpovídá Martov, "přistoupíte-li k oknům, uslyšíte i rány z děl. To je nesporné: jakmile Sjezd trochu umlká, slyšet rány, a to nejen u oken.
Prohlášení přečtené Martovem, bolševikům veskrz nepřátelské, a svými závěry neživotné, odsuzuje převrat jakožto převrat "provedený jenom jedinou bolševickou stranou spiknutím čistě vojenským" a žádá, aby se zastavily sjezdové práce, dokud se nedohodnou "všechny socialistické strany". Pachtit se v revoluci za výslednicí je horší, než se honit za vlastním stínem!
V tuto chvíli vchází do zasedání včele s Joffem, budoucím prvým sovětským velvyslancem v Berlíně, bolševická frakce městské dumy, jez se právě byla zřekla hledání problematické smrti u zdí Zimního paláce. Sjezd se opět sráží, aby dal místo příchozím a radostně vítá své přátele.
Ale Martovovi třeba důrazně odpovědít. Tento úkol se klade na Trockého. "Teď, když odešli praví, vypravuje Suchanov, "je jeho posice právě tak pevná, jak slabá je posice Martovova." Odpůrcově stojí na tribuně, tísněni se všech stran těsným kruhem vzrušených delegátů. "To, co se stalo", praví Trockij, "to je povstání, a ne spiknutí. Povstání lidových mas nepotřebuje ospravedlnění. Zocelili jsme revoluční energii petrohradských dělníků a vojáků. Kovali jsme nepokrytě vůli mas, a nikoliv k spiknutí… Naše povstání zvítězilo. A teď se nám navrhuje: zřekněte se svého vítězství, udělejte dohodu. S kým? Táži se: s kým máme udělat dohodu? S těmi žalostnými hloučky, které odtud odešly?… Však jsme je prohlédli skrz naskrz. Za nimi již nejde v Rusku nikdo. S nimi mají dělat dohodu jako rovný s rovným miliony dělníků a rolníků, zastoupených na tomto Sjezdu, jež oni ne po prvé a ne naposledy jsou hotovi začachrovat za přízeň u měšťáctva. Ne, tady není dohoda na místě! Tomu, kdo odtud odešel, i tomu, kdo dělá takovéto návrhy, musíme říci: jste ubozí jednotlivci, jste bankrotáři, vaše úloha je dohrána, hýbejte se odtud tam, kam od této chvíle náležíte: do koše dějin na odpadky!...
"Pak tedy odejdeme!" volá Martov nečekaje na hlasování Sjezdu. "Martov, rozhněván a v afektu", stěžuje si Suchanov, "tlačil se s tribuny k východu. A já jsem začal svolávat naši frakci k mimořádnému zasedání…" Ale nešlo o afekt. Hamlet demokratického socialismu Martov dělal krok kupředu, když se revoluce potácela nazad, jako to bylo v červenci; tentokráte, když se revoluce chystala k lvímu skoku, Martov ustupoval. Odchod pravých ho zbavil možnosti parlamentního manévrování. Martov hned přestal být v své kůži. Spěchal odejít ze Sjezdu, aby se odtrhl od povstání. Suchanov ve frakci dělal námitky, jaké uměl. Frakce se rozdělila téměř na polovici: 14 hlasy proti 12 zvítězil Martov.
Trockij navrhuje Sjezdu resoluci - obžalovací to akt proti kompromisníkům: že připravili neblahý útok 18. června; že podporovali vládu lidové zrady; že kryli podvádění rolníků, když šlo o pozemkové věci; že vykonávali odzbrojení dělníků; že jsou odpovědni za nesmyslné protahování války; že nechali měšťáctvu prohloubit hospodářský rozpad; že, ztrativše důvěru mas, bránili svolání Sjezdu sovětů; konečně, když se ukázali v menšině, že se odtrhli od sovětů.
Znovu prohlášení mimo denní pořádek: jistojistě, trpělivost bolševického předsednictva je neobyčejná. Zástupce Výkonného výboru rolnických sovětů sem vstoupil, aby z jeho příkazu vyzval rolníky, aby odešli z tohoto "nevčasného" Sjezdu a vydali se k Zimnímu paláci, "aby umřeli společně s těmi, kdo tam byli posláni, aby dali výraz naší vůli". Výzvy umírat u rozvalin Zimního paláce začínají důkladně unavovat svou jednotvárností. Námořník z ‚Aurory', jenž se právě objevil na Sjezdě, prohlašuje ironicky, že rozvaliny tam nejsou, neboť z křižníku se střílelo naslepo. "Jednejte klidně dále." Sjezd si spokojeně oddychl, když viděl tohoto skvělého černobradého námořníka, ztělesňujícího prostou a velitelskou vůli povstání. Martov se svou mosaikou myšlenek a citů náleží světu jinému: proto také se od Sjezdu odtrhuje.
Ještě jedno prohlášení mimo denní pořádek, tentokráte zpola přátelské. "Praví eseři", říká Kamkov, "odešli, ale my, leví, jsme zůstali." Sjezd to vítá, že zůstali. Avšak i oni pokládají za nezbytné, že třeba uskutečniti jednotnou revoluční frontu a vyslovují se proti příkré resoluci Trockého, která zavírá dveře dohodě s umírněnou demokracií.
Bolševici i zde vycházejí vstříc. Takto ústupné, zdá se, je nikdo ještě neviděl. Není div: jsou teď pány a nemají proč naléhati na lidi pro slova. Na tribuně je opět Lunačarskij. "Úkol, který nám připadl, je nade vši pochybu obtížný." Sjednocení všech opravdu revolučních živlů demokracie je nezbytné. Ale cožpak my, bolševici, udělali jsme něco, čímž bychom odmítli jiné skupiny? Cožpak jsme jednomyslně nepřijali návrh Martovův? Odpovědělo se nám na to obviněním a hrozbami. Cožpak není jasné, že ti, kdož odešli ze Sjezdu, "končí dokonce i své kompromisnické dílo a nepokrytě přecházejí do tábora kornilovců"?
Bolševici nenaléhají, aby se o resoluci Trockého hned hlasovalo: nechtějí bránit pokusům dosíci dohody na sovětské základně. Metody názorného vyučování se úspěšně užívá dokonce i za palby dělostřelectva! Tak jako dříve přijetí návrhu Martovova, tak i teď ústupek Kamkovovi jenom oddaluje bezmocnost smířliveckého škubání. Avšak v opak levým menševikům leví eseři neodcházejí ze Sjezdu: zakoušejí příliš zpříma na sobě nátlak povstalé vesnice.
Vzájemné vyzkoušení půdy je vykonáno. Východná místa zaujata. V sjezdovém jednání se jeví váznutí. Dát hlasovat o nejdůležitějších dekretech a ustavit sovětskou vládu? Není možné: stará vláda ještě sedí v Zimním paláci v sále zpola setmělém, kde jediná lampa na stole je zakryta novinami. Po druhé hodině v noci ohlašuje předsednictvo půlhodinovou přestávku.
Rudí maršálci užili krátké lhůty jim dané velmi úspěšně. Něco nového zavanulo sjezdovým ovzduším, když se znovu začalo jednati. Kameněv oznamuje s tribuny telefonogram, který právě dostal od Antonova: Zimní palác byl uchvácen vojskem Vojenského revolučního výboru; až na Kerenského byla zatčena celá Zatímní vláda v čele s diktátorem Kiškinem. Ačkoliv už zatím zpráva proběhla od muže k muži a ač ji už všichni slyšeli, působí oficiální oznámení tíživěji než rána z děla. Skok pres propast, oddělující revoluční třídu od moci, vykonán. Bolševici, vyhnaní v červenci z paláce Kšešinské, vkročili pojednou jako vládcové do Zimního paláce. V Rusku není jiné moci než tento sjezd. Složité klubko citů se rozvazuje potleskem a výkřiky: vítězství, naděje, ale i nepokoj. Nové a stále pevnější burácení potlesku. Stalo se! Ale i nejpříznivější poměr sil tají v sobe překvapení. Vítězství je nesporné teprve tehdy, až je nepřátelský štáb zajat.
Kameněv působivě oznamuje, kdo všechno byl zatčen. Jména nejznámější vzbuzují mezi účastníky Sjezdu nepřátelské nebo ironické projevy. Zvláště pobouřeně je přijato jméno Tereščenkovo, řidiče zahraničních osudů ruských. A Kerenskij? Kerenskij? Ví se, že v deset hodin dopoledne mluvil bez valného úspěchu před posádkou v Gatčině. "Kam se pak vydal, neví se dobře: říká se, že na frontu."
Souputníci převratu nejsou v dobré kůži. Cítí předem, že od této chvíle bude postup bolševiků tvrdší. Kdosi z levých eserů činí námitky proti zatčení socialistických ministrů. Zástupce sjednocených internacionalistů varuje: jen aby se ministr zemědělství Maslov neoctl v též cele, v níž seděl už za monarchie. "Politické věznění", odpovídá Trockij, jenž za ministerstva Maslovova seděl v týchž ‚Krestech' jako už za cara Mikuláše, "není věc msty; je to příkaz… účelnosti. Vláda… musí být odevzdána soudu, především pro své spojení s Kornilovem… Socialističtí ministři budou jen v domácím vězení." Prostěji a správněji mělo by se říci, že zatčení staré vlády je příkazem, plynoucím z potřeb boje dosud neskončeného. Šlo to, aby nepřátelský tábor byl politicky zbaven hlav, a nikoli o trest za minulé hříchy.
Avšak parlamentní dotaz stran zatčení je hned vystřídán episodou jinou, mnohem vážnější: 3. prapor cyklistů, jejž Kerenskij poslal proti Petrohradu, přešel na stranu revolučního lidu! Zpráva příliš příznivá zdá se nehodnověrnou; ale je to tak: vybraný vojenský oddíl, zvolený jako první z činně armády, přidal se k povstání, nedošed ani do hlavního města. Byl-li v radosti z toho, že byli zatčeni ministři, stín zdrželivosti, byl tentokráte Sjezd zachvácen nadšením čistým a prudkým.
Na tribuně stojí bolševický komisař Carského Sela spolu s delegátem cyklistického praporu: oba sem právě přibyli, aby podali Sjezdu zprávu. "Carskoselská posádka chrání přístup k Petrohradu." Obranáři odešli ze sovětu. "Veškerá práce spočívá na nás samých." Sovět Carského Selá, když zvěděl, že se blíží cyklisté, chystal se k odporu. Avšak neklid se na štěstí ukázal planý: "mezi cyklisty není nepřátel Sjezdu sovětů." Brzy přibude do Carského Sela druhý prapor: již mu chystají přátelské uvítání. Sjezd vpíjí tuto zprávu hlt za hltem.
Zástupci cyklistů jsou vítáni bouří, vichřicí, cyklonem nadšení. Z jihozápadní fronty poslali 3. prapor na sever na nenadálý telegrafický rozkaz: "chránit Petrohrad." Cyklisté šli, "oči jak zavázané", a jen mlhavě se dohadovali, oč běží. V stanici Peredolské narazili na 5. cyklistický prapor, jenž byl rovněž vržen proti hlavnímu městu. Na společné schůzi hned na stanici se vysvětlilo, že "mezi všemi cyklisty se nenajde jediného muže, jenž by byl hotov jíti proti bratrům". Společně bylo usneseno: nepodřídit se vládě. "Prohlašuji vám konkretně," praví cyklista: "nedáme moc vládě, v jejímž čele jsou buržoové a statkáři! Slovo "konkretně" ‚ jež se ujalo v lidové řeči s revolucí, se neposlouchá špatně v tuto chvíli!
Jak je to dávno, co s této tribuny hrozili Sjezdu tresty fronty? A tu sama fronta řekla své "konkretní" slovo. Nechťsi armádní výbory sabotují Sjezd! Nechťsi se prosté vojenské mase podařilo vyslat sem své delegáty spíš jen jako výjimky! Nechťsi se ještě v mnohých plucích a divisích nenaučili rozlišovat bolševiky od eserů! Všechno jedno! Hlas z Peredolské je opravdový, neklamný, nezvratný hlas armády. Z tohoto verdiktu není odvolání. Bolševici, a jenom oni jediní, pochopili včas, že kuchař cyklistického praporu daleko lépe zastupuje frontu než všichni Charašové a Kučiné s jejich zetlelými mandáty. V myslích delegátů děje se velmi důležitý přelom "Začínají cítit," píše Suchanov, "že věc jde hladce a příznivě, že strachy, pouštěné zprava, nevypadají tak strašně a že vůdci mohou mít pravdu i ve všem jiném."
Právě tuto chvíli si zvolili neblazí leví menševici, aby o sobě dali vědět. Ukazuje se, že ještě neodešli. Jednali ve své skupině o tom, co dál. Kapelinskij, jemuž uloženo oznámiti Sjezdu přijaté usnesení, prohlašuje na konec hlasitě, snaže se strhnout kolísající se skupiny, hlavní důvod pro roztržku s bolševiky: "Pamatujte, že k Petrohradu přijíždí vojsko! Hrozí pohroma." Co, vy jste ještě tady? slyšet s různých konců zasedací síně. Vždyť jste už jednou odešli! Malý hlouček menševiku se prodírá k východu provázen opovržlivými výkřiky. "Odešli jsme, praví rozesmutněle Suchanov, "rozvázavše úplně ruce bolševikům a úplně jim nechavše celou arénu revoluce. Málo by se toho změnilo, i kdyby byli zůstali. Tak či onak, odcházejí na dno. Vlny událostí se smýkají nelítostně nad jejich hlavami.
Je čas, aby se Sjezd obrátil s provoláním k lidu. Avšak zasedání je samo prohlášení mimo denní pořádek. Události se nijak nevtěsnávají do denního pořádku. V 5 hodin 17 minut ráno vyšel Krylenko, potáceje se únavou, na tribunu s telegramem v ruce: 12. armáda posílá pozdrav Sjezdu a oznamuje, že byl ustaven Vojenský revoluční výbor, jehož úkolem je pozorovat, co se dělá na severní frontě. Pokusy vlády dostat ozbrojenou pomoc se rozbily o odpor vojska. Hlavní velitel severní fronty generál Čeremisov se podřizuje výboru. Komisař Zatímní vlády Vojtinskij ohlásil demisi a čeká, že bude vystřídán. Delegace vlaků, poslaných proti Petrohradu, prohlašují Vojenskému revolučnímu výboru jedna po druhé, že se přidávají k petrohradské posádce. "Začalo se něco, co nelze vylíčit, píše Reed. "Lidé plakali, objímajíce druh druha."
Konečně muže Lunačarskij oznámit provolání k dělníkům, vojákům a rolníkům. Ale to není prosté provolání: už jenom samým výkladem toho, co se stalo a co se dále zamýšlí, stanoví dokument v spěchu napsaný začátek nového státního zřízení. "Plna moc kompromisnického Výkonného výboru se skončila. Zatímní vláda je svržena. Sjezd se ujímá moci." Sovětská vláda navrhne ihned mír, odevzdá rolníkům půdu, zdemokratisuje armádu, zřídí dozor nad výrobou, svolá včas Ústavodárné shromáždění, zabezpečí právo národů Ruska na sebeurčení. "Sjezd se usnáší: všude veškerá moc se postupuje sovětům. Každá přečtená věta splývá hned s bouří potlesku. "Vojáci! Buďte na stráži! Železniční zaměstnanci! Zastavujte všechny vlaky, posílané Kerenským proti Petrohradu… Ve vašich rukou je osud revoluce a osud demokratického míru!"
Rolníci, uslyševše o půdě, se vzrušeně zaposlouchali. Na Sjezdu podle stanov jsou zastoupeny jen sověty dělníků a vojáků; avšak účastní se ho i delegáti jednotlivých sovětů rolnických: teď žádají, aby také o nich byla v dokumentu zmínka. Hned se jim dává hlasovací právo. Zástupce petrohradského rolnického sovětu se podpisuje na provolání "rukama i nohama". Člen avksentěvského Výkonného výboru Berezin, jenž až dosud mlčel, oznamuje, že z 68 rolnických sovětů, které odpověděly na telegrafický dotaz, se polovice vyslovila pro moc sovětů a druhá polovice pro postoupení moci Ústavodárnému shromáždění. Smýšlejí-li gubernské zpola úřednické sověty takto, lze pochybovat, že příští rolnický sjezd podepře sovětskou moc?
Prohlášení, srážejíc pevně dohromady řadové delegáty, leká, ba i odráží leckoho ze souputníků svou rozhodnosti. Znovu defiluji na tribuně drobné frakce a třísky. Po třetí se od Sjezdu odtrhuje hlouček menševiků, zřejmě již těch nejlevějších. Odcházejí, jak se ukazuje, jen proto, aby uchránili možnost záchrany bolševiků: "jinak zahubíte sebe, i nás, i revoluci." Zástupce polské socialistické strany Lapinskij, ač na Sjezdu zůstává, aby "hájil své stanovisko do konce", připojuje se v podstatě k prohlášení Martovovu: "bolševici nezmohou úkol moci, který na sebe berou." Sjednocená dělnická strana židovská nehlasuje. Docela tak i sjednocení internacionalisté. Kolik toho však všichni tito "sjednocení" mají dohromady? Provolání se přijímá všemi hlasy proti dvěma a dvanáct nehlasuje! Delegáti tleskají, seč mají síly.
Konečně zasedání skončeno k sedmé hodině ráno. Nad městem svítá vlhký, chladný podzimní den. V ulicích, kde se pomalu rozednívá, dohořívají zbytky ohňů. Zešedlé tváře vojáků a dělníků s puškami jsou soustředěné a neobyčejné. Byli-li v Petrohradě astrologové, musili tu chvíli pozorovat vážné nebeské úkazy.
Hlavní město procitá pod novou mocí. Měšťané, úředníci, inteligence, odtrženi od arény událostí, vrhají se zrána na noviny, aby zvěděli, k jakému břehu je zanesla noční vlna. Ale není snadné učinit si jasným, co se stalo. Pravda, noviny píší o uchvácení Zimního paláce i ministrů spiklenci, ale píší o tom jen jako o letmé episodě. Kerenskij vyjel do hlavního stanu, osud moci rozhodne fronta. V zprávách ze Sjezdu zaznamenány jenom projevy pravých s výčtem všech, kteří odtud odešli a vylíčena bezmocnost těch, kteří tam zůstali. Politické články, napsané před uchvácením Zimního paláce, dýší nejčistším optimismem.
Pověsti na ulicích se nekryjí ve všem s tónem novin. Buď jak buď, ministři sedí v pevnosti. Posil od Kerenského zatím nevidět. Úředníci a důstojníci jsou rozechvěni a radí se. Novináři a advokáti si mezi sebou telefonují. V redakcích sbírají myšlenky. Salonní proroci říkají: třeba obklíčit usurpátory blokádou obecného opovržení. Obchodnic] nevědí, mají-li prodávat či ne. Nové úřady vládní přikazují, aby se prodávalo. Hostince se otvírají. Tramvaje jezdí. Banky se mučí špatnou předtuchou. Bursovní seismografy načrtávají divokou křivku. Ovšem, bolševici se dlouho neudrží, ale než se zhroutí mohou nadělat mnoho zla.
Reakční francouzský novinář Claude Anet si napsal ten den: "Vítězové zpívají píseň vítězství. A zcela právem. Mezi těmi všemi žvanily oni jednali… Dnes sklízejí plody. Výborně! Slavná to práce." Zcela jinak hodnotili stav věcí menševici. "Minulo všeho čtyřiadvacet hodin od ‚vítězství' bolševiků", psaly noviny Danovy, "a dějinný osud se jim už začíná krutě mstít... Kolem nich je pusto, způsobené jimi samými… Jsou osamoceni od všech… Všechno zaměstnanecké a technické ústrojí odpírá jim sloužit… Hroutí se do propasti právě ve chvíli svého vítězství…"
Liberální a kompromisnické vrstvy, povzbuzované sabotáží úřednictva a vlastní lehkomyslností, věřily, až je to podivuhodné, že jim na kůži nemůže nikdo. O bolševicích mluvily a psaly řečí červencových dnů: "žoldáci Vilémovi," "kapsy rudogardějců jsou plné německých marek," "povstání velí němečtí důstojníci…" Nová vláda musila těmto lidem ukázat tvrdou ruku ještě dřív, než v ni začali věřit. Noviny nejnevázanější byly zadrženy ještě v noci na šestadvacátého října. Některé jiné byly zabaveny ten den. Socialistického tisku bylo zatím šetřeno: bylo třeba, aby se leví eseři a některé živly bolševické strany přesvědčily o tom, že naděje v koalici s oficiální demokracií je bezpodstatná.
Bolševici, obklíčeni sabotáží a zmatkem, rozvíjeli své vítezství. Zatímní vojenský štáb, v noci organisovaný, se ujal prací na obranu Petrohradu pro případ Kerenského útoku. Do telefonní ústředny, kde se začala stávka, vysláni vojenští telefonisté. Armádám doporučeno zvoliti své Vojenské revoluční výbory. Na frontu a na venkov vyjely skupiny agitátorů, kteří po vítezství byli volni. Ústřední list strany napsal: "Petrohradský Sovět promluvil - teď je na ostatních sovětech."
Ve dne přišla zpráva, která vzrušila zvláště vojáky. Kornilov uprchl. Opravdu, vznešený vězeň, jenž ten čas byl v Bychovu pod ochranou věrných mu těkinců a jehož hlavní stan Kerenského zpravoval o všech událostech, rozhodl 26. října, že věc se povážlivě obrací a bez nejmenších obtíží se dostal ze svého domnělého žaláře. Masám se znovu názorně potvrzovalo spojení mezi Kerenským a Kornilovem. Vojenský revoluční výbor vyzýval vojáky a revoluční důstojníky, aby chytili a přivedli do Petrohradu oba bývalé nejvyšší velitele.
Tak jako Taurický palác v únoru, tak tentokráte Smolný ústav se stal ústředím pro všechny úkony hlavního města státu. Zde zasedaly všechny vládní orgány. Odtud šly příkazy anebo sem přicházeli lidé pro ně. Odtud se žádaly zbraně a sem se dopravovaly pušky a revolvery zabavené nepřátelům. Z různých konců města sem přiváděli zatčené. Již se začali sbíhat lidé všelijak dotčení, hledajíce práva. Měšťácké obecenstvo a nastrašení izvoščici se vyhýbali Smolnému velkým obloukem.
Automobil je znak soudobé moci mnohem skutečnější než žezlo a jablko. Za režimu dvojvládí byly automobily rozděleny mezi vládu, Výkonný výbor a soukromé vlastníky. Tentokráte se všechny zabavené motory soustřeďovaly k táboru povstání. Obvod Smolného se podobal ohromné polní garáži. Nejlepší automobily čoudily nejhorším benzinem. Motocykly hrčely v polotmě netrpělivě a hrozivě. Sirény obrněných vozů hučely. Smolný vypadal jako továrna, nádraží a elektrárna povstání.
Po chodnících přilehlých ulic se valili lidé silným proudem. U venkovních i vnitřních bran hořely ohně. Při jejich plápolajícím světle zkoumali ozbrojení dělníci a vojáci důkladně propustky. Několik obrněných vozů se na dvoře otřásalo zapjatými motory. Nikdo se nechtěl zastavovat, ani motory, ani lidé. U každého vchodu byly postaveny kulomety štědře zásobené pásy patron. Nekonečné, slabě osvětlené, chmurné chodby se otřásaly dupotem, křikem a voláním. Přicházející a odcházející se smýkali po širokém schodišti nahoru a dolů. Hustou lidskou lávou se prodírali netrpěliví a velitelští jednotlivci, pracovníci Smolného, kurýři, komisaři, s mandátem nebo rozkazem v ruce vysoko vztyčené, s puškou na provázku na zádech anebo s aktovkou pod paždím.
Vojenský revoluční výbor se nezastavoval v práci ani na chvíli, přijímal delegáty, kurýry, dobrovolné zpravodaje, obětavé přátele i darebáky, posílal do všech koutů města komisaře, opatřoval razítkem nesčetné rozkazy a zmocnění - všechno to v shonu nejrůznějších dotazů, zvláštních zpráv, telefonního zvonění a řinkotu zbraní. Lidé, kteří se vydali ze sil, dávno nespali a nejedli, neholení, v špinavém prádle, oči červené, křičeli chraptivým hlasem, přemrštěně gestikulovali a neklesali-li k zemi v bezvědomí, zdálo se, že je to jen pro zmatek, který je obkličoval, který s nimi vířil a nesl je na svých nespoutaných křídlech.
Dobrodruzi, světoběžníci, nejhorší odpadky starých řádů čenichali v povětří a hledali přístup do Smolného. Někteří jej nalezli. Znali to a ono malé tajemství správní: kdo má klíč od diplomatické korespondence, jak se píší pokladniční šeky, odkud lze dostat benzin nebo psací stroj a zvláště, kde jsou ukryta nejlepší zámecká vína. Do žaláře a pod hlaveň pušky se nedostali všichni tito lidé naráz.
Od stvoření světa se nevydalo ještě tolik rozkazu slovních, tužkou nebo strojem napsaných, telefonických, páté přes deváté - tisíce a myriady rozkazů - a ani ne vždy těmi, kdo k tomu byli oprávněni a zřídkakdy tomu, kdo byl schopen je vykonat. Ale to právě byl ten zázrak, že v tomto bláznivém víru se projevoval vlastní vnitřní smysl, lidé se dovtípili, chápali druh druha, to nejdůležitější a nejnezbytnejší bylo přece jen vždy vykonáno, na místě starého ústrojí správního se napínaly první nitky nového ústrojí, revoluce sílela.
Ve dne sněmoval v Smolném ústřední bolševický výbor: rozhodovala se otázka nové vlády Ruska. Protokol se nepsal, anebo se nezachoval. Nikdo se nestaral o příští dějepisce, ač právě jim se tu chystal nemalý kříž. Na večerním zasedání sjezdu se má přijmout návrh na ministerskou radu. Mi - ni - ster - skou? jaké to zostuzené slovo! Zavání velikou byrokratickou kariérou anebo korunováním parlamentní ctižádosti. Rozhodnuto nazvat vládu Radou (Sovětem) lidových komisařů: to vypadá přece jen svěžeji. Poněvadž vyjednávání o koalici "veškeré demokracie" nevedlo zatím k ničemu, byla otázka stranického a osobního složení vlády zjednodušena. Leví eseři se upejpají a zdráhají: sotva se odtrhnuvše od strany Kerenského, nevědí ještě sami dobře, co si počít. Ústřední výbor přijímá návrh Leninův jako jediný možný: sestavit vládu jen z bolševiků.
Na dveře tohoto zasedání zaklepal Martov jako přímluvce za zatčené socialistické ministry. Ještě před nedávnem se přimlouval u socialistických ministru za osvobození bolševiků. Kolo se důkladně otočilo. Ústřední výbor mu znovu potvrdil skrze jednoho svého člena, pověřeného jednáním s Martovem, patrně to byl Kameněv, že socialističtí ministři budou drženi jen v domácím vězení: zřejmě se ve shonu práce na ně zapomnělo, anebo sami odmítli takové výsady, dbajíce i v Trubecké pevnosti zásad ministerské vzájemnosti.
Zasedání Sjezdu se začalo v devět hodin večer. "Obraz se celkem jen málo lišil od obrazu včerejšího. Méně zbraní, méně shluku." Suchanov, už ne jako delegát, nýbrž jen jako posluchač, našel dokonce už i volné místo. V tomto zasedání se mělo rozhodovat o míru, půdě a vládě. Všeho všudy jen tři věci: skončit válku, lidu dát půdu a zřídit socialistickou diktaturu. Kameněv začíná zprávou o pracích, vykonaných za den předsednictvem: zrušen trest smrti na frontě zavedený Kerenským; obnovena úplná volnost agitace; vydán rozkaz propustiti z vězení vojáky, zavřené pro politická přesvědčení a členy pozemkových výborů; odstraněni všichni komisaři Zatímní vlády; dán rozkaz zadržet a přivést Kerenského a Kornilova. Sjezd to všechno schvaluje a potvrzuje.
Na tribunu znovu před posluchačstvo, jevící netrpělivost a nevoli, vystupují jakési tříšťky z tříštěk: prohlašují, že "odcházejí ve chvíli vítězství povstání, nikoli ve chvíli porážky - jiní zase naopak se honosí, ze zůstanou. Zástupce donských uhlokopů naléhá, aby se učinilo opatření, aby Kaledin neodřízl sever od uhlí. Nemálo času mine, než se revoluce naučí užívat opatření takovéhoto rozměru. Konečně lze začít jednati o prvním odstavci denního pořádku.
Lenin, jehož Sjezd dosud neviděl, začíná mluvit o míru. Jakmile se objevil na tribuně, burácí síní nekonečné uvítání. Delegáti ze zákopů se dívají rozšířenýma očima na onoho tajemného člověka, jehož je učili nenávidět a jehož se naučili milovat dřív, než ho spatřili. "Pevně svíraje okraj řečnického pultu a pozoruje dav svýma malýma očima, stál a čekal, zřejmě nijak nevěnuje pozornost neutuchajícím ovacím, trvajícím několik minut. Když se ovace skončily, řekl prostě: "Teď začneme budovat socialistický pořádek."
Protokoly Sjezdu se nezachovaly. Parlamentní stenografistky povolané sem, aby zapisovaly diskuse, odešly ze Smolného zároveň s menševiky a esery: to byla jedna z prvních episod sabotáže. Zápis zapisovatelů utonul beze stop ve víru událostí. Zbyly jenom spěšné a tendenční zprávy novinové, jež byly psány za rachotu dělostřelectva anebo při skřípotu zubů politického boje. Zvláště postrádaly zprávy Leninovy: pro rychlou řeč a složitou stavbu vetnou nebylo ani za příznivějších okolností snadné je zaznamenávat. Ona úvodní věta, již zaznamenává John Reed, není ani v jediné zprávě novinářské. Ale shoduje se úplně s duchem řečníkovým. Vymyslit ji Reed nemohl. Jistě právě tak začal Lenin svou řeč na Sjezdu sovětů, prostě, bez pathosu, s nezdolným přesvědčením: "Teď začneme budovat socialistický pořádek."
Ale k tomu je třeba napřed skončit válku. Z emigrace ve Švýcarsku bylo Leninem vrženo heslo: proměnit imperialistickou válku ve válku občanskou. Teď třeba vítěznou občanskou válku proměnit v mír. Zpravodaj začíná ihned číst návrh provolání, jež bude musit vydat vláda, která se tu má zvolit. Tištěný návrh rozdán nebyl: technika je ještě velmi slabá. Sjezd se přímo vpíjí do každého slova tohoto dokumentu.
"Dělnická a rolnická vláda, jež vznikla revolucí 24-25. října a jež se opírá o sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, navrhuje všem bojujícím národům a jejich vládám, aby se začalo hned jednat o spravedlivém, demokratickém míru." Spravedlivé podmínky znemožňují anexe a válečné náhrady. Anexí třeba rozumět násilné přivlastnění cizích národností anebo jich další podmanění proti jejich vůli, a to jak v Evropě, tak i v zaoceánských zemích. "Zároveň prohlašuje vláda, že mírové podmínky, jak je o nich svrchu řeč, nikterak nepokládá za podmínky ultimativní, to jest, je ochotna jednat i o všech jiných podmínkách," a žádá jenom to, aby se co nejdříve začalo jednat a jednalo nepokrytě, bez jakéhokoliv tajemství. Sovětská vláda sama odmítá již tajnou diplomacii a uveřejní tajné smlouvy, sjednané do 25. října 1917. Všechno, co v těchto smlouvách je na prospěch a podporuje výsady ruských statkářů a kapitalistů a útisk jiných národností Velkorusy, "prohlašuje vláda za škrtnuté bez výhrad a neprodleně". Aby se mohlo začít jednat o mír, navrhuje se ihned příměří, podle možnosti nejméně na tři měsíce. Se svým návrhem se dělnická a rolnická vláda obrací zároveň "k vládám a národům všech válčících zemí… zvláště k uvědomělým dělníkům tří nejpokročilejších národů", Anglie, Francie a Německa, jsouc přesvědčena, že právě ti "nám pomohou úspěšně dokonati dílo míru a zároveň s tím dílo osvobození pracujících a vykořisťovaných mas obyvatelstva od veškerého otroctví a veškerého vvkorisťování".
Lenin se spokojuje stručnými vysvětlivkami k textu provolání. "Nemůžeme nedbát vlád, neboť pak by se věc sjednání míru protáhla…ale nemáme práva, abychom se zároveň také neobrátili k národům. Všude se vlády a národy navzájem rozcházejí, musíme národům pomoci zasáhnouti do věci války a míru." "Ovšem, budeme hájit vší mocí našeho programu míru bez anexí a kontribucí," ale nesmíme dávat naše podmínky ultimativně, abychom vládám neučinili snadným odmítnout jednání. Budeme jednat i o všech návrzích jiných. "Budeme jednat - to ještě neznamená, že je přijmeme.
Manifest ze 14. března, vydaný kompromisníky, navrhoval dělníkům jiných zemí svrhnout bankéře, aby se dospělo k obecnému míru; avšak sami kompromisníci nejenže nevyzývali k tomu, aby se svrhli bankéři doma, nýbrž ještě s nimi sjednali spojenectví "Teď jsme svrhli vládu bankéřů. To nám dává právo vyzvat k téže věci i jiné národy. Máme všechny naděje, že zvítězíme: "třeba pamatovat, že nežijeme v nitru Afriky, nýbrž v Evropě, kde se všechno rychle rozhlásí". Základ vítězství vidí Lenin jako vždy v tom, že se národní revoluce stane revolucí mezinárodní. "Dělnické hnutí ukáže převahu a prorazí cestu k míru a socialismu."
Leví eseři poslali svého zástupce, aby projevil souhlas s přečteným provoláním: jeho "duch a smysl je jim blízký a srozumitelný". Spojení internacionalisté jsou pro provolání, ale s podmínkou, že bude vydáno vládou, složenou z veškeré demokracie. Lapinskij za polské levé menševiky vítá "zdravý proletářský realismus" dokumentu, Dzeržinský za sociální demokracii polskou a litevskou, Stučka za sociální demokracii lotyšskou a Kapsukas za litevskou sociální demokracii se připojují k provolání bez výhrad. Námitky projevil jen bolševik Jeremejev, jenž žádá, aby mírovým podmínkám byl dán ráz ultimativní: jinak "si mohou myslit, ze jsme slabí, že se bojíme".
Lenin rázně, ba rozlíceně mluví proti ultimativnímu vytčení podmínek: tím jen "dáme možnost našim nepřátelům ututlat veškerou pravdu před lidem, zakrýt ji naší nesmiřitelností". Řeklo se tu, že "naše neultimativnost ukáže naši slabost". Je čas, zbavit se měšťácké falše v politice. "Nač se bát říci pravdu, ze je tu únava?... Budoucí brest-litevske rozpory již prokmitají skrze tuto episodu.
Kameněv oznamuje, aby všichni, kdož jsou pro provolání, zdvihli legitimace. "Jeden delegát" ‚ píše Reed, "hlasoval proti, ale kolem něho se zdvihla taková bouře nevole, že musil ruku spustit." Provolání k národům a vládám přijato jednomyslně. Stalo se! A tento akt strhuje kdekoho z účastníků svou velkou důsažností, přímou a brzkou.
Suchanov, pozorovatel pozorný, ač podjatý, se nejednou zmínil o ochablosti první schůze sjezdové. Není o tom pochybnosti, že delegáti, tak jako všechen lid, byli už znaveni schůzemi, sjezdy, řečmi a revolucí, vůbec vším přešlapováním na místě. Neměli jistoty, může-li a bude-li umět tento sjezd dílo dokonat. Nedonutí ohromnost úkolů a nezdolnost odporu k ústupu i tentokráte? Příliv jistoty přinesly, zprávy, že Zimní palác byl uchvácen a pak že se cyklisté přidali k povstání. Ale obě ty věci se týkaly ještě mechaniky povstání. A až teď teprve se opravdu projevil jeho dějinný smysl. Vítězné povstání dalo Sjezdu dělníků a vojáků nerozbornou základnu moci. Delegáti tentokráte nehlasovali pro resoluci, pro výzvu. nýbrž pro vládní akt nesmírně důležitý.
Národové, slyšte! Revoluce vám navrhuje mír. Budou ji obvinovat, že porušila smlouvy. Ale ona je na to hrdá. Roztrhnout svazky krvavého lupičství je největší dějinná zásluha. Bolševici se toho odvážili. Jediní se odvážili. Hrdost nad sebou samými se dere z duší. Zraky planou. Všichni jsou zburcováni. Nikdo už nekouří. Zda se, že nikdo ani nedýchá. Předsednictvo, delegáti a hosté splývají v hymně povstání a bratrství. "Pojednou jako na obecný popud," zaznamená si brzy John Reed, pozorovatel a účastník, kronikář a básník převratu, "byli jsme všichni na nohou; všechno se rozzpívalo podmanivými tóny Internacionály. Šedivý starý voják plakal jako dítě. Alexandra Kollontajová trhala rychle očními víčky, aby se nerozplakala. Mocné zvuky hlaholily síní, nesly se ven okny a dveřmi až vysoko k nebi." K nebi? Spíše snad k podzimním zákopům, rozrývajícím nešťastnou ukřižovanou Evropu, k jejím zpustošeným městům a vesnicím, k ženám a matkám sténajícím v zármutku. "Vstavaj, prokletím zaklejmjonný, ves mir golodnych i rabov! "Již vzhůru, psanci této země! Slova hymny se zbavila své podmínečnosti. Splynula tentokráte vjedno s vládním aktem. Proto v nich zvučela síla přímého činu. Každému se zdálo, že sám je větší a důležitější v tuto chvíli. Srdce revoluce se rozšiřovalo do celého světa. "Dobjomsja my osvobožděnija…" "Dobudeme se svobody." Ducha obětavosti, podnětu, odvahy, ony šťastné city, jichž uhnětení za obyčejných okolností jsou zbaveni - to teď přinesla revoluce. "Vlastní rukou!" Mocná ruka milionů, která svrhla monarchii a buržoasii, zaškrtí tentokráte válku. Rudogardějec z vyborského obvodu, šedivý voják z fronty s jízvou, starý revolucionář, jenž si odpykal léta nucených prací, mladý černobradý námořník z ‚Aurory', všichni přisahali, že přivedou do konce svůj poslední a rozhodný boj. "Vybudujeme svůj a nový svět!" Vybudujeme! V těchto slovech, deroucích se z lidských prsou, byla již příští léta občanské války a blížícího se pětiletí práce a strádání. "My nejsme ničím, buďme vším!" Vším! Měnila-li se už nejednou skutečnost v píseň, proč by se píseň nestala skutečností zítřku? Vojenské pláště ze zákopů už nevypadají jako oděv trestanců z nucených prací. Beranice s vytrženou vatou nesou se už jinak nad jiskřícíma očima. "S Internacionálou se vzkřísí lidský rod!" Což si lze myslit, že by se nevzkřísil po utrpení a ponížení, po nečistotě a krvi války?
"Celé předsednictvo v čele s Leninem stalo a zpívalo, tváře vzrušené a oduševnělé, oči planoucí." Tak vypravuje skeptik, jenž s citem tíživým patřil na cizí vítězství. "Jak rád bych byl chtěl se k němu přidat," přiznává se Suchanov, "spojit se jediným citem a myslí s touto masou a jejími vůdci! Ale nemohl jsem…"
Dozněl poslední tón písně, ale Sjezd pořád ještě stál jako slitá lidská masa, očarován velikostí toho, co zakoušel. A tu pojednou zrak mnohých uztrnul na nevelké, zavalité postavičce muže na tribuně, neobyčejného tvaru hlavy, jednoduchých rysů v tváři, v níž vyčnívaly lícní kosti, a jež se teď změnila oholenou bradou, muže pronikavého pohledu v malých, trochu mongolských očích. Čtyři měsíce tu nebyl, už skoro samo jeho jméno se oddělilo od živé podoby. Avšak ne - není to mythus, hle, stojí tu mezi svými soudruhy a co jich teď je! - s lístečky mírového poselství k národům v rukou. Dokonce i soudruzi nejbližší, ti, kteří dobře věděli, jaké je jeho místo ve straně, pocítili po prvé úplně, čím on je pro revoluci, pro lid a pro národy. To on vychoval. To on naučil. Kdosi z hlubiny schůze provolal pozdrav vůdci. Síň jako by již čekala na toto znamení. Ať žije Lenin! Rozechvění, překonané pochyby, hrdost, že se začalo, sláva z vítězství, veliké naděje - všechno to se slilo v jediný sopečný výbuch vděku a nadšení. skeptický svědek suše poznamenává: "Nepochybný vzmach nálady… uvítali Lenina, volali hurá, házeli čepice do výše, zazpívali smuteční pochod na památku obětí války. A opět potlesk, volání a vyhazování čepic.
To, co v tuto chvíli zakoušel Sjezd, zakoušel druhého dne, třebas ne tak zhuštěně, lid všechen. "Třeba říci," píše v svých vzpomínkách Stankěvič, "že smělé gesto bolševiků, jejich schopnost překročiti ostnaté překážky, jež nás čtyři léta oddělovaly od sousedních národů, způsobila sama sebou ohromný dojem." Hruběji, ne však méně výrazně, se vyjadřuje v svém deníku baron Budberg: "Nová vláda soudruha Lenina se rozburácela vydáním dekretu o neprodleném míru... To je teď geniální tah, jak strhnout k sobě vojenské masy; viděl jsem to z nálady v několika plucích, které jsem obejel; telegram Leninův o neprodleném příměří na tři měsíce, po němž pak má být mír, způsobil všude ohromný dojem a vzbudil bouřlivou radost. Tentokráte nám byla vyražena poslední čáka na záchranu fronty." Záchranou fronty, kterou sami zahubili, rozuměli tito lidé již dávno jenom záchranu vlastních sociálních posicí.
Kdyby byla revoluce našla v sobě rozhodnost překročiti přes ostnaté překážky v březnu a dubnu, byla by mohla ještě na čas sepnout armádu tím, že by ji byla o polovici nebo dvě třetiny okleštila a vytvořila si takto pro svou zahraniční politiku posice neobyčejně silné. Avšak hodina mužných činů uhodila teprve v říjnu, kdy už nebylo ani pomyšlení na záchranu třebas jenom části armády a třebas jenom na krátký čas. Novy řád musil na sebe vzít nejen škody za, válku carismu, nýbrž i škody, vzniklé rozmařilou lehkomyslnosti Zatímní vlády. Za tohoto strašného stavu věcí, pro všechny jiná strany beznadějného, mohlo zemi vyvésti na rovnou cestu jediné bolševictví, jež říjnovým převratem odkrylo neobyčejné zdroje lidově energie.
Lenin je znovu na tribuně, tentokráte s lístečky s dekretem o půdě. Začíná od obžaloby, mířené proti svržené vládě a kompromisnickým stranám, jež samým odkládáním pozemkových věcí přivedly zemi k rolnickému povstání. "Jenom faleš a zbabělý klam je v jejich řečech o pogromech a anarchii ve vesnicích. Kde a kdy by se bylo stalo, aby byly pogromy a anarchie, kdyby se bylo sáhlo k rozumnému opatření…?" Návrh dekretu nebyl pro delegáty rozmnožen tiskem: jenom referent má jediný hrubý náčrtek, jenž je, podle vzpomínek Suchanovových, napsán "tak špatně, že Lenin se při četbě plete, zadrhuje a konečně se zastavuje docela. Kdosi z hloučku, tlačícího se na tribuně, jde na pomoc. Lenin mu rád postupuje místo s nečitelným kusem papíru". Tyto kostrbatiny však ani za mák neubírají plebejskému parlamentu velikost věcí, které se tu dějí.
Jádro dekretu je ve dvou řádcích prvního odstavce: "Statkářskému vlastnictví půdy se ohlašuje zánik hned a bez jakékoliv náhrady. Půda statkářská, korunní, klášterní a církevní, s živým i mrtvým inventářem se postupuje okresním pozemkovým výborům a újezdným sovětům rolnických zástupců až do Ústavodárného shromáždění. Zabavené majetky jsou jakožto národní jmění dány pod ochranu místním sovětům. Půdy prostých rolníků a prostých kozáků se zábor netýká. Celý dekret nemá ani třicet řádek: roztíná gordický uzel sekyrou.
K původnímu textu přidána směrnice jen trochu delší, jejíž obsah byl vzat úplně od rolníků samých. V Izvěstiích rolnických sovětů byl 9. srpna otištěn souhrn 242 pokynů, jež dali voličové svým zástupcům na první sjezd rolnických zástupců. Ačkoliv souhrnný příkaz byl upraven esery, neostýchal se Lenin užít úplně tohoto dokladu jako průvodní vysvětlivky k dekretu, "jak uskutečniti velikou pozemkovou reformu". V souhrnném příkazu se praví: "Právo soukromého vlastnictví půdy zaniká navždy." "Práva užívati půdy nabývají všichni občané…‚ kteří chtějí půdu vzdělávat vlastní prací." "Námezdní práce se nedovoluje." "Užívání půdy musí být rovné, to jest, půda bude rozdělena pracujícímu obyvatelstvu podle místních poměrů a podle pracovní nebo podle potřebitelské normy."
Eserský příkaz za existence měšťáckého řádu, nemluvě ani o koalici se statkáři, byl utopií bez krve a života, nebyl-Ii vůbec lží skoro vědomou. Ani za vlády proletariátu nebylo možné jej uskutečnit ve všech jeho částech. Avšak osud jeho se radikálně měnil se změnou poměru, jaký měla k němu vládní moc. Dělnický stát dával rolnictvu možnost, aby si svůj protimluvný program vyzkoušelo skutkem.
"Rolníci si chtějí zachovat drobné hospodářství, rozdělit je rovnou měrou a po čase pak je znovu majetkově upravovat...‚" psal Lenin v srpnu. "Nechť. Proto se ani jediný rozumný socialista nerozejde s rolnickou chudinou. Bude-li půda rozdělena, znamená to pak, že vláda bank bude podervána; bude-li inventář rozdělen, bude to znamenat, že vláda kapitálu bude podervána, a všechno ostatní - bude-li politická moc postoupena proletariátu - určí sama praxe."
Mnozí a mnozí, nejen nepřátelé, nýbrž ani soudruzi nechápali této prozíravé a značnou měrou výchovné methody bolševické strany se zřením k rolnictvu a k jeho agrárnímu programu. Rovnodílné rozdělení půdy, namítala na příklad Rosa Luxemburgová, nemá nic společného se socialismem. Ale o tom si ovšem ani bolševici nedělali ilusí. Naopak, už samo sestrojení dekretu svědčí o kritické obezřetnosti zákonodárcově. Zatím co souhrnný pokyn praví, že veškerá půda, statkářská a rolnická, "se stává národním majetkem", původní dekret mlčí vůbec o nové formě pozemkového vlastnictví. Dokonce i právník ne příliš pedantský by musil užasnout, že nacionalisace půdy, nový to sociální princip světově-dějinné důležitosti, se vyhlašuje v textu prováděcího nařízení k původnímu zákonu. Ale to se nestalo redakční nedbalostí. Lenin chtěl co možná nejméně vázat předem ruce straně a sovětské moci v dějinné oblasti dosud neprobádané. I tady spojoval s nesmírnou smělostí neobyčejnou opatrnost. Teprve zkušenost měla ukázat, jak sami rolníci rozumějí postoupení půdy "v majetek národa". Při velikém posunu vpřed bylo si třeba zajistit posice pro případ zvratu: rozdělení statkářské půdy mezi rolníky, ač samo o sobě nebylo ještě zárukou proti měšťácké protirevoluci, znemožňovalo přec, ať tak či onak, feudálně-monarchistickou restauraci.
Mluvit o socialistických vyhlídkách bylo lze jenom tak, jestliže se ustaví a uchová moc proletariátu. A uchovat tuto moc nebylo lze jinak, než dá-li se rolníkům rázná podpora, aby vykonali svou revoluci. Pomohlo-li rozdělení půdy zpevnit socialistickou vládu, bylo již tím jako jedno z prvních opatření ospravedlněno úplně. Bylo třeba chápat rolníky tak, jak je zastihla revoluce. Vychovati je může jenom nový řád, a ne hned, nýbrž v mnoha letech, v pokoleních, s pomocí nové techniky a nové organisace hospodářské. Dekret, spojený se směrnicemi, znamenal pro proletářskou diktaturu povinnost nejen pozorně dbát prospěchu pracujících zemědělců, ale i trpělivě se chovat k jejich ilusím jakožto drobných hospodářů. Bylo předem jasné, že v agrární revoluci bude ještě nemálo etap a obratů. Průvodní směrnice byla konečná ze všeho nejméně. Bylo to jen východiště, s nímž dělníci souhlasili pro první začátek, pomáhajíce rolníkům uskutečňovat jejich pokrokové požadavky a varujíce je od falešného postupu.
"Nemůžeme obcházet," pravil Lenin ve své zprávě, "usnesení spodních vrstev lidových, ač se s nimi neshodujeme… Musíme dát plnou svobodu tvůrčím silám lidových mas... Jádro věci je, aby se rolníci pevně přesvědčili, že statkáři ve vesnicích již nejsou, a pak nechť sami rolníci si rozhodují všechny věci a sami si upravují svůj život." Oportunismus? Nikoli, revoluční realismus.
Nevyčkav ani, až se potlesk utiší, promlouvá pravý eser Pjanych za rolnický Výkonný výbor divokou protestní řeč proti věznění socialistických ministrů. "Tyto dny se děje cosi takového," křičí řečník, buše jak posedlý do stolu, "co nebylo ani v jedné revoluci. Naši soudruzi, členové Výkonného výboru, Maslov a Salazkin, jsou zavřeni v žaláři. Žádáme, aby byli ihned propuštěni! "Zkřiví-li se jim jen jeden vlas na hlavě…, hrozí jiný řečník ve vojenském plášti. Na oba dva se již dívá sjezd tak, jako by sem přišli s onoho světa.
Ve chvíli převratu sedělo v Dvinskěm žaláři asi 800 lidí obžalovaných z bolševictví, v Minsku asi 6000, v Kijevě 535 osob, většinou vojáci. A co členů rolnických výborů bylo zavřeno na jiných různých místech země! Konečně i řádná část sjezdových delegátů samých, předsednictvem počínajíc, prošla po červenci žaláři Kerenského. Ký div, že se roztrpčenost přátel Zatímní vlády nemohla v tomto shromáždění bezpečit, že někoho dojme. Na dovršení běd se ještě zdvihl se svého místa neznámý delegát, tverský rolník, dlouhovlasý, ve velkém ovčím kožichu, a pokloniv se uctivě na všechny čtyři strany, zapřisahal sjezd za rolníky, kteří ho sem vyslali, aby se neostýchal zavřít avksentěvskij Výkonný výbor celý: "To nejsou rolničtí zástupci, ale kadeti… Místo pro ně je jen ve vězení." Takto tu stály, muž proti muži, dvě figury: eser Pjanych, zkušený parlamentník, důvěrník ministrů, nenávistník bolševiků, a bezejmenný tverský rolník, jenž Leninovi přivezl od svých voličů vroucí obdiv. Dvě sociální vrstvy, dvě revoluce: Pjanych mluvil za revoluci únorovou, tverský rolník bojoval zá revoluci říjnovou. Sjezd zahrnuje delegáta v ovčím kožichu velkou ovací. Poslové Výkonného výboru s nadávkami odcházejí.
"Návrh Leninův vítá frakce eserů jako vítězství svých ideí," prohlašuje Kalegajev. Ale protože věc je neobyčejně vážná, třeba se o ní poradit ve frakci. Eserský maximalista jako zástupce nejlevějšího křídla rozpadlé eserské strany žádá, aby se hlasovalo hned: "Měli bychom vzdáti čest straně, která hned v první den bez žvanění uvádí takovouto věc v život." Lenin naléhá, aby - ať již tak či onak - byla přestávka co nejkratší. "Novinky pro Rusko tak důležité musí být k ránu již vytištěny. Nedělat průtahy!" Však také dekret o půdě není jenom základna nového řádu, nýbrž je to i nástroj převratu, jehož úkolem teprve jest, aby si dobyl zemi. Ne nadarmo si zapisuje Reed v tuto chvíli čísi velitelský hlas, jenž přehlušuje hluk schůze: "Patnáct agitátorů do místnosti číslo sedmnáct! Hned! Pojedou na frontu!"
V jednu hodinu v noci si stěžuje zástupce ruského vojska v Makedonii, že petrohradské vlády, střídající se jedna po druhé, na ně zapomněly. Podpora pro mír a půdu je od vojáků v Makedonii zajištěna! Tak vypadá nová zkouška nálad v armádě, tentokráte v dalekém koutě evropského jihovýchodu. Kameněv hned nato oznamuje: desátý cyklistický prapor, povolaný vládou z fronty, vkročil dnes ráno do Petrohradu, a tak jako jeho předchůdcové se přidal k sovětskému sjezdu. Vroucí potlesk svědčí o tom, že nové a nové potvrzení vlastní síly není nikdy zbytečné.
Po hlasování o resoluci, schválené jednomyslně a bez rozprav, v níž se prohlašuje, že je čestnou věcí místních sovětů, aby nedopustily protižidovských a jakýchkoli jiných pogromů temných sil, dává se hlasovat o návrhu zákona o půdě. Sjezd za nové bouře nadšení přijímá proti jedinému hlasu (osm nehlasovalo) dekret, znamenající zánik poddanských poměrů, této základny základen staré ruské kultury. Od této chvíle je agrární revoluce zákonem. A tím se i proletářské revoluci dostává mohutné základny.
Zbývá poslední úkol:: ustavit vládu. Kameněv ohlašuje návrh ústředního bolševického výboru. Správa jednotlivých oborů státního života se postupuje komisím, které mají uskutečniti program, vytčený sovětským sjezdem, "jsouce blízce spjaty s davovými organisacemi dělnickými, námořnickými, vojenskými, rolnickými a zřízeneckými". Vládní moc se soustřeďuje v kolegiu, skládajícím se z předsedů těchto komisí a nazvaném Rada lidových komisařů. Dozírat nad činností vlády náleží sovětskému Sjezdu a jeho Ústřednímu výkonnému výboru.
Do Rady lidových komisařů navrženo sedm členů Ústředního výboru bolševické strany: Lenin jako hlava vlády bez portefeuille; Rykov jako lidový komisař vnitra; Miljutin jako lidový komisař zemědělství; Nogin jako komisař obchodu a průmyslu; Trockij jako komisař zahraničí; Lomov spravedlnosti; Stalin jako předseda komise národnostní. Vojenství a námořnictví svěřeno výboru, složenému z Antonova-Ovsejenka, Krylenka a Dybenka; pro komisariát práce se navrhuje Šljapnikov; za komisaře osvěty Lunačarskij; obtížný a nevděčný úkol starat se o zásobování uložen Teodorevičovi; pošta a telegraf svěřeny dělníku Glebovovi. Místo lidového komisaře dopravy zatím nebylo obsazeno: nechala se možnost dohody s organisací železničních zaměstnanců.
Všech patnáct kandidátů, 4 dělníci a 11 intelektuálů, mělo za sebou léta žaláře, vyhnanství a emigrace; pět z nich sedělo v žaláři již za režimu demokratické republiky; budoucí premier teprve v předvečer vysel z demokratického podzemí. Kameněv a Zinověv nebyli vřaděni v Radu lidových komisařů: Kameněv byl navržen za předsedu nového Výkonného výboru, Zinověv za redaktora oficiálního orgánu sovětů. "Když Kameněv četl návrh na lidové komisaře," píše Reed, "následovala po každém jménu bouře potlesku a zvláště po jménu Leninovu a Trockého." Suchanov k nim dodává i Lunačarského.
Proti navrženému složení vlády mluví velkou řeč zástupce sjednocených internacionalistů Avilov, kdysi bolševik a teď jeden z publicistů z novin Gorkého. Avilov dobrodušně líčí obtíže, jež má před sebou revoluce ve vnitřní a zahraniční politice. Třeba "si jasně uvědomit… k čemu spějeme… Nova vláda má před sebou stále tytéž věci: chléb a mír. Nerozřeší-li tyto úkoly, bude svržena." Chleba je v zemi málo. Je v rukou bohatého rolnictva. Výměnou za chléb není co dát: průmysl upadá, nedostává se topiva a surovin. Sehnat obilí nátlakem je těžké, zdlouhavé a nebezpečné. Proto je potřeba sestavit takovou vládu, aby nejen chudina, ale i zámožné rolnictvo jí bylo příznivé. Na to je třeba koalice.
"Ještě svízelnější je domoci se míru.' Dohodové vlády nebudou reagovat na návrh Sjezdu na neprodlené příměří. Dohodoví velvyslanci se stejně chystají odejet. Nová vláda bude osamocena, její podnět k míru se octne v povětří. Lidové masy válčících zemí jsou zatím ještě daleky revoluce. Následek toho může být dvojí: buď rozmetání revoluce vojsky Hohenzollerovými, anebo zvláštní mír. Podmínky mírové nemohou se ani tu ani onde neprojevit jako nejtíživější věc pro Rusko. Srovnat se se všemi obtížemi by mohla jenom "většina lidu". Neblahá věc je však rozkol demokracie, jejíž levá část chce ustavit v Smolném vládu čistě bolševickou, kdežto zase pravá organisuje v městské dumě "Výbor veřejné bezpečnosti". Na záchranu revoluce třeba organisovat vládu z obou skupin.
V témž duchu mluví zástupce levých eserů Karelin. Nelze uskutečniti přijatý program bez těch stran, které odešly ze sjezdu. Ovšem, "bolševici nemají vinu, že ty strany odešly". Program sjezdu by měl sjednotiti veškerou demokracii. "Nechceme jíti cestou osamocení bolševiků, neboť víme, že s osudem bolševiků je spjat osud veškeré revoluce." Odmítli-li eseři přec vejíti do vlády, stalo se to pro cíl spravedlivý: uchovat si ruce volné pro prostřednictví mezi bolševiky a stranami, jež odešly ze sjezdu. "V tomto prostřednictví… spatřují teď leví eseři svůj hlavní úkol." Práci nové vlády při řešení neodkladných věcí budou leví eseři podporovat. Zároveň však hlasují proti návrhu na novou vládu. Zkrátka, mladá strana věci pletla, jak jen mohla.
"Hájit vládu jen bolševickou," vypravuje Suchanov, sympatisující úplně s Avilovem a inspirující, za kulisami Karelina, "vyšel na tribunu Trockij. Mluvil velmi oslnivě, prudce a v mnohém byl úplně práv. Ale nechtěl rozumět, v čem je jádro argumentace jeho odpůrců…" Jádro argumentace bylo v ideální diagonále. V březnu se ji snažili táhnout mezi měšťáctvem a kompromisnickými sověty. Tentokráte snili Suchanovové o diagonále mezi kompromisnickou demokracií a proletářskou diktaturou. Avšak revoluce se nevyvíjejí podle diagonály.
"Že je možné, že levé křídlo bude osamoceno," praví Trockij, "tím nás strašili už nejednou. Před několika dny, kdy věc povstání byla vytčena bez obalu, nám říkali, že kráčíme vstříc záhubě. A opravdu, soudilo-li by se podle politického tisku o tom, jaké je rozeskupení sil, hrozilo nám povstání neodvratnou záhubou. Proti nám byly nejen protirevoluční hordy, ale i obranáři všeho druhu; leví eseři jenom jedním svým křídlem s námi mužně pracovali ve Vojenském revolučním výboru; druhá jejich část zaujímala stanovisko vyčkávací neutrality. A přece jenom, dokonce i za těchto nepříznivých okolností, kdy se zdálo, že jsme opuštěni všemi, povstání zvítězilo…"
"Kdyby skutečné síly opravdu byly proti nám, jak by se bylo mohlo stát, že jsme zvítězili téměř bez krveprolití? Ne, osamoceni nebyli jsme my, nýbrž vláda a tak zvaní demokraté. Svým kolísáním, svým kompromisnictvím se vyškrtli navždy z řad skutečné demokracie. Naše veliká přednost jakožto strany je ta, že jsme sjednali koalici s třídními silami, vytvořivše spojenectví dělníků, vojáků a nejchudších rolníků."
"Politická skupenství mizejí, ale základní zájmy třídní trvají dál. Zvítězí ta strana, jež je schopna vycítiti a uspokojiti základní požadavky třídy… Na koalici naší posádky, převážně rolnické, s dělnickou třídou můžeme býti hrdi. Tato koalice je vyzkoušena v ohni. Petrohradská posádka a proletariát se dali společně do velkého boje, jenž je a zůstane klasickým příkladem v revoluční historii všech národů."
"Avilov mluvil o největších obtížích, jež máme před sebou. Aby se tyto obtíže zdolaly, navrhuje Avilov koalici. Ale při tom se vůbec ani nepokouší, aby tuto formulku rozšifroval a řekl: jakou koalici? Koalici skupin, tříd, anebo prostě koalici novin?…"
"Praví se, že rozkol mezi demokracií je nedorozumění. Když Kerenskij posílá na nás úderníky, když se souhlasem Výkonného výboru nám vypínají telefon v nejpříkřejší chvíli našeho boje s měšťáctvem, když nám zasazují ránu za ranou - je-li možno mluvit tu o nedorozumění?...
"Avilov nám říká: chleba je málo - je potřeba koalice s obranáři. Ale cožpak tato koalice dá chleba víc? Otázka chleba je otázka pro- gramu činu. Boj proti rozkladu si vyžaduje jistého systému vespod, a nikoli politického seskupení navrchu."
"Avilov mluvil o spojenectví s rolnictvem; a zase: o jakém to rolnictvu se mluví? Dnes tu zástupce rolníků z tverské gubernie žádal, abychom zatkli Avksentěva Třeba si vybrat mezi tímto tverským rolníkem a mezi Avksentěvem, jenž přeplnil žaláře členy rolnických výborů. Koalici s kulackými živly rolnictva rozhodně odmítáme pro koalici dělnické třídy a nejchudších rolníků. My jsme s tverskými rolníky proti Avksentěvovi, jsme s nimi do konce a nerozlučně."
"Kdo se žene za přeludem koalice, osamocuje se dokonale od života. Leví eseři budou ztrácet půdu v masách, zamanou-li si, že budou čelit naší straně. Každá skupina, která se staví proti straně proletariátu, s níž se spojila vesnická chudina, osamocuje se od revoluce."
"Nepokrytě, před tváří všeho lidu, jsme zdvihli prapor povstání. Politická formule tohoto povstání je: veškerou moc sovětům - skrze sjezd sovětů. Říkají nám: nepočkali jste s převratem do sjezdu. My bychom už byli čekali, ale Kerenskij nechtěl čekat; protirevolucionáři nespali. My jako strana jsme pokládali za svůj úkol, že musíme připravit pro sjezd sovětů skutečnou možnost, aby se chopil vlády. Kdyby byl býval sjezd obklíčen junkery, jak by se byl mohl chopiti vlády? Aby se tento úkol uskutečnil, bylo třeba strany, jež by vyrvala moc protirevoluci a řekla vám: ‚Tady je moc, a vy jste povinni se jí chopit!' (Bouřlivý, neutuchající potlesk.)"
"Ačkoliv se obranáři všeho druhu v boji proti nám nezastavovali před ničím, neodvrhli jsme je od sebe - navrhli jsme sjezdu celému, aby se chopil moci. Jak nutno věci skreslovat, může-li se po tom všem, co se stalo, ještě s této tribuny mluvit o naší nesmiřitelnosti! Když strana, zahalená dýmem prachu, jde k nim a praví: ‚Chopíme se moci společně!', utíkají oni do městské dumy a spojují se tam s nepokrytými protirevolucionáři. Jsou to zrádci revoluce, s nimiž se nikdy nespojíme!"
"K boji za mír, praví Avilov, je třeba koalice s kompromisníky. Zároveň však uznává, že spojenci mír sjednat nechtějí…Margarinovému demokratovi Skobelevovi, říká Avilov, se dohodoví imperialisté smáli. Avšak sjednáte-li spojenectví s margarinovými demokraty, bude věc míru zajištěna.
"Jsou dvě cesty v boji za mír. Jedna cesta je: proti vládám dohodových nepřátelských zemí vytknout morální a materiální sílu revoluce. Druhá cesta je: spojenectví se Skobelevem, což znamená spojenectví s Tereščenkem a úplné podrobení dohodovému imperialismu. V svém provolání o míru se obracíme k vládám i národům zároveň. Ale to je jenom souměrnost formální. My arci se nedomníváme, že svými výzvami zapůsobíme na imperialistické vlády; ale pokud jsou tu, nemůžeme jich nedbat. Veškerou pak svou naději skládáme v to, že naše revoluce rozpoutá revoluci evropskou. Nezardousí-li povstalé národy Evropy imperialismus, budeme zaškrceni my - to je nepochybné; Buď ruská revoluce podnítí bojovnou vichřici na západě, anebo kapitalisté všech zemí zaškrtí naši revoluci.
"Je ještě třetí cesta," volá se z posluchačstva.
"Třetí cesta", odpovídá Trockij, "je cesta Výkonného výboru, jenž jednak posílá delegace k západoevropským dělníkům a jednak zase sjednává spojenectví s Kiškiny a Konovalovy. To je cesta lži a pokrytectví, na niž se nedáme nikdy!"
"Ovšem, neříkáme, že jenom den povstání evropských dělníků bude dnem podepsání mírové dohody. Je možné i to, že měšťáctvo, postrašené blížícím se povstáním uhněteného lidu, si pospíší sjednat mír. Čas tu není vyznačen. Konkretni formy předvídat nelze. Co je důležité a čeho je potřeba, jest, aby se vytkl způsob boje, v zásadě stejný jak v politice zahraniční, tak i vnitřní. Spojenectví uhněteného lidu skrz naskrz a všude - to naše cesta."
"Sjezdoví delegáti", píše Reed, "jej zahrnuli neutuchající bouří potlesku, rozohňujíce se smělou myšlenkou, že jsou průkopníky lidství." Tak či onak, z bolševiků nikoho tehdy nemohlo ani napadnout, aby protestoval proti tomu, že se osud sovětské republiky v oficiální řeči, promlouvané za bolševickou stranu, činil přímo závislým na vývoji mezinárodni revoluce.
Dramatický zákon tohoto sjezdu záležel v tom, že každý význačný akt se dovršoval anebo dokonce byl přerušován krátkým intermezzem, v němž se pojednou na scéně vždy objevila figura z druhého táboru, aby oznámila protest, pohrozila, anebo dala ultimatum. Zástupce vikželu, to jest výkonného výboru odborového svazu železničních zaměstnanců, se domáhá slova, a to hned a bez meškání: potřebuje hodit do shromáždění pumu ještě před hlasováním o nové vládě. Řečník, v jehož tváři viděl Reed nesmiřitelné nepřátelství, začíná od obžaloby: jeho organisace, "ze všech v Rusku nejsilnější", nebyla na sjezd pozvána. "To Cik vás nepozval !", volají na něho se všech stran. - Na vědomost se dává: původní usnesení vikželu, podporovat sjezd sovětů, je změněno! Řečník spěchá oznámit ultimatum, rozeslané již telegraficky po celé zemi vikžel odsuzuje uchvácení moci jedinou stranou; vláda musí být odpovědna "vší revoluční demokracii"; než se ustaví nová demokratická vláda, má správu věcí na železniční síti jenom vikžel. Řečník dodává, že protirevoluční vojsko se k Petrohradu pouštět nebude; a vůbec pak, pohyb vojsk se bude od této chvíle řídit jenom z příkazu Výkonného výboru, dříve zvoleného. Kdyby se proti vikželu užilo násilí, nepustí vikžel do Petrohradu potraviny!
Sjezd se po této ráně zachvěl. Šarfmachři ze svazu železničářů chtějí se zastupitelstvem lidu rozmlouvat jako moc s mocí. Když se dělníci, vojáci a rolnici chápou státní správy, chce vikžel komandovat dělníkům, vojákům a rolníkům. Svržený systém dvojvládí se vikžel pokouší rozměnit na drobné mince. Pokoušejíce se opřít ne již o svou početnost, nýbrž jen a jen o důležitost železniční v hospodářství a kultuře země, odhalují demokrate z vikželu všecku vratkost kriterií formální demokracie v základních věcech sociálního boje. Jistojistě, revoluce neskrblí geniálním poučením!
Chvilku, kdy udeřit, si kompromisníci dojista nevybrali špatně. Tváře předsednictva jsou zachmuřené. Na štěstí však vikžel není docela tak jediným pánem na drahách. Železniční zaměstnanci doma jsou také členy městských sovětů. A už tady na sjezdě budí ultimatum vikželu odpor. "Celá železničářská masa v našem obvodě", praví delegát z Taškentu, "se vyslovuje pro postoupení vlády sovětům." Jiný zástupce železničních dělníků nazývá vikžel "politickou mrtvolou". To snad je zveličené. Vikžel, opíraje se o značně velkou horní vrstvu železničních úředníků, si uchoval životních sil víc než jiné organisace kompromisnické smetánky. Avšak nepochybně náleží k témuž typu, jako armádní výbory anebo CIK. Jeho vývojová dráha rychle klesá. Dělníci se všude oddělují od úředníků. Nižší úředníci se stavějí proti vyšším. Drzé ultimatum vikželu jistojistě urychlí tento děj. Ne, staniční přednostové nezastaví vlak Říjnové revoluce!
"Nějaké rozpravy o nepravomoci sjezdu tu být nemůže," prohlašuje autoritativně Kameněv. "Kvorum sjezdu nebylo stanoveno námi, nýbrž starým Výkonným výborem… Sjezd je nejvyšší orgán dělnických a vojenských mas. Přejdeme prostě k dennímu pořádku!
Rada (Sovět) lidových komisařů schválena převážnou většinou. Resoluce Avilovova dostala, podle přespříliš štědrého odhadu Suchanovova, asi půl druhého sta hlasů, hlavně hlasů levých eserů. Sjezd pak jednomyslně přijímá složení nového Výkonného výboru: ze 101 členů 62 bolševiků a 29 levých eserů. Výkonný výbor má být příště doplňován zástupci rolnických sovětů a armádních organisací, nově zvolených. Skupinám, které ze sjezdu odešly, dáno právo vyslat do Výkonného výboru své delegáty podle zásady poměrného zastoupení.
Denní pořad sjezdový vyčerpán. Sovětská moc ustavena. Má program. Lze se dát do práce, o niž není starost. V pět hodin patnáct minut ráno končí Kameněv ustavující sjezd sovětského režimu. Na nádraží! Domů! Na frontu, do závodů a kasáren, na šachty a do dalekých vesnic! V sjezdových dekretech povezou delegáti kvas proletářského převratu do všech konců země.
Toho rána napsal ústřední list bolševické strany, jenž zase vyšel s názvem ‚Pravda' : "Chtějí, abychom se sami chopili vlády, abychom si sami poradili se strašnými obtížemi, Jež má země před sebou... Nu tož, ujímáme se vlády sami, opírajíce se o hlas země a spoléhajíce na družnou pomoc evropského proletariátu. Když jsme se však vlády chopili, užijeme proti nepřátelům revoluce a sobotážníkům jejím pěsti ze železa. Snili o diktatuře Kornilovově… Dáme jim diktaturu proletářskou…"
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a Šlo o projev Martovův, na nějž odpověděl Trockij.